Karel Marx se mýlil. Není vzorem pro 20. ani pro 21. století

Na úsvitu další ekonomické transformace potřebujeme liberální řešení pro problémy nové doby, postavené na svobodné konkurenci, soutěži a rovné šanci i pro nejméně šťastné. A s nástupem nových levicových hnutí a vlád dnes víc než kdy jindy.

Digitalizovaný Marx. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Digitalizovaný Marx. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Digitalizovaný Marx.

Evropou zase jednou obchází strašidlo. Má pět metrů na výšku, je ulité z bronzu, jeho vousatá tvář patří Karlu Marxovi a přijelo k nám z Číny. Socha nechvalně proslulého německého filozofa v jeho rodném Trevíru, která nedávno vyvolala značnou kontroverzi, je dokonalou alegorií naší doby. Starý kontinent se zase jednou hašteří o věci minulé, Nový svět ho nepříliš chápavě sleduje z opačné strany oceánu a přitom našeho váhání využívá Říše středu ke své expanzi zahalené do našich vlastních myšlenek. Společně s investicemi a megakorporacemi vedenými technologickými giganty.

Nechme protentokrát komplexní debatu o dějinné vině Karla Marxe disputacím historiků. Klíčové pro budoucnost je, že byl krom Kapitálu a dalších spisků především autorem Komunistického manifestu a ideologie, kde schvaloval násilí jako legitimní prostředek politického boje. Právě dnes se přitom ozývají hlasy, podle nichž nový digitální marxismus a tedy i jakýsi digitální komunismus může být inspirací pro řešení problémů, které se objevují v globální ekonomice. A to nejen z Číny, kde je původní Marxovo učení stále uctíváno, pološílené nápady kolektivizovat online svět se objevují třeba i v Británii.

Zásadní dopad technologických změn na společnost je zřejmý už na první pohled. Před deseti lety měl jen málokdo chytrý telefon, před dvaceti doma připojení k internetu, dnes se následkem nové průmyslové revoluce naplno rozbíhá další transformace ekonomiky. Ta ale hrozí ještě víc rozevírat nůžky nerovnosti. Po dvou stoletích tak opět vidíme strach ze sílící sociální nerovnosti, vzestupu monopolů, dalšího bohatnutí bohatých a bídačení bídných.

Namísto Karla Marxe bychom si tak - zejména u nás - měli připomínat spíše Karla Čapka a jeho slavnou esej, v níž se ptal: “Proč u všech všudy nejsem komunistou?” V moderní podobě: Proč nechci bojovat s velkým kapitálem a nerovností levicovými myšlenkami? „Bylo by mi lehčeji, žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat.“ Místo toho jsme opět po dalším skoro století opět jako nazí v trní: „S holýma rukama, nekrytí žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často jak chránit své svědomí.“

Liberálové jsou zkrátka i po necelých 94 letech tváří v tvář Marxovým následovníkům stále ztracení, bez jasné odpovědi na aktuální problémy. Přitom odpověď na Čapkovu otázku je stále stejná: Protože mé srdce je na straně chudých.

Kolečko se polámalo

Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka, psal Čapek koncem roku 1922 v revue Přítomnost. V roce 2018 v bohatnoucím Česku život v bídě, „kde není ani hřebík na oběšení“, prakticky nevidíme. Dá se ale snadno najít všude, kam člověk zavítá. Ve favelách olympijského Rio de Janeira, ve slumech betonové džungle Sao Paula i na předměstích moderních hi-tech metropolí, jako je izraelský Tel Aviv, kde se zdrogovaní chudáci potácejí po ulicích doslova jen pár bloků od nablýskaných mrakodrapů. Kousek od hollywoodské továrny na sny matky bez nadsázky zametají chodník před rodinným stanem a bezdomovci okupují centrum San Francisca, hlavního města světových technologických korporací, které na burzách závodí, kdo dříve dosáhne hodnoty jednoho bilionu dolarů.

