Kauza Babiš: Ústavní soud nezrušil rozsudek Okresního soudu

„Ústavní soud zrušil jen rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu,“ říká v rozhovoru bratislavská Advokátní kancelář agner & partners zastupující v „lustračním“ sporu Andreje Babiše.

Jan Schneider 20.10.2017
Andrej Babiš na kampani. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Andrej Babiš na kampani. | foto:  Petr Topič, MAFRA
Andrej Babiš na kampani. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Bratislavská Advokátní kancelář agner & partners zastupující v ostře sledovaném „lustračním“ sporu Andreje Babiše mimo jiné říká: „Rozhodnutí Ústavního soudu se týká jen rozsudků ve věci evidence Andreje Babiše. Tímto rozhodnutím nebyly přímo zrušené jiné dosavadní rozsudky soudů v jiných případech. Rozhodnutí Ústavního soudu však bude mít vliv na probíhající a ještě neukončená soudní jednání.“

ČESKÁ POZICE: Jaká byla praxe lustračních sporů na Slovensku před jejím sjednocením výrokem Nejvyššího soudu SR v roce 2011? Které instituce byly pasivně legitimovány jako žalované a jakou logikou? Existuje statistika tehdejších soudních rozhodnutí?

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: V minulosti, v souvislosti s takzvaným lustračním zákonem č. 541/1991 Zb., směřovaly žaloby buď proti Slovenské informační službě (SIS), nebo Ústavu paměti národa (ÚPN), případně v kombinaci s ministerstvem vnitra (SIS plus MV SR, respektive ÚPN plus MV SR). Soudy v jednotlivých případech za žalovaného uznávaly SIS nebo ÚPN. Žaloby proti MV SR byly zamítány pro nedostatek pasivní legitimace.

Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že zákon o paměti národa s možností případných sporů o pravost dokumentů anebo sporů na ochranu osobnosti výslovně počítá

Nejvyšší soud v rozsudku z 31. května 2011 spisové značky 6Cdo 83/2010, který byl základem pro sjednocení rozhodovací praxe soudů, konstatoval, že na základě zákona č. 553/2002 Z. z., o paměti národa, byly dokumenty o činnosti bývalé StB svěřeny ÚPN.

Podle § 19 tohoto zákona má ÚPN kromě jiného povinnost zpřístupňovat tyto dokumenty, zveřejňovat z nich údaje a poskytovat potřebné informace orgánům veřejné moci, čímž byla podle Nejvyššího soudu současně dána zodpovědnost ÚPN za riziko spojené s plněním těchto úloh, jestliže údaje v těchto materiálech, respektive evidence v nich je neoprávněná. Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že zákon o paměti národa s možností případných sporů o pravost dokumentů anebo sporů na ochranu osobnosti výslovně počítá, například § 17 odst. 2 a 3.

Disponování s těmito dokumenty současně poskytuje ÚPN možnost efektivní ochrany v soudním jednání proti případným neopodstatněným návrhům v tomto směru. Podle Nejvyššího soudu plnění povinností, vyplývajících z § 19 zákona o paměti národa, nevylučuje zodpovědnost ÚPN za zásah do osobnostních práv v případech neoprávněné evidence v materiálech StB.

Ústav paměti národa jako vlastník, respektive správce dokumentů bývalých bezpečnostních složek, odpovídá při plnění povinností podle § 19 zákona o paměti národa za zásah do osobnostních práv, který je dán už samotnou neoprávněnou evidencí fyzické osoby v těchto materiálech, i když tuto skutečnost nezavinil a ani zavinit nemohl

Právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě je základním lidským právem, výslovně chráněným kromě mezinárodních dokumentů též článkem 19 Ústavy Slovenské republiky. Podle Nejvyššího soudu uvedená ustanovení, stejně jako celý zákon o paměti národa musí být interpretovány ústavně souladným způsobem ve smyslu čl. 152 odst. 4 Ústavy Slovenské republiky.

