Katolické církvi vládne zmatek

Z hlediska víry nebyl, snad s výjimkou arianismu ve 4. století, v katolické církvi větší zmatek než dnes. A odpovědnost za něj nenesou prostí věřící, ale církevní hierarchie v čele s papežem. Proto lze stěží očekávat, že bývalé křesťanské společnosti Západu objeví cestu k vnitřní obrodě a návratu ke svým kořenům. Píše Michal Semín.

Křesťanství. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Křesťanství. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Křesťanství. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Za 16 let uplyne 2000 let od mezníku dějin, kdy obětí na kříži a následným zmrtvýchvstáním otevřel Ježíš z Nazareta hříchem porušenému lidstvu bránu k věčné blaženosti. Pro mnohé je však dnes příběh Velikonoc jen drastickou pohádkou, jak dobro zase zvítězilo nad zlem. Přitom v minulosti si tyto události připomínala celá společnost nejen v kostelích, ale i na veřejnosti – ve městech i vírou inspirovaných zvycích venkova.

Pozvolný odklon od veřejné připomínky velikonočních tajemství není jevem až několika uplynulých desetiletí, ale přichází s novověkým osvícenstvím. Bez jeho naturalistické mentality by jen stěží mohly v myslích lidí zakořenit názory a postoje, z nichž se zrodil nejen liberalismus, ale i nedávné totalitní režimy, pro které byly křesťanské oslavy Velikonoc jen více či méně trpěným ideovým zločinem.

Neutrální chování

Žijeme v náboženské svobodě, a proto by společenský význam Velikonoc opět mohl narůstat. To se však neděje. Dnešní éra se od předchozích způsobů soužití církve se státem liší tím, že se veřejná moc chová k náboženskému vyznání neutrálně. Především nás k oslavě Velikonoc nikdo nenutí. Pořádáme-li na Velký pátek zabijačku, možná si někdo pomyslí, že jsme barbaři, ale to je asi veškerá újma, které se nám dostane.

Dnešní éra se od předchozích způsobů soužití církve se státem liší tím, že se veřejná moc chová k náboženskému vyznání neutrálně. Své přesvědčení smíme veřejně hájit a šířit. Tak říká ústava a jí deklarovaná lidská práva. Opravdu je tomu tak?

Nikdo nám ani nezakazuje, abychom se v životě řídili zásadami katolické víry. Můžeme být rovněž protestanty, judaisty či vyznavači nauk, jež nemají s křesťanstvím nic společného. A nejen to. Své přesvědčení smíme veřejně hájit a šířit. Tak říká ústava a jí deklarovaná lidská práva. Opravdu je tomu tak?

Dnes se vede spor, zda je v pořádku, když zaměstnavatel svým zaměstnancům zakazuje viditelně nosit některý náboženský symbol. A protože je liberální stát doktrinálně nelišný, nerozlišuje mezi hidžábem a křížkem. Alespoň tak soudí štrasburský Evropský soud pro lidská práva.

V některých státech západní Evropy se v duchu téže mentality setkáváme s požadavky na odstranění veřejně vystavených vánočních betlémů či sakrálních soch, aby se stát nevystavoval podezření, zejména v kontextu demograficko-náboženských změn uvnitř evropských národů, že není nábožensky neutrální. Je však takový postoj k veřejnému zobrazování náboženských symbolů výrazem ideologické neutrality? Ani náhodou.

Rozhoduje, kdo vládne

Stát ideovou odlukou od církve přece deklaruje, že oblast náboženského života nepatří mezi dobra, na jejichž uchování má společnost zájem. Jinými slovy, pokud jde o hodnocení významu náboženství pro život společnosti, není liberální stát ani v nejmenším hodnotově nelišný, ale negativně zaujatý. Pokud však veřejná moc ke své existenci a řádnému výkonu svých funkcí žádné transcendentní ukotvení nepotřebuje, pak to znamená, že o tom, k čemu je stát a co je měřítkem jeho řádného působení, rozhoduje výlučně ten, kdo v něm vládne.

