Ježíšovo poselství: Není osvobození bez utrpení

Velikonoční příběh vypovídá o cestě za svobodou, o mocnosti, jež není ekonomické, politické ani vědecké povahy. Bílá sobota je ve znamení hrobu – Ježíšovy smrti –, velikonoční neděle jeho vzkříšení.

Ježíš Kristus, spočinutí v hrobě a zmrtvýchvstání. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ježíš Kristus, spočinutí v hrobě a zmrtvýchvstání. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Ježíš Kristus, spočinutí v hrobě a zmrtvýchvstání. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Už německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900) napsal, že naše společnost ke své škodě upřednostňuje nauku před iracionálními projevy. V této souvislosti si pak všiml, že lidé starého světa se uměli lépe radovat, když připravovali slavnosti a věnovali jim celou svou bytost. My se naopak věnujeme řešení úloh zaměřených na bezbolestnost a odstranění zdrojů nelibosti.

Velikonoční příběh nás však vedle radostné a nepochopitelné události vzkříšení konfrontuje s Ježíšovou vydaností a poslušností smrti, s utrpením a opuštěností. Protiklad mezi všedností a svátečností se z našeho společenství téměř vytratil. Naše pojetí svobody nám poskytuje svobodu od svátků, které chápeme do té míry, do níž poskytují pracovní „volno“.

Proto je na místě otázka, nakolik jsme ochotní ke konfrontaci s tím, co přesahuje ekonomický rozměr našich životů a co má obecně univerzální povahu – s Velikonocemi.

Ateistická morálka

Svátky nám zevšedněly, jsou zavaleny tíhou banality, a pokud si je připomínáme, pak s jistými rozpaky tím, že místo radostné svátečnosti bystříme svůj smysl pro morálku, věrouku, liturgii či historii – převážně proto, abychom splnili navyklou kulturní povinnost. Soustředěnost naší kultury na vědění, věrouky a ideologie je stále mimořádná.

V jistém smyslu může být dokonce ateistická morálka poctivější než ta, která kalkuluje s Bohem jako garantem mravního života. Nepřiblížil se Ježíš tomuto ateismu ve chvíli své smrti, když říká: Bože můj, proč jsi mě opustil?

Ve shodě s naší intelektuální tradicí snad máme za to, že svátečnosti nejlépe dostojíme, když ji důkladně promyslíme, případně se ukázněně podvolíme nějakému obřadu či zvyku. Tím vším se ještě lze poněkud vytrhnout od nás samých k tomu, co je obecné povahy a co nás dějinně i jinak přesahuje.

Jakkoli jsou často náboženské obřady zahleděny samy do sebe, jsou pozitivním zbytněním původního smyslu, který z nich může promlouvat. Svátky jsou rovněž páteří kalendáře, který strukturuje náš osobní i společenský čas. Sváteční radost a smutek však jakoby zůstávají za touto hranicí myšlení a rituálů.

Společnost, která se spíše kloní k ateismu a sekularismu, nemá příliš hlubšího pochopení pro svátečnost prosazovanou církevně. Neznamená to však, že nepociťuje touhu pozastavit se nad otázkami své existence. V jistém smyslu může být dokonce ateistická morálka poctivější než ta, která kalkuluje s Bohem jako garantem mravního života. Nepřiblížil se Ježíš tomuto ateismu ve chvíli své smrti, když říká: Bože můj, proč jsi mě opustil?

Překonání sebe sama

Etymologicky slovo svátek souvisí se svatostí, svěcením, což bylo původně nadané mocnou silou – během svátků měla pragmaticko-provozní skutečnost ustoupit do pozadí a nechat vyvstat „velké věci“ dějin, které naši každodennost nově zakotvují a v jistém smyslu i problematizují.

Velikonoční poselství nás vystavuje moci ducha, který po nás žádá, abychom překonali sami sebe, respektive to v nás, co si nárokuje pohodlí a všelijaké výhody

Velikonoční poselství vypovídá o mocnosti, která není ani ekonomické, ani politické, ani vědecké povahy – vystavuje nás moci ducha, který po nás žádá, abychom překonali sami sebe, respektive to v nás, co si nárokuje pohodlí a všelijaké výhody. Tento požadavek však není samoúčelný, nejde tu o žádnou spirituální gymnastiku, ale o vymanění se z tyranie vlastních chtíčů a libůstek, které jsou překážkou na cestě k osvobození a vydání se druhému.

