Kde se v lidech rodí zlo

Růžena Vacková byla jednou z prvních profesorek Univerzity Karlovy. Za protinacistický odboj byla v roce 1945 odsouzena k trestu smrti. A nezlomil ji ani vykonstruovaný proces v roce 1952, ani 15 let vězení.

Milena Štráfeldová, Trestankyně. Příběh Růženy Vackové. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Milena Štráfeldová, Trestankyně. Příběh Růženy Vackové. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Milena Štráfeldová, Trestankyně. Příběh Růženy Vackové. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Novinářka Milena Štráfeldová v románu Trestankyně. Příběh Růženy Vackové líčí osud ženy, o níž v rozhovoru říká: „Růžena Vacková měla ideály, kterých se nikdy nevzdala v nacistickém ani v komunistickém vězení. Bylo jí 44 let, když na Pankráci čekala, až ji odvedou na popraviště. Mnoho jiných lidí se ocitlo v podobné situaci, ale k víře se nepřiklonili. Ona v ní našla sílu pro sebe i pro ostatní.“

LIDOVÉ NOVINY: Napsala jste divadelní hru o dceři Boženy Němcové a román o kuchařce, která vařila pro Masaryka. Tentokrát jste si poprvé vybrala významnou osobnost z akademické obce. Proč?

Milena Štráfeldová, novinářka.

Milena Štráfeldová, novinářka.

ŠTRÁFELDOVÁ: V roce 2001 jsem nahrávala pro Český rozhlas rozhovory s politickými vězni z padesátých let a jedním z nich byl teolog Oto Mádr, který se několikrát zmínil o profesorce archeologie Růženě Vackové. Řekl mi, že patřila k významným osobnostem akademické obce i katolické komunity v Praze.

Po druhé světové válce vedla školu pro katolické studenty a ilegálně v této činnosti pokračovala i po roce 1948. Její příběh zapadá do osudů, které řadu let zpracovávám. Zajímá mě, kde se v lidech rodí zlo, a jak proti němu lze bojovat. Růžena Vacková měla ideály, kterých se nikdy nevzdala ani v nacistickém, ani v komunistickém vězení.

LIDOVÉ NOVINY: Jiný boj ale svádí ten, kdo je zodpovědný za sebe i za rodinu. Ona se nikdy neprovdala. Proč myslíte, že zůstala sama?

ŠTRÁFELDOVÁ: Narodila se v roce 1901 do rodiny, která ji vždy vedla k samostatnosti. Její maminka nemohla na univerzitu, protože na konci 19. století nebylo běžné, aby ženy studovaly. Moc dobře věděla, jak je vzdělání důležité, a proto podporovala Růženu i její sourozence, aby šli na univerzitu.

Po druhé světové válce vedla Růžena Vacková školu pro katolické studenty a ilegálně v této činnosti pokračovala i po roce 1948

Maminka se angažovala v ženských spolcích a její vytrvalý boj za práva žen Růženu velmi ovlivnil. V roce 1920 odešla z Brna do Prahy, na filozofickou fakultu, kde začala studovat klasickou archeologii. Myslím, že ji studium úplně pohltilo a na rodinu tehdy vůbec nemyslela. Ostatně nebyla sama, přibývalo žen, které studovaly nebo pracovaly na univerzitě a svůj život zcela zasvětily vědě.

LIDOVÉ NOVINY: Ve svém románu líčíte její vstup do pražské společnosti ve dvacátých letech. Kdo jí v něm pomáhal?

ŠTRÁFELDOVÁ: Nejprve bydlela u rodinného přítele profesora Františka Švamberka. Jeho žena byla jen o pár let starší než Růžena. Rychle se spřátelily a společně chodily do kaváren a divadel. Možná by tenhle bezstarostný život trval dál, ale pro Růženu byla škola a studium důležitější.

Nejraději chodila na přednášky historika umění Vojtěcha Birnbauma. Měli k sobě blízko, ale svůj vztah museli tajit. Růžena Vacková ani ve své profesi nechtěla dělat kompromisy. Práci dala přednost před svým soukromím.

LIDOVÉ NOVINY: Po promoci strávila několik měsíců na stáži v Římě. Když se vrátila do Prahy, pracovala na univerzitě jako odborná asistentka. Co jste se dozvěděla o jejím životě před válkou?

Růžena Vacková ani ve své profesi nechtěla dělat kompromisy. Práci dala přednost před svým soukromím.

ŠTRÁFELDOVÁ: Většinu času věnovala práci na fakultě a psaní odborných článků. Našla jsem mnoho jejích textů o archeologii a dějinách umění, ale také divadelních a knižních recenzí. Psala také úvahy o situaci ve společnosti. Na krátkou dobu ji ovlivnily i protižidovské nálady, které se tehdy šířily mezi pravicovou inteligencí. Tato stanoviska se promítla i do několika jejích článků.

