Ježíš nebyl blázen

Ježíšův úsudek nebyl dotčen šílenstvím, naopak byl neobyčejně bystrý. Kromě toho byl nadán velkým charismatem. V jeho slovech se skrývá něco, co v lidech rezonuje. Jinak by nepřežila dva tisíce let a nevěřily by v ně více než dvě miliardy lidí. Následování Ježíše Krista by ale nemělo paralyzovat.

Bůh a věda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bůh a věda. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Bůh a věda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Žijeme v kultuře založené na křesťanství. V sekulární společnosti proto vyvstává otázka jaký zaujmout vztah k Ježíši Kristu. Irský spisovatel C. S. Lewis (1898–1963) píše, že člověk má dvě možnosti – odmítnout Ježíše jako blázna či něco horšího, nebo ho přijmout jako Božího syna. Postoj k Ježíši je i tím k naší kultuře. Co o něm víme?

Byl mimořádně nadaný. Již v dětství diskutoval na tržišti o pasážích ze Starého zákona. Co ale dělal potom? O většině jeho života nemáme žádné zprávy. Pokud připustíme, že byl nadaný, můžeme dospět k závěru, že hledal poznání, a mohl být i vzdělaný. Naše poznání o člověku a etice se od Ježíšovy doby mnoho nevyvinulo, podobně jako filozofie, jejíž základy byly položeny v antice. Ježíš proto mohl mít v této oblasti přístup k podobnému poznání, jaké máme dnes (možná i k většímu, mnoho starých spisů se nedochovalo).

Vrátil se na čas do místa svého dětství do Egypta? Do Alexandrie, největšího centra vzdělanosti starověku, aby studoval spisy z tamní knihovny? Nevydal se do Řecka, aby poznal učení filozofů? Počátky křesťanství jsou s řeckou kulturou spjaté. Nabádá k podobně sokratovské pokornosti a hledání pravdy, nedává pouze jednoznačné odpovědi, ale vybízí k přemýšlení v podobenstvích a souvislostech.

Poušť

Další zajímavou etapou Ježíšova života je pobyt na poušti, o čemž rovněž mnoho nevíme. Můžeme jen konstatovat, že teprve zde se stal tím, čím se stal. Jak ale chápat Ježíšův pobyt na poušti? Představme si v dnešní době mladého muže na vrcholu sil, mimořádně vzdělaného, který odejde na 40 dní držet půst do pouště. První co nás napadne je, že se zbláznil. Nemyslel si to o sobě i sám Ježíš? Byl přece plný pochyb jako každý jiný.

Zajímavou etapou Ježíšova života je pobyt na poušti, o čemž rovněž mnoho nevíme. Můžeme jen konstatovat, že teprve zde se stal tím, čím se stal.

V evangeliu čteme, že ho Duch vypudil. Dá se to tedy chápat tak, že nemohl jinak. Cítil, že je to cesta. Pokud je toho na člověka hodně a potřebuje si něco promyslet, chce být sám. Ježíš si toho možná potřeboval promyslet dost. Ve vnitřním světě plyne čas mnohem rychleji, zejména v úplné izolaci pouště, pryč od rušivých elementů a o půstu. Času tam měl tedy dost. Na poušti proběhne ukázka kritického myšlení.

Ježíše pokouší ďábel. Nabízí se představa démona z hollywoodského hororu. Pokoušení ďáblem ale může být myšleno také jako metafora pro těžké duševní stavy. Právě první pokušení mohlo přijít v podobě šílenství. Vyhladovělý Ježíš byl postaven před možnost začít jíst kameny. Odmítl to ale slovy: „Je psáno: ‚Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst.‘“ Po delší době půstu byl již značně zesláblý.

Třetí pokušení

Možná se o něho pokoušely halucinace anebo ďábel skutečně přišel (jestli tam byl fyzicky přítomný či pouze v Ježíšových představách, je z hlediska významu jedno). Nechtěl to už vše ukončit a zemřít – zejména, když přišlo pokušení, vrhni se dolů z chrámu, Bůh Tě zachrání? Sebral ale síly a díky svým důkladným znalostem Zákona odpověděl: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘“

Ježíš mohl nabývat obrovského poznání a mít schopnosti, díky nimž později strhával davy. Možná ho napadaly myšlenky, jak získat obrovskou moc a ovládnout svět.

