Kdo se stane pro šíity příští náboženskou autoritou?

V zákulisní hře o nástupnictví po churavém iráckém duchovním Husajnu Alím Sístáním nejčastěji padá jméno íránského ájatolláha Šáhrúdího.

Nadžafský ájatolláh Sístání dnes nemá své stoupence pouze v Iráku, ale i v Íránu a v šíitských komunitách po celém světě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nadžafský ájatolláh Sístání dnes nemá své stoupence pouze v Iráku, ale i v Íránu a v šíitských komunitách po celém světě. | foto: © ISIFAČeská pozice
Nadžafský ájatolláh Sístání dnes nemá své stoupence pouze v Iráku, ale i v Íránu a v šíitských komunitách po celém světě.

Každodenní inspirace pro desítky milionů šíitských věřících, obrovský politický vliv na Blízkém východě i za jeho hranicemi, a také enormní majetek a okolnímu světu nečitelné finanční toky. To vše je v sázce v zákulisní hře o nástupnictví po churavém iráckém duchovním íránského původu ájatolláhovi Sístáním.

Každý šíitský mardža musí vydat vlastní spis zvaný risála, jakýsi manuál, který ve formě stovek paragrafů nabízí řadovým věřícím praktický návod pro život – od rodinných záležitostí a víry přes osobní hygienu až po finanční otázky. Nadžafský ájatolláh Husajn Alí Sístání však coby mardža – vzor k následování, výrazně zasahuje i do globální politiky.

Jeden příklad za všechny, který se týká i „naší“ války proti režimu Saddáma Husajna. Před jedenácti lety Sístání klíčovou měrou přispěl k tomu, že když americké a britské invazní jednotky postupovaly jižním Irákem na Bagdád, nenarazily prakticky na žádný odpor místních šíitů.

Rozdíl v přístupu Sístáního a Chomejního dokládá, že i uvnitř šíitského kléru a celé společnosti existují velmi protichůdné názorové proudyZápadní armády jim přinášely osvobození od Husajnovy diktatury, a pokud měl někdo ze šíitů k okupantům výhrady, nechal si je pro sebe, protože přesně tak to udělala nejuznávanější náboženská autorita šíitských muslimů nejen v Iráku, ale fakticky i na celém světě.

Protichůdné názorové proudy

Americký expert na šíitský svět Yitzhak Nakash v knize Reaching for Power: The Shi’a in the Modern Arab World (Jak získat moc. Šía v moderním arabském světě) toto období shrnuje: „Sístání ve vztahu k USA předvedl pragmatismus, když šíity vyzval, aby proti nim nepozvedávali zbraně. A ve velkém kontrastu s někdejším íránským vůdcem ájatolláhem Chomejním odmítl Sístání Američany urážet.“

O pár měsíců později zasáhl Sístání do poválečného uspořádání Iráku znovu a tentokrát z toho neokonzervativci v Bílém domě a v Pentagonu radost vůbec neměli. Americký okupační správce Paul Bremer prosazoval jakousi přechodnou Ústavu a také model, podle nějž by irácké parlamentní volby spočívaly ve výběru předem prokádrovaných, dostatečně proamerických volitelů, kteří teprve měli vybírat samotné poslance.

Důstojný ájatolláh však ve svém asketickém příbytku prozatímní Ústavu smetl ze stolu a vzkázal, že požaduje skutečnou demokracii: jeden volič – jeden hlas. Bremer, podporovaný 150tisícovou armádou, musel ustoupit. Tyto události ukazují, že mardža může v šíitské společnosti i politice hrát enormní roli. Zmíněný rozdíl v přístupu Sístáního a Chomejního zase dokládá, že i uvnitř šíitského kléru a celé společnosti existují velmi protichůdné názorové proudy.

Stařec významně mlčí

Ájatolláh Sístání se narodil v roce 1930 v íránském Mašhadu, v iráckém Nadžafu se usadil teprve v padesátých letech, kdy začal studovat náboženství u předních učenců v tamní hauze – centru šíitského kléru a vzdělanosti. Migrace šíitských duchovních mezi Irákem, Íránem a také Libanonem není v historii ničím výjimečným.

