Když eurozóna naráží na německé představy...

Německo si nejnověji stěžuje na negativní úrokové míry a kvantitativní uvolňování Evropské centrální banky. Evropská komise by naopak měla být kritičtější k německým přebytkům. Spolupracovník LN Jan Macháček se předních českých ekonomů, pedagogů a analytiků ptá: Co si myslíte o roli Německa?

Německo versus Evropská unie a eurozóna. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Německo versus Evropská unie a eurozóna. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Německo versus Evropská unie a eurozóna.

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Britský ekonomický novinář Martin Wolf se v deníku Financial Times zamýšlí nad podstatou konvenčního německého ekonomického myšlení, především o makroekonomice. Je to zvláštní a důležité, protože Německo je velký věřitel a má dominantní hlas v evropských záležitostech. Je to ale hlas moci, nikoli správného přístupu. Zájmy věřitele jsou důležité, ale parciální, nikoli všeobecné.

Nejnovější německé stížnosti se soustřeďují na negativní úrokové míry a kvantitativní uvolňování Evropské centrální banky (ECB), které německý ministr financí Wolfgang Schäuble dokonce viní z nástupu euroskeptické Alternativy pro Německo. Tradice sahá až k Walterovi Euckenovi, vlivnému otci poválečného ordoliberalismu. Ideální německá makroekonomika má tři prvky – vyrovnaný státní rozpočet prakticky ve všech dobách, cenovou stabilitu s asymetrickou tolerancí deflace a cenovou flexibilitu.

To může fungovat pro malou otevřenou zemi a je rozumné i pro velkou zemi, jako je Německo, s vysoce kompetitivním exportním průmyslem. Nemůže se ale generalizovat jako jediný správný přístup pro celou kontinentální ekonomiku, jako je eurozóna, která je třikrát větší než německá a mnohem uzavřenější externímu obchodu. ECB si počíná správně a jen brání deflační spirále.

Německo konvertuje eurozónu ve slabší Německo. Přebytek běžného účtu platební bilance eurozóny je dnes pět procent HDP v letech 2008 až 2016. Z toho vyplývá, že eurozóna závisí na ochotě ostatních více utrácet a půjčovat si než ona sama. Eurozónu ale nelze řídit pouze ve prospěch věřitelů.

Evropská komise by měla být mnohem kritičtější k německým přebytkům. Pokud se to Němcům nelíbí, ať využijí svého práva odejít. Co si myslíte o roli Německa a Wolfově článku?



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Německá versus britská tradice

Německá makroekonomická tradice má za to, že státní rozpočet má být, pokud možno, vyrovnaný a inflace nízká. Britská makroekonomická tradice se naopak přiklání k názoru, že na rozpočtovém deficitu vůbec nezáleží, protože centrální banka vždy může vyrobit dostatek peněz. Obě tyto tradice vznikly v důsledku specifických historických okolností.

Spíše reformy než stížnosti

Británie musela platit dluhy za obě světové války, takže poslušná centrální banka byla zásadním nástrojem pro řešení závazků státu. Bank of England získala nezávislost teprve v roce 1997. Inflační řešení dluhu bylo jedinou cestou, jak se vyhnout platební neschopnosti státu.

Francie, Itálie a další členské země EU by měly spíše uvažovat o reformách. Ale to je obtížnější než si stěžovat na Německo.

Němcům byla většina válečných dluhů odpuštěna, takže si mohli dovolit luxus tvrdé měny a rozpočtové kázně. Nárůst státního dluhu po sjednocení Německa a důsledky finanční krize neznamenaly pro Němce dostatečně závažný důvod, aby se s principem tvrdé měny rozloučili.

V současné době Evropa neřeší válečné dluhy, ale nadbytek úvěrů, který vznikl po zavedení eura. Tento úvěrový boom se ovšem týkal převážně okrajových států eurozóny, nikoli Německa. Kromě toho je zde Itálie se svými katastrofickými veřejnými financemi a Francie se svým notorickým schodkem zahraničního obchodu.