Globalizace přinesla bohatství širokým masám, i ve vyspělém světě má ale stále více lidí pocit, že ekonomika nefunguje ve prospěch většiny, že se soukolí kapitalismu zadrhlo a některá jeho kolečka polámala. Rozevírající se nůžky mezi chudými a bohatými léta ukazuje růst příjmů, který je podle OECD u nejbohatšího procenta násobně vyšší než u zbytku světové populace

Žijeme v nejbohatším období dějin, známá statistika říká, že více lidí už celosvětově umírá na obezitu než hlady a více lidí má dostupný signál mobilního telefonu než pitnou vodu a kartáček na zuby. Globalizace přinesla bohatství širokým masám, i ve vyspělém světě má ale stále více lidí pocit, že ekonomika nefunguje ve prospěch většiny, že se soukolí kapitalismu zadrhlo a některá jeho kolečka polámala. Rozevírající se nůžky mezi chudými a bohatými léta ukazuje růst příjmů, který je podle OECD u nejbohatšího procenta násobně vyšší než u zbytku světové populace. Hospodářský růst se oddělil od růstu životní úrovně střední třídy, většina Američanů nepamatuje dlouhodobé zvyšování mezd, růst příjmů megakorporací ale zrychluje. Nejbohatší procento také vlastní víc než chudší polovina populace a hromadění nehmotného kapitálu - know-how - bude nerovnost jen zvětšovat.

Další zádrhel je ekonomická záhada produktivity práce, která i přes veškerý technologický pokrok stále stagnuje. S vysvětlením přišli ekonomové z Massachusettského technologického institutu Erik Brynjolfsson a Daniel Rock společně s Chadem Syversonem z Chicagské univerzity. Žijeme v mezidobí před rozšířením zásadní technologie, kterou je umělá inteligence. Trvalo 30 let, než se počátkem minulého století zavedly do poloviny továren elektromotory a počítačům trvalo čtvrt století, než se objevily v každé firmě.

Nejproblematičtější kolečko je ale zlomené přímo v pohonu moderního kapitalismu. Od roku 2005 ubývá mladých a nadějných firem, pověstných startupů, které hnaly inovacemi západní ekonomiky v 80. a 90. letech. Z těch se staly monopolní molochy, jako Microsoft, a nové pohony hospodářství se přestaly objevovat. Začalo to přitom dlouho před vypuknutím finanční krize. Jaký ještě ryzejší důkaz je třeba, že je s dnešním kapitalismem něco špatně? Nelze se divit, že u mladých do 35 let je dle průzkumu Harvardovy univerzity podpora kapitalistického systému jen třetinová.

A tak dnes, stejně jako před necelým stoletím, opět křičí ideologové: tím vším je vinen společenský řád.

Uberdružstva

„Pracující by měli vlastnit a kontrolovat roboty, neboť jinak automatizace povede k ještě hnusnější a více vykořisťující formě kapitalismu!“ Ne, to nejsou slova nějakého pomýleného anarchistického ideologa, ale Jeremyho Corbyna, vůdce britských labouristů, jehož usednutí v premiérském křesle stále není nereálné. Navíc by se dle něho měly zkolektivizovat firmy, jako je Uber, do jakýchsi online družstev, kde by si řidiči vzájemně odsouhlasovali svou odměnu a cenu, za niž budou pracovat.

Labouristická strana chce prý „myslet radikálně“ a především zabránit, aby „z nástupu chytrých strojů profitovali jen mocní a bohatí“. Proč prý by chtěl Bill Gates zdanit roboty a Mark Zuckerberg horoval pro nepodmíněný základní příjem pro všechny, kdyby se nesnažili předejít hněvu lidu a nabídnout reformy kapitalismu, dokud ještě mohou?

Labouristická strana chce prý „myslet radikálně“ a především zabránit, aby „z nástupu chytrých strojů profitovali jen mocní a bohatí“. Proč prý by chtěl Bill Gates zdanit roboty a Mark Zuckerberg horoval pro nepodmíněný základní příjem pro všechny, kdyby se nesnažili předejít hněvu lidu a nabídnout reformy kapitalismu, dokud ještě mohou?

Podobnu rétoriku volil i doživotní čínský komunistický vůdce Si Ťin-pching, který jen nedlouho po zabalení a odeslání danajské sochy do Evropy velebil Karla Marxe. Ukázal prý „správný směr s vědeckou teorií mířící k dokonalé společnosti bez vykořisťování a útlaku, kde si budou všichni rovni a svobodní“, hřímal v neuvěřitelném paradoxu diktátor. Právě čínské technologické giganty, jako je Alibaba, Tencent nebo Baidu, nečelí žádnému odporu, ale jsou pod ochranou totalitního státu a neobtěžují je žádná nařízení na ochranu soukromí či jiná lidská práva. Čínské firmy buď přímo kradou západní know-how, nebo tlačí na západní firmy, aby jim jej předávaly výměnou za tržní podíl. Následně komoditizují to nejcennější, co jejich konkurence má a co ji stálo obrovské úsilí a finance vyvinout.

