Kdo se liší, je sviňák aneb Mohou mít disentní hlasy hodnotu?

Kdyby většinová společnost včas naslouchala své menšině, mohla by se vyvarovat různých dějinných klopýtnutí. Disentní hlasy jsou důležité, protože buď brzdí, nebo předvídají možný nepříznivý vývoj. Nepotřebujeme splývání s proudem, ale důstojné naslouchání těm protivným.

Červené srdce vyplněné jmény jako Kubiš, Palach, Horáková, Píka, Havel,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Červené srdce vyplněné jmény jako Kubiš, Palach, Horáková, Píka, Havel,... | foto: Richard CortésČeská pozice
Červené srdce vyplněné jmény jako Kubiš, Palach, Horáková, Píka, Havel,...

Co s disentními hlasy? Jinak řečeno, jak se chovat k nesouhlasícím? V dnešní době je tato otázka obzvlášť aktuální. Společnost je popisována jako ostře rozdělená, ačkoliv maximální ostražitost k výsledkům veškerých průzkumů je jako obyčejně více než na místě. Ohledně jejich interpretací to platí nikoliv dvoj-, ale trojnásobně.

Společnost se hádá, což je do jisté míry normální a nutné (komu to není po srsti, nechť si laskavě na chvíli zkusí představit opak, kdy si všichni myslí totéž). Nicméně se zdá, že společnost je nespokojena ještě s něčím navíc. Na „protivný“ názor si lze zvyknout, tolik demokracie v sobě společnost má. Více znepokojující, ačkoliv zřídka formulováno, je zmatení či dokonce deformace různých rolí ve společnosti, které vynikají právě v dobách takto vyhrocenějších.

Zdroje nespokojenosti

Velká nespokojenost je vyslovována směrem k veřejnoprávním médiím. Celá tato oblast – od nominace do regulačních a dozorových orgánů až po výkon těchto médií – musí být nepochybně předmětem ustavičné pozornosti a veřejné kontroly. Konkrétní problémy začínají už u popletené formy, kdy se veřejnoprávní například televize poměřuje sledovaností, a je schopná svůj diskusní pořad „privatizovat“ (podle názvu určitě). A jak se zdá, připadá to všem v pořádku. Když ani formální nesoulad nikoho netrkne, jak to pak má dopadnout s obsahem?

Dalším zdrojem skryté, někdy intuitivní, málokdy zřetelně vyslovené nespokojenosti, může být příšerný způsob vedení „debat“

Dalším významným úletem je nepochopení role například armádního vedení. Vrcholní představitelé armády se opakovaně dopouštějí politických výroků, hodnocení, dokonce velmi agresivních. Buď jsou nesoudní, nebo nedovzdělaní – nebo snad připravují obyvatele, aby si začali přivykat, jak tomu bude po vojenském puči? Ministr obrany není schopný je umravnit. Nebo mu to přijde normální?

Dalším zdrojem této skryté, někdy intuitivní, málokdy zřetelně vyslovené nespokojenosti, může být příšerný způsob vedení „debat“. Už od těch televizních, které kloužou po povrchu, a když je nebezpečí, že by se debata mohla něčeho dobrat, „už nás tlačí čas“. Nikoliv, platí staré snad keltské „když dělal pánbůh čas, udělal ho dost“.

Role moderátorů

Na kraviny je v televizi času skutečně dost. Pro demokracii životně důležité diskusní pořady by se daly přesunout do nočních hodin, aby se daly v případě potřeby „natáhnout“, aby moderátor s hosty měli šanci se dobrat k něčemu kloudnému. Debaty by měly být spíše monotématické, mohly by být rozšířeny o související mezioborové kontexty.

Moderátoři by neměli svou nervozitou a neprofesionalitou kazit společensky už tak nízkou schopnost kvalitně vést diskuse

Moderátoři by neměli svou nervozitou a neprofesionalitou kazit společensky už tak nízkou schopnost kvalitně vést diskuse. Vyžadovalo by to od nich profesionalitu, tedy, že by se museli specializovat, což značí, že by nemohli monopolně ovládat veřejnoprávní pořad. Typickým příkladem je veřejnoprávní moderátor Václav Moravec. Jemu by velice prospěla specializace a konkurence.

Celé toto popsané prostředí rozhodně nevytváří kulturu, která by se nejen nebála, ale která by dokonce dokázala zhodnotit fenomén disentních hlasů. Může být, že někdo apriori zpochybní, že by tyto hlasy mohly mít jakoukoliv hodnotu. Jiný se jim bude vysmívat, další je bude zlehčovat. Nelze vyloučit reakce osobní (ad hominem), namísto věcných.

