Kauza CS fondů: Na lavici obžalovaných někdo chybí

Aktualizováno. Nakolik při vytunelování CS fondů selhal stát včetně orgánů ministerstva financí a policie?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Od vytunelování CS fondů uplynulo rekordních patnáct let a kauza stále není uzavřena z hlediska trestněprávního ani občanskoprávního. Několik osob už bylo pravomocně odsouzeno, asi deset procent z ukradené částky 1,23 miliardy korun se vrátilo do České republiky, ale podílníci stále čekají, jak bude rozhodnuto o náhradě škody. Celá kauza je rozsáhlá, byla o ní napsána spousta článků. ČESKÁ POZICE se zaměřila na otázku odpovědnosti státu a jednotlivých jeho orgánů za spáchanou škodu.

Česká justice stále neuzavřela jeden z největších případů tunelování fondů kolektivního investování z devadesátých let. Po vynesení pravomocných rozsudků nad skupinou přímých pachatelů, ale možná spíše bílých koňů, kteří aktivně prostředky z fondů vyvedli, probíhá stále ještě proces se dvěma obžalovanými. Jednatel firmy Crassus Petr Müller a bývalý ředitel Finančního analytického útvaru (FAÚ) ministerstva financí Jiří Kudlík stojí – po patnácti letech od doby, kdy byl čin spáchán a šest let po vznesení obvinění – před prvoinstančním soudem. Jsou obviněni z podvodu.

Aktualizace: Městský soud v Praze v úterý zprostil Kudlíka a Müllera obžaloby z účasti na vytunelování CS Fondů z roku 1997. Podle státního zástupce se podíleli na podvodu za více než 1,23 miliardy korun. Kudlík s Müllerem obžalobu od počátku odmítali. Rozsudek je nepravomocný, Kudlík a Müller se práva na odvolání vzdali, státní zástupce si ponechal lhůtu na rozmyšlenou.

Tykačova banka - depozitář za všechny peníze

Připomeňme si krátce historii kauzy CS fondů. Byly původně založeny pro druhou vlnu kuponové privatizace a postupně nashromáždily slušné jmění ve výši přesahující miliardu korun, které bylo investováno do různých akcií. Po čase převzala jejich řízení finanční skupina Motoinvest, jejímž hlavním protagonistou byl Pavel Tykač. Původní akcie byly postupně prodány a majetek byl přeměněn na hotovost. Motoinvest pak správcovskou společnost prodal záhadné firmě s ruským vlastníkem, a krátce poté byla hotovost ve výši přes miliardu korun použita na nákup prakticky bezcenných akcií společnosti Drůbež Příšovice, které ani nebyly veřejně obchodovatelné. Vlastní transakce byla provedena poměrně složitě přes řadu firem a jenom její přesné popsání zabere desítky stran textu. Byla nepochybně plánována minimálně několik měsíců a koordinovaně provedena.

Převod peněz povolil depozitář fondu, dnes už neexistující Plzeňská banka, kterou ovládala skupina Motoinvest Pavla Tykače. Peníze nejprve šly na konto vedené pražskou pobočkou banky Girocredit, bezprostředně poté byly převedeny do zahraničí, na účty v Lichtenštejnsku, ve Švýcarsku, v USA a na Gibraltaru. Jejich další osud už není přesně znám. Do České republiky se údajně vrátilo jen asi 150 milionů korun. Podílníci fondů se dodnes domáhají na státu odškodnění. „Odškodněna“ byla paradoxně jen kyperská společnost SG Solar Green Limited, která koupila pohledávku proti státu od Plzeňské banky a u soudu pravomocně vysoudila 76 milionů korun.

Povinnosti státu

Čtení textu obžaloby tak trochu připomíná Who is Who českého byznysu devadesátých let, alespoň letmo se tam objevují skoro všichni

ČESKÉ POZICI se podařilo získat text obžaloby, která byla u soudu podána na oba zmíněné obžalované - Müllera a Kudlíka. Její čtení tak trochu připomíná Who is Who českého byznysu devadesátých let. Alespoň letmo se tam objevují skoro všichni – od podnikatele Petra Sisáka až k miliardáři Tykačovi. Policie však vyšetřovala jen Tykače a dalšího představitele Motoinvestu Jana Dienstla, jejich obvinění bylo po čase státním zástupcem zrušeno.

