Kdo dnes Stalina nepovažuje za hrdinu, může být nepřítelem Ruska

Velký vůdce a vrah je součástí národního mýtu: Skrze prizma Stalinovy vlády za Velké vlastenecké války se Rusové cítí opět jako vítězové.

Gábor Stier 14.3.2013
V Moskvě na Rudém náměstí se v úterý 5. března konala ceremonie k 60. výročí úmrtí Josifa Stalina. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V Moskvě na Rudém náměstí se v úterý 5. března konala ceremonie k 60. výročí úmrtí Josifa Stalina. | foto: © ReutersČeská pozice
V Moskvě na Rudém náměstí se v úterý 5. března konala ceremonie k 60. výročí úmrtí Josifa Stalina.

Velký vůdce, nebo krvavý despota? Diskuse o historické roli Josifa Stalina, který je i přesto, že v podstatě nikdo nepopírá jeho vinu a nevzpomíná na období jeho vlády s nostalgií, součástí národního mýtu, probíhá v Rusku i šedesát let po generalissimově smrti. Skrze prizma několika let jeho vlády, a sice Velké vlastenecké války, se však Rusové cítí opět jako vítězové. Stejně tak jako Spielbergův film Lincoln neposiluje obraz otrokářské Ameriky, je i Stalingrad symbolem národa, který se bije za vlast, svět a za dobro.Skrze prizma několika let Stalinovy vlády, totiž Velké vlastenecké války, se Rusové cítí opět jako vítězové

Známý blízkovýchodní expert Georgij Mirskij prožil onen den 5. března 1953, kdy Jurij Levitan přečetl svým nezaměnitelným hlasem v rádiu zprávu o Vůdcově smrti, už jako dospělý. „Matka ihned vyběhla na pavlač a hlasitě zprávu oznámila světu,“ vzpomínal akademik v pořadu rozhlasové stanice Echo Moskvy a připomněl, jak si sousedé s hrůzou tiskli dlaně na ústa. Atmosféru strachu dokládalo i to, že když Mirskij začal psát na nástěnku ústavu nekrolog – „V tento temný den…,“ –, musel úvodní řádky na popud stranického tajemníka vzápětí zase škrtnout, neboť tento obrat nefiguroval v oznámení ústředního výboru.

Mirskij připomíná, že lidé byli tenkrát jako omráčení. Stalin totiž tvořil neoddělitelnou součást jejich života a jeho smrtí přišli o jeden ze základních kamenů existence. „Abychom si rozuměli, nepropukl v nich smutek nad ztrátou milovaného Vůdce. Stalin totiž nebyl v takové oblibě jako Lenin nebo Trockij!“ upozorňuje vědec a vypráví, jak v roce 1942, kdy ve svých šestnácti letech pracoval jako zámečnický učeň, dělníci na „Hospodáře“ nadávali.

Jeho tvrzení podporuje rovněž skutečnost, jak rychle společnost Stalinovu smrt překonala, nemluvě o tom, jak snadno bezzásadoví soudruzi tento svůj donedávna ještě zbožňovaný idol popřeli. Právě proto mluví Mirskij tak nechápavě a s hlubokým zklamáním v hlase o tom, že se obraz Vůdce po šedesáti letech opět skví na autobusech a ten, kdo ho nepovažuje za hrdinu, je v očích mnohých nepřítelem Ruska.

Proč je Stalin opět hrdina

Odpověď na otázku, proč tomu tak je, dává Mary Dejevská v britském deníku The Independent. Novinářka, jež se specializuje na Rusko, upozorňuje, že aktualizace historie nepatří zrovna k silným vlastnostem Rusů a každá normální vláda se snaží trochu „naleštit“ ony kapitoly z historie, které posilují patriotismus a národní uvědomění. Stejně tak jako Spielbergův Lincoln posiluje v očích Američanů mýtus, že jejich vlast bojovala proti otrokářství, představuje pro Rusy Stalingrad symbol hrdinství, lásky k vlasti i velikosti, a především pak národní identity. Tu se právě Stalinovi, ale před ním už i Leninovi podařilo řádně narušit. Národní mýtus, jenž jako takový tvoří trochu přikrášlenou součást pravdy. A dokud se nevymkne kontrole, funguje jako pozitivní síla.

Tím, a nikoliv nostalgií po komunismu či stalinismu lze vysvětlit, proč si dnes Moskvu takřka nelze představit bez rudých pěticípých hvězd zářících z věží Kremlu. Tento symbol sovětské moci nahradil totiž ještě v roce 1935 dvouhlavé carské orlice. Symboly, z nichž každý vážil víc než tunu, však byly kvůli  destruktivní váze po několika letech z věží odstraněny a vyměněny za skleněné rubínové hvězdy zdobené drahokamy. A ačkoliv Sovětský svaz zanikl již před dvaadvaceti lety, rudá hvězda na Kremlu dosud nevyhasla.