To znamená, že jeho výklad a aplikace mají respektovat jak jeho účel, tak ústavní imperativy, vyplývající z čl. 12 odst. 1 Ústavy Slovenské republiky, podle nějž jsou základní práva a svobody neodejmutelné, a z čl. 13 odst. 4 Ústavy Slovenské republiky, podle nějž se při omezování základních práv a svobod musí dbát jejich podstaty a smyslu.

To znamená, že ÚPN jako vlastník, respektive správce dokumentů bývalých bezpečnostních složek, odpovídá při plnění povinností podle § 19 zákona o paměti národa za zásah do osobnostních práv, který je dán už samotnou neoprávněnou evidencí fyzické osoby v těchto materiálech, i když tuto skutečnost nezavinil a ani zavinit nemohl.

ČESKÁ POZICE: Kolikrát byl ÚPN od roku 2011 žalován, a s jakými výsledky? Spory byly projednávány před okresními soudy, probíhala většinou odvolací řízení? Dovolávaly se pak ještě strany k Nejvyššímu soudu? Byl ve věci lustračních sporů předtím někdy činný Ústavní soud?

Podle zprávy o činnosti Ústavního soudu byla v roce 2016 průměrná délka projednávání na Ústavním soudu 11,87 měsíce. Stížnost ÚPN byla rozhodnutá v kratší lhůtě, než byla průměrná délka projednávání kauz Ústavním soudem v roce minulém.

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: Statistika není k dispozici. Spory byly rozhodovány na okresních a krajských soudech, některé doputovaly až na Nejvyšší soud. Na webu ÚPN jsou zveřejněny rozsudky, týkající se neoprávněné evidence ve svazcích StB (http://www.upn.gov.sk/sk/rozsudky/). Je jich více než třicet, ale nedisponujeme informací, kolik rozsudků, respektive soudních jednání, proběhlo ve věci neoprávněné evidence ve svazcích StB.

ČESKÁ POZICE: Jak z časového hlediska standardně probíhalo řízení před Ústavním soudem, že skončilo tak těsně před českými volbami, aniž by však do voleb bylo k dispozici usnesení v písemné podobě?

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: ÚPN podal stížnost v březnu 2017. Ústavní soud tuto věc veřejně projednal počátkem září 2017 a vyhlášení rozsudku načasoval o měsíc později (zhruba týden před volbami v ČR). Podle zprávy o činnosti Ústavního soudu byla v roce 2016 průměrná délka projednávání na Ústavním soudu 11,87 měsíce. Stížnost ÚPN byla rozhodnutá v kratší lhůtě, než byla průměrná délka projednávání kauz Ústavním soudem v roce minulém.

ČESKÁ POZICE: Co lze z prohlášení oficiálních činitelů již nyní s největší pravděpodobností vyvodit, že je obsaženo v usnesení ÚS?

Ústavní soud neposuzoval samotnou otázku oprávněnosti/neoprávněnosti evidence Andreje Babiše ve svazcích StB

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: Co bude skutečně obsahem písemného nálezu, bude možno konstatovat až po jeho vyhotovení.

ČESKÁ POZICE: Že zrušil všechny rozsudky nižších instancí v kauze Babiš?

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: Ústavní soud zrušil pouze rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu. Rozsudek okresního soudu zrušen nebyl.

ČESKÁ POZICE: Že tak učinil z procesních důvodů, protože svědci nebyli zbaveni mlčenlivosti?

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: Důvody byly v zásadě dva. Jedním bylo nezbavení mlčenlivosti a druhým, že se Ústavní soud neztotožnil s dlouholetou soudní praxí, která byla potvrzena výše zmíněným sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu, že žalovanou stranou v záležitosti neoprávněné evidence ve svazcích StB má být ÚPN. Ústavní soud neposuzoval samotnou otázku oprávněnosti/neoprávněnosti evidence Andreje Babiše ve svazcích StB.

