Kam směřuje blízkovýchodní generace Y?

Dvě ze tří osob nedosáhly v zemích Blízkého východu 35 let. Dle nich nelze jít vpřed přes politické strany nebo jiné hierarchické struktury.

Jan Čuřík 10.10.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Léto 2013 přineslo do blízkovýchodního regionu tolik tragických momentů, že se zdá, že všudypřítomné násilí a devalvace požadavků, které v roce 2011 přivedly do ulic miliony lidí, ukončují fascinující arabské intifády. Egyptská kontrarevoluce, krvavý syrský zmar či trnitá tuniská cesta ke středostavovské demokracii na jižních březích Středozemního moře jsou viditelnými znaky komplikovaného budování otevřené společnosti v oblasti, odkud na „západ“ proudí surovina nutná k udržení jeho životního stylu založeného na masové spotřebě.

Navzdory všem výhrám a prohrám arabských revolucí však pod povrchem stále dřímá skutečnost, kterou nelze obejít či ignorovat, protože se dříve nebo později opět dostane ke slovu. Lze se na minulý i budoucí osud blízkých i vzdálených oblastí Blízkého východu a severní Afriky podívat generační optikou? Projevují se generační rozdíly veřejně, politicky? Pokud ano, je možné se v budoucnu vyhnout faktu, že dvě ze tří osob v kterékoliv blízkovýchodní zemi nedosáhly 35 let?

V současnosti žijí v blízkovýchodních státech čtyři velké politické generace, jejichž osudy – možná až příliš zjednodušeně – lze ukázat na deseti, dvaceti konkrétních jménech, „ideálních typech“, řečeno slovy německého sociologa Maxe Webera.

  • První politická generace se narodila zhruba v letech 1930 až 1945 a patří do ní drtivá většina Evropanům dobře známých blízkovýchodních politických vůdců, kteří 20, 30 a v některých případech i 40 let stáli v čele států.
  • Druhá politická generace se oproti svým předchůdcům nikdy k moci a vládě nedostala – přinejmenším do vrcholných postů a před rokem 2011. Narodila se v letech 1945 až 1960 a jde o první ztracenou generaci blízkovýchodní politiky.
  • Poté, co na Blízkém východě dospěli synové první generace, zdála se vojenská kariéra vzpomínkou na minulost, odrazem zanikajícího světa, ve kterém ozbrojené konflikty nebudou mít místo. Devadesátá léta, optimistická rétorika globalizace a konce studené války proto i na Blízkém východě zformovala novou, třetí politickou generaci narozenou zhruba v letech 1960 až 1980.
  • Čtvrtá politická generace, narozená po roce 1980, je blízkovýchodní generací Y. Z hlediska starších lidí jsou to ještě téměř děti, příliš mladí a nezkušení, aby byl jejich hlas vyslyšen a respektován. Tím silněji však zazní.
Společný jmenovatel armáda

Mezi zmíněné blízkovýchodní politické vůdce první generace patří dnes již nežijící syrský prezident Háfiz Asad, irácký diktátor Saddám Husajn, bývalý marocký král Hasan II. či jordánský Husajn I. i severoafrická trojice – egyptský exprezident Husní Mubárak, tuniský Zín Abidín bin Alí a libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, zbavení moci a v Kaddáfího případě i života ve víru událostí roku 2011. V některých případech však tato odcházející generace drží dodnes moc – nejvyšší autorita Íránu, Alí Chámeneí, se narodila v roce 1939, hlavy saúdské královské rodiny Abdulláh a Salmán dokonce v roce 1924, respektive 1935.

V arabských zemích, které nejsou monarchiemi, existuje jeden společný jmenovatel první generace – minulost všech jejích vůdců je spojená s armádou

Není jednoduché najít společného jmenovatele této první politické generace, ale v arabských zemích, které nejsou monarchiemi, jeden existuje – minulost všech jejích vůdců je spojená s armádou. Vystudovali vojenské školy a do politického života byli zasvěceni v šedesátých letech, kdy blízkovýchodním zemím dominovala jediná instituce – armáda. V západních i českých médiích se pro tuto první generaci vžilo označení „sekulární diktátoři“, jež je však chybné.