Po těchto pokušeních přišlo podle Matoušova evangelia třetí. Ježíš mohl nabývat obrovského poznání a mít schopnosti, díky nimž později strhával davy. Možná ho napadaly myšlenky, jak získat obrovskou moc a ovládnout svět. Dobýt Jeruzalém a třeba i Řím. Stát se novým Alexandrem Makedonským. Byl ve věku kolem třiceti, měl před sebou celý život, který mohl prožít v bohatství a slávě. Právě to může být skryto ve slovech:

„Poté ho ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. ,To všechno ti dám,‘ řekl mu, ,když padneš na kolena a pokloníš se mi.‘“ Přesto odmítl slovy: „Je přece psáno: ‚Hospodinu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.‘“ A tehdy se stal tím mužem, nad jehož učením zástupy žasli, jinými slovy: „Tenkrát ho ďábel opustil a hle, přistoupili andělé a sloužili mu.“

Veřejné působení

Ježíšovo veřejné působení přitahuje i vzbuzuje pochyby. Léčil lidi, poroučel živlům a dokonce křísil mrtvé. Je to pohádka? Samozvaných mesiášů bylo mnoho. Židé na ně byli proto alergičtí a trestali mesiášství jako rouhání. Ježíš byl tak jeden z těch, kteří za tento čin byli odsouzeni. Jen jeho odkaz ale přežil a změnil svět. Byla to náhoda?

Ježíšovo veřejné působení přitahuje i vzbuzuje pochyby. Léčil lidi, poroučel živlům a dokonce křísil mrtvé. Je to pohádka?

Nabízí se vysvětlení, že opravdu dělal věci, které byly pro ostatní přinejmenším nezvyklé. Nevíme, jestli vše, co je popsáno v evangeliu, je pravda a skutečně se to stalo. Přinejmenším můžeme Ježíše chápat jako charismatického léčitele, který byl nadán velkou silou.

Rasputinovi údajně stačilo, aby poslal telegram a carevičovi se zastavilo krvácení. Je tedy možné, že i Ježíš měl v sobě sílu, kterou uzdravoval a činil nevšední věci, což ho proslavilo a nakonec dovedlo až na kříž. Navzdory případným pochybám o zázracích není ale třeba přijít o jeho učení.

Největší přikázání

Starý zákon má více než tisíc stran. K jeho pozorné četbě se proto každý nedostane. Pokud ano, může mít zmatek z jednotlivých proroků a přikázání. A pokud se jím chce řídit, nemusí mu být někdy jasné, jak se chovat, a který výrok má přednost před kterým (Ježíšovo pokušení na poušti). S nejasností kolem přednosti výroků Mohammeda se potýká i interpretace Koránu, pokud se pořadí promíchá, může vzniknout Islámský stát.

Ježíš celý Zákon shrnul do dvou přikázání: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Právě v těchto dvou přikázáních podle něho „spočívá celý Zákon i Proroci“.

Interpretovat evangelium, aby ospravedlnilo násilí, je těžké. Je proto možné žít pouze podle Ježíšových slov a jejich vlastní interpretace, aniž by člověk poslouchal oficiální autority. Ježíš celý Zákon shrnul do dvou přikázání: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Právě v těchto dvou přikázáních podle něho „spočívá celý Zákon i Proroci“.

Toto zjednodušení celého dosavadního učení a jeho praktická aplikace do života jsou důležité. Tato slova mohou znít triviálně, pokud se ale promyslí a jedná podle nich, mají značný význam. Mít na prvním místě Boha je zásadní. Tedy pokud je nazírán ve správném smyslu, a nikoli jako starý mocnář na trůně. Naopak jeho chápání ve smyslu všudypřítomné a všemocné veličiny, která nás přesahuje, a není možné ji jednoznačně definovat, nás k němu přivádí.