Pokud veřejná moc ke své existenci a řádnému výkonu svých funkcí žádné transcendentní ukotvení nepotřebuje, pak to znamená, že o tom, k čemu je stát a co je měřítkem jeho řádného působení, rozhoduje výlučně ten, kdo v něm vládne

S překvapením tedy zjišťujeme, že přinejmenším v tomto ohledu se liberální stát od státu totalitního neliší. V obou případech totiž platí, že měřítkem dobra a zla je člověk, respektive lidská svévole. Klademe-li si tedy otázku, jaké jsou příčiny přehlížení Velikonoc v dnešním „křesťanském“ světě, nelze rozumně popřít, že sekulárně liberální model politiky je přinejmenším jednou z nich.

Nejde jen o to, že stát již křesťanství a jeho hodnoty nevidí pozitivně, ale programově vytváří prostředí, v němž se životu dle těchto hodnot i jejich šíření kladou stále větší překážky. Snadno to lze ukázat v oblasti spjaté s manželstvím, rodinou či ochranou nenarozeného života.

V atmosféře postmoderní negace hodnoty pravdy se daří ideologiím sociálních inženýrů překreslujícím znaky toho, kým je člověk. Jsi nespokojena se svým ženstvím? Staň se mužem! Pohlaví je věcí volby, stejně jako to, zda má život člověka vůbec nějaký smysl. Tomuto dilematu již v celém, pokrokem rozvinutém světě podlehly miliony nenarozených dětí či lidí starých a nemocných.

Krize identity katolíků

Křesťané – a s nimi i zdravý rozum užívající bezvěrci – se tomuto trendu tu a tam brání, ale jejich hlas není příliš slyšet. A když, jsou za extrémisty. Jiní se dnešním požadavkům na korektnost přizpůsobili. Někdo z přesvědčení, jiný ze strachu, neboť dalším projevem fikce státní neutrality je, že za veřejnou propagaci tradiční morálky přicházejí v některých zemích postihy v zaměstnání či společenská ostrakizace. Hovořit o homosexuálním chování v biblických termínech je již mnohde ošetřeno i paragrafy antidiskriminačních zákonů.

Sbližování se s liberálním, od křesťanských hodnot odloučeným státem, není dáno jen oprávněnou tolerancí křesťanů k jinověrcům, ale i krizí identity samotných katolíků

Vinit z oslabování role náboženství v západních společnostech jen programově agnostický stát by však bylo nespravedlivé. Před vlastním prahem by si měli zamést sami křesťané. Vždyť požadavek na náboženskou neutralitu státu – přinejmenším v praxi – uznala v dokumentu Dignitatis humanae i většina biskupů na Druhém vatikánském koncilu v letech1962 až 1965.

Zdá se však – a vnitřní církevní děje v uplynulých letech tuto domněnku hojně dokazují –, že toto sbližování se s liberálním, od křesťanských hodnot odloučeným státem, není dáno jen oprávněnou tolerancí křesťanů k jinověrcům, ale i krizí identity samotných katolíků. Pod vlivem liberálních a pokrokových proudů mezi teology a biskupy se v éře po koncilu prosadily myšlenky, jež nejsou s katolickou věroukou či mravoukou slučitelné.

Promítají se do každodenního života věřících praktickými změnami – radikální proměnou liturgie relativizující obětní charakter mše či široce praktikovaným ekumenismem zpochybňujícím jedinost Kristovy církve a její totožnost s církví katolickou. Těchto změn jsou desítky a souhrnně nepředstavují nic jiného než přizpůsobení se duchu doby. Jsou výrazem odvratu od Boha k člověku, od věčných pravd a hodnot k naukovému subjektivismu a permanentnímu vývoji.

Proměna k obrazu svému

Dosavadním vyvrcholením tohoto procesu nazvaného Pavlem VI. „sebeničením církve“, je pontifikát současného římského biskupa Františka. Byl kandidátem „reformistů“ již na konkláve, z níž vzešel Benedikt XVI. Od počátku Bergogliova působení na Petrově stolci bylo zřejmé, že se pokusí proměnit katolickou církev k obrazu svému, respektive těch, kteří ho podporovali – obhájců decentralizace v řízení církve a teologického modernismu popírajícího nadčasovou platnost zjevených pravd.