Otázka, zda rozumíme Velikonocům, a to jak jejich motivům judaistickým, tak křesťanským, se ohlašuje vždy znovu a snad i se stále intenzivnější bezradností těch, kdo si jí kladou a pokoušejí se na ni odpovídat. Svým existenciálním rozměrem však přesahuje obvyklé obzory teologie, religionistiky či historie. Ve smyslu židovského myšlení nejde pouze o archaickou událost uzavřenou ve vzdálené minulosti.

Alternativa zmarnění života

Velikonoční příběh nás obrací nejen k minulosti, ale i k přítomnosti a budoucnosti, v nichž se ustavuje společenství Ježíšových věrných. Jde tu o evangelium, které z prázdného hrobu proniká dějinami jako alternativa zmarnění života.Velikonoční dějství nás zve za institucionální podoby této svátečnosti.

Velikonoční příběh nás obrací nejen k minulosti, ale i k přítomnosti a budoucnosti, v nichž se ustavuje společenství Ježíšových věrných. Jde tu o evangelium, které z prázdného hrobu proniká dějinami jako alternativa zmarnění života.

Unáší nás totiž do dějství „světové revoluce“, do mytického světa, v němž zuří válka takřka mezi bytím a nebytím, pravdou a šalbou, mezi mocnostmi dobra a zla, jak to literárně zpracovali například irský spisovatel C. S. Lewis (1898–1963) či jeho anglický protějšek J. R. R. Tolkien (1892–1973).

Velikonoce nesrovnatelně přesahují poselství dávného maratonského běžce, který přináší do Atén zprávu o vítězství Řeků nad Peršany. Ježíš vystoupivší z hrobu hlásá „zvítězil jsem nad světem“; svět podle Ježíše samého byl v moci zla – nyní je zlo přemoženo a smrt je pohlcena vítězstvím. Proto je velikonoční triduum ústřední událostí církevního kalendáře. Již svatý Augustin (354–430) se zmiňuje o „nejposvátnějším třídenní ukřižovaného, pohřbeného a vzkří­šeného“ Krista.

Smuteční post

Jakkoli se Velikonoce převážně posuzují z hlediska náboženského optimismu, a křesťanství bylo od svého počátku „evangeliem“ – dobrou zprávou –, není radno zapomínat, že radost tohoto poselství se pne nad propastí, do níž máme vždy „ochotně“ nakročeno. Onu propast temnoty vyjadřuje právě Bílá sobota, kdy Ježíš spočinul mrtev v hrobě. V církevní tradici je to den přísného smutečního postu.Bílá sobota je často zastíněna pátečním ukřižováním, či nedělním vzkříšením.

Propast temnoty vyjadřuje Bílá sobota, kdy Ježíš spočinul mrtev v hrobě. V církevní tradici je to den přísného smutečního postu.

Páteční poprava a nedělní vzkříšení představují dramatické události, oproti kterým se jeví sobotní spočinutí v hrobě na první pohled jen jako nezajímavá interpunkce. I označení „bílá“ sobota je poněkud matoucí. Nemělo by z křesťanského hlediska jít o sobotu nejtemnější a nihilistickou? Bohočlověk leží mrtev v hrobě.

Hrob je tu jako propast výrazem iracionality, kterou odsouváme na okraj našich všedních zájmů, jsme k ní nepozorní a vzbuzuje v nás pocit úzkosti. Ježíš spočinul v hrobě a jeho nejbližší učedníci se zbaběle rozprchli – to vše podtrhuje beznadějnost „bílé“ soboty. Přízvisko „bílá“ je nejasného původu; může pocházet od bílého roucha neofytů, kteří se po celý den modlili a připravovali na křest, nebo je odvozeno z pověrečných lidových zvyků velkého úklidu a bílení.

