Jihozápadní pampelišková země neznámého politika

Přejmenovávání měst a jejich částí by mohlo vyústit v nový název Česka. Zůstanou-li oba póly, kde jsou, a změny klimatu nezahubí pampelišky.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

V Česku se stalo zvykem – zejména od vzniku Československé republiky v roce 1918 – přejmenovávat ulice, nábřeží, náměstí, budovy, mosty, nádraží, letiště, ba i vesnice a města po osobnostech, které se zasloužily o nový režim, čímž je zástupně oceňuje. Naprostá většina z nich se však o vybudování těchto objektů nejen nijak nezasloužila, ale ani s nimi nemá nic společného – ani neiniciovali jejich výstavbu, ani je nefinancovali, ani neprosazovali. Prostě nic.

Jedním z vrcholů tohoto českého přejmenovávání je město Zlín, jež rodina Baťů proměnila téměř z ničeho v rozvíjející se středisko průmyslu, bydlení a společenského života včetně sociálního zabezpečení obyvatel. Zlín byl přejmenován na Gottwaldov po jistém Gottwaldovi, jenž založil maximálně úpadek nejen tohoto města, ale i celé země. Podobně téměř z ničeho vybudovala firma Baťa slovenské Baťovany, které zase nový režim přejmenoval na Partizánske. Účel tohoto přejmenovávání bývá dvojí:

  • zničit název objektu a vzpomínku na jeho budovatele a držitele, jako tomu bylo v Baťově případě;
  • nalézt honosné sídlo pro nějakého politika, který se však o ně vůbec nezasloužil, popřípadě obojí, což je případ Zlína.

Mnoho takových přejmenování se uskutečnilo v bolševickém Rusku. Například město Petrohrad (Sankt Petěrburg), které založil a vybudoval car Petr I., bylo přejmenováno na Leningrad podle Vladimíra Iljiče Uljanova – Lenina, jehož německý armádní štáb vyslal do Ruska jako svého špiona, provokatéra a pučistu. Město Caricyn pak bylo přejmenované po jeho diktátorském nástupci Josifu Vissarionoviči Džugašvilim – Stalinovi – na Stalingrad.

Nádraží

Nejčastější obětí tohoto přejmenovávání se stávají nádraží, jejichž názvy v civilizovaných zemích bývají buď místní nebo směrové – lyonské, severní, jižní, východní, střed, eventuálně hlavní. V kontinentální Evropě – například v Berlíně, Bruselu, Vídni či Paříži – stačí střed nebo směr, v Anglii je pak tradicí místní název. Nádraží bývají pojmenovávána i po svých zakladatelích, stavitelích či soudobých vedoucích a uznávaných osobnostech – například po anglické královně Viktorii či rakouském císaři Františku Josefu I.

Nejčastější obětí přejmenovávání se stávají nádraží, jejichž názvy v civilizovaných zemích bývají buď místní nebo směrovéV Česku tyto cestovní křižovatky často pojmenováváme po „vlastencích“. Pražské hlavní nádraží vzniklo v roce 1871 za krále a císaře Františka Josefa I. – s nemalým finančním přispěním Vídně – a původně se po něm i jmenovalo. V roce 1919 byl jeho název přidělen tehdejšímu americkému prezidentu Woodrowu Wilsonovi, jejž mu však nacisté na pět let odňali. V roce 1945 jej znovu na osm let získal a poté v roce 1990. Být Wilsonem obracím se v hrobě – ale strachy. A to kvůli loňskému opětovnému odhalení jeho pomníku v pražském Sherwoodu (Vrchlického sadech u hlavního nádraží) za nechutné pranice sochařů.

Prezident Tomáš Garrigue Masaryk obdržel v roce 1919 nejstarší pražské nádraží, dříve nazývané „státní“, jež je v provozu od roku 1845. Nemohl však tušit, že přijdou čtyři přejmenování. Snad už Masarykovi zůstane. Pokud ovšem toto nádraží nezbourají podivní developeři, zkorumpovaní magistrátní úředníci a podobná parta na „dráze“.

Mosty a nábřeží

Oblíbeným cílem přejmenovávání však bývají i jiné dopravní stavby. Například pražský most u Národního divadla byl vybudován v letech 1839 až 1841 za rakouského císaře Františka I. a do roku 1919 se po něm i jmenoval. V příštích 70 letech však byl přejmenovaný čtyřikrát a dnes je v majetku „Legií“. Časem bude možná patřit Evropské unii – až se stane politicky nekorektní, že legie bojovaly na francouzsko-německé frontě jen proti jednomu evropskému státu, a nebude stačit současná Evropská ulice, dříve Velvarská, Veleslavínova, Dejvická, Leninova.

Masarykovo jméno nesou snad všechny součásti měst, i jedno z pražských nábřeží, dříve Františkovo, Riegrovo, Heydrichovo či GottwaldovoK tomuto mostu přiléhá na pravém břehu Vltavy nábřeží nebohého T. G. Masaryka, jehož jméno nesou snad všechny součásti měst. Toto nábřeží bylo dobudované v roce 1903 a stejně jako most pojmenované podle císaře Františka I., jemuž o kousek dál současný režim znovu přidělil dříve odstraněnou sochu. Již v roce 1912 však bylo nutné toto sotva vybudované nábřeží přejmenovat na Riegrovo.

Za protektorátu se z něho stalo Vltavské a v roce 1942 bylo přejmenované na Reinhard Heydrich Ufer. Po osvobození bylo na rok opět přiděleno Františku Ladislavu Riegrovi. Již v roce 1946 ho však ještě za svého života adoptoval v té době pouze premiér Klement Gottwald. V roce 1990 pak znovu k jeho pojmenování posloužil univerzální Masaryk.

