Je třeba utopit stát ve vaně?

Komentátor LN Jan Macháček se ptá předních českých ekonomů, pedagogů a analytiků: „Máme si myslet, že bohaté státy jsou bohaté, přestože mají velkou vládu? Máme věřit, že velká vláda si jako parazit vybere nejvíce prosperující zemi?“

Velikost státu a prosperita. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Velikost státu a prosperita. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Velikost státu a prosperita.

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Konzervativci i klasičtí liberálové se většinou shodnou v tom, že příliš velká vláda je špatná věc. Libertariáni odstřelují stát vždy a ze všech pozic a úhlů. A ekonomové, kteří mnohdy tvrdí, že ekonomie je pravicová věda, tomu často dodávají munici a palebnou sílu s tím, že tvrdili, že trh vše zařídí a vlády mohou tak leda všechno zkazit.

Platí to ale ve skutečnosti jenom lokálně. Jak ukazuje nedávný článek na Bloombergu, možná není třeba utopit stát ve vaně, jak říkával protidaňový aktivista Grover Norquist.

Následující graf z dílny OECD ukazuje, že největší vládu má ekonomicky úspěšné Švédsko, třetí největší vládu na světě má Dánsko, čtvrté je Rakousko. Desáté je Nizozemsko a jedenácté Německo.

Vládní výdaje jako procento HDP (průměr let 2004–2007).

Vládní výdaje jako procento HDP (průměr let 2004–2007).

Samozřejmě najdeme státy, které opravdu potřebují přerozdělování zmenšit (Francie je druhá, Maďarsko páté a Itálie sedmá), nebo tomu alespoň napovídají momentální ekonomické výsledky.

Žádnou jasnou korelaci mezi velikostí vlády a ekonomickým růstem neprokazuje ani vývoj přerozdělování v USA:

Federální, státní a místní výdaje jako podíl na HDP USA.

Federální, státní a místní výdaje jako podíl na HDP USA.

Nebo si máme myslet, že bohaté státy jsou bohaté navzdory tomu, že mají velkou vládu? Máme věřit tomu, že velká vláda si jako parazit vybere zrovna nejvíce prosperující zemi?



Daniel Münich, CERGE-EI

Daniel Münich, CERGE-EI

Důležitá je i kvalita

Stejně jako v řadě jiných oblastí je tato diskuse vedena na základě indikátorů založených na kvantitě, která se snadno měří, a pozornosti uniká kvalita, která je přinejmenším stejně důležitá jako kvantita.

Takže se více hovoří o počtu učňů či vysokoškoláků, ačkoliv by se mělo především hovořit o jejich kvalitě. Hovoří se o objemu veřejných výdajů na podporu výzkumu, ale skoro se nehovoří o kvalitě výzkumu, kterou do velké míry determinuje způsob, jak se chytře, nebo hloupě podpora rozděluje a jak sofistikovaně se systém výzkumu řídí.

Bezradnost politiků

Stejně existují diametrální rozdíly v kvalitě řízení států, v kvalitě vládnutí, v kvalitě fungování institucí. Někde stát selhává mnohem více než jinde. Věřím tomu, že za ekonomickým úspěchem zemí s „velkou vládou“ měřenou podílem vládních výdajů na HDP je zejména výrazně vyšší kvalita vládnutí v těchto zemích.

Zkuste se zeptat politiků, co vede k dobrému vládnutí, a uslyšíte většinou bezradnost

Kvalita vládnutí je něco, co jsme v Česku trestuhodně již od sametové revoluce přehlíželi, a teď se nám to začíná vracet. Politici mohou mít spoustu skvělých nápadů na rozvoj, ale stát, který je měl realizovat, toho není schopný. Zkuste se zeptat politiků, co vede k dobrému vládnutí, a uslyšíte většinou bezradnost.

Přitom jsou to věci ve světě dobře známé stejně jako principy dobrého manažerského řízení firmy. Pouze ty principy vypadají výrazně jinak. Až nastane prozření, bude možné začít situaci pomalu měnit k lepšímu i u nás.