S rostoucím věkem kmeta Sístáního, který sice evidentně neoplývá charismatem, navzdory tomu má enormní vliv, přibývá spekulací, kdo ho nahradíŠíitská hierarchie také neuznává politické hranice států, takže Sístání dnes nemá své stoupence pouze v Iráku, ale i v Íránu a v šíitských komunitách po celém světě – jedna z jeho nejdůležitějších kanceláří sídlí v Londýně, další v Kuvajtu. Je proto přirozené, že s rostoucím věkem kmeta, který sice evidentně neoplývá charismatem, navzdory tomu má enormní vliv, přibývá spekulací, kdo ho nahradí. Věc je o to komplikovanější, že si mardžové otevřeně neurčují své nástupce, a po nepsaném žebříčku erudovanosti šíitští duchovní stoupají na základě uznání od svých kolegů.

Řadových ájatolláhů jsou proto stovky, ale nanejvýš dvě desítky z nich se mohou honosit titulem mardža, protože jim takové postavení přisoudili jejich méně vzdělaní či méně schopní kolegové. Nejrespektovanějších mardžů není více než deset a na vrcholu celé této pyramidy stojí právě Sístání – opět pouze neoficiálně, protože v šíitském duchovenstvu pevná struktura podobná například katolické církvi s jejím papežem, kardinály a arcibiskupy neexistuje.

Profesor Farid Mirbagheri z Nikósijské univerzity a expert na blízkovýchodní problematiku pocházející z Íránu řekl ČESKÉ POZICI: „Ájatolláh Sístání pravděpodobně má vyhlédnutého někoho, koho si určí za svého nástupce.“ A dodal: „Veřejně ale Sístání nikoho určit nemůže, takže je kolem toho velké ticho. Nesmíme zapomínat, že hauza v iráckém Nadžafu je mnohem uzavřenější, komplikovanější a konzervativnější než hauza v íránském Kommu, kde se přece jen daleko zjevněji politikaří.“

Rozdělený klérus

Mezi Nadžafem a Kommem nejsou jenom rozdíly v přístupu k politice, ale také rivalita. Po desetiletí, kdy Irák ovládala sekulární baasistická diktatura, Nadžaf uvadal. Ve stejné době íránský Komm vzkvétal. Ačkoli v šíitském prostředí tradičně bývají náboženské instituce oddělené od státních struktur a samy se autonomně financují (na rozdíl od sunnitského aparátu podporovaného obvykle vládami), po revoluci z roku 1979 se v Íránu tyto konstanty změnily.

Tamní klérus se rozdělil na část, která se dala do služeb nového systému, a na disidentské křídlo, jež vládnoucí teokracii zavrhuje, často z věroučných či etických důvodů. Existuje také skupina těch, kteří režim spoluzakládali, ale posléze sami prozřeli, nebo upadli v nemilost. I díky tomu může v Íránu docházet k událostem, které se vymykají povrchnímu západnímu vnímání této země jako monolitu, kde si veškerou moc uzurpují duchovní.

V současnosti 76letý ájatolláh Júsef Sáneí byl přední tváří Chomejního revoluce, dosáhl postavení mardži, dnes však i on patří do třetího ze zmíněných táborů. Když jsem s ním vedl rozhovor v době voleb v červnu 2009, byl velmi kritický k tehdejšímu prezidentu Mahmúdu Ahmadínežádovi, mimo jiné prohlásil, že by ho za škodu způsobenou íránské společnosti měli „zaživa rozežrat červi“, stejně jako ve čtyřicátých letech bývalého panovníka Rezu Šáha Pahlavího.