Silný náboženský cit

Samotné přemýšlení o Bohu může podnítit duševní rozvoj. Faktem je, že máme silný náboženský cit, což dokládá náboženství jako kulturní univerzálie. Tato reflexe může vyvarovat omylů v podobě zbožštění konkrétních osobností či ideologií. Nebo přesměrování náboženské víry do rodiny a podvědomého uctívání našich rodičů či dětí jako malých bůžků (jak o tom výstižně píše filozof Stanislav Komárek). Před tím možná také varuje Ježíš: „Kdo má rád otce nebo matku více než mě, není mě hoden. Kdo má rád syna nebo dceru více než mě, není mě hoden.“

Faktem je, že máme silný náboženský cit, což dokládá náboženství jako kulturní univerzálie. Tato reflexe může vyvarovat omylů v podobě zbožštění konkrétních osobností či ideologií. Nebo přesměrování náboženské víry do rodiny a podvědomého uctívání našich rodičů či dětí jako malých bůžků.

Miluj bližního svého jako sebe sama, má další zásadní význam, který v sobě obsahuje další přikázání i ho přesahuje. Spolu s „chovejte se k lidem přesně tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám“, v sobě skrývá asertivitu i altruismus. Za předpokladu, že se zdokonalujeme, a jsme schopni poznávání Boha, dodržujeme přikázání, umíme také určit, jak bychom chtěli, aby se k nám ostatní chovali. To značně usnadňuje rozhodování a činí svět lepším.

Zabraňuje to nejen někoho okrást, ale třeba i v každodenních situacích, pokud jsme například posláni pro pečivo, a nevíme, zda koupit rohlíky či chleba, stačí vybrat ne, co je levnější, ale co bychom byli rádi, kdyby se přineslo nám.Mít rád bližního svého jako sebe sama je revoluce v nazírání na svět. Oplácení hříchu hříchem vedlo ke krevním mstám a vyvražďování rodin,

Ježíš učí, jak tomu zabránit: „Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, zub za zub.‘ Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou. Když se s tebou někdo chce soudit, aby tě připravil o košili, nech mu i plášť. Když tě někdo nutí jít s ním jednu míli, jdi dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si od tebe chce půjčit, se neodvracej.“

Přemýšlení v podobenstvích

Žít podle Ježíšových slov není jednoduché. Ježíš je perfekcionista a klade vysoké nároky. Rozvody povoluje jen v případě smilstva, současně vybízí, aby se člověk nezaměřoval na hledání chyb u druhých, ale začal u sebe: „Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,‘ a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“

Žít podle Ježíšových slov není jednoduché. Ježíš je perfekcionista a klade vysoké nároky. Rozvody povoluje jen v případě smilstva, současně vybízí, aby se člověk nezaměřoval na hledání chyb u druhých, ale začal u sebe.

Nutí ke kritickému myšlení. Nedává na vše jednoduché odpovědi, ale učí přemýšlení v podobenstvích. Jeho slova reflektují, že svět není černobílý, a nestačí jednat podle litery zákona, ale ducha. Nabádá proto k přísnosti k sobě samému i k milosrdenství vůči druhým. Svým učedníkům říká: „Buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ Na jednu stranu vybízí k rozdání majetku chudým.

Nemusí to ovšem znamenat, že jedinou cestou k následování Krista je vzdání se všeho; předkládá zároveň podobenství o hřivnách, kde tvrdí, že člověk by měl rozmnožovat svůj talent, jinak bude potrestán. Pokud někdo umí vydělávat peníze, může to chápat jako dar od Boha s tím, že bude lepší, když bude v této činnosti pokračovat, a sloužit tak lépe, než když vše rozdá.

Minimalismus

Ježíš učí své učedníky minimalismu: „Neberte si s sebou do opasků zlato, stříbro ani peníze, ani mošnu, ani náhradní košile, ani obuv, ani hůl – dělník si přece zaslouží svůj pokrm.“ Na jiném místě říká boháči: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“

Ježíš učí své učedníky minimalismu. Minimalisty byli i svatí, kteří Ježíše následovali. Minimalismus pomáhá žít v přítomnosti a být flexibilní.

