Jiří Padevět: Vítězové nemusejí odpouštět, ale velkorysí by být měli

V roce 2013 vydal ředitel nakladatelství Academia Průvodce protektorátní Prahou, na nějž volně navazuje aktuální Krvavé finále o zbytečném vraždění v dubnu a květnu 1945 – až na samotném konci války. „Události si netroufám hodnotit, jen předkládám fakta,“ říká Jiří Padevět.

Umírání na poslední chvíli. Takzvaný transport smrti při jeho zastávce v... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Umírání na poslední chvíli. Takzvaný transport smrti při jeho zastávce v... | foto: archiv Jiřího Padevěta, Academia
Umírání na poslední chvíli. Takzvaný transport smrti při jeho zastávce v...

V mém minulém Průvodci protektorátní Prahou najdete doklady o smrti hrdinské, do které dotyční jedinci šli sami – s vědomým rizikem. Tady je to jinak. Tohle jsou smrti většinou naprosto absurdní, zdráhám se to říci, ale jsou to smrti ,zbytečné‘, marné,“ říká Jiří Padevět v rozhovoru s LN o své nové knize Krvavé finále.

LN: Spíte dobře, když jste se posledních deset měsíců probíral tolika šílenými „horory“?

PADEVĚT: Spí se mi stejně jako předtím, neboť pokračuji v práci. Chci na tuto knihu navázat další: má pracovní název Krvavé léto a bude popisovat násilnosti zhruba od 8. května do konce srpna 1945, čili těžištěm bude takzvaný divoký odsun sudetských Němců, ale budou tam zároveň popravy vojáků wehrmachtu, zajatců, kolaborantů i násilnosti Rudé armády.

LN: Hrůz vás čeká ještě dost.

„Někdo to dělat musí. Nechci vypadat jako sup; je to podle mě zapotřebí.“

PADEVĚT: Ty hrůzy na sebe navazují a jedna vysvětluje druhou, i jedna kniha vysvětlí druhou... Někdo to dělat musí. Nechci vypadat jako sup; je to podle mě zapotřebí.

LN: Myslíte, že literatura toto období nepokrývá dostatečně?

PADEVĚT: Nevšímá si právě obětí. Nechci paušalizovat, ale většina historických knih se věnuje takzvaně velkým tématům: třeba Pražskému povstání, což je jistě v pořádku, jenže ty konkrétní drobné osudy z konce války moc zpracovány nejsou. Občas vyjde skvělá regionální publikace, ale komplexně to podle mne nikdo neudělal.

LN: Jak jste se dostal k počtu 318 lokalit, o nichž v knize píšete?

„Jednotlivé vraždy jsem nezačleňoval, protože by kniha měla dvojnásobný rozsah – minimálně...“

PADEVĚT: Původně jsem si myslel, že to číslo bude daleko nižší. Samotného mne překvapilo, kolik takových lokalit je – a to jsem zpracovával jen místa, kde byly usmrceny dvě a více oběti. Jednotlivé vraždy jsem nezačleňoval, protože by kniha měla dvojnásobný rozsah – minimálně. To číslo je náhoda. Věnoval jsem se lokalitám, k nimž byl nějaký pramen, buď kronika nebo archiv. Kniha si rozhodně nečiní nárok na úplnost. A také jsem chtěl, aby vyšla k 70. výročí těch událostí. Prostě jsem jednoho dne přestal psát, aby stihla vyjít. Počet 318 jsem zjistil až po vydání.

LN: Co se týká počtu obětí, nejmasovější vražda „na poslední chvíli“ se udála v Tachově, že?

PADEVĚT: Přesně tak. Když nepočítáme poválečný masakr Němců v Postoloprtech, kde je přes 700 mrtvých v několika hrobech, tak v Tachově zřejmě leží pohřbeno nebo zpopelněno okolo 600 obětí z jednoho jediného transportu smrti. A to je podle mého největší masový hrob ve střední Evropě. Asi 400 lidí ze všech koutů Evropy, převážně Židů, bylo vyloženo již mrtvých z vlaku, dalších 200 bylo povražděno. A to v dubnu 1945.

LN: Uvádíte, že vojáci nemohli vědět, že za pár dnů bude konec. Je to až naše optika, ale stejně člověka zaráží, že se v takové situaci nad zajatci neslitovali.

„Propaganda jela do poslední chvíle. Nicméně i tam jsou případy, kdy místní Němci pomohli vězňům a zajatcům, a jsou také případy, kdy je za to stráže zabily.“

PADEVĚT: Slitovali. Existují i případy, kdy se vězni na pochodu smrti ráno probudili a dozorci už tam nebyli. Takže „akty milosrdenství“ se děly, ale nezapomínejme, že pochody většinou procházely německým územím, územím Sudet, které nebývalo přátelsky naladěno. Propaganda jela do poslední chvíle. Nicméně i tam jsou případy – a není jich málo –, kdy místní Němci pomohli vězňům a zajatcům, a jsou také případy, kdy je za to stráže zabily.

