K čemu vede domácí vzdělávání?

Michal Semín píše, že doma vzdělávané děti bývají samostatnější a vybavené vyšší mírou intelektuálních i sociálních dovedností.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPhone4Česká pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Na ministra školství Josefa Dobeše se snáší mediální kritika snad každý den. Netvrdím, že vše dělá dobře. Po zkušenostech z jiných „kauz“ však soudím, že je za tímto kampaňovitým ostřelováním prakticky ze všech představitelných pozic také skrytý politický či finanční zájem skupin, jež se obávají zpochybnění svého pevně etablovaného postavení a vlivu. Ministr Dobeš poměrně odvážně šlápl do několika vosích hnízd, a proto není divu, že je dnes oteklý od hlavy k patě.

Bodají ho stoupenci technicistní a libertinské sexuální výchovy, kteří se obávají o své privilegované postavení ve školách a školské grantové politice, i propagátoři „volné školy“, v níž učitel nevstupuje před žáky z pozice své autority, ale jako kamarád-moderátor protestující proti snaze vrátit školní výuce stabilitu a řád. A nyní také vysokoškolští studenti a pedagogové volající po udržení stavu, jenž umožňuje další nesmyslné bujení vysokých škol i univerzitních oborů a plíživou privatizaci těchto z daní placených ústavů malé části akademické obce.

Je tu však jeden okruh vzdělávaných a jejich učitelů, od nějž zatím žádná žihadla nehrozí. Touto stále rostoucí (aktuálně jde řádově o stovky rodin), i když mediálně, a tedy i politicky zatím nepříliš silnou skupinou, jsou rodiče, kteří učí svoje děti svépomocí.

Zkušenost Lucie Cekotové

Velice zajímavě o své zkušenosti s domácím vzděláváním píše Lucie Cekotová v prvním letošním čísle dvouměsíčníku Te Deum:

„Pokud cítíte, že vás možnost učit svoje děti doma láká, pokud jste rodiči, kteří rádi tráví s dětmi čas a těší vás učit je poznávat svět z jeho různých stránek, pokud k tomu máte elementární hmotné podmínky, pak moje upřímná rada zní: zkuste to! Domácí škola není na prvním místě volba negativní – ve škole nám děti zkazí a jsou tam, jak se dnes říká, různé sociálně patologické jevy, i když i to je jistě často pravda. V první řadě je to možnost pozitivní – můžeme dát dětem víc než sebekvalifikovanější paní učitelka.“

A Lucie Cekotové pokračuje: „Můžeme se jim věnovat individuálně, rozvíjet jejich individuální přednosti a vyrovnávat jejich individuální nedostatky. Máme možnost trávit s nimi tolik času tak zajímavou činností jako nikdy předtím a nikdy potom. Školní věk je krásná doba zvídavosti, a když ji děti neprožijí z větší části mimo domov, mohou z toho mít užitek i rodiče. Domácí vyučování je nesmírně obohacující, protože poskytuje rodině to, čeho se dnes mnohdy nedostává nejvíc, tedy právě společně strávený čas. Navíc je nesmírně efektivní: hlavní problém výuky ve třídě je, jak přimět 20 naprosto rozdílných dětí, aby za přibližně stejnou dobu zvládly přibližně stejný objem učiva. To při domácí výuce odpadá, stejně jako odpolední příprava na vyučování, a zbývá tedy mnohem více prostoru na jiné aktivity, které se sice také dají považovat za součást vzdělávání, ale při běžné docházce do školy na ně často nezbývá čas. Třeba čtení knih, výlety, výstavy…“

Lucie Cekotová si uvědomuje, že domácí škola není vhodná pro všechny rodiče, a ani pro všechny děti. Jsou rodiče, kteří nemají vzdělání, jež pro individuální vzdělávání dětí vyžaduje školský zákon (nejméně maturita), nebo k výuce zkrátka nemají dostatečný vztah. Pokud jim naskakuje husí kůže již při psaní běžných domácích úkolů, asi pro ně soustavné každodenní vzdělávání dětí nebude to pravé. Domácí výuka vyžaduje trvalou přítomnost jednoho z rodičů, většinou matky, případně různá netradiční uspořádání pracovního režimu rodičů.

Děti se sice učí doma, ale většinu odpoledního času tráví se svými vrstevníky mimo vlastní rodinu v zájmových kroužcích či při volné zábavěAni děti nepřistupují k domácí výuce stejně. Lucie Cekotová je matkou tří dětí a v článku vzpomíná, jak se jejich děti, než je začala učit doma, těšily po prázdninách do školy. Nejpozději do Vánoc však bylo po těšení a zbytek školního roku se již nemohly dočkat příštích prázdnin. Také se však najdou děti, podle dostupných údajů Výzkumného ústavu pedagogického je jich však zanedbatelný počet, které mezi domácím vzděláváním a prázdninami nečinily rozdílu. Byli to většinou samotní rodiče, kteří se rozhodli, že nebudou v domácí výuce pokračovat a přihlásily své děti k řádné školní docházce.

