Jsme předurčeni přírodou, nebo kulturou?

Vědecké diskuse o biologické a kulturní determinaci se mohou jevit vzdálené běžnému životu. Odvíjejí se však od nich představy o uspořádání společnosti, o tom, co je a není přirozené, a promítají se například do názorů, zda mají registrovaní partneři mít právo adoptovat děti.

Tim Ingold, Gísli Pálsson, Biosocial Becomings: Integrating Social and... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tim Ingold, Gísli Pálsson, Biosocial Becomings: Integrating Social and... | foto: Česká pozice
Tim Ingold, Gísli Pálsson, Biosocial Becomings: Integrating Social and... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Americký filozof a darwinista Daniel Dennett prohlásil, že kdykoli se předmětem diskuse stane darwinismus, začne v místnosti stoupat teplota, protože v sázce je více než jen vznik života na Zemi. Do popředí se totiž s darwinismem dostává také problematika lidské přirozenosti a determinace lidského chování a prožívání. Odpovědi na otázku, zda jsme předurčeni přírodou, nebo kulturou, s sebou přinášejí různé důsledky pro společnost, její organizaci a chod. Proto bývají spory o determinaci lidského chování a prožívání bouřlivé.

Stačí vzpomenout na dlouhodobé spory o výzkumu americké antropoložky Margaret Meadové (1901–1978) na Samoi, jehož výsledky měly prokazovat, že jsme určeni kulturou. Novozélandský antropolog Derek Freeman (1916–2001) Meadovou tvrdě kritizoval a označil její tvrzení o poklidném dospívání a uvolněném přístupu k sexu na souostroví Samoa za nesmyslné a výzkum za podvod.

Když v roce 1975 americký zakladatel sociobiologie Edward Wilson zveřejnil průkopnické dílo Sociobiology: New Synthesis (Sociobiologie. Nová syntéza), dostalo se mu tvrdé kritiky. Tvrdil v něm totiž, že lidské sociální chování je determinováno geneticky a je adaptací, jež slouží přežití a reprodukčnímu úspěchu. Neznámí útočníci ho za jeho názory na konferenci Americké společnosti pro pokrok vědy v roce 1976 odměnili kýblem studené vody za krk, přičemž na něj volali: rasisto a sexisto.

Prohlášení antropologů sdružených v Americké antropologické asociaci rovněž odsuzovalo sociobiologii jako rasistickou a sexistickou. Není bez zajímavosti, že zmiňovaná Meadová kvůli této rezoluci označila své antropologické kolegy za paliče knih.

Jde o hodně

Spory o lidskou přirozenost se mohou zdát na první pohled přehnané, ale jde o hodně. Stačí se zamyslet nad výrokem kognitivního psychologa a darwinisty Stevena Pinkera, jenž prohlásil, že člověk je nepopsaný list, což je sen každého diktátora. Tyto vědecké diskuse o biologické a kulturní determinaci se mohou jevit vzdálené běžnému životu, ale odvíjejí se od nich představy o uspořádání společnosti, o tom, co je a není přirozené, a promítají se například do názorů, zda mají registrovaní partneři mít právo adoptovat děti.

Spory o lidskou přirozenost se mohou zdát na první pohled přehnané, ale jde o hodně

Většina odborníků se shoduje, že jsme determinováni přírodou i kulturou. Dokládají, že v určitých oblastech života, jako je reprodukce, jsme ovládaní spíše přírodou, v jiných se dostáváme více pod vliv kultury, například ve způsobech výchovy potomků. Z výzkumů je zřejmé, že jsme determinováni jak přírodou, tak kulturou. Otázka ovšem je, zda lze vůbec rozklíčovat, jak se to děje.

Zajímavé a podnětné myšlenky přináší sborník esejů Biosocial Becomings: Integrating Social and Biological Anthropology (Biosociální stávání. Integrace sociální a biologické antropologie), jejž uspořádal britský antropolog Tim Ingold ve spolupráci s islandským antropologem Gísli Pálssonem. Antropologické myšlenky a přístupy Tima Ingolda jsou velmi osobité a jeho díla se vyznačují interdisciplinárností – napříč společenskými a přírodními vědami.

Uvězněné evropské myšlení

Sborník se snaží překonat tradiční dualismus příroda-kultura. Jednotlivé eseje ukazují, jak je evropské myšlení uvězněné nejen v uvedeném dualismu, ale i založené na představě, že lidé či zvířata jsou samostatné entity. Ingold v úvodním eseji poukazuje na používání slovního spojení „lidská bytost“ (human being). Vyvolává totiž představu člověka jako entity, protože je odvozeno od slovesa být, které je definující (člověk je…). Navíc slovním spojením lidská bytost udělujeme člověku jiné postavení v řádu přírody.