Je zřejmé, že euro nesedí všem členským zemím Evropské unie stejně dobře. Ale co má Německo dělat? Má se nechat poškozovat kvůli ohledu na jiné členské země? Možná by Francie mohla něco dělat se svým byzantským zákoníkem práce. Rovněž Itálie a další členské země EU by měly spíše uvažovat o reformách. Ale to je obtížnější než si stěžovat na Německo.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Německé dilema: Jednat, či nejednat samo?

Německo je dnes v komplikované situaci, kdy se jeho zájmy a představy snad poprvé vážně střetají se zájmy EU a eurozóny. Není divu, že je většina Němců přesvědčena, že kdyby se každý stát choval v ekonomice jako Německo, bylo by všem lépe.

Navíc již dlouho sílí v Německu, ale především mimo ně, představa, že se v současné krizi má Německo ujmout vedení v EU, jak to přesvědčivě vyjádřil bývalý polský ministr zahraničí Radosław Sikorski.

Otázka přebytků

Obě tato přesvědčení vycházejí z přílišného zjednodušení, a ani jedno není zcela pravdivé. Německo může mít vysoké přebytky, jen když je někdo jiný utrácí, a to je možné, jen pokud se tento jiný nechová stejně jako Německo. Sikorski vyzýval Německo k aktivitě uvnitř (nikoli vedle) evropských institucí, což ovšem původně dělalo.

Německo může mít vysoké přebytky, jen když je někdo jiný utrácí, a to je možné, jen pokud se tento jiný nechová stejně jako Německo

Dnes je to obtížné, protože v EU má rozhodující slovo Evropská rada, tedy členské státy, kde má Německo, a tudíž jeho zájmy, příliš silný vliv. Komunitární instituce vedle rady – Evropská komise a Evropský parlament – jsou v unii příliš slabé. Jediná Evropská centrální banka je v pozici, kdy může efektivně hájit zájem celé eurozóny, ale nemajíc partnera v evropské exekutivě, zůstává sama v prosazování celoevropských zájmů.

Přitom jednat je často nutné rychle, a proto se Německo dostává do dilematu: když nebude jednat samo, bude vinno, že zdržuje rozhodnutí; a když bude jednat samo, bude jednat podle svých partikulárních zájmů, ohrozí důvěryhodnost evropských institucí a setká se s odporem ostatních.

Hlavní problém

Navíc je i naivní představa, že by stačilo k vyřešení krize, aby se dlužníci reformovali a pořádně hospodařili. Zastaralý a často zpolitizovaný systém německého bankovnictví se značně podílel na vzniku dluhové krize tím, že primárně selhal při vyhodnocování bonity dlužníků, a druhotně tím, že si vynutil protahování řešení dluhové krize – protože rychlé řešení například bankrotem členské země EU by vedlo ke zhroucení německého finančního systému s nedozírnými následky.

Hlavní problém nespočívá v tom, že se Německo snaží hájit své zájmy, nýbrž v tom, že si EU nevytvořila institucionální strukturu se zřetelnou komunitární exekutivou

Zatímco čas v krizi plynul, němečtí občané se utvrzovali ve falešném přesvědčení, že dluhy jsou splatitelné, pokud se přitlačí na dlužníky, a že německý finanční systém je nevinný. Přitom zároveň preferování věřitelů před dlužníky vede eurozónu k deflaci, kdy nikdo neutrácí, lidé šetří v očekávání problémů a státy omezují investice. Politika ECB tím naráží na německé představy.

Hlavní problém však nespočívá v tom, že se Německo snaží hájit své zájmy, nýbrž v tom, že si EU nevytvořila institucionální strukturu se zřetelnou komunitární exekutivou. Tou není Evropská komise, která nemůže sama rozhodovat, ani Evropská rada, v níž občas vítězí partikulární zájmy nad komunitárními (navíc jedná nárazově, když se schází jednou za čas, nikoli plynule).

V době, kdy se přijímala Maastrichtská smlouva, se předpokládalo, že si chybějící institucionální strukturu EU vedle ECB vynutí první krize. To se asi nakonec stane, ale nikoli hned. Mezi tím bude mnoho záležet na vývoji rozporu mezí Německem a ECB, takže ECB potřebuje všechnu podporu, kterou může dostat.



Monitor Jana Macháčka