Ulice a náměstí

Nejen v Praze představují ulice nejbohatší kapitolu dějin konjunkturálního přejmenovávání. Například dnešní Vinohradská ulice v roce 1962 vystřídala Stalinovu, a to až devět let po smrti tohoto sovětského diktátora a šest po odhalení jeho zvěrstev Nikitou Sergejevičem Chruščovem. Původně se v 19. století jmenovala Říčanská, následně Černokostelecká a poté Jungmannova.

Od roku 1920 patřila francouzskému maršálovi z první světové války Ferdinandu Fochovi. To za protektorátu „přirozeně“ vedlo k jejímu přejmenování na Schwerinovu – pro změnu po pruském maršálovi. Fochovi se po druhé světové válce vrátila jen na chvíli – musela uhnout generalissimu Stalinovi.

Ani jiná česká a moravská města nebyla připravena o opakující se oslavy při přejmenování svých částí. Například hlavní brněnské náměstí Svobody bylo jen v uplynulých sto letech ostře přejmenovávané:

  • 15. prosinec 1915 – Náměstí Císaře Františka Josefa (Kaiser-Franz-Josef-Platz);
  • 30. prosinec 1918 – Náměstí Svobody (Freiheitsplatz);
  • 17. březen 1939 – Náměstí Adolfa Hitlera (Adolf-Hitler-Platz);
  • 18. březen 1939 – Náměstí Svobody (Freiheitsplatz);
  • 26. červen 1942 – Náměstí Viktoria (Viktoria-Platz);
  • 10. květen 1945 – Náměstí Svobody.

Dnešní (a předválečná) brněnská Husova ulice po druhé světové válce „dědila“ po třídě Horsta Wessela.

Ani České Budějovice nezůstaly ušetřeny bohatého přejmenovávání svého náměstí – největšího v Česku. Po původním názvu Hlavní náměstí následovaly:

  • 4. červen 1915 – Náměstí Císaře Františka Josefa (Kaiser-Franz-Josef-Platz);
  • 11. listopad 1918 – Náměstí Svobody;
  • 24. květen 1934 – Masarykovo náměstí
  • okupace – Náměstí Adolfa Hitlera (Adolf Hitler-Platz);
  • 9. květen 1945 – Masarykovo náměstí;
  • 26. září 1951 – Žižkovo náměstí;
  • 1. leden 1991 – Náměstí Přemysla Otakara II.

S názvy ulic pražského Spořilova i Zahradního města díky pragmatismu jejich tvůrců nehnulo nic – protektorát, únor 1948 ani sametová revoluce

Českou specialitou je rozdělení názvu ulice dvěma dobově a režimně přijatelným lidem. Například Ulice dr. Zikmunda Wintera v pražské Bubenči byla zkrácena kvůli sídlu amerického velvyslance, aby se do ní vešel i americký prezident Ronald Reagan, když mu nevyšel původní, velkorysejší záměr s letištěm v Ruzyni. Kapitán Jaroš, tankista-hrdina, který padl ve druhé světové válce na sovětské frontě, se musel rozdělit o nábřeží s dr. Edvardem Benešem, který byl dvakrát prezidentem.

Pragmatický přístup

Ve dvacátých letech 20. století získal navrch zdravý pragmatický rozum urbanistů – zakladatelů celých čtvrtí. V projektu pražské vilové čtvrti na zelené louce Spořilov byly použity výhradně zcela neutrální názvy ulic a částí nepodléhající změnám režimů ani času. Jsou ryze geografické a odlišují je jen římské číslice:

Jihozápadní I až VI, Jihovýchodní I až IX, Severní I až XI, Jižní I až XVII, Severozápadní I až VI, Severovýchodní I až VI, Hlavní, Čtyřdílná, Vestavěná, Boční, Východní náměstí, Jižní náměstí atd.

Výstavba probíhala v letech 1926 až 1929 podle projektu profesora architektury Josefa Bertla a jeho žáka Josefa Barky. Ti předvídavě nenavrhli Západní náměstí, aby snad svým názvem v budoucnu – za komunistického režimu – neprovokoval. Teď ovšem pro změnu chybí.

Ještě pragmatičtější v názvech ulic pak byli tvůrci urbanistického projektu pražského Zahradního města, jež se začalo budovat v roce 1929:

Broskvoňová, Fialková, Hlohová, Hrušňová, Hvozdíková, Chrpová, Jabloňová, Jahodová, Jiřinková, Kalinová, Karafiátová, Konvalinková, Kopretinová, Kosatcová, Macešková, Malinová, Mateřídoušková, Meruňková, Ostružinová, Pampelišková, Petrklíčová, Pivoňková, Podléšková, Pomněnková, Rozmarýnová, Rybízová, Slunečnicová, Střemchová, Šafránová, Topolová, náměstí Mezi zahrádkami, U Zahradního města, Hledíková, Jahodová, Jasmínová, Kapraďová, Leknínová, Platanová, Přesličková, Sasanková, Sněženková, Topolová, Zvonková,  Blatouchová, Bramboříková, Břečťanová, Hyacintová, Chmelová, Jetelová, Mečíková, Narcisová, Slívová, Šalvějová, Tulipánová, Třezalková.

S názvy ulic pražského Spořilova i Zahradního města díky pragmatickému přístupu jejich tvůrců nehnulo vůbec nic – protektorát, únor 1948 ani sametová revoluce. A dle jejich pojetí by možná nejtrvanlivější pojmenování českého a moravskoslezského území znělo „Jihozápadní pampelišková země neznámého politika“. Pokud ovšem severní a jižní pól zůstanou tam, kde dosud jsou, a klimatické změny nezahubí pampelišky.

Počet příspěvků: 4, poslední 4.11.2013 08:45 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.