Tři výhody

Učíte-li svoje děti doma, můžete výuku přizpůsobit jejich momentálním schopnostem. To samozřejmě neznamená, že se nemají potýkat s úkoly, jež jsou pro ně obtížné. Je-li však takových úkolů příliš a dítě je není schopné uspokojivě plnit, může brzy ztratit chuť do učení. Každý z nás zná mnoho takových příkladů ze školy. Dítě je přirozeně zvídavé, a není-li příliš často vystavované konfrontaci s neúspěchy v učení, je schopné si svůj elán udržet velice dlouho.

Představte si následující situaci:

  • ranní čas netrávíte spěšnou přípravou svačin, překontrolováním aktovek, případně rozvozem do škol,
  • odpoledne nesedíte nad hromadou úkolů, jež mnohé děti nedovedou samostatně vypracovat,
  • celý den nepodléhá rytmu, jejž vaší rodině diktuje škola, ale utváříte si jej relativně sami.

Totéž platí ve vztahu k pracovnímu týdnu či prázdninám. Opět, až na malé výjimky, jako je povinné přezkoušení získaných znalostí při škole, kde je dítě k domácímu vzdělávání zapsáno, si určujete čas, jejž pro vlastní výuku dětí chcete vyhradit, vy sami.

Námitka: Nedostatek socializace

Domácí vyučování umožňuje přistupovat k dětem individuálně, zohledňuje jejich možnosti a současné dovednosti. V procesu učení je třeba, aby jednotlivé poznatky na sebe více méně logicky navazovaly, aby tvořily souvislý celek. Proto je tolik důležité, aby před uvedením nového učiva bylo dostatečně zřejmé, že si předchozí znalosti dítě dostatečně osvojilo.

Také je k výuce možné přistupovat tematicko-souhrnným způsobem, kdy se konkrétní téma vhodně probírá v rámci jednotlivých předmětů. Dítě se zvýšeným zájmem o některou specifickou oblast vědění můžeme za účelem rozvíjení jiných dovedností a znalostí motivovat tím, že i v jiných předmětech tohoto jeho spontánního zájmu využijeme.

Ministr školství Josef Dobeš pochopil, že domácí škola nepředstavuje problém, ale naopak dílčím způsobem řeší současnou neutěšenou situaci v základním školstvíNejčastější námitkou proti domácímu vzdělávání je nedostatek socializace. Naše zkušenost, kterou potvrzuje Lucie Cekotová i další rodiče, je však zcela opačná. Mnoho doma vzdělávaných dětí vyrůstá v početnějších rodinách, přičemž mnohé z nich jsou společensky velmi aktivní, většinou na komunální úrovni. Děti se sice učí doma, ale většinu odpoledního času tráví se svými vrstevníky mimo vlastní rodinu v zájmových kroužcích či při volné zábavě.

Školy, kde se soustředí větší počet „domácích školáků“, pro ně pořádají nejen ze zákona povinné pravidelné hodnocení výsledků jejich vzdělávání, ale i jiná setkání se zajímavým programem. Navíc existuje Asociace pro domácí vzdělávání sdružující české domácí školáky i jiné svépomocné místní spolky, které usnadňují i jinak dost intenzivní spolupráci mnoha doma vzdělávajících rodin.

Vyšší intelektuální i sociální dovednosti

Vraťme se však k měsícům a týdnům protidobešovského neklidu. Společnost „domácích školáků“ nemá potřebu proti ministrovi školství protestovat, neboť jejich oprávněným požadavkům vychází vstříc. Z osobní zkušeností vím, že na rozdíl od mnoha svých předchůdců pochopil, že domácí škola nepředstavuje problém, který je třeba úředními zákazy a přílišnými regulacemi řešit, ale naopak dílčím způsobem řeší současnou neutěšenou situaci v základním školství. Explicitně o tom svědčí prodloužení pokusného ověřování domácího vzdělávání na druhém stupni, o kterém ministr opakovaně rozhodl.

Doma vzdělávaných dětí bude vždy malý počet. Proč však bránit rodičům v plnění jejich základních výchovných a vzdělávacích povinností? Z dosavadní zkušenosti s domácím vzděláváním vyplývá, že z těchto rodin vycházejí děti s vyšší mírou intelektuálních i sociálních dovedností a s dobrými studijními výsledky na vyšších stupních škol. Doma vzdělávané děti jsou většinou odolnější, a to i poté, co nastoupí do školy, proti často problematickému hodnotovému či estetickému tlaku svých vrstevníků.

Bývají samostatnější, odlišují se od průměrné dětské populace a méně podléhají dobovým trendům. Tyto rodiny jsou navíc zvyklé od státu nic neočekávat – však také nejsou příjemci žádné přímé finanční podpory spojené se vzděláváním dětí. Vzhledem k tomu, že to jsou zpravidla rodiny s jediným příjmem, žijí spíše skromnějším způsobem života. To je nejen v časech rostoucí existenční nejistoty nesporná přednost.

Michal Semín je jedním ze zakladatelů domácího vzdělávání v České republice. Za tím účelem založil Společnost přátel domácí školy, která později splynula s Asociací pro domácí vzdělávání. Všechny jeho děti školního věku byly vzdělávané doma.

Pokud by vás zajímaly odborné studie a další informace, jsou k dispozici například na www.domaciskola.cz.