Proč nepoužíváme slovní spojení sloní bytost, či myší bytost? Protože se domníváme, že člověk je v řádu přírody výjimečný, vymaňuje ho z něj rozum a vědomí, díky nimž povstala kultura jako základní atribut člověka. Autoři studií na řadě příkladů dokládají mylnost pojetí člověka jako entity a místo něho nabízejí vizi, že životní proces nás nesčetnými způsoby spojuje s prostředím, jehož tvoříme nedílnou součást.

Evropské myšlení je uvězněné nejen v dualismu příroda-kultura, ale i založené na představě, že lidé či zvířata jsou samostatné entity

Nejsme předurčeni ani přírodou, ani kulturou, ale lidství vzniká a rozvíjí se během životního procesu působením rozmanitých vlivů, které pro zjednodušení označujeme biologické a sociální. Proto je vhodné o lidském životě uvažovat jako o procesu biosociálního stávání se (biosocial becoming).

Autoři se domnívají, že chybný je již předpoklad, že příslušníci druhu Homo sapiens jsou evolucí utvořené a uzavřené systémy, které se pouze reprodukují. Stejná představa vládne o kultuře, která stojí jako ucelený systém, jenž se od narození postupně „instaluje“ do organismu v průběhu dospívání.

Příklad bipedie

Z tohoto hlediska je ukázkovým příkladem bipedie – chůze po dvou nohou, kterou jsme si zvykli považovat za základní atribut člověka. Platón dvounohý pohyb zvolil jako definiční znak člověka, jenž je dvounohé zvíře bez srsti. Tehdy prý Diogenés oškubal kohouta a přinesl ho do Platónovy Akademie jako ukázku člověka.

Paleoantropologové dlouhodobě řeší otázku vzniku bipedie. Vyslovili mnoho hypotéz, ale obecně se má za to, že bipedie představuje optimální přizpůsobení lidí podmínkám pro život na afrických savanách. Předpokládá se, že vývoj bipedie řídil přirozený výběr a evoluce lidského pohybového aparátu se považuje za uzavřenou. Výzkumy však ukazují, že lidské nohy se přizpůsobují podmínkám, v nichž člověk žije. Sportovcům se adaptuje muskulatura a transformují tkáně pohybového aparátu. Nošení bot či chůze po betonu ovlivňuje strukturu a funkci nohou.

Obecně se má za to, že bipedie představuje optimální přizpůsobení lidí podmínkám pro život na afrických savanách

Americký biologický antropolog Augustín Fuentes upozorňuje, že naše chápání dvounohého pohybu se nemůže odvíjet pouze od biologického přístupu, jak dokládá případ sprinterky Kathy Jagerové, které udělili dvouletý distanc za pozitivní test na steroidy. Dokázala jako běžný člověk chodit bipédně, díky intenzivnímu tréninku rozvinula muskulaturu a podnítila změnu kostní tkáně. Ale také jako jiné ženy jejího věku procházela menopauzou, která je spojena se změnami v endokrinním systému.

Symptomy menopauzy potlačovala užíváním léků, jež byly příčinou steroidů zaznamenaných v krevním obraze. Po skončení zákazu začala ve sportu podávat srovnatelné výkony jako před ním. Bipédní pohyb proto nelze považovat za daný biologicky a osvojený v raném dětství, proměňuje se působením mnoha faktorů, v uvedeném případě anatomických, endokrinologických, kulturních a genderových.

Rozvoj v paleolitu

Autoři studií upozorňují na tautologii v sociobiologii či evoluční psychologii, která se rozvinula v návaznosti na kritizovanou sociobiologii založenou Wilsonem v polovině sedmdesátých let. Evoluční psychologové se domnívají, že lidská psychika se rozvíjela v paleolitu, a proto je přizpůsobena podmínkám v něm.

Lidští předci čelili různým problémům, například úniku před predátory, vyhledání potravy, získání partnera a partnerky či odhalení nevěry. Každý z nich je specifický, a proto také jeho řešení vyžaduje zvláštní model pro optimální zvládnutí. Z toho důvodu se náš mentální design vyznačuje modularitou.

Protože jsme adaptováni na podmínky paleolitu, čelíme v současnosti četným problémům, které před nás staví civilizace, pro niž nejsme vybaveni evolučně prověřenými mentálními moduly. Proto obezitu považujeme za civilizační nemoc. V paleolitu byly energeticky vydatné cukry a tuky vzácné, proto se součástí lidské mysli stal imperativ je konzumovat, což má ve světě fastfoodů a cukru dramatický dopad na naší váhu.

Evoluční psychologové se domnívají, že lidská psychika se rozvíjela v paleolitu, a proto je přizpůsobena podmínkám v něm

Podobně evoluční psychologové tvrdí, že se lidé panicky bojí více pavouků a hadů než aut, přestože prokazatelně zahyne více lidí pod koly vozidel než na kousnutí pavoukem a uštknutí hadem. Samozřejmě, že paleolitické savany nebrázdila auta, a tak se jich hominidé nenaučili instinktivně bát.