Zmrtvýchvstání jako nový počátek

Je-li ústřední radostí křesťanství zpráva o prázdném hrobě, připomíná to, že Bílá sobota není definitivní stav: setrvání v hrobě má být přemoženo věčným životem. Jde tu o zázrak –slovy teologa a někdejšího rektora basilejské univerzity Jana Miliče Lochmana je zmrtvýchvstání jako nový počátek „rozbuškou“, která započne nedozírnou „řetězovou reakci“ ve světě lidí. Dodá dějinám novou eschatologickou dynamiku – následující tisíciletí se budou připravovat na Ježíšův druhý příchod.

Zmrtvýchvstání je jako nový počátek „rozbuškou“, která započne nedozírnou „řetězovou reakci“ ve světě lidí. Dodá dějinám novou eschatologickou dynamiku – následující tisíciletí se budou připravovat na Ježíšův druhý příchod.

Imitatio Christi, nápodoba života Ježíše Krista, se stane centrem výchovně-vzdělavatelských snah následujících věků, zahrne do sebe mnohé podněty řecko-římského světa, podmaní si i mnohé národy a později se bude transformovat v lidsko-právní univerzalismus. Heroicko-tragické vidění světa, které pořádalo antický světonázor, zůstává od doby Ježíšova vzkříšení „ležet v hrobě“.

Poselství Velikonoc mluví o tom, že ztemnělý svět se projasnil vírou, nadějí a láskou. Pokud však na onu temnou stránku Velikonoc zapomeneme, hrozí, že se stanou kýčem. Sobota (hebrejsky šabbat, den odpočinku) má v Bibli symbolický význam, který je zdůrazněn čtvrtým přikázáním. Byla dokonáním stvoření, závěrem týdne, sedmým dnem stvoření – v judaismu je tomu tak dodnes, v křesťanstvu se až na výjimky sedmý den týdne nahradil dnem prvním, nedělí.

Beznaděj soboty

Křesťané touto změnou chtěli zdůraznit význam neděle jako dne vzkříšení a rovněž se chtěli vymezit vůči judaismu, který zachovával sobotu. Sobota je spojena s radostí ze stvoření a také z osvobození. Podobně jako Hospodin v sobotní den ustal v tvorbě světa, Ježíš odpočívá v hrobě. Sobota je spojena s životní moudrostí.

I když o sobotě vždy vzplály mesiášské a eschatologické naděje, „bílá sobota“ se pro Ježíšovo společenství zdála beznadějná

Německý teolog Jürgen Moltmann používá v souvislosti se sobotou slavný obraz německého filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770–1831), jímž popisuje podstatu filozofie: „Jako myšlenka světa se objevuje teprve tehdy, když skutečnost dokončila svůj proces tvoření a dotvořila se... Sova Minervy začíná svůj let teprve s přibývajícím soumrakem.“ Moudrost symbolizovaná sovou přichází v krizích, stejně jako řecká filozofie vrcholí v krizi aténské obce.

I když o sobotě vždy vzplály mesiášské a eschatologické naděje, „bílá sobota“ se pro Ježíšovo společenství zdála beznadějná. V Desateru je mimořádnost soboty odůvodněna dvěma retrospektivními ohledy. Kniha Exodus upomíná, že Hospodin stvořil zemi a sedmého dne odpočinul. V Deuteronomiu je pak ustanovení o sobotě připomínáno v souvislosti s tím, že Hospodin vyvedl svůj lid z egyptského otroctví.

Pesach

Velikonoční poselství vypráví o cestě za svobodou, a to ve dvou příbězích, jež na sebe odkazují: vystoupení Izraelitů z „domu otroctví“ a vystoupení Ježíše z hrobu. Obě vystoupení se odehrávají v noci. Velikonoce svědčí o východisku z lidského bědného stavu; vypovídají o vítězství mravně-duchovních sil nad strachem, leností, povýšeností a pověrou.V dějinách Velikonoce působily výchovně svými heroickými obrazy na imaginaci člověka a upomínaly jej, že ztroskotání se může proměnit v požehnání.