Celá kauza, svého druhu největší v historii České republiky (doufejme, že to tak zůstane i do budoucna), je zajímavá z řady pohledů, přičemž jedním z jejích hlavních rysů je otázka zodpovědnosti státu za škody, které vznikly špatným výkonem dohledu nad fondy kolektivního investování. Tento problém, i když v trochu jiné rovině, jsme zmínili už v záležitosti kauzy Key Investments, kterou ČESKÁ POZICE dlouhodobě sleduje.

Obecně jsou povinnosti jednotlivých státních orgánů při výkonu státní správy dané zákonem. Ten však může stanovit vždy jen obecné zásady. Jejich aplikaci na konkrétní příklady pak provádějí státní úředníci. O případných náhradách škody rozhoduje soud.

Míra toho, jak hluboce stát jednotlivé typy nástrojů kolektivního investování reguluje, je odlišná. Nejpřísnější metr je na penzijní fondy, a naopak velmi liberální je na fondy pro takzvané kvalifikované investory. Zjednodušeně řečeno: Čím je investor bohatší (investuje větší částky), tím víc volnosti při investování má příslušný správce fondu. Tato zásada je logická, protože u toho, kdo už něco vydělal, se předpokládá vyšší finanční gramotnost, a tedy vyšší schopnost si svého správce investic vybrat a ohlídat.

Kdo měl hlídat CS fondy?

CS fondy byly už nějakou dobu před vyvedením zmíněných 1,23 miliardy korun v zorném poli policie i tehdejšího Úřadu pro cenné papíry ministerstva financí. Co přesně zmíněné instituce v CS fondech dělaly, k jakým výsledkům dospěly a jaká opatření na jejich základě podnikly, se zatím z dostupných zdrojů nedá spolehlivě zjistit. V každém případě měly na nějaká opatření časový prostor nejméně v řádu týdnů. Touto otázkou se orgány činné v trestním řízení překvapivě ani příliš nezabývaly. Všichni soustřeďují pozornost na Finanční analytický útvar (FAÚ) ministerstva financí, jmenovitě na osobu jednoho ze současných obžalovaných Jiřího Kudlíka, který byl v inkriminované době jeho šéfem.

48 hodin rozhodně není dlouhá lhůta, pokud si představíme, že do té doby o případu vůbec nic nevíte a špatným rozhodnutím riskujete žalobu o náhradu škody, eventuálně další sankce

FAÚ má pouze jednu pravomoc. Může transakci, kterou mu banka nahlásí jako neobvyklou (podle pozdější právní úpravy podezřelou), zastavit na 48 hodin. Pokud během této doby zjistí skutečnosti, které nasvědčují tomu, že je páchán trestný čin, oznámí to orgánům činným v trestním řízení, a ty pak mají pravomoci převod peněz zmrazit definitivně až do vyřešení případu. Těch 48 hodin rozhodně není dlouhá lhůta, pokud si představíme, že do té doby o případu vůbec nic nevíte a špatným rozhodnutím riskujete žalobu o náhradu škody, eventuálně další sankce. Podle našeho názoru má FAÚ zkontrolovat, zda se jedná o reálnou transakci a zda její účastníci nejsou na seznamu podezřelých osob. Oceňování akcií, zvláště během 48 hodin, prostě není jeho práce. (Mimochodem akcie Drůbež Příšovice byly akciemi fungujícího a řádně zapsaného podniku, i když s hodnotou o jeden až dva řády nižší, než byla převáděná částka.)

Pokusme se rekonstruovat, jak se věci v kritických hodinách příběhu na FAÚ odehrály. (Není na škodu si na tomto místě připomenout, že úřad začal pracovat 1. ledna 1997 a transakce se odehrála o tři měsíce později.)

Pátek, 7. března 1997, okolo 12 hodin

Na FAÚ přichází fax od pobočky Girocredit Praha, že klient, britská společnost Swirlglen, žádá o konverzi 1,232 miliardy korun do německých marek a následný převod celé částky na účet firmy Treuunion do Lucemburska. U informace je přiložena kupní smlouva na akcie firmy Drůbež Příšovice. Šéf FAÚ Kudlík je v té době na dlouhodobě plánované týdenní dovolené. Mobily v těch letech nebyly zdaleka všeobecně rozšířené a pracovníkům úřadu se nedaří Kudlíka v pátek odpoledne zastihnout.