Vyzývá tak k opuštění všeho, co člověku dělá starosti s materiálním životem a odvádí ho od duševního života a naplňování jeho poslání. Šéf Facebooku Mark Zuckerberg se chová trochu podle Ježíšových slov, když nosí pořád totéž tričko a většinu majetku dal na charitu.

Možná ho k tomu inspirovala i jeho teta, kterou popisuje jako „Christ-like“ a díky níž přestal být ateista. Minimalisty byli i svatí, kteří Ježíše následovali. Minimalismus pomáhá žít v přítomnosti a být flexibilní.

Chronos a Kairos

Chronos a Kairos jsou řecká božstva, která se také používají jako alegorie pro plynutí času. Chronos je metafora pro dlouhé cykly a chronologický čas. Podle něj jedná například člověk, který si celý život spoří, a na konci života má díky tomu slušný obnos. Kairos je oproti tomu nevázaný mladík, který využívá příležitosti, v jednu chvíli nemá nic a pak díky tomu, že vystihne správný okamžik, rázem zbohatne. V evangeliu se vyskytují oba pojmy, Kairos je ale častější. V životě je také dobré vyvážit oba principy.

Kairos jako metafora pro přizpůsobení se změnám může být pro přežití důležitější než Chronos, který má rád klid a setrvačnost, a proto je nepružný. Ježíš upozorňuje na potřebu žít v přítomnosti a být zároveň připravený, například v podobenství o deseti družičkách: „Proto bděte, vždyť neznáte den ani hodinu.“ Odrazuje od plánování budoucnosti a starání se o světské statky v podobenství o bohatém bláznu, který si střádá zásoby na mnoho let, a neví, že čas se mu krátí: „Ty blázne! Dnes v noci umřeš. Čí bude, co sis nachystal?“

Chronos lze použít jako metaforu pro plynutí času ve společnosti, v níž neprobíhají velké změny, a čas plyne pevně daným chronologickým způsobem. Kairos lze chápat jako alegorii času ve společnosti, která je dynamická, a nikdo neví, co přinese zítřek, proto je třeba být neustále připravený

Odvádí od zbytečných starostí o budoucnost: „Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.“ I od lehkovážných přísah: „Slýchali jste také, že předkům bylo řečeno: ‚Nebudeš křivě přísahat a ‚Své sliby Hospodinu splň.‘ Já vám však říkám, abyste vůbec nepřísahali, ani při nebi, protože to je Boží trůn, ani při zemi, protože to je podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože to je město toho velikého Krále. Nepřísahej ani na svou hlavu. Nemůžeš přece jediný svůj vlas udělat bílým nebo černým. Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne. Co je nad to, je od zlého.“

Chronos lze použít jako metaforu pro plynutí času ve společnosti, v níž neprobíhají velké změny, a čas plyne pevně daným chronologickým způsobem.Tyto společnosti jsou uzavřené změnám, jednají v souladu s tradicí a neposkytují prostor pro individuální svobodu, která by mohla přinést změnu zavedených pořádků.

Kairos lze naopak chápat jako alegorii času ve společnosti, která je dynamická, a nikdo neví, co přinese zítřek, proto je třeba být neustále připravený, žít v přítomnosti a neplánovat nejistou budoucnost. Jedinec má velkou osobní svobodu, tuto společnost je možné označit za otevřenou.

Otevřená společnost

Rakousko-britský filozof Karl Popper (1902–1994) ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé I zmiňuje Ježíše jako protagonistu otevřené společnosti, která stojí v kontrastu proti tradičním strukturám uzavřené společnosti. Ježíš svým „slýchali jste… já však vám říkám“, zásadně nabourává tradici.

Ježíš nabourává přesvědčení, že člověk musí žít podle toho, co mu říká společnost, ve které žije. Klade velký důraz na zachovávání přikázání, ale zároveň vyzývá, aby každý žil podle svého svědomí a rozhodoval se podle sebe i za cenu, že si znepřátelí své okolí.