Od počátku Františkova působení na Petrově stolci bylo zřejmé, že se pokusí proměnit katolickou církev k obrazu svému, respektive těch, kteří ho podporovali – obhájců decentralizace v řízení církve a teologického modernismu popírajícího nadčasovou platnost zjevených pravd

Právě proto Františkovi liberální média, jindy ke katolické církvi tak kritická, nejen naslouchají, ale i tleskají. Vzpomeňme na ohlas papežovy poznámky o homosexuálních kněžích: „Kdo jsem já, abych soudil?“ O přelomovém významu tohoto výroku svědčí i to, že za něj byl František předním LGBT časopisem vyhlášen mužem roku.

O papežově náklonnosti k homosexuálům svědčí i to, že v Domě sv. Marty, kde přebývá, přijímá s otevřenou náručí, a to i v rámci „reformovaného“ diplomatického protokolu, i osoby stejného pohlaví žijící v takzvaném registrovaném partnerství. O pozitivních aspektech homosexuálního soužití se s Františkovým požehnáním psalo v první závěrečné zprávě ze synody o rodině v letech 2014 až 2015.

Přestože se tyto pasáže do Františkovy apoštolské exhortace o rodině Amoris laetitia (2016), reflektující průběh a závěry synody, nepromítly, je všem zřejmé, že Františkův postoj k homosexualitě neodpovídá stanovisku katolické církve, jejíž mravouku má papež z povahy svého úřadu hájit.

Problematické pojetí manželské etiky

Absence otevřeně homosexuální agendy v Amoris laetitia však z tohoto dokumentu ještě nečiní text, který by věrně tlumočil a organicky navazoval na tradiční katolické učení o manželství. František v něm mimo jiné uvádí, že je za určitých podmínek přípustné, aby osoby žijící v konkubinátu přistupovaly ke svatému přijímání. Z mnoha míst exhortace vysvítá, že je stoupencem z hlediska rozumu i katolické víry zcela nepřijatelné situační etiky, jež popírá objektivitu a závaznost mravního řádu.

Destruktivní dopady Františkova pojetí manželské etiky si uvědomují i někteří kardinálové a biskupové, kteří na nejvíce problematická místa exhortace upozornili nejen papeže, ale následným zveřejněním svého dopisu všechny věřící

Destruktivní dopady Františkova pojetí manželské etiky si uvědomují i někteří kardinálové a biskupové, kteří na nejvíce problematická místa exhortace upozornili nejen papeže, ale následným zveřejněním svého dopisu všechny věřící. Papeže v něm vyzvali, aby obhájil slučitelnost napadených pasáží s učením katolické církve.

Od vznesení tohoto požadavku uplynulo již více než půl roku, ale František se touto žádostí odmítl zabývat. V důsledku toho nespokojenost konzervativnějších katolíků z řad kléru i laiků angažujících se v podpoře manželství a rodiny narůstá. A nejen proto, že papež zpochybňuje objektivní hříšnost cizoložství.

Loni v únoru o jedné z nejvlivnějších italských propagátorek potratů a radikálního feminismu Emmě Boninové prohlásil, že je neprávem opomíjenou političkou srovnatelnou s Konradem Adenaurem či Robertem Schumannem. Znepokojuje rovněž Františkova spolupráce se zastánci globální populační kontroly. S jedněmi konzultoval obsah své encykliky věnované problematice životního prostředí, jiným je pak poskytován prostor k šíření protikatolických postojů na konferencích pořádaných Svatým stolcem.

Náklonnost ke globálním řešením

Františkova náklonnost ke globálním řešením je vidět i z encykliky o životním prostředí Laudato si (2015), v níž volá po vzniku světové politické autority zmocněné svá rozhodnutí vymáhat a jejich neplnění trestat. František se v encyklice autoritativně vyjadřuje k otázkám, v nichž není kompetentní. Je znamením rozpornosti současného pontifikátu, když papež se sklonem „reformovat“ papežství k větší demokratičnosti zneužívá svůj učitelský úřad k propagaci vědecky neprokázané teorie člověkem způsobeného globálního oteplování.

