Kapitola 26. Kritická vada bílého muže

Odkaz generace, která úzkostlivě dbala, aby se nikdy nemohla opakovat nacistická perzekuce.

Morální bankrot německých církví a víc než roční věznění přivedly pastora Dietricha Bonhöffera k úvahám o ztrátě smyslu a podstaty organizovaných církví a o osobním nacházení čirého božství. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Morální bankrot německých církví a víc než roční věznění přivedly pastora Dietricha Bonhöffera k úvahám o ztrátě smyslu a podstaty organizovaných církví a o osobním nacházení čirého božství. | foto: © archivČeská pozice
Morální bankrot německých církví a víc než roční věznění přivedly pastora Dietricha Bonhöffera k úvahám o ztrátě smyslu a podstaty organizovaných církví a o osobním nacházení čirého božství.

Současný psychický stav bílého muže vzdávající se všeho svého a odevzdávající se čemukoli cizímu vychází z konce druhé světové války a má původ v obnově soucitu, svědomí a laskavosti. Víru ve stabilitu a užitečnost západní kultury Evropanům oslabila detailní dokumentace a nepředstavitelný rozsah sadistických bestialit, ke kterým se nechal zhypnotizovat národ Bacha, Beethovena, Goetha, Schillera a Kanta a k nimž se velké počty jiných Evropanů ochotně přidávaly. Hroutí se víra v láskytvornou schopnost křesťanství či přinejmenším křesťanských církví, jejichž všechna německá společenství přísahala věrnost Říši a Vůdci.

Martin Niemöller a Dietrich Bonhöffer

Čestnými výjimkami byli dva protestantští teologové. Ti přísahat odmítli, nechali se vyloučit z hlavní protestantské církve a založili vlastní, nezávislou a antinacistickou. Pastor Martin Niemöller skončil v koncentráku Dachau a jen taktak přežil do konce války. Pastor Dietrich Bonhöffer, inspirovaný studiem v USA a dvouletým pobytem v Británii, se zapojil do protihitlerovského spiknutí s admirálem Canarisem. Prováděl přes Švédsko amatérskou špionáž pro Spojence a byl měsíc před koncem války a dva měsíce po svých devětatřicátých narozeninách popraven oběšením na tenkém drátě.

Odpovědnost za činy svých otců přebírá generace jejich potomků a snaží se je odčinit organizovanou pomocí národům postiženým nacismem

Morální bankrot německých církví a víc než roční věznění přivedly Bonhöffera k úvahám – v dopisech, které sympatizující strážci vynášeli z věznice – o ztrátě smyslu a podstaty organizovaných církví a o osobním nacházení čirého božství dosud „zahalovaného do metafyzických konstrukcí“. Vyjadřovaly jeho bezprostřední mučednické a prorocké prožitky Boží milosti, kterou slovy jeho spoluvězňů „jak přijímal, tak předával“ a s níž na popraviště podle vězeňského lékaře stoupal „statečný a smířený, zcela poddaný vůli Boží“.

Niemöller pět měsíců po válce sepisuje a navzdory protestům mnohých – a po několika zmírňujících přepisech – německým protestantským církvím doslova vnucuje Stuttgartskou deklaraci viny. V ní německé církve přiznávají spoluvinu za hrůzy nacismu: „Naším prostřednictvím se na mnoho národů a zemí sneslo nekonečné zlo. Mnoho let jsme bojovali jménem Ježíše Krista proti mentalitě, která se tak děsivě projevila v nácionálněsocialistickém režimu krutosti. Viníme se, že jsme svou víru nehájili statečněji, nemodlili se věrněji a nemilovali vroucněji.“

Jürgen Moltmann

S hlodavým pocitem kolektivní viny, zhnusení vlastním národem a ztrátou úcty k jeho kultuře a dějinám Bonhöfferovu teologii ztráty smyslu církve přebírá a po nové naději se pídí Jürgen Moltmann. Jako osmnáctiletý rekrut se vzdal Britům a tři roky soustředěně přemýšlel v zajateckém táboře. Vrací se z něj plný úzkosti o německou duši, s obavami z potlačení vědomí, ztráty národní paměti a s palčivou potřebou vytáhnout na světlo hrůzy nacismu, přijmout za ně odpovědnost, činit z nich pokání a hledat z nich vysvobození, odpuštění a smíření.

Nachází své spoluobčany ve stavu svalování odpovědnosti na druhé a nasazující si místo přiznání spoluviny všelijaké masky „obětí“ – Versailleské smlouvy, hospodářské krize, nacistického režimu, nevědění, strachu, bezmocného plnění rozkazů, spojeneckého bombardování, sovětského znásilňování. „Dokud se německá vina nepřizná, nemůže být odpuštěna“, píše Moltmann už jako student teologie.

Lothar Kreyssig se jako jediný vzepřel nacistickým zákonům a po vyloučení ze soudnictví strávil zbytek války farmařením

Z Bonhöfferova dědictví a důrazu na vzkříšení místo ukřižování splétá „teologii vysvobozování a naděje“. Pachatel krutostí je svými činy postižen podobně jako jeho oběť, musí si nechat protrpět svědomí a naučit se „vědět, co činí“. Odpovědnost za činy svých otců přebírá Moltmannem inspirovaná generace jejich potomků a snaží se je odčinit organizovanou pomocí národům postiženým nacismem, především Izraeli.

Z extrému do extrému

Organizace si říká Aktion Sühnezeichen Friedensdienste (Akce služby smíření) a zakládá ji v roce 1958 o dvě generace starší bývalý soudce Lothar Kreyssig. Ten se jako jediný vzepřel nacistickým zákonům a po vyloučení ze soudnictví strávil zbytek války farmařením a organizací Bonhöfferovy antinacistické církve. Vyrůstá v ní generace, která bude na základě své nejlepší vůle a svědomí úzkostlivě dbát, aby se nacistická perzekuce nikdy nemohla opakovat.

Bedlivě bude sebe a své spoluobčany střežit před každým projevem netolerance či předsudků, které by mohly být zárodkem podobného vývoje. A bránit před nimi každého, kdo by se mohl terčem netolerance stát. Její úzkostlivost začnou přebírat i současníci ve vítězných západních zemích a kousek po kousku jim přisuzovat za nacismus – či něco mu podobného – spoluodpovědnost.

Jeho historicky unikátní bestialitu zrelativizují na krutosti vlastních zemí bez ohledu na kontext: Drážďany, Hirošima, Alžír, Vietnam, imperialismus, kolonialismus, kapitalismus. A všichni zapomenou na jednu kritickou psychickou vadu bílého muže: Létat jako kyvadlo z extrému do extrému.

jezkovyvoci    19:50 21.5.2011

Počet příspěvků: 2, poslední 21.5.2011 07:50 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.