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Velikost státu doopravdy

Statistika zná jev zvaný falešná korelace. Namísto vysvětlování uvedu citát ze své knihy Ďáblův slovník ekonomie a financí:

„Pozoruhodný fakt: Mouchy nejsou turistickou atrakcí

,Ragnar Frisch, jeden z prvních laureátů Nobelovy ceny za ekonomické vědy, míval ve zvyku varovat své studenty před falešnými korelacemi hezkým odstrašujícím příkladem. Lze pozorovat, že existuje silná a robustní korelace mezi počtem much na západním pobřeží Norska a počtem turistů, kteří navštěvují tento region. Z tohoto pozorování ovšem zjevně nelze vyvodit závěr, že rozumnou myšlenkou pro podporu turismu je umělý odchov ještě většího počtu much. Falešná korelace je ovšem jev, který mívá i zákeřnější podoby, které se odhalují obtížněji.‘

Autorem těchto slov je ekonom Trygve Haavelmo, sám laureát Nobelovy ceny za ekonomické vědy. Bohužel, jeho opatrný přístup k datům a korelacím je dnes neobvyklý.“

Bohužel ekonomická věda je plná falešných korelací. Patří k nim i vztah daňového inkasa a prosperity země. Prosperita je letní počasí a daňové inkaso jsou mouchy. Bez prosperity nelze vybrat mnoho peněz, bez ohledu na výši daňových sazeb. Švédsko bylo nejprve bohaté, a teprve potom si vláda mohla dovolit vybírat vysoké daně. Ale jde to i naopak? Nejprve vysoké daně, a pak teprve prosperita?

Vysoké daně netvoří prosperitu

Afrika, Asie i jiné kontinenty jsou posety četnými příklady, které tuto lákavou hypotézu vyvracejí dost přesvědčivě. V sedmdesátých letech se například Súdán pokoušel prodanit k prosperitě vysoce progresivní daňovou strukturou, která je k vidění například zde. Nijak zvlášť dobře to nefungovalo, Súdán vskutku nemá pověst sociálního ráje skandinávského typu.

Ve stejném desetiletí se o stejné štěstí pokoušela Indie. Mezní daň z příjmů vystoupala až na 97,75 procenta. Ekonom Nicholas Kaldor, který indické vládě tuto politiku poradil, se nyní musí smažit v pekle. Teprve během devadesátých let daně poklesly pod 50 procent. V zemích třetího světa měl největší výdrž Čad, který si vysoké daňové sazby uchoval donedávna. Netřeba dodávat, že ani Čad není rájem sociální rovnosti a blahobytu.

Vysoké daně opravdu netvoří prosperitu. Mohou pouze přerozdělit, co již bylo vytvořeno.

Ne, vysoké daně opravdu netvoří prosperitu. Mohou pouze přerozdělit, co již bylo vytvořeno. Když vysoké daně zavede bohatý stát, pravděpodobně se nezhroutí, ale ztratí svoji růstovou dynamiku. Velmi přesvědčivě je to znát na srovnání poválečné, vysoce zdaněné Británie a ekonomicky liberálního (až do začátku sedmdesátých let) Německa:

Konečně, zde je vidět, co se stalo Švédsku, když v sedmdesátých letech zavedlo nákladný sociální stát. Rovněž vidíme, že ještě v roce 1955 švédská daňová zátěž byla zhruba na úrovni dnešní Jižní Koreje. Tedy něco málo přes 25 procent HDP.

Nejprve je zkrátka nutné upéct koláč a až pak je možné jej krájet. A chovat mouchy ve víře, že to zvýší turistický ruch, může jen blázen, nebo druhořadý profesor ekonomie.



David Marek, hlavní ekonom Deloitte

David Marek, hlavní ekonom Deloitte

Spíše kvalita než velikost státu

Odpověď na otázku o optimálním rozsahu státu v ekonomice by se dala shrnout do dvou výroků. Na velikosti nezáleží, ale všeho moc škodí. Role státu v ekonomice se dá rozdělit na základní funkce – přerozděluje část prostředků ve společnosti a určuje pravidla hry pro domácnosti, firmy i pro sebe.

Snad každá učebnice ekonomice začíná u kapitoly o tržní ekonomice významem právního rámce, respektive nezbytností kvalitního právního zakotvení soukromého majetku. Právě to je jeden ze základních stavebních kamenů čínského hospodářského zázraku – vznik soukromého vlastnictví půdy vedl k dramatickému zvýšení produktivity zemědělství a uvolnění pracovních sil pro průmysl.

Byrokracie, korupce, nekonečné soudní procesy jsou větší brzdou ekonomiky než to, zda složená daňová kvóta činí 33 nebo 34 procent HDP

Přerozdělování má dvě strany – výběr daní a jejich užití. Co se týče daní, nejsnazší odpovědí je koncept Lafferovy křivky. Jenže nezáleží jen na celkovém objemu vybíraných daní, ale i na struktuře daňového systému, efektivitě výběru daní a disciplíně či averzi k jejich placení. Těžko lze „vyvážet“ skandinávský model do jižní Evropy.