Naše paleolitická mysl se promítá do dnešního světa také v jiných záležitostech. Velikost sociálních sítí, které si vytváříme, se rovněž řídí paleolitickým modelem. Typická lovecko-sběračská společnost dosahovala velikosti zhruba 150 jedinců, přibližně tolik lidí obvykle tvoří náš sociální život. Nedokážeme v jednom období investovat čas, energii a city do tisíců osobních vztahů.

Evoluční psychologové také tvrdí, že za rozvojem jazyka je snaha mužů odhalit nevěru, kvůli které by se mohli celý život starat o potomky, jež by nebyly jejich. Protože je šíření kopií vlastních genů základem úspěchu v evoluci, šlo by o katastrofu. Odhalit nevěru dokázal podle evolučních psychologů spíše ten, kdo se vyznal v pomluvách. Proto se podle vědců podstatná část hovorů točí kolem těch, kteří s námi nesedí u jednoho stolu. Evoluční psychologie vlastně tvrdí, že geny jsou klíčem k našemu životu a že jsme adaptováni na minulost, která předurčuje náš život v současnosti.

Tři problémy

Autoři studií ale upozorňují na definici kruhem, na níž jsou založené postuláty sociobiologie i evoluční psychologie. Definují totiž nepřípustně kulturu kulturou. Ta v nás totiž musí být nějak „předinstalována“, jak předpokládá postulát evolučních sociálních věd, že kapacita pro kulturu je výsledkem biologické evoluce. Autoři vidí tři problémy:

  • Kapacita pro kulturu je přítomna v mysli a genech každého příslušníka druhu Homo sapiens již v okamžiku narození. Představitelé evolučních věd vytvářejí obraz předků, kteří jsou vybaveni stejnými schopnostmi jako my a celá historie je de facto předurčena až k dnešku. Jde o variantu tradičního evolucionismu, který rozvíjeli v 19. století antropologové, jako je James George Frazer (1854–1941) či Edward Burnett Tylor (1832–1917).
  • Takové uvažování vede k oddělování biologického a kulturního, které je však vágní. Biologické se v evolučních teoriích zpravidla ztotožňuje s vrozeným, nespadají do něj vývojové procesy po narození, kdy lidé postupně nabývají dovedností, které jim umožňují způsob života, jehož pravidla jsou dána prostředím, v němž jedinec vyrůstá a vyvíjí se. Tyto schopnosti a dovednosti jsou chápány pouze jako vnější výrazy určité kultury, kterou si daný jedinec osvojil.
  • Odděluje se nabývání kultury učením ve formě znalostí od jejich praktického uplatňování. Evoluční vědy budují na modelu nebiologické mezigenerační transmise kultury jako systému informací.

Ve všech třech případech jde o formu esencialismu, který říká, že máme evolučně vzniklou kapacitu pro vytváření a transmisi kultury. Do nějaké se narodíme a díky předinstalovaným dispozicím si ji osvojíme negenetickou cestou. Aby model dobře fungoval, předpokládá se, že fascinující kulturní rozmanitost, kterou popsali cestovatelé a antropologové, je jen vnějším výrazem – fenotypem – univerzálních principů, na nichž musí budovat každá kultura.

Kdyby tomu bylo jinak, nemohli bychom si takovou kulturu vůbec osvojit, bylo by to jako se snažit nainstalovat na nějaký operační systém program, který vznikl pro zcela jinou platformu.

Vstup kyborgů

Popsané názory vycházejí podle autorů sborníku z neodarwinismu, o němž jsou přesvědčeni, že je již překonaný, ale nadále představuje dominantní evoluční paradigma. Ingold dokonce celý svůj úvodní esej začíná aluzí na Friedricha Nietzscheho (1844–1900): „Neodarwinismus je mrtev.“

Rezonance s Nietzscheovým výrokem „Bůh je mrtev“ je namístě, řada stoupenců fanaticky uctívá Darwina jako modlu a principy evoluce jako věčné zákony. Stačí se podívat na fanatické výpady britského etologa Richarda Dawkinse, které prezentuje ve své knize Boží blud.

Americká bioložka Donna Harawayová prohlásila, že výskyt kyborgů destruuje tradiční dichotomie člověk/stroj, příroda/kultura či muž/žena

Podle autorů zůstává naše myšlení uvězněné v představě světa coby diskrétních, samostatných jednotek, jako jsou organismy či stroje. Současný lidský svět se však svou povahou vzpírá podobnému způsobu myšlení, nelze v něm již totiž vůbec odlišit, co je dílem přírody a co člověka. Již před nějakou dobou americká bioložka Donna Harawayová prohlásila, že výskyt kyborgů destruuje tradiční dichotomie člověk/stroj, příroda/kultura či muž/žena.