Jakkoli je anachronické hovořit o Pesachu jako o Velikonocích, původně židovský svátek nabývá v křesťanství univerzálnosti a stává jedním ze základů západní civilizace, pro niž je Ježíš osou dějin

Izraelité do Egypta přišli svobodně: Jákobův syn Josef nabyl v Egyptě mocného úřadu a jeho bratři u něho hledali pomoc před svízelnou situací, do níž je přivedla rozsáhlá krize. Během staletí se Izraelité v Egyptě rozrostli v početné společenství a ve 13. století před Kristem pod vedením Mojžíše opouštějí za pozoruhodných okolností Egypt. Na památku této konstitutivní události vlastního národa Židé slaví Pesach (Přesnice).

Pesach si přišel do Jeruzaléma připomenout i židovský učitel Ježíš, který je však v pátek kolem poledne římskou okupační mocí popraven. Jakkoli je anachronické hovořit o Pesachu jako o Velikonocích, původně židovský svátek nabývá v křesťanství univerzálnosti a stává jedním ze základů západní civilizace, pro niž je Ježíš osou dějin. Roku 325 nikajský koncil rozhodl, že křesťané budou slavit Velikonoce v neděli po prvním jarním úplňku, a tudíž vždy v jinou dobu, než si židé připomínají Pesach.

Memento

Velikonocům předchází Velký pátek (dies passionis Domini), kdy je Ježíš popraven, Bílá sobota (sabbatum sanctum) je ve znamení hrobu – Ježíšovy smrti. Velikonoční neděli nejlépe vystihuje ruské slovo „voskresenje“ – den vzkříšení. Nadčasovost příběhu je určena především existenciální tematikou, kterou dramaticky otvírá: osvobození se nelze dobrat bez utrpení.

Velikonoce jsou mementem tragického údělu člověka, nad nímž však smrt (otroctví) nemusí mít poslední slovo. V tomto smyslu jsou důsledkem toho, že Hospodin sám sebe omezil a uzavřel s člověkem smlouvu, jež má svůj výraz v Desateru.

Cesta Izraelitů pouští se v mnohém podobá tyranii natolik, že mnozí touží po návratu k egyptským hrncům plným masa. Velikonoce jsou mementem tragického údělu člověka, nad nímž však smrt (otroctví) nemusí mít poslední slovo. V tomto smyslu jsou důsledkem toho, že Hospodin sám sebe omezil a uzavřel s člověkem smlouvu, jež má svůj výraz v Desateru.

Obraz Boží v člověku tu záleží ve schopnosti dobrovolného sebeomezení, jehož výrazem jsou zaslíbení Desatera. V tomto smyslu je třeba rozumět i lásce k Bohu, která se musí uskutečňovat nekonečnou oklikou přes druhého člověka, jinak se vždy stane modloslužbou. Proto mnozí teologové hovoří o Desateru jako o směrovkách ke svobodě. Svoboda začíná sebeomezením, nikoli omezením druhého.

Cesta do země zaslíbené

Do otroctví přivedla izraelské kmeny touha po jistotě, kterou jim tehdy mocný Egypt svou hospodářskou stabilitou sliboval. Právě událost, kdy se izraelský lid za podivuhodných okolností vydává na strastiplnou cestu z egyptského otroctví poté, co jej faraon ve slabé chvíli po deseti egyptských ranách propouští, aby vzápětí nechal stíhat vojskem, se stala svým významem světodějným příběhem.

Cesta do země zaslíbené vede pouští a teprve během tohoto putování pustinou se ustavuje v člověku odhodlání a porozumění pro to, jakých hodnot být rytířem

Jde o vzpomínku a aktualizaci této Velké noci, která činí z otroka svobodného. Svoboda však nepřináší své ovoce bezprostředně, zprvu se zdá, že pro Izraelity představuje nesnesitelné okovy a mnozí zatouží po návratu k egyptským životním jistotám.

Velikonoční příběh o vyjití Izraelitů z Egypta se může v jistém povrchním smyslu zdát apologií otroctví – svoboda se jeví horší než tyranie. Cesta do země zaslíbené vede pouští a teprve během tohoto putování pustinou se ustavuje v člověku odhodlání a porozumění pro to, jakých hodnot být rytířem.



Autor

Aleš Prázný

Aleš Prázný, katedra filozofie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články