Upozorňuje, že není důležité žít podle zvykového práva, ale chovat se morálně nikoli podle litery, ale ducha přikázání a svého svědomí: „Sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Syn člověka je pánem i nad sobotou.“

Popřípadě když říká, ať se člověk nestará o to, co jí ale jak se chová: „,Nerozumíte, že cokoli vchází do člověka zvenku, ho nemůže pošpinit? Nejde to přece do jeho srdce, ale do břicha a odtud do stoky!‘ Tak očistil všechny pokrmy. Potom řekl: ,Co z člověka vychází, to člověka špiní. Z nitra lidského srdce vycházejí zlé myšlenky, smilnění, krádeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, ničemnost, lstivost, nestydatost, závist, urážky, pýcha, potrhlost. Všechny tyto zlé věci vycházejí z nitra a špiní člověka.‘“

Ježíš také nabourává přesvědčení, že člověk musí žít podle toho, co mu říká společnost, ve které žije. Klade velký důraz na zachovávání přikázání, ale zároveň vyzývá, aby každý žil podle svého svědomí a rozhodoval se podle sebe i za cenu, že si znepřátelí své okolí: „Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. Přišel jsem, abych rozdělil člověka proti jeho otci, dceru proti matce a snachu proti tchyni. Člověk bude mít nepřátele ve vlastní rodině.“

Nekompromisní následování evangelia

Ježíš vyzývá k nekompromisnímu následování evangelia i za cenu, že člověk opustí vše, co tradiční společnost považuje za důležité: „A každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život.“

Na první místo klade lásku k Bohu a bližnímu, bez ohledu na rodinné vztahy: „Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem sedělo plno lidí. Řekli mu: ‚Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají!‘ Odpověděl jim: ‚Kdo je má matka a moji příbuzní?‘ A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: ‚To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.‘“

Ježíš vyzývá k nekompromisnímu následování evangelia i za cenu, že člověk opustí vše, co tradiční společnost považuje za důležité. Každý je zodpovědný sám za sebe a za svoje hříchy. Zároveň by měl ale sloužit druhým.

Ježíš vyzývá k individualismu. Každý je zodpovědný sám za sebe a za svoje hříchy. Zároveň by měl ale sloužit druhým stejně jako on sám: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Ježíš také tvrdí, že minulé hříchy nejsou překážkou pro budoucnost: „Večer řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, počínaje od posledních až po první.‘ Přišli tedy ti najatí kolem páté odpoledne a dostali každý po jednom denáru. Když přišli na řadu ti první, mysleli si, že dostanou víc, ale i oni dostali každý po jednom denáru.

A když ho dostali, začali reptat na hospodáře: ‚Tihle poslední pracovali jednu hodinu a tys je postavil naroveň nám, kteří jsme v tom horku dřeli celý den!‘ On však jednomu z nich odpověděl: ‚Příteli, já ti nekřivdím. Nedomluvil ses se mnou na denáru? Vezmi si, co ti patří, a běž; já ale chci dát tomuto poslednímu stejně jako tobě. Nesmím si snad na svém dělat, co chci? Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?‘“

Následování Krista

Německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900) si uvědomil, že člověk nemusí být konečným cílem ale, že je možné se dostat se dále – k nadčlověku. Tento koncept pak zneužil nacismus. Nietzsche k nadčlověku neposkytuje metodu a odmítá Boha. Cesta k nadčlověku se dá ale chápat v křesťanském pojetí jako cesta k Bohu.

Člověk tak může být považován za mezičlánek mezi zvířetem a tím, kdo se zříká svého lidského omezení (toho, co ho táhne ke zvířatům, jako je poslouchání pudů), opouští zvykové právo a společenské tradice a chce jednat podle božích zákonů. Ježíš k tomu možná vybízí: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.“

Následování Ježíše by ale nemělo paralyzovat. Je možné se k němu přiblížit, aniž bychom usilovali se jím stát. Můžeme žít podobně autenticky a morálně jako Ježíš – rozvinout své osobní kvality a jednat tak, abychom prospívali společnosti. Není třeba odejít do pouště a pak se nechat ukřižovat.

