Kdyby se Československo nerozpadlo...

Jaké by bylo dnes Československo, jak by se nám žilo a podnikalo ve společném státě Čechů a Slováků ve 21. století?

Petr Kain 28.3.2016
Co by se dělo, kdyby Československo nezaniklo. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Co by se dělo, kdyby Československo nezaniklo. | foto: Shutterstock
Co by se dělo, kdyby Československo nezaniklo. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Na Pražském hradě úřaduje prezident České a Slovenské Federativní republiky Andrej Kiska, ve společném státě Čechů a Slováků se platí československou korunou, ekonomika země v posledních letech roste výrazně rychleji než ve zbytku Evropské unie. A Češi a Slováci jsou přes všechny možné půtky posledních dvou dekád nakonec rádi, že se v roce 1992 v referendu rozhodli zachovat společnou republiku. Tak nějak to mohlo vypadat, kdyby se dějinné osudy obou národů ubíraly jiným směrem. Anebo také ne. Na Pražském hradě mohl být prezidentem společného státu již druhé volební období po sobě Miloš Zeman, ekonomika země se již řadu let mohla potácet v potížích způsobených rozhádanými českými a slovenskými politiky, vztahy Čechů a Slováků mohly být na bodu mrazu.

Ta otázka trápí mnoho Čechů a Slováků již takřka čtvrt století. Co by se stalo, kdybychom se na dějinné křižovatce v roce 1993 nevydali každý jinou cestou, ale šli nadále společně? Zkusme si představit, co by to mohlo v ekonomice přinést dobrého, co špatného a co by se nakonec zase tak moc nezměnilo.

Jeden právní řád

I po více než dvou dekádách od rozdělení společného státu jsou si česká a slovenská ekonomika vnitřní strukturou, pravidly a fungováním natolik podobné, že takřka budí dojem jednoho celku.

Československé skupiny Penta Investments a J&T patří k největším finančním hráčům v Česku.

Zdánlivě se nic moc nezměnilo. Mezi největšími podnikateli v Česku najdeme mnoho slovenských jmen, rodilý Slovák Andrej Babiš je českým ministrem financí a podle průzkumů veřejného mínění hlavou momentálně nejsilnější české politické strany. Československé skupiny Penta Investments a J&T patří k největším finančním hráčům v Česku. To samé, byť v menším měřítku, platí i obráceně, velké majetky mají na Slovensku čeští miliardáři Petr Kellner, Daniel Křetínský či Ivo Valenta.

Přes veškerou podobnost a silné vzájemné vazby obou ekonomik ale platí, že nebýt rozpadu státu, mohlo na tom být jednotné Československo hospodářsky lépe. Drobné změny v nastavení obou ekonomik, případně časový posun zavádění reforem na Slovensku a v Česku škodily podnikání v obou zemích.

Po rozpadu státu sice fungovala nejprve česko-slovenská celní unie a posléze volný trh Evropské unie, rozdíly v platných právních úpravách přesto komplikovaly a stále komplikují rozvoj jednotného česko-slovenského trhu. Místo toho, aby se československé podniky věnovaly zvyšování produktivity, ztrácely nejprve čas a peníze svým dělením a následně adaptováním na rozdílné právní prostředí v obou zemích. „Pro klienty podnikající v České republice i na Slovensku by to bylo jistě ku prospěchu, kdyby se stát nerozdělil, protože by se řídili jen jedním právním řádem a z právního pohledu by pro ně byla situace přehlednější,“ říká Jaroslav Havel, řídící partner advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners.

Nerozdělený stát by měl bezpochyby větší váhu a také prestiž jak v politické, tak i ekonomické oblasti. Již před rozpadem bylo Československo v evropském politicko-ekonomickém kontextu malým hráčem. Po rozdělení se prostor někdejšího státu scvrkl pro Česko na 72 procent a pro Slovensko na 28 procent původní velikosti. A to s sebou přineslo potíže oběma nově vzniklým republikám. A navzdory všem dřívějším předpokladům na to nakonec více ekonomicky doplatili Češi. Když se před 23 lety dělil společný stát, mnozí z nich byli hlasitě pro. Představa, že nebudeme muset doplácet na Slováky, provedeme okamžitě nezbytné ekonomické reformy a rychleji tak doženeme Západ, ale vzala záhy za své. Zmenšením státu se pro vyspělejší českou ekonomiku rázem zmenšilo i odbytiště pro její produkci a to nemohla plně vynahradit ani zmíněná celní unie se Slovenskem.

