Kauza Panamské dokumenty: Problém daňového výběru nejbohatších

Dějiny se točí kolem daní, ale sahat na majetek nejbohatších bylo vždy ošemetné. Dnes je to jen horší a únik dokumentů společnosti Mossack Fonseca ukázal, že na bohaté jsou berní úředníci krátcí.

Britský premiér David Cameron, Panamské dokumenty a Mossack Fonseca. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Britský premiér David Cameron, Panamské dokumenty a Mossack Fonseca. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Britský premiér David Cameron, Panamské dokumenty a Mossack Fonseca.

Ne každému se to zdálo jako dobrý nápad. Navzdory tomu onoho chladného odpoledne 30. ledna léta páně 1649 dopadla na zátylek Karla I. Stuarta popravčí sekyra. Za jednou z nejdůležitějších událostí historie, patřící k milníkům moderních dějin, a dokonce považovanou za počátek moderního státu a vlády nestálo přitom nic menšího než daně. Co však srazilo hlavu anglickému panovníkovi v 17. století, jak se zdá, nesrazí hlavu britskému kabinetu v 21. století.

Nebohý král Karel se totiž na počátku celého konfliktu snažil přinutit parlament, aby zvýšil daňové zatížení převážně pánů v něm zasedajících na financování jeho válečných eskapád. Zatímco David Cameron se naopak snaží ctihodné členy dolní sněmovny už více než dva týdny přesvědčit, že ani on, ani jeho rodina – vzdáleně příbuzná s panovnickou – se žádnému placení daní nevyhýbá. A rozhodně prý neměli platit víc.

Na pozadí skandálu zvaného Panama Papers je tak dobře vidět, jak se těm nejbohatším nechce plnit berní povinnost. Zejména ti nejzámožnější mají také možnost se jí vyhnout – a co je nejhorší, je to zcela legální.

Opatrný postup

Dlouhou dobu se říkalo, že před daněmi nikdo neuteče. Vždyť i narození Ježíše Krista v Betlémě bylo zapříčiněno sčítáním lidu, které císař Oktavián nařídil z prostého důvodu – aby mohl lépe vybrat daně od obyvatel rychle se rozrůstající Římské říše. Vůbec první záznamy o činnosti lidstva se týkají výběru daní, stejně jako cenné historické dokumenty z novější doby. Panstvo mělo vždy o své poddané, a jejich situaci především, zájem, aby vědělo, kolik od nich může vybrat.

Pár tisíc korun se snadno vymůže nebo odepíše. U miliard je třeba postupovat nanejvýš opatrně.

Stejně jako dříve v historii ani dnes se daňové povinnosti sice nelze vyhnout, ale platit musí jen chudší většina. Snaha zdanit bohaté vedla k revolucím, pučům a nakonec i ke vzniku demokracie. Je to stejné jako s dluhy. Pokud je dlužník dost velký, má problém fakticky jeho věřitel, který se bojí, jestli své peníze dostane zpět. Pár tisíc korun se snadno vymůže nebo odepíše. U miliard je třeba postupovat nanejvýš opatrně.

Stejně tak si na zaměstnance, živnostníka nebo i větší firmu snadno došlápne „finančák“. U opravdu velkých majetků, chráněných hradbou účetních, auditorů a právníků, se ale musí postupovat obezřetně. Jak ostatně řekla americká miliardářka a „hotelová královna“ Leona Helmseyová: „Neplatíme daně. Jenom malí lidé je platí.“ Pravda, za daňové úniky si od soudu odnesla 19 měsíců ve vězení, za to mohla ale spíš její chamtivost.

Špatně poskytnutá služba

Vyhnout se daním je stále snazší, ale aby to bylo legální, také čím dál dražší. Dnes si prakticky každý s kreditní kartou a přístupem k internetu může založit společnost v daňovém ráji. A dost možná se mu přes ni podaří optimalizovat srážku ze svých příjmů. Dost možná mu ale také na dveře zaklepe zaměstnanec finančního úřadu s pár nepříjemnými otázkami, daňovým doměrem a penále. Pokud ale dotyčný má majetek, kdy se mu vyplatí zaplatit namísto státu specializované společnosti, jako byla Mossack Fonseca, desítky až stovky tisíc eur ročně, může v klidu spát.

Co se v kauze Panama Papers ukazuje jako opravdu protizákonné, je ze strany Mossack Fonseky špatně poskytnutá služba, kterou by její klienti měli reklamovat

To, co Mossack Fonseca vytvářela především, je jistota, že i když bohatí skončí dokonce až u soudu, dopadne to pro ně dobře. Základem jejich byznysu je dostat klienty z právních problémů, postavit takovou strukturu, která bude neprůstřelná, neprůhledná – a především nebude nelegální. Co se tedy v kauze Panama Papers ukazuje jako opravdu protizákonné, je ze strany Mossack Fonseky špatně poskytnutá služba, kterou by její klienti měli reklamovat.

Vyrojily se spekulace, proč služby panamské firmy její klienti využívali. První intuice investigativních novinářů napověděla, že šlo o snahu majetek schovat. K tomu dnes ale existuje řada snazších a především levnějších způsobů. A vše lze prolomit. Jednomu z partnerů velké mezinárodní advokátní kanceláře, který měl na starosti prověřování klientů, se jeho čeští podřízení snažili vysvětlit, že kopii občanského průkazu skutečného vlastníka klientské firmy nemají šanci získat. „Kdysi jsem chtěl kopii pasu Billa Gatese a dostal jsem ji,“ odvětil suše.