Pondělí, 10. března 1997, 9 hodin ráno

Kudlík přichází po dovolené do práce a jeho podřízení jej seznamují s informací z banky Girocredit. Úředníci zvažují, zda lze vůbec něco podniknout, protože lhůta prvních 24 hodin, kterou mají na reakci, skončila už v sobotu v poledne a dalších 48 hodin, které si úřad může vyžádat na prověření případu, uběhne za čtyři hodiny, tedy v pondělí v poledne, do lhůty se totiž počítají i dny pracovního volna.

Pondělí 10. března 1997, 12 hodin

Po zvážení situace Kudlík posílá fax do banky a přes fakticky zmeškanou lhůtu požaduje pozastavení platby na 48 hodin. Banka reaguje tím, že platbu zastaví a ohlásí tuto skutečnost klientovi. V mezidobí FAÚ kontaktuje policii a ředitele Úřadu pro cenné papíry Jana Veverku. Dále žádá o stanovisko finanční úřad příslušný správci fondů a neoficiálně i analytické útvary v Nizozemsku a ve Velké Británii, v jejichž jurisdikci sídlí obě zahraniční firmy, které mají peníze obdržet.

Úterý 11. března 1997, kolem 12 hodin

Do budovy FAÚ v Praze ve Washingtonově ulici přicházejí Klaus Peter Schimmelpfennig, zástupce společnosti Treuunion, a Gunnar Friedrich Kühn, předseda představenstva tuzemského příkazce firmy Swirlglen. Je zřejmé – a výpovědi svědků to potvrdily –, že je do FAÚ vyslala banka Girocredit, čímž porušila zákon 61/1996 o mlčenlivosti. Jednání probíhá v angličtině a účastní se ho jen Kudlík. Jeho úřad má v té době jen sedm pracovníků a anglicky mluví kromě Kudlíka jen jeho zástupce, který je v předmětné době na britském velvyslanectví, kde přebírá osobně vyžádané informace. Jednání na FAÚ trvá asi 30 minut a není z něj pořízen písemný záznam. Všichni zúčastnění ho pak charakterizují v tom smyslu, že oba dva pánové zdůraznili, že FAÚ žádný písemný materiál dokazující nelegálnost transakce nemá, a tudíž neexistuje důvod pro zadržování peněz. Odkud mají informaci o tom, že FAÚ nemá k dispozici písemné stanovisko, už nesdělili.

Úterý 11. března 1997, 12 hodin

Kudlík posílá jménem FAÚ fax do banky Girocredit, že jeho úřad nebude trestní oznámení podávat.

K doplnění celé skládačky na téma role státu lze snad ještě dodat, že nucená správa ze strany ministerstva financí, která byla následně na fond uvalena, si vybrala právní kancelář Váňa, Pergl a partneři k tomu, aby se pokusila navrátit do České republiky ukradené peníze. Advokáti si najali americké detektivy a londýnské právníky, ale výsledky jejich aktivit, kromě již výše zmíněných vrácených 150 milionů korun, se nedají z veřejných zdrojů dohledat.

Může za stát Kudlík?

Proč na lavici obžalovaných nesedí v prvé řadě někdo z Plzeňské banky, je těžko k uvěření

Hlavní vinu na tom, že peníze byly z České republiky odeslány, měl bezesporu depozitář fondu, tedy Plzeňská banka. Depozitář má, respektive musí mít všechny informace o tom, proč a za jakých podmínek se peníze převádějí. Dokud je od managementu fondu nedostane, peníze prostě nesmí pustit. Pro depozitáře neplatí žádné lhůty, a není tedy zdaleka pod takovým časovým tlakem jako FAÚ. Proč na lavici obžalovaných nesedí v prvé řadě někdo z Plzeňské banky, je těžko k uvěření. Fakt, že Plzeňská banka na obchodu nic neobvyklého neviděla a ani poté, co se na ni FAÚ obrátil s dotazem, nic neohlásila, byl pro rozhodování FAÚ nepochybně velmi podstatný.