Co je špatně na marxismu a proč rozhodně není řešením pro moderní dobu, popsal v nedávné debatě po skandálním projevu předsedy evropské komise Jeana-Claudea Junckera zcela přesně bývalý švédský premiér a ministr zahraničních věcí Carl Bildt. Nejen připomněl, že 40 procent lidstva trpělo pod útlakem marxistických režimů všeho druhu, ale především že cílem bylo zrušit soukromé vlastnictví jako zdroj všeho zla. Zároveň veškeré dějiny pojímal jen jako nepřetržitý třídní boj. To se dnes hodí do prvoplánového pohledu na nejbohatší vrstvu a ke snaze všemožně krotit velké technologické firmy.

Jenže jak poukázal už velký kritik marxismu polský filozof Leszek Kolakowski (1927–2009), Marx neměl rád lidi a neohlížel se na ně. Jeho ideologie je proto dehumanizující, což je ovšem jeden z největších problémů dnešního světa, který jeho případná aplikace může jen zhoršit. Mechanická doktrína tak nakonec povede k totalitě čínského typu. Protože jak psal už Karel Čapek o následnících tohoto učení: „Poslední slovo komunismu je vládnout, a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc, a nikoli pomoc.“

Ztracení liberálové

Vraťme se tedy k původní čapkovské otázce v moderní podobě. Slova ze slavné skoro už stoleté eseje poměrně přesně vystihují smýšlení a především bezmoc a bezradnost moderních liberálů. A ještě mnohem víc v digitálním světě. Pokud se tedy nepřidají k boji s velkým kapitálem a firmami jako třeba publicista Steve Hill, autor takzvané Kalifornské výzvy, tříští se na nespočet názorových proudů. Většina z nich by nějakým způsobem chtěla zachraňovat nebo aspoň zlepšovat svět.

Na jedné straně jsou velmi liberální až libertariánské hlasy hájící dokonce svobodu monopolů, jako je slavný investor a původním vzděláním právník Peter Thiel. Ten se nebál postavit ani za tehdejšího kandidáta a dnešního prezidenta Donalda Trumpa. V opatrnější podobě a jen na chvíli se k němu v Křemíkovém údolí přidal vizionář Elon Musk.

Následuje řada umírněnějších proudů, které většinou zdůrazňují svobodu či odkazují k hnutí hippies, kde se našel třeba Sergej Brinn, spoluzakladatel Googlu. Dříve nejbohatší muž světa Bill Gates pak zastupuje středovou část, tíhnoucí až skoro k sociálnědemokratickým myšlenkám v prostředí severozápadní metropole Seattlu. Paradoxně někdy dochází k tomu, že levicové ideje hlásají vlastníci a spoluvlastníci monopolů, některých stále ještě na vzestupu. Většinou mají velké firmy pozitivní přístup k imigraci zkrátka proto, že novou kvalifikovanou pracovní sílu z celého světa potřebují.

Zajímavý je pak intelektuální střet mezi východním pobřežím USA s vládním sídlem ve Washingtonu a finančním New Yorkem a technologickým západním pobřežím. Americký ekonom Tyler Cowen jej popsal jako „dvojici velmi rozdílných kulturních a intelektuálních center“.

Zajímavý je pak intelektuální střet mezi východním pobřežím USA s vládním sídlem ve Washingtonu a finančním New Yorkem a technologickým západním pobřežím. Americký ekonom Tyler Cowen jej popsal jako „dvojici velmi rozdílných kulturních a intelektuálních center“. Hlavní město je především plné právníků a politiků točících se v legislativních kruzích a dělících se zpravidla na standardní levopravé politologické škále. Tíhne více k regulaci než západ, který vyrůstá z ničím nevázaných inovací. Liší se také řádově větším množstvím imigrantů.

Polarizaci hodnot až do extrémů můžeme vidět v malém i v českém digitálním prostředí. Na jedné straně je tady proud hlásící se k boji s velkým kapitálem a neštítící se regulace, jako je v mnohém Pirátská strana, jež je například členem Varufakisovy nové evropské internacionály. Nedávno přišla s návrhy na tvrdou regulaci online platformy Airbnb a mnoho liberálních návrhů od ní nepřichází.

Naopak až libertariánský proud by mohla zastupovat Paralelní polis, kde se schází i skupinka takzvaných anarchokapitalistů a celkově má řadu personálních vazeb ke krajně liberálním proudům. Příklon ke svobodomyšlenkářství ale bohužel často doprovází buď jistá míra naivity, nedostatek humanitního a společenského vzdělání, nebo i prvoplánová snaha hájit velký byznys a jeho zájmy, které si za to platí.

