Kdo si přeje vylidňování Sýrie?

Pro syrského prezidenta Baššára Asada i pro sunnitské představitele krutého Islámského státu může být masové vysídlování cílem v jejich strategiích budování státu.

Jan Čuřík 13.7.2015
Syrští uprchlíci při návštěvě Vysokého komisaře UNHCR v uprchlickém táboře v Sofii | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Syrští uprchlíci při návštěvě Vysokého komisaře UNHCR v uprchlickém táboře v Sofii | foto: Reuters
Syrští uprchlíci při návštěvě Vysokého komisaře UNHCR v uprchlickém táboře v Sofii

Za čtyři roky války v Sýrii jsme si zvykli považovat nepřetržitý růst uprchlíků z této země za její důsledek. V příbězích lidí vytěsněných naší společností, jež postrádá empatii ke všemu, co je spojené s Blízkým východem, však zaniká jedna z podstat této novodobé kolektivní tragédie. V Sýrii se od první poloviny roku 2014 sbíhají dvě velké strategie, pro něž je masové vysídlování a vyhánění obyvatel nikoli vedlejší, ale hlavní ambicí.

Pro představitele kruté sunnitské utopie ve střední Mezopotámii i pro syrského prezidenta Baššára Asada tvoří politika násilné demografické změny a nucené migrace základ strategie „budování“, respektive „opětovného budování“ státu.

Uprchlické tábory v Jordánsku a osudy syrských uprchlíků v Turecku a Středomoří sice občas proniknou do českých médií, ale rychlá polarizace naší společnosti ohledně uprchlictví ukazuje, že v první polovině roku 2015 nepřímé dopady této strategie překročily Středozemní moře a vydaly se pomalu, avšak s devastujícím účinkem na sever.

Levanta a střední Evropa

V době velkých společenských posunů, jež se dnes odehrávají na Blízkém východě i v Evropě, se stává hledání historických paralel dvojsečné. Americký znalec současné Sýrie Joshua Landis před rokem přirovnal vývoj v Levantě k událostem ve střední Evropě na konci druhé světové války, což by mohlo v českém prostředí rezonovat.

Americký znalec současné Sýrie Joshua Landis před rokem přirovnal vývoj v Levantě k událostem ve střední Evropě na konci druhé světové války

Tragický osud středoevropských židovských komunit a útěk a následný odsun 13 milionů Němců především z Polska a Československa umožnily v letech 1944 až 1950 vznik států, ve kterých se jazyková národní společenství zhruba překrývají s hranicemi státu.

Jak prohlásil zesnulý britský historik Tony Judt (1948–2010): „Na rozdíl od první světové války, kdy se všude měnily hranice, ale lidé byli ponecháni tam, kde žili, se po roce 1945 stal opak. S jednou velkou výjimkou (Polska) se hranice nezměnily, do pohybu se ale dali lidé.“

Symbolika šíitského nepřítele

Při pohledu opomíjejícím detaily jako by několik paralel existovalo. Roční sunnitská utopie v povodí středního Eufratu a Tigridu, pokračující diasporizace levantských křesťanů a obrysy kurdského protostátu mohou ukazovat, že se na Blízkém východě objevují nové identity a současně mizí některé historické, aniž by to muselo představovat formální změnu hranic. Jakou roli v tom hraje vysídlování a migrace?

V zemích s významnými šíitskými populacemi – Libanon, Irák, Saúdská Arábie, Kuvajt – je taktika hloubení příkopů a mobilizace přívrženců uplatňovaná symbolikou šíitského nepřítele

V případě Islámského státu (IS) je situace přehledná. Ukazuje to i mluvčí IS Adnání, který 23. června v kontextu ramadánu interpretovaného džihádisty jako měsíce zaslíbeného boji opětovně zacílil na zlomové linie procházející arabským Mašrikem: „Lidé sunny kdekoliv, ale zejména v Jordánsku, Libanonu a zemi dvou svatých okrsků (Saúdská Arábie – pozn. red.), pokud neurychlíte pomoc lidem sunny v Iráku a Šámu (historické označení Levanty – pozn. red.), budete si muset pospíšit s pomocí sobě samým.“

