Kapitola 11. Nenásilný převrat Frankfurtské školy

Frankfurtská neomarxistická škola se rozešla s rigidním posovětštěným marxismem a obohatila jej o poznatky psychoanalýzy a existencialismu.

Jedním ze z vůdců Frankfurtské školy byl Herbert Marcuse. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jedním ze z vůdců Frankfurtské školy byl Herbert Marcuse. | foto: archivČeská pozice
Jedním ze z vůdců Frankfurtské školy byl Herbert Marcuse. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Idea civilizace pestrobarevného univerzálního člověka zvítězila staromarxistickými revolucemi, převraty a vojenskými zábory v části světa, která si začala říkat „tábor míru“. Ta se od tábora války oplotila ostnatými dráty a minovými poli a dala se do čiperného přetváření civilizace bílého člověka v civilizaci člověka univerzálního, zvaného též socialistický. Bílý člověk nešťastně „zkyslý“ v táboře války proti všem zákonům dějin přežíval a prosperoval a staromarxistické strategii se ubránil.

Dlouhý pochod institucemi

Idea univerzálního člověka na něho proto nasadila neomarxistickou strategii: nenásilný a pozvolný, pomalý a nenápadný převrat zevnitř státního systému. Měl se vést mírovými a intelektuálními prostředky, taktikami a zbraněmi. Zdůrazňoval nejnoblesnější tradice civilizace bílého muže, s nimiž by málokterý bílý muž mohl nesouhlasit. A kdyby přece jen nesouhlasil, musel by se stydět. Těmi tradicemi byly láska k bližnímu, spravedlnost pro všechny, soucit k méně šťastným, důstojnost každého jednotlivce, svoboda všech. Doma i na celém světě.

Tuto strategii vymyslel v Mussoliniho vězení Antonio Gramsci a nazval ji „dlouhý pochod institucemi“. Jak takový pozvolný, ale cílevědomý převrat učinit atraktivním pro nové generace mírových intelektuálů a provést v nich nábor, vymysleli otcové pochodu – Gramsci byl jeho dědem – němečtí filozofové takzvané Frankfurtské školy. A po úprku před Hitlerem jej od roku 1935 dopracovávali na amerických univerzitách.

„Frankfurťané“ měli několik stěžejních idejí, které samy o sobě byly neškodné a hezky se poslouchaly

Na nich tento převrat zapustil hluboké kořeny, z nichž později rozkvétá to, čemu se dnes říká Nová levice a politická korektnost. Jejich stěžejním úkolem bylo vysvětlit nové generaci, že tábor míru to zbabral a že na Západě se nová univerzální civilizace bude budovat humánněji, demokratičtěji a spravedlivěji.

Dva a půl Žida

Frankfurtská neomarxistická škola se rozešla s rigidním posovětštěným marxismem (ten by ji asi rychle poslal na Sibiř), vrátila mu několik nápadů z Hegela a Kanta a obohatila jej o poznatky psychoanalýzy a existencialismu. V čele frankfurtské neomarxistické sociální filozofie bylo dva a půl Žida, a proto se frankfurtský neomarxismus občas vykládá jako součást židovského spiknutí proti civilizaci bílého muže. Oním polovičním Židem byl Theodor Adorno, syn židovského konvertity k protestantství a katolické matky. Dvěma plnými Židy byli Herbert Marcuse a Max Horkheimer.

Hlavní předválečný existencionalista Martin Heidegger, od něhož několik nápadů převzali, jim přeběhl ze strachu o kariéru k jisté formě umírněného nacismu. Nejvýznamnější poválečný existencialista Jean-Paul Sartre, jeho kolega Maurice Merlau-Ponty a kolegyně Simone de Beauvoirová jim však svým tempem demontáže francouzského společenského a kulturního étosu, antikapitalistickou rétorikou a antiamerikanismem vyrazili dech. Natolik dramaticky si to nepředstavovali. Francie to naštěstí zvládla i díky konzervativnímu filozofovi Raymondu Aaronovi. Ten byl naopak součástí židovského spiknutí na obranu civilizace bílého muže. 

Hlavní ideje

„Frankfurťané“ měli několik stěžejních idejí, které samy o sobě byly neškodné a hezky se poslouchaly. Svoboda neexistuje ani v socialismu, ani v kapitalismu. V prvním jsme otroky režimu, ve druhém majetku – záplavy zboží na trhu a masová kultura apelují na nejnižší lidské pudy a emoce.

Obě formy nesvobody jsou iracionální, a proto se v nich obtížně pěstuje svobodný rozum. Ten je trojího druhu: objektivní, subjektivní a instrumentální. Objektivní rozum se zabývá absolutními pravdami, jež diktují, co je správné. Subjektivní rozum se soustřeďuje na preference dle individuálních nebo skupinových hodnot a kritérií včetně ideologií. Instrumentální rozum se řídí proveditelností, výhodností a užitečností.

Oba světy používají instrumentální rozum a užitkovost považují za rozumnou. Ideálnost, absolutnost a pravda se jim jeví jako nerozumné. Ani současná demokracie tedy nesměřuje k racionální objektivitě demokratických ideálů, neboť je řízena střetem iracionálních individuálních zájmů. Chceme-li se tudíž dopracovat k racionalitě toho, co dnes považujeme za nerozumné, musíme se zříct iracionality toho, co je dnes pro nás rozumné.

Tento objev bude mít na bílého muže pozoruhodné následky.