Ve světě stejně jako u nás tak dnes zásadně chybí ucelená proevropská a protržní liberální ideologie, jež by se byla schopna vypořádat s výzvami digitální ekonomiky a společnosti.

Talent, data a kapitál

Naše politické problémy pramení z nepochopení a nezvládnutí hlubokých ekonomických změn, které se odehrávají v posledních 40 letech. Většinu historie byly technologie zdrojem pokroku, inovací a růstu hospodářství i životní úrovně. Dnes se bojíme, že nás technologičtí giganti, jako Google, Apple, Facebook, či Amazon připraví o soukromí i o práci. Automatizace zasahuje na změny stále citlivější pracovní místa a zaměstnance. Pro vytvoření obrovské hodnoty je díky moderním technologiím třeba jen relativně málo práce a fyzického kapitálu, což posiluje síťový efekt a tendenci k monopolizaci v odvětvích, kde vítěz bere vše. Výsledkem je rostoucí koncentrace bohatství a přesun moci. Největší rizika dnes nenesou ti silní, podnikatelé, kteří jsou za ně odměňováni ziskem, ale paradoxně ti slabí, kteří jsou schopní je zvládat nejhůře.

Pokud vyjdeme z klasické triády výrobních faktorů práce půda-kapitál, čeká nás zásadní posun celého paradigmatu. S nástupem technologií v čele s umělou inteligencí se zásadně promění všechny její prvky. Práce jako taková už dávno není vnímána jen jako manuální, nicméně postupně bude eliminována především rutinní, mechanická a opakující se. Výrobním faktorem tak zůstane jen práce kreativní, zjednodušeně řečeno talent. Pokud se něco zařadí k přírodním zdrojům, pak nepochybně data, která se označují za ropu 21. století. Mají spíše povahu obnovitelných zdrojů energie, jako je vítr, voda a slunce. Umělá inteligence (AI) je pak spíše v pozici například elektřiny, výrobního prostředku zpracovávajícího především data. Technologie, jako je AI, jsou stejně jako podnikání v netriviálních ekonomických teoriích již dávno zařazovány jako samostatný čtvrtý, respektive pátý výrobní faktor nad klasickou trojici.

Naše politické problémy pramení z nepochopení a nezvládnutí hlubokých ekonomických změn, které se odehrávají v posledních 40 letech. Většinu historie byly technologie zdrojem pokroku, inovací a růstu hospodářství i životní úrovně. Dnes se bojíme, že nás technologičtí giganti, jako Google, Apple, Facebook, či Amazon připraví o soukromí i o práci.

Třetí z klasické triády, kapitál, se na jedné straně už dávno rozšiřuje z fyzického po nehmotný a intelektuální. Algoritmy, neuronové sítě a další software jsou a budou nepochybně nejcennějším kapitálem budoucnosti. Pokud jde ovšem o finanční kapitál, jeho vliv zůstává stále stejný a obrovský, jako ostatně vždy v dějinách. Jak upozorňují kritici, za všemi velkými technologickými společnostmi, jako je Facebook, jsou především bohatí investoři. Úspěch například Uberu není v tom, že by byl první a jediný, ale sehnal nejlepší a nejsilnější investory, kteří dodnes ztrátovou firmu táhnou. Jediný, kdo se mu v globálním měřítku postavil, je jinými investory podporovaný Lyft. A pak státem podporovaná čínská konkurence.

V technologické ekonomice 21. století jsou podle miliardáře a investora Nicka Hanauera růst a prosperita výsledkem cyklu inovací a poptávky. Inovace představují řešení problémů a zvyšování životní úrovně a jejich distribuci stejně jako odměnu za ně zajišťuje tržní nástroj v podobě poptávky spotřebitelů. Jen zapojení celé společnosti, co nejvíce lidí je možné, do tohoto koloběhu pak zajistí jeho efektivitu. K tomu je ovšem třeba mít silnou a především koupěschopnou střední třídu. A k tomu potřebujeme v digitální společnosti novou společenskou smlouvu, jejíž změna bude vycházet právě z ekonomické proměny výrobních prostředků.

Pět let před Marxem

Textilní podnikatel a pozdější bankéř James Wilson se v roce 1843 naštval na britskou vládu, která zavedla řadu cel a dalších omezení na dovoz potravin do vzrůstajícího ostrovního impéria. Nelenil a ve svých 38 letech založil vlastní noviny, jejichž hlavním cílem bylo prosazovat svobodný obchod. Slavný The Economist začal psát a řídit pět let předtím než Marx svůj komunistický pamflet. Oba muži se názorově střetli právě v prubířském revolučním roce 1848 ohledně zákonů omezujících délku pracovní doby.