ČESKÁ POZICE: Že se nijak nevypořádal s tím, že vlastně přijal stížnost ÚPN na sebe sama, protože ÚPN své svědky nenavrhl zbavit mlčenlivosti?

Paradoxní je, že ačkoliv písemná paměť národa nejsou a podle zákona o paměti národa ani nemohou být utajovány, podle Ústavního soudu je stále utajována verbální paměť národa. Nález Ústavního soudu tedy znamená, že veřejnost si může o minulosti číst, ale nemůže o ní slyšet. Takovému právnímu názoru chybí logika.

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: ÚPN v průběhu jednání na okresním a krajském soudu nenamítal, že bývalí příslušníci StB nejsou zbaveni mlčenlivosti. Až poté, co se stal právoplatným rozsudek krajského soudu, vyžádal si ÚPN vyjádření od MV SR, zda jsou bývalí příslušníci StB vázáni mlčenlivostí.

MV SR odpovědělo, že bývalí příslušníci StB nejsou vázáni mlčenlivostí, pokud byli této povinnosti zbaveni ministrem vnitra, anebo pokud byl zrušen stupeň utajení příslušné skutečnosti (tedy pokud původně utajovaná skutečnost přestala být utajovanou). Svazky StB přitom byly odtajněny zmíněným zákonem o paměti národa.

Paradoxní je, že ačkoliv písemná paměť národa (svazky StB) nejsou a podle zákona o paměti národa ani nemohou být utajovány, podle Ústavního soudu je stále utajována verbální paměť národa (vyjádření bývalých příslušníků StB, tedy osob, které vytvořily ony – nyní odtajněné – dokumenty). Nález Ústavního soudu tedy znamená, že veřejnost si může o minulosti číst (v odtajněných svazcích), ale nemůže o ní slyšet (od autorů oněch odtajněných svazků). Takovému právnímu názoru chybí logika.

ČESKÁ POZICE: Jaký dopad bude mít usnesení ÚS SR na předchozí lustrační rozsudky? Zrušil tím jejich platnost, když zrušil pasivní legitimaci ÚPN?

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: Rozhodnutí Ústavního soudu se týká jen rozsudků ve věci evidence Andreje Babiše. Tímto rozhodnutím nebyly přímo zrušené jiné dosavadní rozsudky soudů v jiných případech. Rozhodnutí Ústavního soudu však bude mít vliv na probíhající a ještě neukončená soudní jednání.

ČESKÁ POZICE: Jak ovlivní toto usnesení ÚS stav právního státu? Co to může do budoucna znamenat?

Nález Ústavního soudu bude mít dopad na všechna neukončená soudní jednání, týkající se neoprávněné evidence ve svazcích StB. Důležité je, jak bude zdůvodněn právní názor Ústavního soudu o povinnosti zbavit mlčenlivosti bývalé příslušníky StB.

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: Nález Ústavního soudu bude mít dopad na všechna neukončená soudní jednání, týkající se neoprávněné evidence ve svazcích StB. Důležité je, jak bude zdůvodněn právní názor Ústavního soudu o povinnosti zbavit mlčenlivosti bývalé příslušníky StB. 

Tento právní názor totiž může mít dopad například i na výslechy policistů v jiných soudních jednáních. V této souvislosti zmiňme odborný článek JUDr. Petera Šamka, soudce Krajského soudu v Bratislavě, v němž píše:

„Pokud se ojediněle namítá (ze strany policistů či obhájců), že příslušníci policie nemohou v trestním řízení vypovídat jako svědci, protože tomu brání povinnost mlčenlivosti (§ 80 zákona o policejním sboru), je nezbytné takové námitky odmítnout, protože povinnost mlčenlivosti má podle zákona o policejním sboru zabránit tomu, aby bez náležitého důvodu nebyly prozrazeny důvěrné informace, které policisté zjistili při výkonu své činnosti, tedy aby nebyly poskytnuty osobám, které by je mohly neoprávněně (protiprávně) využít anebo zneužít.