Františkova náklonnost ke globálním řešením je vidět i z encykliky o životním prostředí Laudato si (2015), v níž volá po vzniku světové politické autority zmocněné svá rozhodnutí vymáhat a jejich neplnění trestat

Sympatie globalistů si František získal také postojem k migraci. Kdo staví zdi, není křesťan, prohlásil na adresu Donalda Trumpa. Nelze od papeže čekat netečnost ke starostem a utrpení člověka, ať je jakékoli rasy či etnika, svými výroky i gesty však podporuje přesídlovací procesy, jež hrozí přerůst v konfrontaci odporujících si kultur.

V této souvislosti si nelze neklást otázku po oprávněnosti Františkova opakovaného tvrzení, že násilí není v povaze islámu. Všechna náboženství mají své pro společnost nebezpečné fundamentalisty, tvrdí papež, jako by konzervativní křesťané měli ve zvyku utínat jinověrcům hlavy. Džihád pak František nepochopitelně přirovnává k Ježíšovu misijnímu příkazu: „Jděte do celého světa a kažte evangelium celému stvoření.“

Značné rozpaky vyvolává i spřízněnost papeže Františka se socialistickými politiky Latinské Ameriky či teology osvobození zneužívajícími křesťanství k politickým účelům v duchu marxistického třídního boje. Modernismem nespoutaným katolíkům rovněž vadí, jak zarputile odmítá veškeré apologetické aktivity církve a jejích členů, jejichž cílem je konverze jinověrců.

Opět bičované mystické tělo

Bůh není katolík, prohlašuje papež a nově řadí takzvaný proselytismus spolu s netříděním odpadu či používáním klimatizace – na rozdíl od zmíněného cizoložství – do kategorie hříchů. Shrnuto, z hlediska víry nebyl, snad jen s výjimkou arianismu ve 4. století, v dějinách katolické církve větší zmatek než dnes. A odpovědnost za ni nenesou prostí věřící, ale církevní hierarchie v čele s papežem.

Dnes je Kristovo mystické tělo, jímž je katolická církev, opět bičováno, takže při pohledu na ni si mnozí kladou otázku, co je na ní božského. Při zpětném pohledu na takřka 2000 let staré události však víme, že není třeba věšet hlavu.

Proto lze jen stěží očekávat, že bývalé křesťanské společnosti Západu naleznou za těchto nepříznivých okolností cestu k vnitřní obrodě a sebevědomému návratu ke svým kořenům. Pokrokově uvažující církevní hierarchie, jež má blíž k lidem, jako je Barack Obama, George Soros či europapaláši, než k vlastnímu zakladateli, na této cestě spíše překáží, než pomáhá.

To však není důvod k neplodnému fňukání, rezignaci či zoufalství. Jedno z hlubokých velikonočních poselství se skrývá v náhledu na to, jak odlišně se učedníkům Kristovým jevil svět v onen útrpný pátek a o velikonoční neděli. Při pohledu na zmučeného Ježíše skrývajícího své božství za krvácejícími ranami věřila ve spásné poslání Mistra jen hrstka nejvěrnějších. Vždyť i Petr, skála, na níž Kristus svou církev založil, pochyboval.

Dnes je Kristovo mystické tělo, jímž je katolická církev, opět bičováno, takže při pohledu na ni si mnozí kladou otázku, co je na ní božského. Při zpětném pohledu na takřka 2000 let staré události však víme, že není třeba věšet hlavu.O letnicích, vzdálených od Kristova vzkříšení pouhých 50 dnů, původně znejistění a vystrašení budoucí apoštolové stáli pevně a svědecky ve víře, jež stála u kolébky naší slavné křesťanské minulosti. A dá-li Pán, i budoucnosti.



J. Křivan Re: Jásot ateistů-po kolikáté již... 14:37 13.5.2017
A. Javůrek Re: dobře naopak, ale to ty nepochopíš. 10:46 7.5.2017

Počet příspěvků: 26, poslední 11.7.2017 09:39 Zobrazuji posledních 26 příspěvků.