Husní Mubárak, Háfiz Asad i Saddám Husajn totiž ve svých zemích různě intenzivně a v odlišné době podporovali používání náboženských symbolů na veřejnosti – byli hlavními sponzory islamizace veřejného prostoru, a to i když jako v případě Háfize Asada nepatřili k většinové sunnitské komunitě.

V jemenském Saná nelze například za jízdy z mezinárodního letiště do centra města přehlédnout monumentální mešitu, jež se dodnes jmenuje podle bývalého prezidenta této země Sáliha. Byla otevřena s velkou pompou v roce 2008, poté, co na její výstavbu dobrovolným i nedobrovolným „výpalným“ mnoho let přispívali jemenští podnikatelé usilující o otevřený přístup k prezidentovi a státním zakázkám.

Rétorika této politické generace byla také otevřeně nacionalistická, islámská symbolika pro ni představovala nástroj k autoritářské politice praktikované shora, zdroj legitimity a v neposlední řadě prostředek k vydržování klientelistických sítí. Tato první generace vždy tvrdila, že reprezentuje mytickou jednotu arabské politiky ztělesněnou slovem lid – aš-ša’ab.

Protestní hlas

Druhá politická generace byla po celý svůj život – od studia až do padesátky – spíše v opozici, někdy v podzemí. Vyšachovala ji první generace „vojáků“, kteří na dlouhou dobu obsadili všechny rozhodující posty. Není proto žádnou náhodou, že protestní hlas této druhé generace za jejího studia a dospívání – převážně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let – inspiroval jazyk blízký islámu.

Blízkovýchodní islamisté patří ke generaci dnešních padesátníků. V sunnitském prostředí je lze najít především ve vedení a mezi středními kádry egyptského Muslimského bratrstva, jež aktuálně terorizují bezpečnostní složky této země. Sesazený prezident Muhammad Mursí, hlavní fundraiser bratrstva Šátir, vůdčí osobnosti Strany svobody a spravedlnosti Arján, Beltágí, Katátní a mnoho dalších se narodili v padesátých letech 20. století. Stejně jako nynější tuniský premiér Alí Laaríd a poctivý populista, věčně zamračený a jiskry sršící premiér marockého království Abdeliláh Benkírán, kteří měli i podobnou kariéru.

V této druhé politické generaci je možné objevit spíše lékaře, učitele, právníky a inženýry než vojáky, a tyto profese stále představují páteř sunnitských islamistických hnutí. Islám pro ně znamenal protestní hlas, aktivismus zdola, kotvu ve světě, v němž moderní věda tříští lidské poznání do specializací a oborů. A podobně jako první generace i tato druhá vždy tvrdila, že touží reprezentovat co nejširší masy arabské politiky ztělesněné slovem lid – aš-ša’ab.

Tito padesátníci však mají zástupce i ve velkém příběhu na opačné straně Blízkého východu, v šíitském Íránu. Irácko-íránská válka totiž umožnila vznik generace, která prošla peklem bojů u měst íránského Chúzistánu. Jejich jména sice Evropanům nic neříkají, ale ve vzpomínkách Íránců mají názvy Ahváz nebo Chorramšahr stejné místo jako ve 20. století v Německu a Francii Ypry či Marna.

Ve druhé politické generaci lze objevit spíše lékaře, učitele, právníky a inženýry než vojáky

Miliony současných íránských padesátníků si z nich do dalšího života odnesly nejen obroušené emoce, posunutou hranici strachu a hlubokou víru, ale i nihilismus. Po skončení války v roce 1988 si sice našli cestu zpět k civilním životům, ale část z nich tyto vlastnosti „zúročila“ v instituci, která drží jeden z klíčů k íránské budoucnosti i dnes – v Revolučních gardách.

Byznys, soukromá sféra, finance, IT

Kariéru synů historických vůdců arabských států, takzvané třetí politické generace, určoval spíše byznys, soukromá sféra, finance nebo IT než vojenská akademie – uniformu nahradila kravata. Například egyptský prezident Mubárak byl generálem letectva, jeho syn a předpokládaný nástupce Gamál však již „povinně“ získal titul MBA. Totéž platí pro Kaddáfího syna Sajfa Isláma nebo manželku syrského prezidenta Asmu Asadovou.