Rozhodně ale nebyla nadšená tím, co se děje v Německu. V roce 1939 měla přednášet na mezinárodním kongresu archeologů v Berlíně. Růžena Vacková však pozvání odmítla, protože nechtěla podporovat německou vědu v zemi nacistů.

LIDOVÉ NOVINY: Za války se nejen ona, ale také její bratr a švagr zapojili do odboje. Její nejbližší byli za tuto spolupráci popraveni, ona smrti unikla jen náhodou. Co se tehdy stalo?

ŠTRÁFELDOVÁ: Bratr Vladimír a švagr Alexander Gjurič se připojili k odboji hned na začátku okupace, měli spojení i na skupinu Tří králů. Gjurič odešel do rodné Jugoslávie, odkud koordinoval spolupráci s československým odbojem. Oba byli ale záhy zatčeni a v roce 1944 popraveni v Drážďanech.

V únoru 1945 ji zatklo gestapo a vyslechla si rozsudek smrti. Zachránila se jen díky tomu, že 5. května do pankrácké věznice vtrhli revolucionáři a otevřeli cely.

Růžena Vacková se zapojila jiným způsobem: pomáhala v malé odbojové skupině Voláme číslo 15, jejíž činnost není zatím podrobně zdokumentovaná. Snažili se zjistit informace o německých tajných zbraních, u Vackové schovávali vysílačku. V únoru 1945 ji zatklo gestapo a vyslechla si rozsudek smrti. Zachránila se jen díky tomu, že 5. května do pankrácké věznice vtrhli revolucionáři a otevřeli cely.

LIDOVÉ NOVINY: Důležitou roli v jejím životě hrála víra...

ŠTRÁFELDOVÁ: Vyrostla v katolické rodině, ale k intenzivní víře se víc přiklonila až během války. Někdy v roce 1944 se poprvé setkala s katolickým knězem Josefem Zvěřinou. Byl o třináct let mladší než ona a sloužil u svatého Mikuláše na Malé Straně. Ve svých pamětech líčí, jak se s ním přišla o něčem poradit. Brzy však poznal, že v odborných otázkách dějin umění může spíš ona radit jemu.

Spřátelili se a společně vybudovali školu pro katolickou mládež. Postupně se kolem nich utvořila komunita mladých lidí, kteří se setkávali u Vackové doma. S touto skupinou spolupracoval i teolog Oto Mádr, který však v roce 1948 odjel na studia do Vatikánu. Když se vrátil, okamžitě ho začala sledovat StB. Byl pro ně špion Vatikánu, který chce rozvrátit socialistické zřízení...

LIDOVÉ NOVINY: Růženu Vackovou jmenovali v roce 1947 profesorkou, byla teprve druhou ženou, která získala tento titul. Jako jediná z profesorského sboru filozofické fakulty šla v únoru 1948 se studenty na Hrad, aby podpořila Beneše. Na univerzitě mohla zůstat až do roku 1950. Čím si to vysvětlujete?

Růžena Vacková na kresbě zveřejněné v Lidové demokracii 21. dubna 1947.

Růžena Vacková na kresbě zveřejněné v Lidové demokracii 21. dubna 1947.

ŠTRÁFELDOVÁ: Měla silnou pozici v akademické obci, sama by nikdy ze školy neodešla. Myslím, že chtěla mít co nejdéle vliv na studenty. Když jí v roce 1950 zakázali pedagogickou činnost, rozhodla se, že je bude učit dál, u sebe doma. Bylo jí jasné, že celá skupina je pod dohledem StB. Věděla, jak probíhal proces s Horákovou, a tušila, že brzy přijde na řadu.

Otu Mádra zatkli v roce 1951, podle obžaloby byl prý hlavou skupiny, která kazí katolickou mládež. O rok později zatkli i Vackovou a konal se jejich monstrproces. Oto Mádr byl odsouzen na doživotí, profesorka Vacková na 22 let. Ve vězení si opakovaně stěžovala na podmínky, v nichž musely trestankyně žít.

LIDOVÉ NOVINY: V přednáškové činnosti pokračovala i za mřížemi. Spoluvězeňkyním vyprávěla o římské architektuře i o gotice. Jak přednášky ve vězení probíhaly?

ŠTRÁFELDOVÁ: Scházely se v noci, když měly po dvanáctihodinové šichtě. Její tehdejší „studentky“ dodnes vzpomínají, že je okouzlila odborným výkladem. Nebyl to monolog, ale dialog. Zajímala se o jejich názory, diskutovaly s ní o umění i o životě. Jsem si jistá, že pro řadu těch mladých děvčat byly její přednášky morální podporou, která je držela při životě.

Otu Mádra zatkli v roce 1951, podle obžaloby byl prý hlavou skupiny, která kazí katolickou mládež. O rok později zatkli i Vackovou a konal se jejich monstrproces.