Obrovské rozdíly mezi chudými a bohatými

I když si Slováci rozpad státu přáli více než Češi, i pro ně byl ekonomicky obtížný. Na Slovensku byla daleko větší koncentrace těžkého průmyslu a především zbrojařského průmyslu. Ve chvíli, kdy se měnila struktura celé bývalé československé ekonomiky a kdy se v podstatě zbrojní výroba rušila, bylo Slovensko postiženo více než Česká republika. Kdyby se stát nerozpadl, mohla silnější česká část státu Slovensku pomoci, takhle na to zůstali Slováci sami. Ve společném státě by se slovenská ekonomika také zřejmě vyhnula období divokého „mečiarismu“, založeného na přidělování podniků politickým přívržencům vládní koalice, což byla etapa, která Slovensko podle tamních ekonomů poškodila na léta dopředu. „Rozdělení společného státu bylo v prvních letech pro Slovensko katastrofou. I když se nám podařilo dohnat Česko v některých ekonomických ukazatelích, česká ekonomika je lépe vyvážená a podnikatelské prostředí v Česku je celkově zdravější,“ říká Peter Greguš, vedoucí analytického oddělení v TRIM Broker.

Ve společném státě by se slovenská ekonomika zřejmě vyhnula období divokého „mečiarismu“, založeného na přidělování podniků politickým přívržencům vládní koalice.

Slovensko mohlo těžit ze zachování společného státu v mnoha oblastech. Například by u našich východních sousedů dnes nemusela panovat tak obrovská příjmová nerovnost. Ta na Slovensku rostla po roce 1993 podstatně rychlejším tempem než v Česku. Z výzkumu Středoevropského institutu pro výzkum práce (CELSI) vyplývá, že zatímco na počátku 90. let byla příjmová nerovnost nižší na Slovensku než v Česku, ve druhé polovině 90. let na Slovensku postupně rostla a na začátku 21. století výrazně převýšila nerovnost v Česku.

Že jsou rozdíly mezi chudými a bohatými na Slovensku větší než v Česku, je podle ekonomů dáno především rozdílnou mírou nezaměstnanosti v obou zemích. Zatímco v České republice se od poloviny 90. let míra nezaměstnanosti pohybovala kolem sedmi procent a v současnosti je jen 6,4 procenta, na Slovensku byl například v letech 2000-2004 bez práce takřka každý pátý člověk v pracovním věku. Aktuálně je sice míra nezaměstnanosti pod Tatrami nejnižší od roku 2009, i tak ale přesahuje desetiprocentní hranici. Výsledkem jsou výrazné rozdíly v bohatství mezi jednotlivými slovenskými regiony. Podle údajů Eurostatu bylo v roce 2013 v Bratislavě HDP na obyvatele 33 300 eur. Na západním Slovensku už to ale bylo méně než 13 tisíc eur, na středním Slovensku 10 800 eur a na východním Slovensku dokonce pouhých 9300 eur. Nebýt rozpadu státu, měli by k sobě chudí a bohatí Slováci daleko blíž.

Slovensku pomohla slabá měna

Zachování společného státu by však ekonomice nepřineslo jen samé dobré věci. Byly by tu i potíže a oproti všem předpokladům ekonomů z počátku 90. let by to byli asi nakonec Slováci, kdo by byl škodný. Kdyby zůstal společný stát zachován, přišli by o jednu z velkých výhod, která jejich ekonomice dlouho pomáhala. Neměli by slabou korunu. Ta záhy po rozdělení ztratila vůči té české zhruba čtvrtinu hodnoty, což výrazně pomohlo slovenskému exportu. Slovenské výrobky byly pro zahraniční zájemce ze dne na den najednou výrazně levnější.

Ve společném státě by pro Slovensko bylo složitější prosadit se na zahraničních trzích a přeorientovat svůj průmysl.

K ničemu takovému by v jednotném československém státě nedošlo. Rozvinutější a produktivnější Česko by táhlo společnou měnu na silnější úrovně. To by se odrazilo v nižší konkurenceschopnosti slovenské ekonomiky, jež se v porovnání s tou českou vždy potýkala s větší nezaměstnaností, menší diverzifikací exportu a většími rozdíly mezi regiony. Ve společném státě by tak pro Slovensko bylo složitější prosadit se na zahraničních trzích a přeorientovat svůj průmysl. Místo toho by se pokulhávající slovenská ekonomika musela na federální úrovni spoléhat na transfery z Česka, které vždy existovaly, aby alespoň částečně kompenzovaly nepříznivý ekonomický vývoj.