Hledání důvodů

Čeho se lze totiž dočkat nejméně, je právě věcná reakce. A i v relativně dobré společnosti se lze bohužel setkat spíše s reakcí, která začíná odsouzením slyšeného disentního názoru, a pokračuje už jen klopotnou snahou tento apriorně učiněný negativní závěr čímsi vyfutrovat.

V praxi to vypadá tak, že když někdo vysloví nesouhlasný názor, hledají se „důvody“, proč to učinil – v jeho nenormálnosti, pokřiveném charakteru nebo v tučných úplatcích

V praxi to vypadá tak, že když někdo vysloví nesouhlasný názor, hledají se „důvody“, proč to učinil – v jeho nenormálnosti, pokřiveném charakteru nebo v tučných úplatcích. A to ještě v lepším případě, protože jsou i pošuci, kteří by nositele „protivných“ názorů dali hned vyšetřovat, spíše však rovnou zavřít, nebo i něco horšího.

Státní zastupitelství je přitom slepé a hluché a němé k tomuto zjevnému šíření nenávisti. A jde o čistou nenávist, protože není podložena žádným argumentem, je založena čistě jen na názorové odlišnosti. Člověk si přitom maně vzpomene na geniální bonmot básníka Nikolaje Stankoviče: Kdo se liší, je sviňák. Dlužno podotknout, že tato esence zkušenosti s minulým, takzvaně totalitním režimem, rezonuje dnes pohříchu velmi živě.

Znak nezaniklé demokracie

Mohou mít ty disentní hlasy vůbec nějakou hodnotu? Zeptají se třeba ti přemýšlivější, kteří budou schopní reagovat na protivné a překvapivé názory jinak než jen emocionálně a pitvořením a dalšími formami sebehanění. Apriori tvrdit, že mají hodnotu, však mohou jen politruci a zatvrzelí ideologové.

Dalším nesporným pozitivem je prostý výskyt disentních hlasů, protože to je nesporný znak nezaniklé demokracie

Ono to však zdaleka není tak důležité, protože vůbec to nejcennější na disentních hlasech je umění společnosti naslouchat jim. Dalším nesporným pozitivem je prostý výskyt disentních hlasů, protože to je nesporný znak nezaniklé demokracie. Nicméně z minulosti se lze poučit, že disentní hlasy je i užitečno slyšet, protože skutečně mohou být hodnotné.

Společnost by se tak mohla uchránit od neustálého mlácení hlavou do zdi, jednou na té, podruhé na oné straně. Disentní hlasy jsou důležité, protože buď brzdí, nebo předvídají možný nepříznivý vývoj.

Co nám je třeba…

To by si měla uvědomit sebevědomá většina, která by se pak nemusela tolik stydět za ty morální meandry ve své minulosti. Nemusela by pak odstraňovat sochy, před nimiž ještě nedávno klečela, aby nebyly připomínkou této hanby. Nemusela by se snažit převálcovat hlasy, neustále doznívající z minulosti (obzvlášť některých jedinců), například uzákoňováním názorů na „totalitní“ minulost. Což je mimochodem naprosto jednoznačně opět totalitní manýra.

Kdyby většinová společnost včas naslouchala své menšině, nemusela by pak vyrovnávat balanc adorací, zbožšťováním nositelů disentních hlasů v minulosti

Kdyby většinová společnost včas naslouchala své menšině (od toho ji nakonec má), mohla by se vyvarovat různých dějinných klopýtnutí. Nemusela by pak vyrovnávat balanc adorací, zbožšťováním nositelů disentních hlasů v minulosti. Nemusela by se k nim ostentativně hlásit, zase na věčné časy. Nemusela by jim stavět sochy, vyvěšovat jejich portréty v nadživotní velikosti (už zase!), nemusela by po nich nic pojmenovávat.

A to všechno jen po povrchu, bez hlubšího poznání, co vlastně bylo obsahem těch disentních hlasů. Tedy opět bez užitku. Takže co nám je třeba? Nikoliv splývání s proudem a vytváření novodobých model, ale důstojné naslouchání těm protivným.

M. Frank Re: Díky za ten článek!... 10:47 2.4.2015

Počet příspěvků: 30, poslední 7.4.2015 11:54 Zobrazuji posledních 30 příspěvků.