Záznamy přednášek zapisovala Dagmar Šimková. Dostaly se ven díky Dagmar Skálové, která měla po jednom výslechu takové zranění páteře, že mohla nosit korzet, kam schovávala ruličky papíru s přepisy. Přednášky vydala v roce 1999 Univerzita Karlova knižně.

LIDOVÉ NOVINY: Růžena Vacková strávila ve vězení 15 let. Co myslíte, že pro ni bylo nejobtížnější?

ŠTRÁFELDOVÁ: Po velké amnestii v roce 1960 se do pardubické věznice záměrně umisťovaly vražedkyně a zlodějky. Komunisti tak chtěli rozložit kolektiv kolem Vackové. V dopisech, které psala své sestře i tatínkovi, se často zmiňuje, jak ji zmáhá ten ustavičný hluk a hádky na cele. Bylo pro ni čím dál těžší zachovávat v takové situaci křesťanskou lásku k bližnímu.

Po propuštění v roce 1967 se zapojila do přípravného výboru spolku K231, který zakládali muklové z uranových dolů. A do svého bytu opět zvala mladé lidi z katolické komunity. Například Daniel Kroupa vzpomíná, že s ní často diskutovali ti, kdo zvažovali, zda mají zůstat v komunistickém Československu, anebo emigrovat.

Profesorka Vacková skupině studentů přednášela nejen dějiny umění a zasvěcovala je do své teorie o slohu, ale v době tuhé normalizace jim dodávala odvahu, aby si uchovali vlastní názor

Profesorka Vacková tehdy skupině studentů přednášela nejen dějiny umění a zasvěcovala je do své teorie o slohu, ale v době tuhé normalizace jim dodávala odvahu, aby si uchovali vlastní názor. Povídala si s nimi i o jejich osobních problémech, o vztazích a odpovědnosti, již za sebe mají.

Právě v této skupině potkal Daniel Kroupa i svou budoucí manželku a Růžena Vacková jim pak byla svědkem na svatbě. Pro jeho rodinu je dodnes jakýmsi „měřítkem věcí“. To mi ostatně potvrdil i jeho syn Mikuláš Kroupa, zakladatel společnosti Post Bellum – Paměť národa.

LIDOVÉ NOVINY: Životní příběh profesorky Vackové jste zkoumala dva roky. Jak reagovala její rodina, když jste jim řekla o svém záměru?

ŠTRÁFELDOVÁ: Přijali mě velmi dobře, i když se asi trochu ostýchali. Já se ani nedivím, kdyby mi někdo řekl, že bude pátrat v mojí rodinné historii, asi bych byla ostražitá. Byla jsem v kontaktu se synovci Růženy Vackové – Andrejem a Alexandrem Gjuričovými –, ale i s dalšími členy rodiny. Díky nim jsem mohla nahlédnout do rodinné korespondence i do fotoalb. Spoustu zajímavých postřehů mi o ní řekli další příbuzní a kamarádi.

Největší oříšek pro mě byla konverze Růženy Vackové. Těžko jsem se mohla vcítit do pocitů věřícího, když je sama neznám.

Například historička Adéla Gjuričová, která o ní napsala několik studií, bývalé politické spoluvězeňkyně Irena Šimonová a dnes už nežijící Dagmar Skálová, člen její katolické rodiny Miloš Lokajíček nebo tehdejší studenti, kteří Růženu Vackovou navštěvovali, dominikáni Tomáš Pospíšil nebo Dominika Bohušová. Jela jsem také do Velkého Meziříčí, kde Růžena vyrůstala. Když jsem se ptala v několika tamních knihkupectvích, jestli o ní někdy slyšeli, vůbec netušili, o kom je řeč. Snad se to časem změní...

LIDOVÉ NOVINY: Její život nahlížíte z mnoha stran. Existuje v něm ještě nějaká záhada?

ŠTRÁFELDOVÁ: Největší oříšek pro mě byla její konverze. Těžko jsem se mohla vcítit do pocitů věřícího, když je sama neznám.Růženě Vackové bylo 44 let, když na Pankráci čekala, až ji odvedou na popraviště. Mnoho jiných lidí se ocitlo v podobné situaci, ale k víře se nepřiklonili. Ona v ní našla sílu pro sebe i pro ostatní.

Trestankyně. Příběh Růženy Vackové

AUTOR: Milena Štráfeldová

VYDAL: Mladá fronta

ROZSAH: 376 stran

Milena Štráfeldová

  • Narodila se v roce 1956. Vystudovala obor teorie a dějiny kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
  • Do roku 2014 pracovala pro Český rozhlas, kde se věnovala hlavně osudům Čechů v zahraničí. Nyní s ČRo spolupracuje externě.
  • Autorka několika knih povídek a fejetonů, divadelních her a románů Guláš pro Masaryka a Trestankyně.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.