Ježíš na kříži nevolá po trestu. Ale po odpuštění cizích hříchů

Pod zmrtvýchvstáním si lze představit víru navazující na Ježíšův historický příběh. Člověk věří, že se v tomto příběh, jenž přesáhl dějiny, odhalil smysl života.

Ježíš na kříži. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ježíš na kříži. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Ježíš na kříži. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Často se domníváme, že velikonoční naděje je k neuvěření jen pro moderní lidi, kteří jakmile mají pocit, že na ně jde infarkt, volají spíše záchranku než Boha. Faktem ale je, že obtížně uvěřitelná byla křesťanská zvěst již ve své době. Svatý Pavel píše, že křesťanství je pro svět bláznovstvím. Sám ostatně zakusil, jak obtížné je přibližovat někomu svou víru – když se o to pokusil na řeckém Areopagu, kde hovořil k filozofům, tito milovníci moudrosti se mu vysmáli.

Výsměch však není to nejhorší, co ho potkalo. Židé ho nechali několikrát zbičovat za rouhání, byl vězněn, pohané ho kamenovali, z čehož si zřejmě odnesl trvalé následky, možná neurologické, a proto historici spekulují, že tělo tohoto apoštola bylo v době, kdy se jeho život chýlil ke konci, poseto jizvami či dokonce zmrzačené.

Historická postava

Křesťanství stojí na dvou výjimečnostech. První je historická postava Ježíše, charismatického potulného kazatele, který okolo sebe soustředil relativně malou skupinku Židů a jenž byl popraven jako povstalec. Druhou výjimečností je, že se nové víře podařilo vykročit ze židovského kruhu a dobýt svět.

Ježíš byl historická postava, ale křesťané vznášejí nepochopitelný nárok, že Jeho zvěst je věčná – je totiž Božím synem, který nás přišel vykoupit z hříchu

Bláznovství, o němž hovoří svatý Pavel, tkví v tom, že křesťanství je náboženstvím dějepisců, ale dějiny přesahuje. Ježíš byl historická postava, ale křesťané vznášejí nepochopitelný nárok, že Jeho zvěst je věčná – je totiž Božím synem, který nás přišel vykoupit z hříchu. A protože přemožení zla žádá nasazení srdce, byl připraven umřít strašlivou smrtí.

Tato směs tělesnosti a duchovnosti, lidskosti a božství, časnosti a věčnosti je paradoxem, který byl pro filozofy, pohany i Židy obtížně přijatelný. Přirozeně, že existují věčné formy, ne nadarmo stálo nad akademií v Athénách, že ten, kdo nezná geometrii, nemá mezi mysliteli co pohledávat, jenže tyto dva řády nelze mísit, jak naznačoval svatý Pavel.

Nepočítání se vzkříšením

Právě to je však pro křesťany stěžejní – i v největší bolesti a zoufalství je ještě naděje, protože i tím prošel Bůh. Ale i kdyby tato rozpornost byla jakžtakž přijatelná, křesťané všemu nasadí neobyčejně trapnou korunu: Ježíše nechají zvítězit i nad smrtí. S definitivní platností se tím stávají nevěrohodnými. Vždyť toto vítězství je nejen nesmyslné, ale snad dokonce nežádoucí.

Ani Ježíšovi nejvěrnější nepočítali se zmrtvýchvstáním svého učitele. Učedníci se po popravě skrývali ze strachu před římskými strážemi a ženy, první svědkyně zmrtvýchvstalého, ho nejprve vůbec nepoznávají. Již v Ježíšově době nebyli lidé na navrátilce tohoto typu zvědaví.

Skutečně nám křesťanství říká, že budeme věční? Přinejmenším na první pohled tomu tak rozhodně není. Vždyť v křesťanském příběhu umírá sám Boží syn. Smrt není popřena, ale stvrzena. Je pravda, že Ježíš křísí z mrtvých, konkrétně jsou to tři lidé, které podle evangelií vytrhne smrti. Je ale příznačné, že o dvou vzkříšených již nepadne ani slovo, a čtenář se tak o jejich životě po smrti nic nedozví.