Spíše než na velikosti záleží na „kvalitě“ státu. Byrokracie, korupce, nekonečné soudní procesy jsou větší brzdou ekonomiky než to, zda složená daňová kvóta činí 33 nebo 34 procent HDP. Nicméně i v „kvantitativních“ parametrech je zbytečné dělat chyby, jakou například bylo zavedení třetí snížené sazby DPH. Kdyby místo toho raději vláda snížila dně z příjmu…



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Vliv mimoekonomických faktorů

Hospodářský úspěch země zcela zřejmě nekoreluje s velikostí přerozdělování, respektive s mírou zdanění. Spíše je pravda, že fungující moderní ekonomika se neobejde bez značného přerozdělování a bez nákladného aparátu pro tvorbu pravidel a vymáhání jejich dodržování.

Ostatně historicky s růstem ekonomiky v čase snad ve všech zemích také roste podíl veřejné spotřeby na HDP. Přitom je zřejmé, že tyto země jsou hospodářsky efektivnější dnes, než byly v minulosti. Spíše by tedy člověk měl v určitých mezích hledat korelaci s opačným znaménkem – čím větší stát, tím úspěšnější ekonomika.

Natolik jednoduché to však zřejmě také není, jinak by nefungovaly dnes tak populární „reformy“. Je zřejmé, že v mnoha případech je možné dosáhnout vyšší efektivity hospodářství racionalizací funkcí státu, včetně jeho zlevnění. Není to však pravda vždy.

Nedůvěra je drahá

Domnívám se, že ekonomická úspěšnost ve skutečnosti nezáleží tolik na velikosti přerozdělování, nýbrž spíše na faktorech zdánlivě mimoekonomických, jako je právní stát a vymáhání práva, předvídatelnost chování vlády a ostatních regulátorů a všeobecná transparentnost, tedy přístup k informacím – veřejným, ale i některým dalším.

Málo si uvědomujeme, jak nesmírně drahá je nedůvěra

Všechny tyto faktory jsou pak výrazem důvěry, kterou mají občané k sobě, a zejména také ke svým institucím. Málo si uvědomujeme, jak nesmírně drahá je nedůvěra. Nemohu-li se spolehnout na slovo spoluobčana, souseda, byznysového partnera, vlády, státu a jeho institucí, musím opakovaně vynakládat prostředky na svou ochranu nebo na zajištění proti nepředpokládaným akcím z jejich strany.

To znamená významný nárůst nákladů oproti situaci, kdy bychom si věřili. Totéž pak vede k tomu, že instituce nevěří nám a podrobují nás nákladným kontrolám. Všechny tyto prostředky jsou vlastně proti ideálnímu stavu vyplýtvané.

Nesnadná změna

Hospodářsky úspěšné jsou podle mne země, v nichž vládne větší důvěra a otevřenost. Platí to nejen od země k zemi, ale také od času k času v jedné zemi. Meziválečné Československo bylo relativně úspěšnější, než jsme dnes. Však si také lidé vzájemně více věřili.

Není snadné změnit důvěru ve společnosti – je totiž důsledkem nejen bezprostředních zkušeností, ale i historické paměti

Není ovšem snadné na této důvěře ve společnosti něco měnit – je totiž důsledkem nejen bezprostředních zkušeností, ale i historické paměti, a mění se jen v dlouhé perspektivě několika generací.

Chceme-li naopak rychlejší efekt, musíme bohužel hledat systém tvorby a vymáhání práva, které současnému nízkému stavu důvěry odpovídá. Proto pro nás optimální systém bude asi jiný než v jiných zemích. Snad se nám to bude dařit.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Svoboda je nejvyšší hodnota

Jako vždy ponechávám stranou své obvyklé pochybnosti o předložených datech, tentokrát vyvolané metodologickými problémy s měřením vládních, státních a veřejných výdajů. Vlastní debatu nicméně i já začnu dvěma procentními údaji.

První z nich se týká nás, libertariánů, pro které platí bonmot, že zejména na amerických univerzitách by se měla v náš prospěch už konečně zavést čtyřprocentní pozitivní diskriminace. Druhý procentní údaj lze najít v mém textu z června 1991, kde se říká, že necelých deset procent práceschopného obyvatelstva hravě uživí zbytek národa, pokud jim v tom nebude bránit.

Šikanování

V obou uvedených souvislostech pak připomenu, že nedávno upozornil Lars Christensen – prominentní libertarián a spolumajitel týmu Tinkoff Saxo –, že v jeho rodném Dánsku se produktivní část obyvatelstva začíná blížit té mé hranici deseti procent, jakkoli jsem ji tenkrát myslel spíš v žertu a nadsázce.