Jenže i přes toto konstatování stát, respektive jeho orgány, při plnění svých povinností při vykonávání dohledu nad CS fondy selhaly. Kdo ale vlastně selhal? Z výpovědí v přípravném řízení se ukazuje, že Kudlík s policií před uvolněním peněz mluvil po telefonu. Co bylo předmětem hovoru a co říkala policie, interpretují obě strany různě. Jisté jsou dvě věci. Policie nepředala Kudlíkovi v potřebné lhůtě 48 hodin žádné písemné materiály, ale ani je později písemně nepotvrdila. Policie od Kudlíka věděla, že Swirlglen transfer peněz požaduje. Telefonický rozhovor by se mohl interpretovat i jako trestní oznámení policii, která tedy ještě před provedením o transferu peněz věděla a mohla ho zastavit, pokud skutečně měla od FAÚ tak závažné informace, jak tvrdí obžaloba.

Minimálně stejné šance jako FAÚ měl i Úřad pro cenné papíry ministerstva financí, který tehdy vedl Jan Veverka. Úřad prováděl v CS fondech už nějakou dobu před transferem peněz hloubkovou kontrolu a minimálně mu nemělo uniknout to, že fond nepochopitelným způsobem hromadí hotovost. Proč nepodal trestní oznámení Úřad pro cenné papíry, nebo proč jednoduše neuvalil nucenou správu na CS fondy hned a ne až 19. března 1997? Není lehké pochopit, proč na lavici obžalovaných vedle Kudlíka nesedí i někdo z policie, anebo z Úřadu pro cenné papíry.

Trochu selektivní spravedlnost

Pokud by někdo chtěl šéfa FAÚ podplatit, což lze vyčíst mezi řádky obžaloby, asi by se s ním nesetkal přímo v budově úřadu, ale spíše v některé z pražských kaváren

Slabším místem Kudlíkovy obhajoby je to, že se setkal bez přítomnosti svědků se zástupci strany, která požadovala transfer peněz. Na druhé straně pány Schimmelfpenniga a Kühna za Kudlíkem poslala banka Girocredit a pokud by někdo chtěl šéfa FAÚ podplatit, což sice obžaloba přímo neříká, ale lze to vyčíst mezi řádky, asi by se s ním nesetkal přímo v budově úřadu, ale spíše v některé z četných pražských kaváren.

Policie rovněž v roce 2006 provedla kontrolu Kudlíkových osobních účtů, na kterých nalezla údajně eura a libry v hodnotě okolo 8,5 milionu korun. Jenže Kudlík dokládá prostřednictvím výpisů z účtů, které si od banky vyžádal, částku řádově stokrát menší. Že by u policie někdo omylem posunul desetinou čáru anebo si spletl eura a koruny? To je věc, kterou snad lze zjistit a prokázat bez nejmenších pochybností. Také není jasné, proč je tato záležitost jen ve spise a nikoli v žalobě. Kudlík podal v této věci trestní oznámení, které však šlo do ztracena.  

Kudlíkovo stíhání bylo už jednou zastaveno. Důvodem bylo, že když se o transferu 1,23 miliardy korun dozvěděl, byla lhůta už stejně formálně zmeškaná. Poté však byl čin překvalifikován ze zneužití pravomoci veřejného činitele na podvod. Trochu moc obratů v jednom případu. Připomíná to, jak české soudy řeší dopravní nehody. Zúčastnění mají na rozhodování před nehodou zlomky sekund a soudy to pak řeší několik let a osoby obviněných, respektive odsouzených, se několikrát vymění. Případ jedné známé zpěvačky je toho zářným příkladem.

Jedním z mála pozitivních závěrů v této kauze je snad to, že depozitáři fondů a orgány státního dohledu si z kauzy vzaly ponaučení a podobný případ se od té doby neopakoval. Alespoň ne ve fondech kolektivního investování. Rozsudek v této věci by měl padnout v řádu týdnů. Zatím to vypadá, že spravedlnost pracuje především žalostně pomalu a trochu selektivně.

Počet příspěvků: 24, poslední 4.4.2012 08:15 Zobrazuji posledních 24 příspěvků.