Bezpochyby by na pokračování společného státu Čechů a Slováků doplatila Bratislava. Hlavní město Slovenska vyšlo z loňského žebříčku Eurostatu jako šestý nejbohatší region Evropské unie, Praha byla až na devátém místě. „Směřování společné ekonomiky by sice bylo podobné tomu, co vidíme v současnosti, rozdíl by ale byl například v tom, že na Slovensku by nebyla tak masivní ekonomická koncentrace v hlavním městě. Pokud by federace pokračovala, Bratislava by ztratila a Praha by na tom byla naopak lépe než dnes,“ říká Peter Greguš.

Automobilky šly za eurem

Ve společném státě by se také neplatilo eurem, ale československou korunou. V otázce přijetí eura by totiž Slovensko nedokázalo přesvědčit a přehlasovat Česko. Pro slovenskou část republiky by to byla v mnoha ohledech ztráta. Řada automobilek, které umístily svou výrobu na Slovensko, tak učinila z velké části kvůli výhodám společné evropské měny. „Automobilkám to umožňuje lépe řídit marži oproti Česku, kde jsou náklady na produkci aut v korunách, ale výnosy z jejich exportu v jiných měnách,“ říká docent Karel Brůna z VŠE.

I díky euru tak je Slovensko v současnosti zemí, kde se vyprodukuje nejvíce automobilů v přepočtu na obyvatele. Bez eura by na Slovensku tedy nebylo tolik automobilek a bez automobilek by slovenská ekonomika rostla výrazně pomaleji. Vždyť v roce 2014 se automobilový průmysl podílel na HDP Slovenska dvanácti procenty. Euro však změnilo Slovensko i jinak - země musela před jeho přijetím výrazně zlepšit fungování svých institucí a přizpůsobit je eurozóně, což mělo možná větší vliv na ekonomický růst než samotné euro. Přijetí eura také zachránilo řadu Slováků před obrovskými finančními problémy. Podobně jako Maďaři měli totiž i Slováci značné množství úvěrů v cizí měně a v případě propadu slovenské koruny by nezvládli půjčky splácet. Přesně to se ostatně stalo Maďarům poté, co se propadla hodnota forintu. Díky přijetí eura však lidé na Slovensku vydělávali a své úvěry spláceli v jedné měně a jejich půjčky se jim tak neprodražily.

Přijetí eura zachránilo řadu Slováků před obrovskými finančními problémy. Podobně jako Maďaři měli totiž i Slováci značné množství úvěrů v cizí měně a v případě propadu slovenské koruny by nezvládli půjčky splácet.

Společná evropská měna v posledních letech samozřejmě představuje pro Slovensko i riziko. Od roku 2008 se eurozóna v podstatě nepřetržitě potýká s problémy. Jak se ale ukázalo, ty produktivnější a méně zadlužené země, k nimž patří i Slovensko, těmito rozbouřenými vodami zatím proplouvají bez větších ekonomických šrámů. To bylo dobře vidět i během globální finanční krize a krize eurozóny, tedy v letech 2008-2012. Reálné HDP České republiky za toto období vzrostlo o pouhých 1,5 procenta, zatímco slovenská ekonomika celkem vyskočila o 10,6 procenta. Ekonomika člena krizí zmítané eurozóny tak rostla sedmkrát rychleji než ekonomika státu s národní měnou, která by teoreticky měla usnadňovat ekonomické přizpůsobování v období krizí.

Udržení společného státu by slovenskou ekonomiku zbrzdilo ještě z jednoho důvodu. Velmi pravděpodobně by Slovensko nemohlo těžit z ekonomických reforem, které v zemi zavedla vláda premiéra Mikuláše Dzurindy. „Domnívám se, že ve společném státě by takto proreformní vláda tak silnou pozici nezískala,“ říká hlavní ekonom Komerční banky Jan Vejmělek. Zároveň platí, že ve společném státě by mělo Slovensko také mnohem nižší dluh. Jestli se totiž v něčem obě samostatné ekonomiky zásadně odlišují, je to právě míra zadlužení. „V posledních dvou volebních obdobích se Slovensko zadlužovalo o padesát procent rychleji než Česko. Díky tomu sice slovenská ekonomika doháněla českou, jenže jen za cenu, že se její zadlužení přiblížilo maximálně povoleným limitům v eurozóně,“ říká ekonom Zdeněk Kudrna.