LN: Loni jsem byl v Javoříčku, kde byli obyvatelé 5. května pobiti za údajnou pomoc partyzánům. Ta atmosféra dolehne na člověka i po dekádách...

PADEVĚT: To je dobře zmapovaná událost. Díky známému jsem měl možnost hovořit i s pamětníkem, jemuž je přes devadesát let a který byl za protektorátu velitelem hasičů ve vedlejším Veselíčku, takže byl prvním Čechem, jenž tam přijel po zásahu německých bezpečnostních jednotek. Nejen že tam hasil, ale zúčastnil se i pochovávání zavražděných mužů.

LN: Spojuje něco těch 318 míst?

PADEVĚT: Spojuje je ta strašná absurdita smrtí. V mém minulém Průvodci protektorátní Prahou najdete doklady o smrti hrdinské, do které dotyční jedinci šli sami – s vědomým rizikem. Tady je to jinak. Tohle jsou smrti většinou naprosto absurdní, zdráhám se to říci, ale jsou to smrti „zbytečné“, marné. Je to katalog zbytečných smrtí, které nepomohly ani k osvobození Československa, ani naopak k vítězství třetí říše. Ti zemřelí nepomohli vůbec ničemu.

LN: Byly Waffen-SS brutálnější než vojáci wehrmachtu?

„Jednotky SS páchaly největší zvěrstva na jihu a jihozápadě Prahy či přímo v Praze. Ano, dá se říci, že postupovaly brutálněji.“

PADEVĚT: Jednotky SS páchaly největší zvěrstva na jihu a jihozápadě Prahy či přímo v Praze. Ano, dá se říci, že postupovaly brutálněji. Na území protektorátu byl na jaře 1945 neuvěřitelný chaos: ustupovaly přes něj zbytky Hlinkovy gardy a maďarské armády, do toho proudy transportů smrti, proudy německých civilistů, partyzáni, ale třeba i vlasovci.

LN: Když jsem se bavil s historikem Martinem Kovářem, říkal mi, že zásluhou vašich prací jednou bude i shromáždění značného obrazového materiálu. Jak jste jej hledal tentokrát?

PADEVĚT: Na rozdíl od protektorátní Prahy toho bylo poměrně málo, protože se už lidé báli anebo nemohli fotografovat. Co se týče pochodů smrti, tam je obrazového materiálu minimum. Pár je z transportů smrti, třeba z Roztok u Prahy, kde vlak stál dva dny. Fotodokumentace moc není, ale ke knize patří i DVD se čtyřmi filmy: o Tachovu, o vypálení Konětop, o transportu v Roztokách či exhumaci hrobů. Na tyhle filmy bych se však díval jen v dobrém duševním rozpoložení a nepouštěl bych k nim děti.

LN: Připravujete už i knihu o drsné dohře: o odsunu Němců a vyřizování účtů. Co vše v ní bude?

PADEVĚT: Kniha plynule naváže na tuto, budou tam i případy poprav německých zajatých vojáků. Opět nebudu události hodnotit, jako jsem je nehodnotil tady. Každý případ má konkrétního pachatele a oběť – a je potřeba jej zaznamenat. Předkládám fakta. Není na mně, a v životě bych si to nedovolil, hodnotit tehdejší události. Ani vrahy nechci soudit, protože jsem nestál v té samé situaci; nikdy nevíte, jak byste se zachoval. Soukolí dějin vás tak semele, že nemáte v dané chvíli jinou možnost.

LN: Myslíte, že Češi jsou připraveni si číst takovouto krutou zprávu o „sobě“? Kolega Petr Zídek psal nedávno v LN sloupek o upalování Němců a měl na webu různorodé ohlasy.

„Existuje i fotografie, kde Němec visí za nohy před Obecním domem na kandelábru, ohořelý...“

PADEVĚT: Četl jsem to. Narazil jsem sám na několik případů, kdy se třeba v pamětech profesora Charváta píše o upalování, kousek odsud, tady na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí. (ukazuje z okna) Existuje i fotografie, kde Němec visí za nohy před Obecním domem na kandelábru, ohořelý, takže bez pochyb k něčemu podobnému docházelo. Myslím si, že vítězové mají být velkorysí; ne že by měli přímo odpouštět, ale velkorysí by být měli.

LN: Jste připraven na eventuální ostré reakce, řekněme, od pobouřených českých čtenářů?

PADEVĚT: Jsem. Jsem připraven i na to, že lidé, kteří mě teď budou za Krvavé finále poplácávat po zádech, mne pak za Krvavé léto znectí.

Jiří Padevět (48)

Ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět.

  • Ředitel nakladatelství Academia.
  • Autor knih Cesty s Karlem Hynkem Máchou (2010), Průvodce protektorátní Prahou (2013), jež získala cenu Magnesia litera a v anketě LN Kniha roku pátou až osmou příčku.
  • Na tuto knihu volně navazuje aktuální Krvavé finále.
  • Vydal i soubor mikropovídek Poznámky k dějinám (2014).