Pozdější ministr řídil dnešní magazín dlouhých 16 let i prostřednictvím své další politické a byznysové kariéry. Jak napsala letos v dubnu jeho první ženská nástupkyně Zanny Minton Beddoesová, od jeho dob je jejich cílem „prosazovat volný obchod, svobodný trh a otevřenou společnost“. Právě na liberálních hodnotách je pak třeba stavět i v novém tisíciletí a digitálním věku. Na liberálních v evropském, pravicovém a svobodomyslném pojetí, nikoliv v americké verzi, kde slovo liberální odkazuje naopak k stoupencům velkého státu a levicové regulace.

Souboj mezi individualismem a státem Wilsonova a Marxova 19. století se ovšem přesunuje. Ve 20. století to byl člověk versus korporace, v tomto to bude navíc člověk versus stroj. Je proto třeba dát lidem co nejvíce soukromoprávních nástrojů k vlastní svobodné ochraně a obraně osobní svobody a práv místo státního veřejnoprávního donucení, tedy například kontrolu nad jejich daty a soukromím, možnost jejich přenositelnosti, takzvané interoperability, a tím i jednoduché tržní hlasování nohama. Jen tak bude pověstná konkurence v online světě vzdálená pouhé kliknutí.

Pokud tedy hledáme liberální řešení, tak klíčovým prvkem je konkurence. A to zvláště v ekonomice tendující k monopolům jako jsou ty technologické. Úkol státu tak je – v souladu s učením například rakouské nebo chicagské ekonomické školy – hlídat především dodržování hospodářské soutěže.

Pokud tedy hledáme liberální řešení, tak klíčovým prvkem je konkurence. A to zvláště v ekonomice tendující k monopolům jako jsou ty technologické. Úkol státu tak je – v souladu s učením například rakouské nebo chicagské ekonomické školy – hlídat především dodržování hospodářské soutěže. Nikoli však tvrdě regulovat, protože to v dynamickém a vysoce expertním prostředí stát zpravidla nedokáže. Regulovat má zneužívání přirozených monopolů, jako jsou mobilní operátoři, kteří dodnes škrtí mnohé digitální ekonomiky včetně naší. Kde to však jde, dát zejména moc zákazníkům.

Na straně druhé ale není možné spoléhat na masy, na dav, moderně crowdsourcing. Nikdo nikdy nemohl myslet vážně, že masy jako celek budou opravdu vládnout, a technologie na tom nic nezmění. Lidé uzavření v mase se stanou cílem manipulace, nástrojem prosazování jiných cílů, podobně jako to aktuálně ukázal Elon Musk se svým serverem Pravda ve snaze kádrovat novináře a jejich články pod záminkou boje proti fake news.

Protože měl opět pravdu Čapek, a nikoli Marx, je třeba se postarat o opravdu rovné příležitosti pro všechny, především pro chudé. „Chudí lidé nejsou třída, nýbrž právě vytřídění, vyřazení a neorganizovaní.“ Aby k tomu nedocházelo a nůžky se dále nerozevíraly, potřebujeme dnes víc než dříve ekonomické politiky včetně například přesunu zdanění od příjmů k majetku. A přenastavení sociálních systémů, aby pomáhaly především zvládat změny na nejcitlivějších místech trhu práce.

Společenská smlouva v digitálním věku musí stát na pomoci, zajištění a záchytné síti, na vyrovnávání nerovných pozic a informačních asymetrií. Domácnosti musejí dostávat dostačující kompenzaci za práci, která se od kvantity přesune ke kvalitě. Využití dat musí být kompenzováno obdobně jako využití jiných přírodních zdrojů, ale nejlépe nikoliv prostřednictvím státního přerozdělení, tedy přímo jejich původcům. A tvorba a využití kapitálu musí být odměňováno, pokud bude férové a v souladu s hospodářskou soutěží.

To, co jsme dosud viděli ve světě technologií, je pouhý začátek a už dnes se ukazuje, že si politika neví rady možná ještě víc než právo a legislativa. Až se dočkáme ovládání počítačů pouhou myšlenkou, komplexních genetických úprav a vylepšování či třeba létajících aut, čekají nás skutečné výzvy spojené s digitální revolucí. Technologie promění úplně vše a potřebujeme se držet liberálních hodnot a řešení, protože jen ty se dosud osvědčily a dostaly nás přes veškerá úskalí tam, kde dnes jsme.