Kampaň Me Too aneb Kam směřuje „sexuální kontrarevoluce“

Kampaň Me Too je pozitivní, bojuje-li proti oplzlosti a nekonsensuálnímu násilí. K liberálně-humanistickému ideálu rovnosti muže a ženy v jejím pozadí je však třeba být kritický. Máme se snad kvůli němu vzdát her? Proč nevtipkovat o ženách a mužích? Bojujme za slušnost a rovnost i za vtipkování.

Rozchod? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rozchod? | foto: Shutterstock
Rozchod? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kampaň Me Too, jež poukazuje na sexuální obtěžování – zejména žen muži –, má i v České republice, známé neochotou změnit „sexistický“ přístup k ženám, pozitivní odezvu. Například podle webu A2larm se ukazuje, že žijeme v „kultuře sexismu a sexuálního násilí“ a kampaň Me Too představuje v boji proti ní „první krok“. Kam však směřuje?

Sexuální obtěžování zmiňovaná v kampani jsou často pobuřující, a proto si lze jen přát, aby se muži tímto způsobem nechovali. Mluvit o obtěžování je proto i prvním krokem ke změně. Pokud se totiž o nějakém problému nemluví, nelze jej vyřešit.

Mýtus předem daných rolí

Jednu ženu „plácl po zadku“ ve veřejném prostoru jí zcela neznámý muž, a když se k němu překvapeně a pobouřeně otočila, zašklebil se na ni a vztyčil prostřední prst. Toto buranské gesto i další výraznější a násilnější projevy obtěžování jsou odsouzeníhodné, ale mají i druhou stránku.

Podle liberálně-humanistického ideálu rovnosti nemají mít muži a ženy předem dané role, ale spíše je určovat, podobně jako při sepisování smlouvy

Kdyby byla kampaň Me Too pouze protestem proti mužskému obtěžování žen, oplzlosti, neslušnosti a proti snižování žen na úroveň sexuálního objektu, byla by v pořádku, ale tak tomu bohužel není. Například v rozhovoru týdeníku Respekt o kampani Me Too s Michaelem Kimmela americký sociolog zdůrazňuje liberálně-humanistický ideál rovnosti muže a ženy.

Ten představuje hlavní myšlenkový proud hnutí za rovnoprávnost žen včetně kampaně Me Too a dle něj nemají mít muži a ženy předem dané role, ale spíše je určovat, podobně jako při sepisování smlouvy. Kimmel říká, že dnes v podstatě jde o „sexuální kontrarevoluci“, kdy přestává platit, že ona mu „dala“ a on ji „ulovil“. Na sex se nemáme dívat jako na souboj a dobývání – ženy nemají předstírat, že něco nechtějí, a muži, že něco chtějí. Tak prý dospějeme k sexuální rovnosti a budeme mnohem svobodnější.

Mylný pohled

Liberálně-humanistický ideál rovnosti muže a ženy nemůže přijmout mužské „dobývání“ a ženské „poddávání se“, protože představují nerovné role – muž je aktivní a dominantní, žena pasivní a submisivní. V tomto patriarchálním modelu není žena rovnocenná. Kampaň Me Too skrytě kritizuje chování, v němž je žena aktivně nadháněna mužem, zatímco předstírá ústup, což je údajně patriarchálně-sexistické.

Kampaň Me Too skrytě kritizuje chování, v němž je žena aktivně nadháněna mužem, zatímco předstírá ústup, což je údajně patriarchálně-sexistické. Takový pohled je mylný, protože se snaží lidské jednání omezit na základě liberálně-humanistického ideálu rovnosti muže a ženy.

Takový pohled je mylný, protože se snaží lidské jednání omezit na základě liberálně-humanistického ideálu rovnosti muže a ženy. Minimálně od antihumanismu německého filozofa Friedricha Nietzscheho (1844–1900) je však třeba brát vážně i ty lidské vlastnosti, které se do liberálně-humanistického ideálu rovnosti nevejdou. Patří mezi ně i sexualita, jež v sobě nese předstírání, boj, konkurenci či dominanci, a často nemá daleko k násilí.

