Kapitola 56. Půjčka jako ekonomický pilíř západní civilizace

Současný krach západního finančnictví je způsoben půjčováním na úrok chudým, kteří půjčkou nebohatnou.

Benjamin Kuras 21.12.2011
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Lichva čili půjčování peněz na úrok je jediný židovský příspěvek západní civilizaci, informují noví čeští „křesťansko-konzervativní“ judeofobové. Pochází ze Starého zákona, který stanovuje, že „bratrovi na úrok půjčovat nesmíš, ale cizinci smíš“ (Deuteronomium 23,24). To samo o sobě je pro postmoderního judeofoba důkazem židovské etnické nadřazenosti a zášti k Nežidům a práva Nežidy okrádat.

Stojí tedy za to se zeptat, kolik z nich – judeofobů – by bylo ochotno půjčit svoje peníze bez záruky cizímu člověku. A zda by k tomu svolili ochotněji, kdyby jim nabídl, že jim vrátí o něco víc, než mu půjčili. Zejména mají-li už zkušenost, že s nějakou předchozí půjčkou nějaký jiný cizí člověk zmizel.

U bratra si přece jen mohou být trochu jistější, a i kdyby jim i on s půjčkou zmizel, snadněji to přenesou přes srdce jako bratrskou pomoc. Otázka čistě ekonomická, s náboženstvím nijak nesouvisející. Kromě toho, že je ve Starém zákoně.

Půjčování dle Starého zákona

I tak by se to zdálo porušovat příkaz jednat s cizincem žijícím v téže zemi jako se svým, protože tentýž Starý zákon přikazuje (Leviticus 19,34): „Chovejte se k cizinci jako k vlastnímu a milujte ho jako sebe samé, neboť i vy jste byli cizinci v Egyptě.“ Že toto je Boží příkaz, a ne nějaké Mojžíšovo ukoktnutí, stvrzuje dovětek: „Já jsem Hospodin váš Bůh.“ A že to není ani žádné ubreptnutí Boží, nám Pentateuch stvrdí ještě třikrát – Exodus 22,21 a Deuteronomium 10,19 a 23,7.

Takže navrhoval-li nějaký talmudický rabínek chovat se k Nežidům jinak, musel být přehlasován, ne-li vypískán jako porušovatel Božího zákona. Žid, který někoho okrádá, to nedělá proto, že mu to káže nějaký náboženský spis, nýbrž proto, že je grázl. A většina židovských grázlů se chová stejně grázlovsky k Židům jako Nežidům a často hůř. Bernie Madoff okradl mnohonásobně víc Židů než Nežidů.

Žid, který někoho okrádá, to nedělá proto, že mu to káže nějaký náboženský spis, nýbrž proto, že je grázl

Jenže ono to půjčování na úrok je v tom Starém zákoně trochu komplikovanější. Leviticus 23,25 přikazuje pomáhat bezúročně zchudlému „i kdyby to byl cizinec nebo přivandrovalec“. Exodus 22,24 zakazuje účtovat úrok vlastním chudým. Sečtením těchto tří příkazů a zákazů vychází, že se nesmí půjčovat na úrok chudým bez ohledu na jejich etnickou příslušnost. Není však zakázáno půjčovat na úrok bohatým, opět bez ohledu na jejich etnickou příslušnost.

Dva druhy úroku

Středověcí židovští lichváři tudíž hřešili proti Bohu, jen když na úrok půjčovali chudým. To by běžného kupce benátského postavilo z obliga. Kdo je pro účely půjčování peněz chudý a kdo bohatý, řešili talmudičtí rabíni desítky let a jejich obšírné debaty, jaké půjčování povolit a jaké nepovolit, jsou zaznamenané v traktátu Bava mecia 60b, z nějž judeofobové s oblibou citují vybrané „antigójské“ lahůdky.

Debata vychází z toho, že úrok je dvojího druhu a má v hebrejštině i dvě odlišná pojmenování. Nešech znamená doslova kousnutí, což naznačuje, že úrok dlužníkovi něco ukusuje. (Mimochodem, stará čeština lichvě také říkala „úžer“ a lingvisticky zajímavé by bylo zjistit, zda to pochází z latinského usuri anebo z české, podobně jako hebrejské představy užírání.) Ribit je jednoduše nárůst, navýšení, přirážka nebo příplatek.

Závěr debaty je tento: nemáme právo na kousavý zisk při osobní půjčce, která má jen pomoci někomu v nouzi a již bezúročně vrátí, až bude moci. To je ona půjčka „bratrovi“.

Máme však právo na nárůstový zisk při půjčce, která umožňuje zisk i dlužníkovi, tedy půjčku podnikatelskou, čili obchodní investici, neboť je ekonomicky nefér, aby bohatl za naše peníze, aniž bychom na tom vydělali i my. To je ona půjčka „cizinci“.

Lichva stanovená talmudickými rabíny vytáhla Západ ze středověku do jeho dnešní nebývalé prosperity, tvořivosti a vynalézavosti

Tak vznikly dva ekonomické pilíře západní civilizace. Zákaz jedné půjčky v ní upevnil dobročinnost, dárcovství a sponzorství. Povolení druhé zrodilo kapitalismus, svobodné podnikání, investiční bankovnictví a tvůrčí úspěch bílého muže.

Lichva a prosperita

I kdyby skutečně judaismus ničím jiným nepřispěl (a pár těch dalších příspěvků si raději ještě připomeneme), lichva stanovená talmudickými rabíny je přesně to, co Západ vytáhlo z ušmudlaného, chudého a drsného středověku do dnešní nebývalé a do široka v západní společnosti rozprostřené prosperity, tvořivosti a vynalézavosti. A především do toho, čemu se říká „sociální mobilita“, čili možnost vlastní podnikavostí postoupit z chudoby do vyšších společenských tříd. Stala se tím však, až její smysl pochopili a ve velkém se jí ujali křesťané zavedením oficiálního bankovnictví, čili zhruba od italské renesance.

To udělalo lichvářem každého spořitele. A ukázalo, že středověký zákaz lichvy měl tento hlavní účel: zachovávat finance v rukou dědičné aristokracie a církve a udržovat poddané v trvalém stavu poddanosti a chudoby tím, že se jim znemožní přístup k investicím na rozvinutí podnikavosti. Tento stav ekonomických vztahů dodnes trvá v zemích, kde je půjčování na úrok zakázáno, nejnápadněji tam, kde platí islámské finanční zákony.

Současný krach západního finančnictví je způsoben porušením talmudického zákazu kousavé lichvy, čili půjčováním na úrok chudým, kteří půjčkou nebohatnou, nýbrž se zadlužují a nejsou schopní ji splácet. A rozežraností vlád vypůjčujících si částky, které nemohou vést jinam než do hospodářské krize. Logickým východiskem z ní by tedy měl být návrat k talmudickému zákazu úročného půjčování na jiné účely než na vytváření nového bohatství.

Počet příspěvků: 1, poslední 18.10.2012 06:14 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.