Podlamování blízkého okolí zůstává pro Islámský stát hlavní prioritou. V zemích s významnými šíitskými populacemi – Libanon, Irák, Saúdská Arábie, Kuvajt – je taktika hloubení příkopů a mobilizace přívrženců uplatňovaná symbolikou šíitského nepřítele. Lidem odmítajícím ráfidu, jak jsou šíité hanlivě označováni, sice sunnitětí džihádisté věnují největší pozornost, ale z toho nevyplývá, že se na Blízkém východě odehrává velký střet dvou konfesních komunit.

Ďábelský úspěch

Toto neustále opakované tvrzení, jež se objevilo i v úvahách českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, je zavádějící. Násilí otřásající v letech 2012 až 2015 Blízkým východem není konfesním sporem, ale vyústěním demografických a sociálních nerovnováh a rozpadu všech forem politické legitimity, na níž byly arabské státy v této oblasti po roce 1960 vybudované.

Je ďábelským úspěchem Islámského státu, že mu Evropa ve snaze o opětovnou aktualizaci hidžry (zpřetrhání vazeb s původním okolím a odchodem z něj) pomáhá nepřetržitou pozorností médií a někdy i siláckými politickými projevy

Zdůrazňování nově objevených, zdánlivě historických identit, od této skutečnosti pouze odvádí pozornost a folklorizuje ji. V tomto ohledu představuje i Islámský stát sekulární fenomén, jehož hlavní ambicí je vytvořit v blízkém i vzdáleném okolí magnetické prostředí, které bude do povodí Eufratu a Tigridu přitahovat nové členy, směsici deprivantů fascinovaných násilím, vykořeněnou mládež hledající smysl života, nebo ženy usilující paradoxně o emancipaci v hidžábu a IS.

Cílem je vytvořit permanentní migraci z blízkého okolí, Tuniska, Libye a evropských států, která dopady jakékoliv vojenské protiakce neutralizuje. Je ďábelským úspěchem IS, že mu Evropa v této snaze o opětovnou aktualizaci hidžry (zpřetrhání vazeb s původním okolím a odchodem z něj) pomáhá nepřetržitou pozorností médií a někdy i siláckými politickými projevy. Islámský stát a jeho utopie je pouhým příznakem, symptomem prázdnoty. Nic více, nic méně. A zaráží, jak málo jsme ochotní to chápat.

Reálné příběhy

Jakou roli hraje politika vysídlování pro Baššára Asada, snad jediného světového politika, který ve svém postu v uplynulých letech fyzicky nezestárl, ač vede brutální válku proti vlastnímu lidu? Obecně na ni lze pohlížet jako na poslední, třetí pokus o zachování vlády menšiny v arabském Středomoří.

Z hlediska map a statistik vysídlených Syřanů se zdá nárůst jejich počtu za uplynulé dva roky abstrakcí oddělenou od každodenní reality. Za nimi se však skrývají reálné příběhy.

V Libanonu, jejž vytvořilo francouzské koloniální inženýrství jako největší možné území, na kterém budou mít křesťané většinu (při prvním a posledním oficiálním sčítání lidu v roce 1932 tvořili 53 procent), vyvolaly demografické změny v podílu komunit v letech 1975 až 1990 15letou občanskou válku. Irácký menšinový režim udržovaný hojnými sňatky synů a dcer rodinných klanů odstranila po roce 2003 americká vojenská intervence.

Z hlediska map a statistik vysídlených Syřanů se zdá nárůst jejich počtu za uplynulé dva roky abstrakcí oddělenou od každodenní reality. Za nimi se však skrývají reálné příběhy, přesuny rodin z rozbombardovaných čtvrtí auty napěchovanými věcmi, zmizelí mužští členové rodin a především traumatizované děti, které na velké části území už čtvrtý rok nemohou chodit do školy.