V současnosti 76letý ájatolláh Júsef Sáneí byl přední tváří Chomejního revoluce, dnes však i on patří k těm, kdo jsou v nemilostiKdyž byl po sporných volbách v roli vítěze znovu potvrzen staronový prezident Ahmadínežád a začaly týdny krvavých pouličních nepokojů, Sáneí prohlásil, že Írán řídí „nelegitimní vláda, které se nemůže podařit zvrátit běh událostí krvavým terorem, zabíjením a mučením jejích odpůrců“.

O půl roku později desítky mužů v civilu vyplenily Sáneího sídlo, kde mě hostil čajem a sušenkami, a prorežimní sdružení kleriků v Kommu oznámilo, že ho zbavuje titulu mardži.

Sáneí ani zdaleka nebyl první obětí takového postupu íránského režimu vůči nepoddajným duchovním. Podobná degradace je však v tradičním uspořádání nemyslitelná a nemožná, takže není divu, že navzdory státnímu útlaku má Sáneí své stoupence i nadále.

Jasná dělicí linie

Irácký Nadžaf byl dosud podobných vnitřnich bojů ušetřen a čelil jen vnějším tlakům a represím. Od svržení Saddáma Husajna americkou invazí v roce 2003 jižní Irák ožil i v náboženské rovině a Nadžaf se v mnoha ohledech snaží dotáhnout náskok, který mezitím získal Komm.

S ohledem na vysoký věk Sístáního se tak špičky nadnárodního šíitského establishmentu ocitají na možná osudové křižovatce. Íránsko-americký badatel Mehdi Khalaji, jenž sám studoval v semináři v Kommu, než odešel do USA a dal se do služeb neokonzervativního think-tanku, už před sedmi lety napsal studii s výmluvným názvem „Poslední mardža – Sístání a konec tradičních náboženských autorit v šíitském islámu“.

S ohledem na vysoký věk Sístáního se špičky nadnárodního šíitského establishmentu ocitají na možná osudové křižovatceNástupnictví po Sístáním ještě zdaleka nebylo veřejně diskutovanou, natož urgentní otázkou. Khalaji však už tehdy shrnul, že hlavně pod tlakem íránského státně-náboženského aparátu ustupuje do pozadí koncept takzvaného quietismu, kdy šíitské duchovní špičky programově stojí stranou politiky a mezi šíitským establishmentem a vládními institucemi vede jasná dělicí linie.

Možný nástupce

Trend je zjevný ve chvíli, kdy v blízkovýchodních médiích kolují jména možných Sístáního nástupců. Nejčastěji je totiž uváděn íránský ájatolláh Mahmúd Hášemí Šáhrúdí, který má v Islámské republice mnohem blíže k politickým než náboženským kruhům. Šáhrúdí se v roce 1948 narodil v iráckém Nadžafu.

Od osmdesátých let působil ve vedení Nejvyšší rady islámské revoluce v Iráku (SCIRI) – politicko-gerilové organizace, kterou v roce 1982 založil íránský bezpečnostní aparát. SCIRI sešikovala politicky aktivní irácké šíity podporující ideje íránského režimu, a Teheránu také v době irácko-íránské války pomáhala v boji proti Saddámu Husajnovi.

Toto angažmá Iráčana Šáhrúdího v irácké organizaci přišlo na přetřes, když ho v roce 1999 nejvyšší íránský vůdce ájatolláh Alí Chámeneí na plných deset let ustavil do čela íránské justice. (Soudy pak mimo jiné házely klacky pod nohy mnoha liberálním politikům a reformátorské vládě prezidenta Mohammada Chátamího.) Může se takto politicky angažovaný klerik stát nejvyšší morální autoritou šíitského světa?