Jinak je to s Lazarem, který po velkolepém návratu z říše smrti sice Ježíše doprovází, ale jakmile ho farizejové spatří, už si šuškají, že musí být zabit. Zdá se, že pro vzkříšené není na světě místo – živí je vytlačují. Ostatně ani Ježíšovi nejvěrnější nepočítali se zmrtvýchvstáním svého učitele. Učedníci se po popravě skrývali ze strachu před římskými strážemi a ženy, první svědkyně zmrtvýchvstalého, ho nejprve vůbec nepoznávají. Již v Ježíšově době nebyli lidé na navrátilce tohoto typu zvědaví.

Nepřesně vymezené hranice

Zvěst o vzkříšení nebyla jediná protismyslnost, s níž Ježíš přišel. Židovský svět čekal na svého mesiáše, a mesiášství se pojilo s politickým posláním. Spása znamenala osvobození Svaté země od římských okupantů. Ježíš určité osvobození slibuje, nikoliv však od Římanů, ale od hříchu. To je na jednu stranu nemístně mnoho: Copak může být člověk napraven? Ale z určitého hlediska příliš málo. Protože klíčová otázka zůstane nezodpovězena: A co tedy s tím Římanem?

Ježíš se otevřel hříšníkům a ukázal, že hranice čistého a nečistého nejsou natolik přesně vymezené, jak by si člověk přál. Možná jsou právě tím, co člověka kazí – pýchou, je-li na správné straně, a pocitem beznaděje, stojí-li na straně špatnosti.

Ježíš namítá, že dokud člověk nebude uzdraven, je Říman bezpředmětný. Co je ale pro Ježíše hřích a jak se má člověk napravit? Židovský zákon podržujte, říká Ježíš, ale možná je to málo. Vždyť zákon je člověku uložen jen pro tvrdost jeho srdce – z určitého realismu umožňuje například rozvod. Ale Ježíš ujišťuje: Když obměkčíte svá srdce, žádný rozvod nebude třeba, svým perfekcionismem tak prolamuje hranice židovského zákona. Jeho poselství se tím stává nerealistické.

Zcizoloží muž již tím, že se podívá na ženu? Poté, co mě někdo udeří, mám nastavit druhou tvář? Když se se mnou někdo soudí o košili, mám mu přihodit i plášť? Vždyť takovým zákonům nelze dostát a selžou úplně všichni. Na to Ježíš jako by říkal: „Přesně, a v tom je přece velký kus realismu.“ Nikdo není jen dobrý. Ježíš svým přístupem musel popudit všechny, kteří bezvadně plnili židovské zákony a pyšnili se, že na sobě nic zlého neshledávají. Ježíšova tvrdost vůči spokojeným šla společně s mírností k nedokonalým.

Pokud totiž není nikdo jen dobrý, možná platí i opak – nikdo není úplně špatný. Ježíš se tím otevřel hříšníkům a ukázal, že hranice čistého a nečistého nejsou natolik přesně vymezené, jak by si člověk přál. Možná jsou právě tím, co člověka kazí – pýchou, je-li na správné straně, a pocitem beznaděje, stojí-li na straně špatnosti.

Proměna života

Křesťanství je v tomto smyslu příběhem, který staví na obou typech hříšníků – na namyšlených i těch utápějících se v beznaději. Mezi namyšlené můžeme řadit Pavla z Tarsu, který byl známý jako ctižádostivý mladý muž pronásledující ve jménu židovského zákona křesťany. Pak se mu na cestě do Damašku zjevil zmrtvýchvstalý Kristus, který ho oslovil: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“

Historickému Pavlovi se z jednoho okamžiku na druhý proměnil život. Tento „Hebrej z Hebrejů“, který byl přítomen kamenování diákona Štěpána a schvaloval jeho popravu, se stal šiřitelem křesťanské zvěsti.