Na jiném místě naznačuje, že pomocí omezení sexuality je možné se přiblížit Bohu: „,Jestli je to mezi mužem a ženou takhle, je lepší se neženit!‘ řekli mu na to učedníci. ,Ne všichni přijímají toto slovo,‘ odpověděl jim, ,ale jen ti, kterým je to dáno. Jsou eunuchové, kteří se tak narodili z lůna matky, jsou eunuchové, kteří se jimi stali lidským přičiněním, a jsou eunuchové, kteří se jimi stali sami pro nebeské království. Kdo to může přijmout, ať to přijme.‘“

Ježíš také odmítá omezené lidské myšlení, když kárá Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Životy různých svatých působí nadlidsky. Například osud Ignáce z Loyoly vypadá jako příběh hrdiny z amerického filmu. Málem zemřel, ale posléze v sobě probudil ohromnou životní sílu, založením Jezuitů ovlivnil světové dějiny, a působí proto jako superhrdina.

Pokud přijmeme tezi, že člověk není konečný stav, můžeme dospět k závěru, že je na cestě mezi zvířetem a směřováním k Bohu. Následování Ježíše by ale nemělo paralyzovat. Je možné se k němu přiblížit, aniž bychom usilovali se jím stát. Můžeme žít podobně autenticky a morálně jako Ježíš – rozvinout své osobní kvality a jednat tak, abychom prospívali společnosti. Není třeba odejít do pouště a pak se nechat ukřižovat.

Vzkříšení

Ježíšova poslední slova nutí přemýšlet. Ve třech evangeliích čteme, že si zoufal, že ho Bůh opustil, v jednom prosí Boha za odpuštění pro ostatní. Podle věrouky jsou evangelia inspirovaná Bohem. Již jen to, že přemýšlíme, co řekl, probouzí kritické myšlení. Co když ho opravdu Bůh opustil a on Boží syn nebyl? Pokud se chceme svobodně rozhodnout, musíme mít dvě možnosti. Bez pochybností nemůžeme nikdy učinit opravdové rozhodnutí a můžeme se stát obětí bludu. Pokud v sobě objevíme kritické myšlení, máme větší šanci přiblížit se pravdě.

Ježíš po třech dnech vstává z mrtvých a ukazuje se lidem. Bez toho bychom mohli věřit, že ho učedníci odnesli, když stráže psali a rozhlásili zprávu o jeho vzkříšení. Zdá se ale, že sami učedníci, kteří za života pochybovali, se teprve po jeho smrti vzchopili a byli za svého učitele ochotni položit život. Mohla by je k takové víře přimět případná lež a podvod?

Důležitější než Ježíšova smrt je, co se stalo po ní: „A hle, chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dělo, velmi se zděsili a řekli: ,On byl opravdu Boží Syn!‘“

Ježíš kromě toho po třech dnech vstává z mrtvých a ukazuje se lidem. Bez toho bychom mohli věřit, že ho učedníci odnesli, když stráže psali a rozhlásili zprávu o jeho vzkříšení. Zdá se ale, že sami učedníci, kteří za života pochybovali, se teprve po jeho smrti vzchopili a byli za svého učitele ochotni položit život. Mohla by je k takové víře přimět případná lež a podvod?

Ježíš se ale nezjevuje jen svým nejbližším, ukáže se také Pavlovi, který se kvůli tomu obrátí a začne usilovně šířit evangelium. Ježíš se pak zjevuje různým lidem v celých dějinách. I pokud by to byly pouze halucinace, jsou konkrétní ve svých důsledcích. Objevují se také myšlenky, že pokud žijeme ve virtuální realitě, Ježíš mohl vstát z mrtvých. Přinejmenším Ježíšův odkaz z mrtvých skutečně vstal.