Mimochodem, právě nejbohatší muž světa se podivoval, proč je v Panama Papers tak málo Američanů. „Kdykoliv odevzdáváte daňové přiznání, ptají se vás, kde máte účty a majetek v zámoří. To ovšem neznamená, že na to každý odpoví zcela po pravdě,“ řekl televizi CNBC.

Případ Davida Camerona

Snížit si daňovou zátěž lze prostým formálním přestěhováním třeba do Monaka, Lucemburska nebo Nizozemska. Problémem ale je, že ne všude se na to dívají voliči pozitivně. A právě v tom je anonymita služeb firem, jako je Mossack Fonseca, výhodná pro politiky. Samozřejmě, že se vnímání obcházení berních povinností v jednotlivých zemích liší. Zjevně přitom platí, že čím více na východ, tím jsou lidé benevolentnější, nebo spíš smířenější. Proto v Rusku nikoho nepřekvapilo, že se v Panama Papers objevilo okolí Vladimira Putina. A na Islandu padl předseda vlády.

Pikantní je, že britský premiér David Cameron byl dlouho odpůrcem schémat na vyhýbání se daním. Přitom nejspíš profitoval z holdingu o 31 milionech dolarů, jejž v Panamě založil jeho dnes již zesnulý otec a který stále funguje.

I Západ se však v tom mění. Dříve platilo, že před daněmi se neschová nikdo – a třeba USA nevydávaly stíhané za vraždu, ale za daňový únik naopak ano. Vždyť ani legendární gangster a vrah Al Capone nepoznal vězení Alcatraz zevnitř za nic jiného než za obcházení daní. Před několika lety měla Madonna v Británii problém, protože si optimalizovala příjmy, dnes Cameron se vší pravděpodobností skandál ustojí.

Pikantní je, že britský státník byl dlouho odpůrcem schémat na vyhýbání se daním. Přitom nejspíš profitoval z holdingu o 31 milionech dolarů, jejž v Panamě založil jeho dnes již zesnulý otec a který stále funguje. Londýnské finanční City je totiž napojené na takzvaný offshorový byznys a profitují z něj bankéři, kteří mají lví podíl na ekonomice ostrovní země.

Přímo Camerona před týdnem vyzval k prosazení transparentnějších pravidel německý šéf státní pokladny Wolfgang Schäuble. A slova železného ministra financí padla možná na úrodnou půdu. Tento týden Německo, Francie, Itálie, Španělsko a právě Británie ohlásily spolupráci a sdílení informací o skutečných koncových vlastnících firem.

Spíše hrdinský čin

Podobně jako Britové na tom jsou i bratránci na druhé straně Atlantiku a jejich Wall Street. Velké ekonomiky jsou zkrátka v zásadním konfliktu zájmů. Proto se také nerovnost a daně v USA dostaly do centra pozornosti v prezidentské kampani, především v rétorice demokrata Bernieho Sanderse. Favoritem je ovšem Hillary Clintonová, o které se ví, že jí miliony platí největší banky v čele se slavnou Goldman Sachs, jíž se pro její vliv na politiku přezdívá „Government Sachs“.

Dnes při srovnávání nevyhnutelnosti začíná spíš platit „daně a... vlastně nic“. V českém případě je navíc ta potíž, že obcházení daní se nepovažuje za velký problém ani eticky. V postsocialistickém myšlení je stát zlo a vyhnout se mu spíše hrdinský čin.

Jeden z amerických otců zakladatelů Benjamin Franklin prohlásil, že v životě jsou jen dvě jistoty: daně a smrt. Dnes při srovnávání nevyhnutelnosti začíná spíš platit „daně a... vlastně nic“. V českém případě je navíc ta potíž, že obcházení daní se nepovažuje za velký problém ani eticky. V postsocialistickém myšlení je stát zlo a vyhnout se mu spíše hrdinský čin. Jak se zpívá v populární písničce, příznačně pojmenované Sedm hříchů: „Daně platím, svou ženu miluju, občas i cizí, trochu kličkuju...“

Dobře to ukazuje i nedávný daňový skandál Googlu. Zatímco v Británii se sešla parlamentní vyšetřovací komise, u nás informace, že největší internetová firma světa platí jen pár milionů ročně a na trhu má efektivně nejméně desetkrát tolik, než oficiálně vykazuje, je po léta veřejně známá a nikoho nijak nevzrušuje. Proto bude nejspíš kauza nakonec jen velké plácnutí do panamských vod. Dá se pochopit, proč se právě na daňové ráje konsorcium investigativních novinářů zaměřilo. Jenže padlý islandský premiér při vší úctě k sympatické zemi ostrovů a sopek nikoho příliš nevzrušuje.

Lafferovo řešení

V době, kdy jedno procento nejbohatších vlastní více než zbytek světové populace, se ale otvírají další otázky. Jak by se měli takoví lidé podílet na přerozdělování prostřednictvím států, které mohou klidně sami vlastnit?

Pokud by se daně pro nejbohatší snížily v celkovém objemu, vybere stát víc

Jednoho odpoledne v roce 1974 nakreslil mladý americký ekonom Arthur Laffer na ubrousek dvěma zástupcům tehdejší administrativy USA Dicku Cheneymu a Donaldu Rumsfeldovi odpověď. Jeho křivka zobrazuje hypotetickou závislost celkové částky vybraných daní na míře zdanění. Pokud by se daně pro nejbohatší snížily v celkovém objemu, vybere stát víc.

Oba politici se později stali viceprezidentem a ministrem obrany USA. Na řešení dnes 75letého profesora se ale stále dosud nedostalo.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.