Bez ohledu na to, jak tuto událost vykládáme, je jisté, že se historickému Pavlovi z jednoho okamžiku na druhý proměnil život. Tento „Hebrej z Hebrejů“, který byl přítomen kamenování diákona Štěpána a schvaloval jeho popravu, se stal šiřitelem křesťanské zvěsti. Již se neidentifikoval s žádnou mocenskou pozicí, ale nazýval se „nedochůdčetem“. Německý filozof Peter Sloterdijk komentuje tento zážitek z Damašku slovy:

„Tak tohle je neskutečný skandál. Že se člověk může nalézt, aniž by se hledal. Člověku je třeba třiadvacet, jednatřicet, nebo je starší, a když si tak jednou přechází ulici nebo když mu zrovna spadnou na zem klíče, zjistí, že jako fakt existuje. Ani studium, ani alkohol vám stoprocentně nezaručí, že se vám to nestane. A i když denně běháte v lese a od třiceti chodíte na pravidelné lékařské prohlídky, nelze vyloučit, že jednou v noci zjistíte, že jste naživu.“

Plod naší fantazie?

Křesťanství zná řadu méně skandálních konverzí, především těch, kteří smysl hledali. Jak naznačuje jedno z nejznámějších podobenství, Ježíšova víra stojí na ztracených ovcích: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?“

Zatímco o Ježíšově ukřižování víme i z mimo-křesťanských zdrojů, se zmrtvýchvstalým se nesetkal nikdo vně křesťanské obce. Je to tedy jen příběh, který je plodem naší fantazie?

Tato pasáž je pozoruhodná tím, jak je nesmyslná. Copak nechá někdo poté, co se mu jedna ovečka ztratila, zbylých 99 na „pustém místě“ a vydá se hledat jednu? Každý trochu svéprávný člověk by pochytal 99 oveček a až poté šel hledat jednu ztracenou. Křesťanský Bůh se však specializuje na ztracené ať už v zoufalství či v pýše. V pyšném budí stejně jako v Pavlovi pocit „nedochůdčete“ a ztraceného učí nikoliv to, jak se začlenit do stáda, ale jak nalézt oporu i ve ztracení.

Když si Pavel stěžuje na slabost, odpoví mu Bůh lakonicky: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ Může to znít jako klišé. Jenže Pavel, kterého šíření křesťanské zvěsti proměnilo v mrzáka, ve své slabosti zároveň otevřel víru světu, čímž se postaral se o historicky první globální čin.

To vše bychom mohli při troše vstřícnosti křesťanství uznat. Jenže pak nastane ten trapný okamžik: Vstal z mrtvých. Jak příznačné, že sem už dějiny nesahají, ihned nás napadne. Zatímco o Ježíšově ukřižování víme i z mimo-křesťanských zdrojů, se zmrtvýchvstalým se nesetkal nikdo vně křesťanské obce. Je to tedy jen příběh, který je plodem naší fantazie?

Přijetí

Leccos by nasvědčovalo tomu, že o takový barvitý příběh jde. Mýty o zmrtvýchvstalých bozích nakonec ze starověkých náboženství známe. Tito bohové se často pojí s vegetativním cyklem – stejně jako umírá zrní, které sejeme, obživne zemřelý bůh k novému životu. Jenže Dionýsos, Osiris nebo jiná umírající božstva se nemohou pyšnit rozsudky smrti ani zápisy v dějepisných knihách. Ježíš tedy není jen plodem naší fantazie.

Na zlo není jiný lék než vyznání. Ale k tomu i ujištění, že ten, kdo se ze svého zla vyzná, může být přijat. A Bůh přidává ještě něco: nejenže může být přijat – ten, kdo se vyzná, přijat bude.