Církev

Ježíš také zakládá svou církev, jeho slova se ukážou prorocká: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Tuto církev můžeme chápat jako instituci (například katolickou), ale také jako volné společenství lidí, kteří v Ježíše věří: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

Není těžké si představit, že nová křesťanská uskupení budou mít síťovou podobu bez nutnosti respektovat ustálenou liturgii a hiearchii, podporovat rovnost všech věřících, a tím se přibližovat Ježíšově výzvě

Pokud církevní představitelé žehnají zbraním a vyzývají k válce, je možné je odmítnout a připomenout si Ježíšova slova: „Schovej svůj meč! Kdo čím zachází, tím také schází.“ Či: „,Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Konečnou autoritou tak pro křesťana nemusí být kněz či papež, ale Ježíš.

Toto uvědomění pomohlo Janu Husovi i Martinu Lutherovi rozejít se s dobovou tradicí a reformovat církevní učení. Jistá anarchie spočívající v nerespektování světských autorit umožnila křesťanství přežít dva tisíce let. V současnosti žijeme v době dekonstrukce oficiálních institucí a jejich nahrazení síťováním. Mark Zuckerberg prohlašuje, že Facebook nahrazuje církev.

To je možná trochu silné tvrzení. Ale není těžké si představit, že nová křesťanská uskupení budou mít síťovou podobu (kurzy Alfa) bez nutnosti respektovat ustálenou liturgii a hiearchii, podporovat rovnost všech věřících, a tím se přibližovat Ježíšově výzvě: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“

Věřit, či nevěřit?

Jak se tedy s Ježíšem vyrovnat? Byl počat pomocí ducha svatého a vstal z mrtvých? Nebo to byl normální člověk, v dospělosti se zbláznil, zfanatizoval davy, ukřižovali ho a učedníci ho odnesli, když stráže spali a rozšířili fámu? Je jen náhoda, že jeho učení přežilo dva tisíce let a jeho zjevení v průběhu tisíciletí jsou jen halucinace vyvolané podvědomým přáním po jistotě?

Můžeme konstatovat, že Ježíš nebyl blázen – alespoň ne v tradičním smyslu. Jeho intelekt také nebyl dotčen šílenstvím, naopak jeho úsudek byl neobyčejně bystrý. Kromě toho byl nadán velkým charismatem. V jeho slovech se skrývá něco elektrizujícího, co v lidech rezonuje. Jinak by nepřežila dva tisíce let a nevěřily by v ně více než dvě miliardy lidí.

Jak se s Ježíšem vyrovnat? Byl počat pomocí ducha svatého a vstal z mrtvých? Nebo to byl normální člověk, v dospělosti se zbláznil, zfanatizoval davy, ukřižovali ho a učedníci ho odnesli, když stráže spali a rozšířili fámu? Je jen náhoda, že jeho učení přežilo dva tisíce let a jeho zjevení v průběhu tisíciletí jsou jen halucinace vyvolané podvědomým přáním po jistotě?

Pokud budeme věřit v zázraky, které se kolem jeho života vznáší a v příslibu života věčného, mohou nás napadnout pochybnosti: „Co když to není pravda a je to blud, kterému věří jen náboženští fanatici?“ Pokud to odmítneme, stojíme před opačným nebezpečím: „Co když je to vše pravda a jsme v zajetí bludu vědeckého ateismu?“

Možné řešení tohoto dilematu předložil francouzský náboženský filozof Blaise Pascal (1623–1662): „Protože člověk nic neví jistě, měl by se chovat aspoň jako hráč a řídit se možnou výhrou. Ztratit nemůže nic, ale pokud má křesťanství pravdu, může nekonečně vyhrát. Měl bych větší strach, že se zmýlím, a zjistím, že křesťanství má pravdu, než že se nezmýlím, když v ně věřím.“

V tomto pojetí může být věřící člověk považován za hráče v kasinu, jehož víra připomíná sázku v ruletě na červenou či černou. Vsadíme si – například na Krédo – protože věříme, že padne spíše červená než černá. Uvědomujeme si, že to tak být nemusí, ale chceme vyhrát. Věřit neznamená vědět, to by nebyla hra. Můžeme si ale vsadit, čekat a doufat, že červená padne.



Počet příspěvků: 1, poslední 26.12.2017 09:12 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.