Americký antropolog Chris Gray pak tvrdí, že za kyborga musíme považovat každého, kdo do svého organismu vpravil jakýkoli cizorodý prvek, například kardiostimulátor či vakcinaci. Svět je plný kyborgů.

Přehodnocení přirozenosti

Autoři sborníku zdůrazňují, že budeme muset kvůli novým technologiím a medicínským postupům přehodnotit kategorii přirozenosti biologických procesů, pokud lze o něčem takovém vůbec hovořit v důsledku asistované reprodukce, darování vajíček či spermatu a náhradního mateřství. Složitost situace ukazují na případu argentinského Nejvyššího soudu.

Za vojenské diktatury v letech 1976 až 1983 tento režim unesl na 500 dětí, jež byly dány do nových rodin společně s novou dokumentací a falešnou identitou. Po obnovení demokracie se mnoho rodičů pokusilo najít své unesené děti, přičemž Guillermo Antonio Prieto byl možná jedním z nich. Jeho možní biologičtí rodiče se snažili u Nejvyššího soudu domoci testů, které by prokázaly jeho biologickou identitu. Mladý muž však takové testování odmítl a neposkytl žádné vzorky.

Kvůli novým technologiím a medicínským postupům budeme muset přehodnotit kategorii přirozenosti biologických procesů

Nejvyšší soud však povolil získat DNA z jeho osobních věcí a dospěl k závěru, že osobní práva daná Ústavou mohou být porušena v případě nutnosti zjistit pravdu, obzvlášť v případě „násilného zmizení“. A jako hlavní důvod uvedl, že nikdy nebylo prokázáno, že by jím povolená metoda zjištění biologické identity subjektu jakkoli poškozovala základní práva, jako jsou právo na život, zdraví, tělesnou integritu či intimitu, protože vzorky nebyly získány z těla subjektu. Necháme-li stranou argument soudu, lze vůbec hovořit o přírodě a kultuře, když náš biologický původ prokazují vzorky z prostředí?

Kulturní konstrukt

Navykli jsme si brát geny jako klíč k životu, dědičnost a původ považujeme za zásadní. Již americký kulturní antropolog David Schneider zdůraznil, že euramerická představa příbuzenství a rodiny se odvozuje z lidové biologie, která ve zkratce říká, že „voda není krev“. Spojení mezi rodiči a potomky prostřednictvím biogenetické substance považujeme za rozhodující.

V řadě kultur se setkáváme s praxí považovat za matku a otce jedince, kteří s dotyčnými žádnou biogenetickou substanci nesdílejí

Podle Schneidera však jde o kulturní konstrukt, protože takový názor na příbuzenství není kulturně univerzální. V řadě kultur se setkáváme s praxí považovat za matku a otce jedince, kteří s dotyčnými žádnou biogenetickou substanci nesdílejí. Ostatně také v euramerické společnosti existuje instituce adopce. Jenomže mnohdy je umožněna pouze párům, které mají nebo by i mohly mít potomky, k nimž by je vázalo krevní pouto.

Právě na tom lze vidět, jak nám představy o přirozenosti, biologii a kultuře vstupují do života a ovlivňují uspořádání a chod společnosti. Do názorů na adopci potomků homosexuálními páry vstupuje zmatenost a nekonzistentnost dualismu příroda/kultura, neboli příroda/výchova.

Nesmyslná otázka

Už dlouho se řeší otázka, zda je homosexuální orientace daná biologicky, nebo výchovou. Domnívám se, že na tom vůbec nesejde a ve shodě s autory sborníku považuji tuto otázku za nesmyslnou. V souvislosti s otázkou, zda by měly mít homosexuální páry právo adoptovat děti, v tom vidím pouze hysterickou obavu z šíření homosexuality ve společnosti a projev heteronormativity.

Otázka, zda je homosexuální orientace daná biologicky, nebo výchovou, je nesmyslná

Pokud je homosexualita dána biologicky, nezáleží na tom, zda děti vychovává pár heterosexuální, nebo homosexuální. Pokud za homosexualitou spočívá výchova, pak je otázka stejně irelevantní.

Mohou-li v rodinách založených heterosexuálními páry vyrůstat potomci, kteří zjistí svou homosexuální orientaci, proč by neměly v rodinách založených homosexuálními páry vyrůstat jedinci, kteří budou heterosexuálně orientovaní? Nakonec se vždy řekne, že to je „proti přírodě“. Co to však je ta příroda?

Biosocial Becomings: Integrating Social and Biological Anthropology

Biosociální stávání. Integrace sociální a biologické antropologie

AUTOŘI: Tim Ingold, Gísli Pálsson (editoři)

VYDAL: Cambridge University Press 2013

ROZSAH: 288 stran