Kapitola 48. Jak nacházet svobodu

Žít svobodně znamená netrvat na pořádku, ale smiřovat se s nepořádkem jako příležitostí experimentovat, mýlit se, chybovat a učit se.

Benjamin Kuras 25.10.2011
André Glucksmann vnímá politiku z úhlu nadčasovosti, a proto je moderním francouzským konzervativcem par excellence. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy André Glucksmann vnímá politiku z úhlu nadčasovosti, a proto je moderním francouzským konzervativcem par excellence. | foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
André Glucksmann vnímá politiku z úhlu nadčasovosti, a proto je moderním francouzským konzervativcem par excellence.

Pro André Glucksmanna je filozofie titulkem pod filmem světových událostí. Smysl současnosti se podle něho dá důkladně chápat jen prostřednictvím nadčasových filozofických myšlenek. Proto je Glucksmannova filozofie pevně zakotvená v politice. Nebo možná naopak, jeho politický pohled je zakotvený ve filozofii.

A protože politiku vnímá z úhlu nadčasovosti – kdyby byl nábožensky založený, říkal by tomu věčnost –, je moderním francouzským konzervativcem par excellence. Tím tedy i neochvějným obráncem západní civilizace a pilným kritikem levicového antiamerikanismu, antiizraelismu a proislamismu.

Klima nihilismu

Za „surrealistickou geopolitiku“, od níž je jen „krůček k sebeklamu“, označuje Glucksmann disproporční pranýřování Izraele provázené tolerancí statisícových islámských masakrů v Dárfúru a Íránu či ruských masakrů v Čečensku. Víra obrovského počtu západních intelektuálů, že za všechen islámský terorismus na celém světě může Izrael, pro něho z každého konfliktu na Blízkém východě dělá „nácvik konce dnů“. Dnešní Francie je „zčásti muzeum, zčásti zaopatřovací ústav, v němž levice nemá co nabídnout než slovní cinkot a zbabělou diplomacii“.

Konflikty o identitu vytvářejí „klima nihilismu“, které charakterizuje přelom 20. a 21. století

Jako outsider bez vyhraněné identity, s vírou, že „nejlepší je mít několik identit“, a se smíšeným národnostním původem vnímá Glucksmann většinu válečných konfliktů jako „války identity“. Působí je „lidé, kteří hledají identitu za každou cenu, a k tomu, aby se mohli cítit sami sebou, potřebují eliminovat jiné“. To, a nikoli chudoba a útlak, je dnes kořenem nenávisti, vysvětluje v knize „Le discours de la haine“ (Analýza nenávisti).

Konflikty o identitu vytvářejí „klima nihilismu“, které charakterizuje přelom 20. a 21. století. Nihilismus, maskovaný jako marxismus nebo islámský fundamentalismus, je jen „alibi a motivace k nenávisti a destrukci druhých“, dávající právo ve velkém zabíjet.

Dva výklady

Proti nihilismu a nenávisti Glucksmann pátrá po smyslu a původu svobody, jejíž vývoj tvoří tu „nejkrásnější historii“, jak sděluje v titulu knihy La plus belle histoire de la liberté. Objevuje dva typy, pojmy či výklady svobody, mezi nimiž historie proplouvá: svobodu euforicky sebejistou („epickou“) a svobodu chaoticky tápavou („tragickou“).

Svoboda „epická“, mesianistická, utopická, kolektivní, revolucionářská, oslavovaná Hegelem a Marxem, se vyznačuje vizí jistoty a povinnosti osvobozovat lidstvo ze stavu odcizení a podřízenosti k sebejistotě a absolutní vládě nad svým osudem. Krize jsou pro ni „pouhými historickými kroky ke konečnému dosažení emancipace lidstva“.

Musíme prověřovat nadpřirozená sdělení ne proto, že se považujeme za dobré a inteligentní, nýbrž právě proto, že víme, jak snadno podléháme sebeklamům

Svoboda „tragická“, je pokornější, méně ambiciózní, individuální, chápající lidské pochybnosti a úzkosti, počítající a potýkající se s nejistotou, „plující k osudu bez slávy“. Je to svoboda experimentovat, mýlit se, chybovat a ze svých chyb se učit – nebo neučit. Svoboda, která se učí být nezávislá na božstvech, ideologiích a dogmatech a v níž krize jsou základním prvkem osvobozování.

Tu Glucksmann považuje za moudřejší. A její pramen nachází jednak v klasických Aténách u Sókrata a Platóna, jednak u talmudických rabínů, kteří slovo Boží podrobovali neustálé diskusi, hledání významu a pochybnostem. S vědomím, že následkem lidské nedokonalosti a interpretace nemůže být dokonalé slovo Boží nikdy dokonale srozumitelné. Proto právě vědomí lidské nedokonalosti musí být tím hlavním důvodem svobody výkladu a pohledu.

Svobodná vůle a kritické myšlení

Svobodná vůle je neoddělitelně spjata s kritickým myšlením, k němuž patří podrobovat „nebeské hlasy“ pochybnostem a ověřování. Pěstovat Sókratova „daimona“ – vnitřní kritický hlas podrobující zavedené pravdy racionální kritice. Není to věc pýchy, nýbrž naopak skromnosti. Musíme prověřovat nadpřirozená sdělení ne proto, že se považujeme za dobré a inteligentní, nýbrž právě proto, že víme, jak snadno podléháme sebeklamům.

„Věřit, že víra stačí, je patologie ohrožující každé náboženství, včetně sekularismu a materialismu. Poslouchat hlasy bez kladení otázek je pověrčivost. Nepřezkoumávat autentičnost svých přesvědčení je arogance. Spojení pověrčivosti a arogance plodí fanatismus.“

Nacházet svobodu znamená „mít se na pozoru před svými sklony k sebeopojení a sebeklamu, a tím se odsuzovat k pochybnostem“. Žít svobodně znamená netrvat na pořádku, ale smiřovat se s nepořádkem jako příležitostí učit se, „jak myslet, přežívat, jednat a odolávat zmatku lidských vztahů“.

Počet příspěvků: 1, poslední 28.10.2011 12:17 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.