Navíc když umírá bůh v mýtech, víme, že vstane a bude týž. Ježíš není týmž. Prochází utrpením, které zakusilo spoustu povstalců před ním a o jehož trýznivosti není pochyb. Zakouší opuštění svými bližními, je zoufalý a má strach. V tom všem spatřujeme i naši konečnost.

V evangeliích pak čteme, že zmrtvýchvstalého nikdo nepoznává. Tomáš si dokonce nechává ukázat rány po hřebech. Ježíšovo zmrtvýchvstalé tělo je tedy zjizvené. Rány se jen tak nezhojí, ani poté, co Bůh vytrhne svého syna smrti. Bůh je schopen stvořit ani ne za týden celý svět, ale stopy po lidském zlu nevyléčí. Navzdory tomu má Ježíš na zlo lék: dokáže je odpustit.

Na kříži nevolá po trestu, ale po odpuštění cizích hříchů. Jakmile vstane z mrtvých, pátrá po svých učednících, kteří ho zradili. Nic nemůže být zcela napraveno, ale leccos může být odpuštěno. A dokonce více, než by si byl člověk schopný představit. V nabídce není zbabělé dobro. Na zlo totiž není jiný lék než vyznání. Ale k tomu i ujištění, že ten, kdo se ze svého zla vyzná, může být přijat. A Bůh přidává ještě něco: nejenže může být přijat – ten, kdo se vyzná, přijat bude.

Nitro božství

Co tedy znamená, že Ježíš vstal z mrtvých? Pod výrazem zmrtvýchvstání si můžeme představit lidskou víru, která navazuje na Ježíšův historický příběh. Člověk pak věří, že se v tomto příběhu odhalil smysl života, že jde o historický příběh, který dějiny přesáhl. Smyslem života je Ježíšova zvěst o lásce a naše schopnost se k této zvěsti obrátit. Křesťanství říká: neboj se a změň svůj život. To, co považuješ za důležité, důležité není, nauč se vidět, co důležité je.

Vyjevilo se, že láska není jen nadstavbou dobrého života, ale jeho podstatou. Nitrem božství je vztah k druhému, a tento vztah v jednom okamžiku dokonce zlomil moc smrti a pro ty, kteří umějí milovat, vytvořil novou formu bytí mocnější než smrt.

Zmrtvýchvstání však může mít ještě převratnější smysl – stalo se něco dosud nevídaného, cosi, co bývalý papež Benedikt XVI. nazývá „mutačním skokem“. Vyjevilo se, že láska není jen nadstavbou dobrého života, ale jeho podstatou. Nitrem božství je vztah k druhému, a tento vztah v jednom okamžiku dokonce zlomil moc smrti a pro ty, kteří umějí milovat, vytvořil novou formu bytí mocnější než smrt.

Bohové v bájích bývají velcí a mají rádi výjimečné lidi. Ježíš je velký tím, že bezhlavě riskuje a že v něm zvláštní něhu probouzejí všichni ztracení. Rozumí tomu, že člověk nakonec vždy všechno zkazí. Nevyčítá mu to. Přijímá jeho násilí, aniž by na ně navazoval a člověka zatracoval. Nemá potřebu svou velikost dokazovat. Nenutí nás být dobrými. Ukazuje svým životem, jak na to, a ujišťuje, že bude stát při nás, i když nám to nevyjde. Říká, že vše je na nás a oslovuje nás naším jménem. Věří i těm, kteří ho jednou zradili.

Jediným opravdovým hříchem je nevěřit v to, že myslí i na nás. Nemám tušení, co znamená, že Ježíš vstal z mrtvých, a nevím, zda z mrtvých skutečně vstal. Ale jinak se mi Ježíš ve všem, co říkal, i v tom, co dělal, zdá důvěryhodný. Ve všem, a tedy i ve zmrtvýchvstání? Ve všem, kromě zmrtvýchvstání?