Příběh o rychlém slovenském růstu a dohánění české ekonomiky tak může v případě nenadálých ekonomických šoků rychle skončit. Příští slovenské vlády totiž nebudou mít takový prostor pro útraty a při případných potížích bude slovenská ekonomika v porovnání s českou méně odolná.

Každý národ se snaží budovat vlastní stát

Pokud by tedy Slovensko zůstalo ve svazku s Českem, přišlo by do něj velmi pravděpodobně méně přímých zahraničních investic. Na straně druhé by však byl jeho ekonomický růst vyrovnanější a zároveň by východní část společného státu vydělala na lépe řízené privatizaci i na státních investicích. Na společném státě by ale ekonomicky vydělalo i Česko. „Myslím si, že by společná československá ekonomika byla silnější. Do celé země by plynulo více zahraničních investic a domácí trh by byl zdravější a silnější,“ domnívá se Greguš.

Souhrnně vzato Česko i Slovensko na rozdělení společného státu ekonomicky zřejmě prodělaly. Jenže jak tvrdí jeden z největších odborníků na československou historii posledního století profesor Jan Rychlík z pražské Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, samotné ekonomické vazby by nakonec Československo stejně neudržely. „Jednu věc vím zcela jistě: ekonomika sama o sobě není rozhodujícím faktorem při udržení či rozpadu mnohonárodnostních států,“ říká. Připomíná přitom rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa, kterým čeští podnikatelé nezískali vůbec nic. Pouze ztratili trhy, protože místo obrovské říše byl jejich průmysl uzavřen ve státě střední velikosti s necelými třinácti miliony obyvatel. „Že na tom budou hospodářsky hůře, věděli podnikatelé všech národností říše předem. A přesto se Rakousko-Uhersko rozpadlo,“ říká. Mnohonárodnostní státy jsou podle Rychlíka obecně nestabilní a nemají budoucnost. „Pohled na svět jednoznačně ukazuje, že každý národ - ať už si to uvědomuje, nebo ne - se snaží budovat vlastní stát. Československo jistě nemuselo zaniknout koncem roku 1992 a mohlo se udržet ještě pár let. Možná se mohlo udržet až do vstupu do Evropské unie, ale nakonec by se s největší pravděpodobností stejně rozpadlo,“ tvrdí Rychlík.

„Pohled na svět jednoznačně ukazuje, že každý národ - ať už si to uvědomuje, nebo ne - se snaží budovat vlastní stát.“

Navzdory tomu se při pohledu zpět nelze ubránit jisté nostalgii. Jak napsal Petr Pithart ve sborníku Dělení Československa. Deset let poté...: „Nejsou totiž v Evropě dva národy, které by měly tak blízké jazyky, že si jejich příslušníci rozumějí téměř každé slovo, a přitom jsou ve všem všudy tak docela jiné. (...) Jinakost toho druhého obohacuje, protože zvyšuje šanci na sebepochopení (dává totiž možnost vidět sám sebe také očima toho druhého). Měli jsme v sobě vzájemně inspirující zrcadla, v nichž jsme se mohli ostřeji vidět, a měli jsme je samozřejmě zadarmo.“ Ta zrcadla už poslední takřka čtvrtstoletí nemáme a někdy zoufale chybí. Spory, které mezi oběma národy počátkem 90. let minulého století vládly, se po rozpadu společného státu uhladily. Z rozhádaných manželů se stali nejlepší přátelé. Cenou za udobření byla ale ztráta každodenního dialogu, který navzdory své ostrosti a vyhrocenosti obohacoval a přispíval k překonávání provincialismu českého i slovenského.

Rozvod se Slováky byl v dlouhodobém pohledu vlastně součástí národnostního „čištění“ střední Evropy. Tavící kotlík kultur a národů, kterým byl střed Evropy na počátku minulého století, zmizel. Byli jsme zbaveni Židů, zbavili jsme se Němců a nakonec se rozešli i se Slováky. Vnitřní diverzita, která tomuto regionu sice ubírala na stabilitě, ale zároveň jej činila progresivnějším, teď chybí. Z tohoto pohledu není ekonomika vposledku vlastně tím nejdůležitějším, co by nás na příběhu rozdělení Československa mělo zajímat.

Stejně jako při rozvodech lidských, i u těch státních řeší rozhádání partneři nejprve peníze, s odstupem času se ale jako opravdu podstatné vyjeví jiné bolesti, traumata a problémy.

Počet příspěvků: 67, poslední 11.4.2016 04:48 Zobrazuji posledních 67 příspěvků.