To se však netýká veřejných jednání (například trestního řízení), protože Trestní řád stanoví povinnost svědčit a poskytnout pravdivé informace, která má přednost před ustanovením zákona o policejním sboru (a to i ohledně povinnosti mlčenlivosti). Povinnost mlčenlivosti, upravená v zákoně o policejním sboru, tedy nebrání výslechu policisty v procesním postavení svědka.“ (http://www.pravnelisty.sk/clanky/a269-je-uradny-zaznam-spisany-prislusnikmi-pz-dokaznym-prostriedkom-v-trestnom-konani) Veřejným jednáním je též civilní soudní jednání, takže uvedený názor by bylo možno aplikovat i na něj.

ČESKÁ POZICE: Lze z toho vysuzovat nekompatibilitu právních koncepcí mezi ÚS a nižšími soudními instancemi, počínaje slovenským Nejvyšším soudem?

Objektivně tu je rozpor mezi soudní praxí všeobecných soudů a názorem Ústavního soudu. V našem případě tříčlenný senát Ústavního soudu „prolomil“ právní názor přijatý více než 20 soudci občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu.

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: Objektivně tu je rozpor mezi soudní praxí všeobecných soudů a názorem Ústavního soudu. Podle zákona o soudech dbá Nejvyšší soud vlastní rozhodovací činností o jednotný výklad a jednotnou aplikaci zákonů a dalších všeobecně závazných právních předpisů, tedy přijímáním stanovisek sjednocuje výklad zákonů a dalších všeobecně závazných předpisů a zveřejňuje pravomocná soudní rozhodnutí zásadního významu ve Sbírce stanovisek Nejvyššího soudu a rozhodnutí soudů Slovenské republiky.

Na základě plnění této úlohy Nejvyšší soud publikoval ve Sbírce stanovisek Nejvyššího soudu svůj rozsudek sp. zn. 6Cdo 83/2010. Publikace uvedeného rozsudku a tedy i sjednocení soudní praxe je výsledkem rozhodnutí občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, nikoliv tedy výsledkem rozhodnutí soudu v jednom případě.

Přestože slovenský právní řád není založen na precedentním právu, přidává právě tato okolnost na váze rozsudku, publikovanému ve Sbírce stanovisek Nejvyššího soudu. V našem případě tříčlenný senát Ústavního soudu „prolomil“ právní názor přijatý více než 20 soudci občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu.

ČESKÁ POZICE: Koho může nyní Babiš žalovat? Ministerstvo vnitra archivní fondy po bývalé StB nespravuje – je pravděpodobné, že se bude bránit být pasivně legitimováno? Bude muset Babiš žalovat stát, tedy Slovenskou republiku?

Musíme počkat, jak Ústavní soud v písemném vyhotovení svého nálezu zdůvodní svůj názor o nedostatečné pasivní legitimaci ÚPN. Teprve na tomto základě budeme moci posoudit, kdo má být v takových sporech žalovaným.

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: Ústavní soud při vyhlášení rozhodnutí neposkytl odpověď, kdo má být v takových sporech žalovanou stranou. Musíme proto počkat, jak Ústavní soud v písemném vyhotovení svého nálezu zdůvodní svůj názor o nedostatečné pasivní legitimaci ÚPN. Teprve na tomto základě budeme moci posoudit, kdo má být v takových sporech žalovaným.

ČESKÁ POZICE: Co lze vyvodit z naznačovaného právního názoru ÚS, který by měl být obsažen v písemném usnesení, že příslušníky bývalé StB je třeba považovat za „a priori nedůvěryhodné“? Nejde o plošnou (kolektivní) diskriminaci skupiny obyvatel?