Známý sociolog Alexandr Cipko před nedávnem navrhl, aby byla na baštu komplexu budov představujících srdce ruské státnosti umístěna znovu dvouhlavá orlice. Televizní stanice Rossija TV na toto téma uspořádala i debatu spojenou s hlasováním, ve které získal carský symbol 12 tisíc hlasů, zatímco pro rudou hvězdu hlasovalo 40 diváků.

K minulosti odkazující dekorativní prvek v podobě pěticípé hvězdy je stále k vidění ve stanicích moskevského metra i na uniformách a výzbroji ruských vojáků. Dodnes je tak výsostným znakem bojové techniky a skví se i na zástavách jednotlivých útvarů. A to nejen v Rusku, ale obvykle i v případě armád postsovětských zemí. Stejně tak se v centru Moskvy shromažďují každoročně 7. listopadu s rudými vlajkami a sovětskými symboly komunisté, kteří představují druhou nejsilnější stranu ve Státní dumě.

Lenin stále ukazuje směr

Na žigulíky a moskviče narazí člověk v ruském hlavním městě sice už jen zřídka, zato symboly sovětské minulosti tu jako jakýsi protiklad mrakodrapů a drahých nákupních center dodnes přetrvaly. Jedna z již zmiňovaných hvězd zdobených drahokamy září například na vrcholu budovy Severního říčního přístaviště, stejně jako nebyly ani navzdory občasným polemikám z Rudého náměstí dodnes odstraněny ostatky vůdce bolševického převratu.

Na rozdíl od známých pomníků některých jeho druhů – Stalina, Dzeržinského nebo Kalinina –, kteří byli vyhoštěni do historických parků, Lenin nadále ukazuje správný směr na stanici Okťabrskaja a jeho socha dosud stojí v centru mnoha ruských měst. Stejně tak není náhoda, že oblíbeným ruským suvenýrem zahraničních turistů je ušanka zdobená rudou hvězdou nebo tričko s Leninem.

Zatímco Sovětský svaz patří spolu s  ideologií minulosti, symboly této éry se staly součástí ruské historické identity

Zatímco tedy Sovětský svaz patří spolu s příslušnou ideologií minulosti, symboly této éry se staly součástí ruské historické identity. A v zájmu jejího posílení se navíc těší tiché státní podpoře, neboť v očích současné vládnoucí moci a v neposlední řadě rovněž většiny společnosti byla druhá světová válka v podstatě svatou vlasteneckou válkou a vítězství v ní představuje kromě vyjádření věrnosti vlasti rovněž velikost.

Právě to je jedním ze základních kamenů národního uvědomění procitajícího Ruska, v němž zaujímá své místo vedle Alexandra Něvského, Petra Velikého nebo generála Kutuzova k nelibosti mnohých také Josif Vissarionovič Džugašvili, známý též jako Stalin. Stejně jako symboly této epochy, jež představují současně znaky imperiální velikosti, která není ruské mentalitě vůbec cizí.

Stalin je stále populární

Podpora Stalina mezi Rusy je dnes větší než v dobách rozpadu Sovětského svazu. Ještě větší popularitě se však těší v rodné Gruzii. Jak vyplývá z výzkumu veřejného mínění provedeného společností Carnegie Endowment v Rusku, Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu, v roce 1989 řadilo Stalina mezi nejvýznamnější historické osobnosti všehovšudy 12 procent dotázaných Rusů, zatímco dnes tento poměr činí 42 procent. Z hlášení zmíněné společnosti je vidět i to, že zatímco samotného Stalina hodnotí významná část Rusů pozitivně, k období, jež se váže k jeho jménu, se pro ně pojí povětšinou negativní vzpomínky.

Ještě pozitivněji než v Rusku pohlížejí na Stalina v jeho vlasti Gruzii, kde se o někdejším diktátorovi vyjádřilo pozitivně celých 45 procent respondentů. Osmatřicet procent účastníků průzkumu v Arménii se domnívá, že jejich země bude vždy potřebovat takové vůdce, jako byl Stalin. Nejméně příznivé mínění mají o tomto před 60 lety zesnulém politikovi v Ázerbájdžánu – 22 procent respondentů dokonce ani nevědělo, kdo byl Stalin.

Počet příspěvků: 4, poslední 10.3.2013 07:15 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.