Neúčinné nálety

V Turecku narostl počet registrovaných syrských uprchlíků podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ( UNHC) a Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) z 315 tisíc na začátku května 2013 na 832 tisíc na konci srpna 2014 a k 9. červnu 2015 dosáhl 1,76 milionu. Hustota syrských uprchlíků v tureckých provinciích Hatay, Gaziantep a Sanliurfa je dnes stejná jako obyvatel v syrské provincii Rakka kontrolované Islámským státem. Změnily nálety spojenecké koalice na pozice IS toto zrychlující se tempo migrace? Nikoli.

Nálety spojenecké koalice na pozice Islámského státu zrychlující se tempo migrace nezměnily

V Libanonu počet syrských uprchlíků narostl ze 450 tisíc v květnu 2013 na 1,183 milionu v červnu 2015. Kdo zaregistroval, že strmý nárůst syrské migrace ve Středomoří vedle neustále se utužující jakobínsko-paranoidní atmosféry Sísího Egypta souvisí i se zdánlivě drobným opatřením Libanonu v lednu 2015 – zavedením vízové povinností pro Syřany?

Bude tragikomickým důkazem propojenosti zdánlivě nesouvisejících událostí v dnešním světě, pokud toto opatření libanonské vlády za dva roky a několik tisíc kilometrů na západ vyvolá v nevýznamné zemi uprostřed Evropy lidovou euforii nad pozastavením schengenských smluv a „dočasným“ uzavření hranic před „nebezpečím“, které se sice skrývá těsně za horizontem, ale stále se nedostavuje.

Záměr, nebo instinkt

Co když se ale za těmito čísly skrývá Asadův promyšlený a vytrvale prováděný plán? Bylo by zajímavé se dozvědět, zda syrský prezident politiku násilné demografické změny bombami, vyhladověním a mučením provádí zcela záměrně, anebo jedná instinktivně, byť po baasisticku.

Provádí syrský prezident Baššár Asad politiku násilné demografické změny bombami, vyhladověním a mučením provádí zcela záměrně, anebo jedná instinktivně?

Dostupné statistiky jasně ukazují, co dnes představuje největší a nejtrvalejší změnu, kterou syrská válka vyvolala – vylidňování země. Z 1,42 milionu uprchlíků za hranicemi země v květnu 2013 se v červnu 2015 stalo 3,99 milionu. Ze 4,25 milionu vnitřních vysídlenců v květnu 2013 je dnes 7,6 milionu. Je Asadovým záměrem uniknout libanonskému a iráckému scénáři i za tu cenu, že v zájmu demografické a konfesní rovnováhy neklesne počet obyvatel Sýrie z 22 až 23 milionů před válkou o tři, ale třeba o deset milionů?

Násilné vysídlování je v dnešní Sýrii doménou všech stran účastnících se konfliktu, uzamčených ve vzájemných represích a odplatách, ale největší díl připadá na armádu, tedy tu jeho, vyzbrojenou těžkými zbraněmi. Tento problém se sice muže jevit velmi vzdálený od současných evropských, potažmo českých debat o nelegální středomořské migraci, ale není tomu tak.

Hlasování kapitálu „nohama“

Jeden z obzvlášť zakořeněných argumentů o upřednostňování „kulturně kompatibilních“ syrských křesťanů se například zcela míjí s faktem, že naprostá většina mrtvých, zraněných a vysídlených obětí syrské války pochází z chudých a lidnatých sunnitských periferií. Podle OCHA z konce května 2015 se více než 50 procent vnitřně vysídlených – 4,05 milionu – nachází v provinciích Aleppo, Idlib a Damašek–venkov. Tedy tam, kde je zastoupení křesťanů v populaci nižší než v předválečné syrské populaci.

V současném světě může kapitál hlasovat „nohama“ – namísto pomyslného jazýčku na vahách odtéct ze země společně s jeho vlastníky. V Sýrii těkavý kapitalismus triumfoval nad tradicí.