Fenomén „big government“ by ekonomiku nemusel zničit, pokud ty, kdo dosud neztratili chuť něco tvořit, nebude každodenně šikanovat neproduktivní část společnosti

Libertariánská teze tedy bude tvrdit, že fenomén „big government“ by ekonomiku ještě nemusel zničit, pokud ty, kdo dosud neztratili chuť něco tvořit, nebude každodenně šikanovat neproduktivní část společnosti. Pro ilustraci, zmíněné Dánsko je sice na třetím místě co do velikosti vlády, ale například Heritage Foundation ho stále uvádí v první desítce zemí podle indexu ekonomické svobody.

Tak či onak, skutečně podstatným je v uvedeném kontextu něco docela jiného. Nejdůležitějším argumentem proti „velké vládě“ by za všech okolností mělo být, že svoboda člověka (a tedy i jeho podnikání) je nejvyšší hodnotou sama o sobě – i kdyby měla přinášet nižší efektivnost a pokles HDP.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Velikost státu výkonnost zásadně neovlivňuje

Rostoucí daně zvyšují náklady ekonomické aktivity, a tím snižují podněty k investování a podnikání. Například spotřební daně zvyšují cenu pro konečné spotřebitele, snižují poptávku po těchto produktech, což vede k nižší produkci.

Vyšší daně z příjmu snižují motivaci jednotlivce zvyšovat svůj pracovní výkon a příjem. Vyšší daně vedou podniky i jednotlivce k útěku do šedé ekonomiky.

Služby a zdanění

Vztah mezi úrovní HDP a výši zdanění se snažil vysvětlit již ve druhé polovině 19. století německý ekonom Adolf Wagner. Na základě empirických dat ukázal, že s růstem důchodu roste více než proporcionálně poptávka po veřejných statcích. Již před více než 100 lety tedy odhalil trend, který je možné pozorovat ve většině vyspělých zemí.

Občané od státu očekávají více kvalitnějších veřejných služeb, na druhé straně nejsou ochotní akceptovat dopady tohoto požadavku na úroveň zdanění

Wagner upozorňoval na rostoucí náklady spojené s novými technologiemi ve zbrojení, nárůstem nákladů důchodového systému, zdravotnictví, bezpečnosti, nákladů na vzdělání. Občané od státu očekávají více kvalitnějších veřejných služeb, na druhé straně nejsou ochotní akceptovat dopady tohoto požadavku na úroveň zdanění (více spotřeby za méně daní – takzvaný free lunch).

Každý bude souhlasit, že vyšší věk dožití je pozitivní posun z hlediska společnosti, na straně druhé je již horší akceptovat, že vyšší věk je spojen s vyššími náklady zdravotního systému.

Nejhorší situace

Pokud se podíváme na velikost státu a přerozdělování apriorně předpokládáme, že v demokratické společnosti bude dané uspořádání vždy založeno na dohodě mezi politiky a občany (voliči). Je ale také zřejmé, že v demokracii se těžko ruší něco, co již bylo zavedeno.

V průzkumech budou voliči nesouhlasit se snižováním výdajů například na důchody (jak je vidět v současnosti například v Řecku) ani s výdaji na lékařskou péči. Daňoví poplatníci nejsou ochotní akceptovat, aby zvyšující se veřejné výdaje byly financovány vyššími daněmi, respektive vyšší daně nejsou problém, pokud neznamenají dopad na jednotlivce (domácnost).

Za nejhorší lze považovat situace, kdy jedna vláda prosazuje reformy a druhá je polovinu svého funkčního období ruší

Velikost státu, jak je zřejmé, je výsledkem dlouhodobého vývoje a preferencí společnosti. Problém nastává, pokud se poskytování veřejných statků stává vysoce neefektivní, nebo pokud kombinace velikosti státu a úrovně zdanění začíná podvazovat aktivity soukromé sféry.

Existuje známé tvrzení, že nejlepší vláda je ta, která nečiní zásadní rozhodnutí. Pokud odhlédneme od tohoto extrémního názoru, můžeme konstatovat, že velikost státu není zásadním faktorem ovlivňujícím ekonomickou výkonnost země. Podstatné je hledání kompromisů napříč politickým spektrem. Za nejhorší lze považovat situace, kdy jedna vláda prosazuje reformy a druhá je polovinu svého funkčního období ruší.



Monitor Jana Macháčka