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: Národná rada SR (NR SR) přijala 27. března 1996 zákon č. 125/1996 Z.z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému. Tímto zákonem byl odsouzen režim, založený na komunistické ideologii v období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 a Komunistická strana Československa, stejně jako Komunistická strana Slovenska, byla označena za organizaci, která nezabránila svým členům a jejich pomahačům páchat zločiny, a to i vůči lidským právům a svobodám.

Paušální označení určité skupiny za kategorii občanů nižší úrovně (takzvaná kolektivní vina) zjevně neodpovídá principu individuální odpovědnosti a ústavnímu principu rovnosti občanů. Navíc, pokud by bývalí příslušníci StB podle názoru Ústavního soudu měli být považováni „a priori“ za nedůvěryhodné, proč by tedy měli být vázáni povinností mlčenlivosti?

V § 7 citovaného zákona však zákonodárce výslovně uvedl, že zodpovědnost a spoluzodpovědnost za spáchané zločiny je založena na zásadě individuální odpovědnosti těch, kteří trestné činy spáchali. Paušální označení určité skupiny za kategorii občanů nižší úrovně (takzvaná kolektivní vina) zjevně neodpovídá principu individuální odpovědnosti a ústavnímu principu rovnosti občanů.

Navíc, pokud by bývalí příslušníci StB podle názoru Ústavního soudu měli být považováni „a priori“ za nedůvěryhodné, proč by tedy měli být vázáni povinností mlčenlivosti (kdo by věřil tomu, kdo je předem označen za nedůvěryhodného)?

ČESKÁ POZICE: Bylo někde zmíněno, jak se vypořádal ÚS s důvěryhodností písemných materiálů, vypracovaných těmito „nedůvěryhodnými“ příslušníky StB, která je zákonem ocejchována za zločinnou?

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: Zatím nebylo. Těžko předvídat, zda se k tomu Ústavní soud vyjádří v písemném vyhotovení nálezu.

ČESKÁ POZICE: Lze vyvodit právní důsledky proti ÚPN, který soudu neposkytl všechny materiály, vztahující se ke kauze? (Konkrétně jde o studii ÚPN o takzvané XII. správě ZNB Bratislava, která obsahuje zjištění Inspekce ministra vnitra z roku 1986 o zneužívání zvláštních finančních prostředků na tomto útvaru, a o následných kádrových změnách a hlavně administrativních důsledcích/změny charakteru některých vedených svazků, které přesně odpovídají nelogičnosti v závěru svazku „Bureš“, kdy byl převeden z vědomé spolupráce /A/ na nevědomou spolupráci /D/ – přičemž editor této studie, Jerguš Sivoš, pracovník ÚPN, vystupoval u soudu jako svědek proti Babišovi, aniž by jen slovem zmínil tuto studii!)

Zneužití zvláštních finančních prostředků bylo v této kauze prokázáno například tím, že příslušníci StB vykazovali jejich použití (bez příslušných dokladů) v průběhu údajných schůzek s Andrejem Babišem, které se měly uskutečnit v době, kdy ale Babiš na Slovensku vůbec nebyl

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ AGNER & PARTNERS: Spory o neoprávněnosti evidence ve svazcích StB mají povahu civilního sporu, a tam strany nemají povinnost předkládat důkazy, které by svědčily v jejich neprospěch. S odkazem na smysl zákona o paměti národa by však posláním ÚPN měla být snaha o objektivní poznání minulosti. Od ÚPN by se tedy dalo očekávat, že poskytne všechny relevantní dokumenty, potřebné pro posouzení věci.

V průběhu soudního řízení však na inspekci a výsledky jejího šetření v roce 1986 poukázali pouze právní zástupci Andreje Babiše a předložili dokonce informace z oné publikace ÚPN, které se této záležitosti týkaly.

Zneužití zvláštních finančních prostředků bylo v této kauze prokázáno například tím, že příslušníci StB vykazovali jejich použití (bez příslušných dokladů) v průběhu údajných schůzek s Andrejem Babišem, které se měly uskutečnit v době, kdy ale Babiš na Slovensku vůbec nebyl.