Kapitola 58. Proč bychom si měli říkat křesťané

Potřebujeme návrat ke křesťanské kultuře, a i kdyby v Boha nevěřila.

Politik a bývalý předseda italského Senátu Marcello Pera chápe křesťanskou civilizaci jako judeo-křesťanskou a za její společné východisko považuje ideu, že člověk je stvořen k obrazu božímu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Politik a bývalý předseda italského Senátu Marcello Pera chápe křesťanskou civilizaci jako judeo-křesťanskou a za její společné východisko považuje ideu, že člověk je stvořen k obrazu božímu. | foto: © William Blake, Wikipedia commonsČeská pozice
Politik a bývalý předseda italského Senátu Marcello Pera chápe křesťanskou civilizaci jako judeo-křesťanskou a za její společné východisko považuje ideu, že člověk je stvořen k obrazu božímu.

Proč bychom si měli říkat křesťané, se pokouší vysvětlit italský filozof, politik a bývalý předseda italského Senátu Marcello Pera ve stejnojmenné knize Perché dobbiamo dirci cristiani z roku 2008. Výzvu adresuje dnešním sekulárním Evropanům jako kompenzaci za to, že jim Evropská unie odepírá oficiálně uznat křesťanství vedle Řecka a Říma za jeden ze svých kulturních zdrojů.

Odpovídá na ni v podtitulu Il liberalismo, l’Europa, l’etica, který znamená: křesťanství je zdrojem liberalismu, utvářelo Evropu a tvoří základ západní etiky. Pera to píše z pozice „klasického liberála staré školy“ a sekulárního intelektuála. Ten sice „zavrhuje teokracii a vměšování církví do demokratického rozhodování“, ale jeho sekularismus zároveň „nezavrhuje náboženství, ani nevnímá křesťanství jako pohádku pro neintelektuály“.

Nevyhnutelné smíření

Jak velký smír liberálního sekularismu s křesťanstvím tato kniha věstí, je vidět i z toho, že k ní napsal předmluvu papež Benedikt XVI., s nímž dva roky předtím, tehdy ještě jako s kardinálem Ratzingerem, Pera napsal sbírku úvah Bez kořenů s podtitulem Západ, relativismus, křesťanství, islám. Moderní sekularisté, od nichž se Pera snaží distancovat, přeměnili Evropu z homogenní společnosti utvářené křesťanskými hodnotami tím, že ovládli liberalismus a odtrhli jej od klasické tradice liberálních, ale nábožensky věřících filozofů, jako byl Immanuel Kant a John Locke.

Paradoxně tím Evropu uvedli v náboženský konflikt, který prohrává, protože na něj už není dostatečně vyzbrojená. Její ustupování islamismu vysvětluje Pera evropským „pocitem viny za exportování křesťanské civilizace“, za kterou se spíš stydí, místo aby ji pěstovala. Smíření judeo-křesťanské víry a etiky s liberálním sekularismem se Perovi jeví jako nevyhnutelnost, má-li západní civilizace přežít. Potřebuje k tomu návrat ke křesťanské kultuře, a i kdyby v Boha nevěřila, jednat „jako by existoval“ i z čistě praktických důvodů: „Takové jednání vždycky přinášelo nejlepší výsledky.“

Otázka, co z judeo-křesťanství a z liberálního sekularismu oživovat, aby mohly žít v míru a vzájemně se inspirovat a posilovat, bude pro pokračování západní civilizace stěžejní

Pera ujišťuje, že křesťanskou civilizaci chápe jako judeo-křesťanskou, za jejíž společné východisko bere ideu, že člověk je stvořen k obrazu božímu. Z toho mu vychází závěr: „Ani to, že křesťanství, a katolictví obzvlášť, mnohokrát za uplynulá staletí propadlo antisemitismu, nedokáže zakrýt skutečnost, že tyto dvě víry jsou, nebo se dají vnímat jako dvojčata vytvářející koncepční základy liberalismu.“