Podle nedávného výzkumu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy o sexuálních preferencích a praktikách, v němž byly dotazovány desítky tisíc lidí, se 30 až 35 procent žen dobrovolně zúčastnilo hry na znásilnění a považuje hrané znásilnění za jednu z nejatraktivnějších sexuálních zábav – ještě oblíbenější je například svazování, které je ale méně praktikované. Podle spoluautora výzkumu Jaroslava Flegra jde o „znepokojující“ jev.

Střídání extremistických postojů

„Znepokojující“ jev to je z hlediska práva (jak odlišit, že žena byla „znásilněna“ konsensuálně, či skutečně?) i humanistických liberálů, jejichž myšlení je do velké míry určováno právem a podle nichž by ženy neměly předstírat – ve smlouvě o sexuálním vztahu není pro předstírání místo, protože je třeba přiznat, co chci a nechci. Co když ale ženy i muži chtějí předstírat bez ohledu na liberálně-humanistický ideál? Co když si ženy oblíbily předstírání, protože je přitahuje, a nikoli proto, že je k němu nutí patriarchát?

Buranství a nekonsensuální sexuální násilí je třeba odsuzovat, oplzlost a sexismus však ve veřejném prostoru nenahrazuje umírněnost, nýbrž utlačující hyperkorektnost – jeden extremistický postoj střídá druhý

Role muže a ženy lze kritizovat, ale mohou se měnit. Současné změny k větší rovnosti muže a ženy jsou v podstatě správné, problémem však je, že výzvy k ní mají sklon rušit jakoukoli nerovnost, byť pouhé předstírající hry v rámci námluv a sexuálních aktivit, a proto jsou absurdní a asexuální.

Problematické není jen ideové pozadí kampaně Me Too, ale i způsob boje proti sexismu a genderové nerovnosti. Buranství a nekonsensuální sexuální násilí je třeba odsuzovat, oplzlost a sexismus však ve veřejném prostoru nenahrazuje umírněnost, nýbrž utlačující hyperkorektnost – jeden extremistický postoj střídá druhý. To zatím není v Česku příliš vidět, ale západní dovoz do něj dříve, nebo později dorazí. Existuje mnoho případů, kdy lidé v západních zemích přicházejí za sexistické vtipkování o zaměstnání.

Nevhodné omezování

Například pro české vysokoškolské prostředí je typické, že člověk ze Západu v něm začne opouštět zákazy a potlačování, jež si v západních zemích vynucuje politická hyperkorektnost. Jeden americký profesor prohlásil, že „lidé (men) utvářeli dějiny velikými činy“. A dodal: „Ženy (women) občas také.“ Sexistický vtípek poté komentoval: „Toto bych v USA nemohl říci, tady bohudík ano.“ Oba uvedené negativní aspekty kampaně Me Too ohrožují – v prvním případě hry, ve druhém vtipkování.

Rozhodující možná není rovnost, ale spíše tanec, hra a vtip, a s prostředím, které je omezuje, něco není v pořádku, ať už jsou si v něm žena a muž sebevíce rovni

Nietzsche řekl, že by mohl věřit jen v Boha, který umí tančit. Neplatí něco podobného pro vztah muže a ženy? Rozhodující možná není rovnost, ale spíše tanec, hra a vtip, a s prostředím, které je omezuje, něco není v pořádku, ať už jsou si v něm žena a muž sebevíce rovni.

Kampaň Me Too je pozitivní, bojuje-li proti oplzlosti, buranství a nekonsensuálnímu násilí. K liberálně-humanistickému ideálu rovnosti muže a ženy v jejím pozadí je však třeba být kritický. Máme se snad kvůli němu vzdát předstírajících her? Podobně ani svobodu ve veřejném prostoru nesmí vytlačit západní hyperkorektnost. Proč nevtipkovat o ženách a mužích? Bojujme nejen za slušnost a rovnost, ale i za vtipkování.