Snaha Íránu

Faktem je, že si už několik let přímo v Nadžafu zakládá coby mardža své kanceláře a zřejmě i díky penězům z íránské státní kasy v Iráku buduje řadu charitativních a vzdělávacích institucí. „Írán se v zákulisí určitě hodně snaží, je ale otázka, zda se mu podaří Šáhrúdího prosadit,“ okomentoval to profesor Mirbagheri.
A dodal: „Každopádně dokud žije Sístání, tak se moc dělat nedá. Připomíná to šedesátá léta minulého století. Když ještě v Kommu žil ájatolláh Borúdžerdí, který byl tehdejším nejvýznamnějším mardžou, chtěl se na jeho místo prosadit relativně mladý ájatolláh Chomejní – pozdější íránský revoluční vůdce. A samotný Borúdžerdí držel Chomejního zkrátka, dobře si ho hlídal, protože Chomejního považoval za nebezpečného radikála.“

Mirbagheri zmínil i handicap, který měl před půlstoletím také Chomejní: „Šahrúdí je bezesporu vzdělaný. Ale rozhodně není stejná váhová kategorie jako Sístání. Dokonce se nevyrovná ani jinému íránskému klerikovi, Makáremu Šírázímu, i ten je erudovanější než Šahrúdí.“

Ve hře i obrovské peníze

Při letmém pohledu ze střední Evropy se může zdát, že kdesi v Orientu se vedou žabomyší spory mezi znepřátelenými klany nečitelných starců v bílých a černých turbanech (co do postavení mezi nimi není rozdíl, černý turban na hlavě šíitského duchovního znamená jen to, jeho nositel odvozuje svůj původ přímo z rodu proroka Muhammada a může se honosit čestným titulem sajjid).

Íránský ájatolláh Mahmúd Hášemí Šáhrúdí má v Islámské republice mnohem blíže k politickým než náboženským kruhůmVe skutečnosti jde ale i o formování současné politické mapy Blízkého východu. Sístání proslul před deseti lety nejen tím, že zhatil mnohé plány amerických jestřábů. Šíitský fundamentalista tehdy zasáhl do vysoké politiky i tím, že vydal fatvu vyzývající Iráčanky, aby i ony šly v demokratických volbách hlasovat – a to i v případě, kdy jim to zakazovali jejich manželé a otcové. I tím Sístání přispěl k faktu, že šíité dodnes dominují iráckým mocenským špičkám.

V boji o mardži jde ale také o obrovské peníze, přičemž finanční toky jsou v tradičním uspořádání úplně mimo vládní dohled. Khalaji ve zmíněné studii odhadl, že Sístáním kontrolované instituce mají roční příjmy přesahující půl miliardy dolarů a jejich jmění dosahuje tří miliard. V šíitském světě věřící odvádějí náboženskou daň, takzvaný chums (neboli pětinu), zčásti na charitu a zčásti přímo mardžovi, jejž dotyčný muslim uznává.

Dalekosáhlé důsledky

Podobně odevzdávají mardžovu aparátu speciální daň například při pouti do Mekky. Čím populárnější tedy daný klerik je, tím více peněz dostává a může investovat do svých propagačních, vzdělávacích a sociálních sítí.

Odchod Sístáního může mít dalekosáhlé důsledky. I proto se vyplatí sledovat, co se děje v Kommu a v Nadžafu.Není například bez zajímavosti, že zatímco na Západě se na soukromých školách studenti de facto skládají na svého učitele, ve světě šíitského vzdělávání klerik platí svým studentům stipendium a často i ubytování a stravu. Ti nejbohatší ájatolláhové pak dokonce svým žákům finančně pomáhají při zakládání rodin. Takto odchovaní duchovní posléze dál šíří vliv a odkaz svého mardži.

Khalaji už před lety varoval, že odchod Sístáního může mít dalekosáhlé důsledky. „Po tomto mardžovi přijde éra definitivního zpolitizování tradičních šíitských náboženských struktur a posílení íránského vlivu i za hranicemi země. Obvyklé šíitské finanční toky budou nahrazeny bohatstvím íránské státní kasy. Pocítí to nejen demokratické síly uvnitř šíitských států a komunit, ale i Západ.“ I proto se vyplatí sledovat, co se děje v Kommu a v Nadžafu.



Počet příspěvků: 5, poslední 28.4.2014 05:16 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.