Jeden z mých omylů, pokud jde o vývoj syrského konfliktu v letech 2011 až 2012, se týkal role místního kapitálu v povstání. O osudu nejprve protikoloniálních a poté protirežimních vzpour v syrské historii 20. století často rozhodoval postoj starých obchodních rodin, které vždy váhaly, ke které straně se přidat – následně ryze pragmaticky k vítězící.

Domníval jsem se, že tomu tak bude i v tomto případě, a Asadův režim rozleptá jeho neschopnost udržet zemi ekonomicky poté, co jej tyto rodinné klany opustí. Neodhadl jsem však ani míru zvěrstev, jež bude Asad schopný spáchat, ani míru nezájmu „civilizovaného“ světa. Navíc jsem opomněl, že v současném světě může kapitál hlasovat „nohama“ – namísto pomyslného jazýčku na vahách odtéct ze země společně s jeho vlastníky. V Sýrii těkavý kapitalismus triumfoval nad tradicí.

Dvě migrace

Může být ekonomická politika nějak spojená s násilným vysídlováním? Zřejmě ano. Stále žijeme ve světě, který se nedokáže vymanit z mentality outsourcingu, korporátní taktiky vyčleňování a převádění nepotřebných nebo málo ziskových činností mimo vlastní firmu. Není politika násilného vysídlování režírovaná především syrským prezidentem podobná, přičemž nedobrovolnými subkontraktory jsou v tomto případě Jordánsko, Turecko a Libanon?

Migrace v režii Islámského státu směřuje do syrské a irácké Mezopotámie. Stonásobně větší migrace, jejíž tempo diktují těžké zbraně a Asadova neochota komukoliv naslouchat, směřuje opačným směrem z této oblasti do blízkého okolí.

Neproměnila se postupně Asadova politika v dokonale vyladěnou politiku úspor, kdy stát sice nerezignuje na své předchozí finanční závazky vůči vlastním občanům, ale režim, který jej ovládá, se místo toho několika milionů nejchudších zbaví tím, že je nechá válkou vyhnat za hranice, čímž radikálně sníží své výdaje?

Migrace v režii Islámského státu směřuje do syrské a irácké Mezopotámie. Stonásobně větší migrace, jejíž tempo diktují těžké zbraně a Asadova neochota komukoliv naslouchat, směřuje opačným směrem z této oblasti do blízkého okolí. Vyhlídky pro příštích několik let jsou v nejlepším případě špatné.

Neschopnost něco udělat

Podle jednoho z mnoha argumentů, které dnes lze v České republice na toto téma slyšet, se nás tento problém netýká – nemáme žádný historický závazek, dluh, který by nás spojoval se zeměmi, z nichž dnes na sever v obtížně představitelných podmínkách míří uprchlíci. Sýrie je mezi nimi na prvním místě. Zbývá jednoduchá otázka: Opravdu? Nač chodit do vzdálené historie?

Čím více informací máme, tím více jsme k nim necitliví. Čím více milionů pixelů máme, tím více nás paralyzují a zbavují schopnosti něco udělat.

Uprchlý syrský soudní fotograf přezdívaný Caesar v srpnu 2013 ze Sýrie propašoval 55 tisíc snímků ukazujících průmyslové a masové zabíjení a mučení syrským režimem. Investigativní platforma Bellingcat, jež si zaslouží velké úcty, dokázala letos v březnu na jedné z těchto fotografií s deseti pohozenými vyhladovělými mrtvými těly identifikovat místo jejího vyfotografování. Jde o vojenskou nemocnici 601 v damašské čtvrti Mezze, jež kilometr od prezidentského paláce a dva vzdušnou čarou od fungujícího českého velvyslanectví.

Co je s námi špatně? Čím více informací máme, tím více jsme k nim necitliví. Čím více milionů pixelů máme, tím více nás paralyzují a zbavují schopnosti něco udělat. Cesty syrských uprchlíků na sever stejně jako střelec na písčité pláži tuniské Súsy jsou v příběhu až úplně na konci. Před jeho začátkem a dosavadním průběhem jsme se naučili zavírat oči.