Saúdští Arabové tráví dlouhé hodiny debatami o skutečných i smyšlených sporech, které drolí soudržnost královské rodiny a staví její mladší členy proti starším. V některých zemích se předání moci z první generace na její syny podařilo, Maroko a Jordánsko jsou toho příkladem. V jiných zemích – Libyi, Egyptu či v Jemenu – ho znemožnil rok 2011 nebo zahraniční intervence – Irák.

Kariéru synů historických vůdců arabských států, třetí politické generace, určoval spíše byznys, soukromá sféra, finance nebo IT než vojenská akademie

Oproti očekáváním a obavám Syřanů se v roce 2000 podařilo převzít vládu po svém otci tehdy 35letému Bašáru Asadovi. Po třinácti letech se jeho země rozpadá mimo jiné pod tíhou demografické nerovnováhy, která je jedním z neopomenutelných, přesto stále opomíjených faktorů arabských intifád.

Tato třetí generace nikdy nevyznávala politická řešení v jejich pravém smyslu. Věřila spíše, že společnost lze kontrolovat a ovlivňovat manažerskými schopnostmi, technokraticky. Vzděláním i mezinárodními zkušenostmi se sice značně liší od svých otců, ale nikdy neopomíjela zdůraznit, že hovoří hlasem všech, lidu – aš-ša’ab.

Nové formy zbožnosti

Na první pohled byla čtvrtá politická generace před rokem 2011 apolitická, nemluvila jedním hlasem a najdeme v ní mnoho příběhů a životních rolí. Od pašeráků na libyjsko-alžírské hranici přes marocké absolventy francouzské byznysové školy INSEAD, kteří se po pěti letech pracovního pobytu v Dubaji vracejí do hlavního města Rabatu, aby si na břehu Atlantického oceánu našli odpovídající práci, a Egypťanky zaměstnané v nevládní organizaci bojující proti chudobě v Horním Egyptě až po studenta ze syrského Homsu, jenž věří, že jediný dostatečně přesvědčivý hlas je ten AK-47.

Součástí této čtvrté generace jsou i bejrútské novinářky či fanoušci káhirského fotbalového klubu Ahlí, kteří stále dorovnávají svůj otevřený účet s egyptskou policií nebo palestinská hiphopová skupina DAM popisující ve svých textech život pod izraelskou okupací nebo ožehavé téma rodinných vražd ze cti. Co pro tuto čtvrtou generaci znamená islám?

Vztah čtvrté generace k politice se odvíjí od hranic „politického“ v daném státě

V každé společnosti Blízkého východu něco jiného, ale stále méně to, co pro první generaci – nástroj k autoritářské kontrole. A není ani hlasem kolektivního odporu, jako tomu bylo a je u druhé generace. Na rozdíl od Muslimského bratrstva před 20 lety se dnes v sunnitském prostředí rozvíjejí spíše nové formy individuální zbožnosti, které reprezentuje škola salafíja, jež je v Evropě neustále a nepřesně označovaná za extremistickou.

Vztah k politice

Vztah čtvrté generace k politice se odvíjí od hranic „politického“ v daném státě. Mladé Íránky od devadesátých let neúnavně usilují o posun hranic toho, co se v ulicích měst této země považuje za přijatelný „společenský oděv“. Před několika lety konzervativci běsnili nad módou příliš těsných džín. Po vlně hrozeb a kritiky se letos na jaře mladé Íránky vrátily s novou módou – ještě upnutějšími legínami. Facebooková komunita „Stoupenkyně legín“, ášegháne sápúrt, je v současnosti v Íránu jednou z nejoblíbenějších. A konzervativní blog „Armáda legín útočí na Teherán“ nikoho příliš nevzrušuje.

Ne ve všech státech se „politické“ natolik týká lidského těla jako v Íránu. V žádném z nich, a zejména v těch, které se politicky proměnily, však blízkovýchodní generace Y nevěří, že cesta vpřed vede přes instituce, politické strany nebo jiné hierarchické struktury. A tato čtvrtá generace zjevně ani nemá ambici předstírat, že hovoří za jiné, za lid – aš-ša’ab. Je sama lidem.

Jen připomínám, že na každou osobu z prvních tří generací připadají dva mladí lidé z blízkovýchodní generace Y. Takže?

Počet příspěvků: 2, poslední 5.10.2013 06:55 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.