Stěžejní otázka

Otázka, co z judeo-křesťanství a z liberálního sekularismu oživovat, aby mohly žít v míru a vzájemně se inspirovat a posilovat, bude pro pokračování západní civilizace stěžejní. Liberalismus – jímž stejně jako Pera myslíme společenský systém zaručující svobodu všem vírám a idejím, jejichž cílem není omezit či zničit víry a ideje ostatní – je na západní civilizaci to nejvzácnější. Vyžaduje jednak uznat, že tento systém vzešel z esence judeo-křesťanské etiky, jednak bdít a bránit se před totalitními ideologiemi, které tento systém chtějí zničit. Těmi je kromě fašismu, nacismu a komunismu také islamismus. Antisemitismus je jejich společný identifikující prvek.

Židé spoluutvářejí západní civilizaci od samého začátku. Pod Alexandrem Makedonským budovali vyvrcholení řecké kultury v Alexandrii, kde tvořili třetinu obyvatel, pořídili první řecký překlad Starého zákona zvaný Septuaginta a pomáhali sestavit největší knihovnu své doby, kterou až v 7. století zničila islámská okupace.

V Římě byli architekty, lékaři, administrátory a podnikateli přítomnými a prosperujícími všude, kam došly římské legie. Několik staletí před křesťanstvím a před příchodem Germánů a Slovanů. Těmi pak byli na tisíc let vyřazeni na okraj společnosti. Teprve liberalismus je do spolutvoření civilizace vrátil.

Židovská posedlost tvořením

Tento nárůdek, o málo početnější než Češi, prochází jako viditelná a nepřerušovaná niť západními dějinami díky své téměř neurotické posedlosti tvořením, zdokonalováním a hledáním alternativních řešení. Na rozdíl od mysticismů ostatních náboženství meditujících nad nezodpověditelnými otázkami boží substance a lidské touhy s Bohem splývat mimo tento hmotný svět bylo esencí židovské mystiky zkoumání procesu tvoření.

Vyvrcholením renesanční filozofie tvoření je Giordano Bruno s objevem nekonečnosti vesmíru a nekonečnosti lidské mysli a tvořivosti

Zde, v tomto životě, na této planetě, jako zhmotnění Boží vůle a Božího zákona – promítání Božího duchovna do pozemského materiálna podle principu „jak nahoře, tak dole“. Titul stěžejního kabalistického spisu Sefer Jecira znamená Kniha stvoření. Nekonečná tvořivost je hlavní vlastností Boží. Být jeho obrazem a k jeho podobě znamená jeho tvořivost napodobovat.

Středověk byl pro Evropu a křesťanství dobou konsolidace ideové, politické, mocenské a územní. Nebyl však dobou tvoření. Tou se stala až renesance. A asi není náhodou, že její největší tvořivost vypukla v 15. století díky křesťanskému esoterickému přijetí kabalistických principů tvoření v dílech renesančních filozofů, jako je hrabě Pico della Mirandola či Paolo Ricci. Ti studovali v esoterických školách pod sponzorstvím aristokratických rodin, například Medici, a papežů, jako byl Sixtus IV.

Postulát Giordana Bruna

Asi také nebude náhodou, že středoevropský, pozdně renesanční rozmach tvořivosti se konal za esotericky zaměřeného císaře Rudolfa II. s pomocí křesťanských kabalistů, jako byl John Dee a Johann Pistorius. Vyvrcholením renesanční filozofie tvoření je Giordano Bruno s objevem nekonečnosti vesmíru a nekonečnosti lidské mysli a tvořivosti. A s postulátem: „Veškerá činnost, která není zaměřená na tvoření užitečných věcí, se Bohu protiví.“

Ten by mohl být kritériem veškerého konání v záchraně a pokračování té nejtvořivější civilizace, jakou dějiny znají.

Počet příspěvků: 4, poslední 2.1.2012 10:34 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.