Je tradiční pravolevé pojetí politiky překonané?

V Evropě se smráká nad velkými pravicovými i levicovými stranami, přičemž vznikají populistická hnutí, jež toto politické dělení odmítají.

Vít Kučík 13.11.2012
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Richard CortésČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nejen v Česku, ale v celé Evropě se smráká nad velkými tradičními pravicovými i levicovými stranami, přičemž vznikají desítky alternativních populistických hnutí, která pravolevé politické dělení odmítají. Je opravdu toto tradiční pojetí politiky odsouzené k zániku? A pokud ano, jsou nová hnutí alternativou?

„Říkají, že máme vysoký státní dluh, protože jsme si žili nad poměry. Ale sociální výdaje neustále klesají! A daně rostou a ceny také! Normální rodina už nemůže vyjít. Ale komu to vlastně dlužíme? Bankám a různým zahraničním finančním fondům! Ty chtějí vysoké úroky, a když můžou, ještě je zvýší! Všichni dřeme na úroky zahraničních bank! A oni nám říkají, že to jinak nejde. Alternativa však existuje! Donutíme banky půjčovat za spravedlivý, a především fixní úrok. A třeba odepsat část dluhů, aby se také podílely na krizi, nejen normální rodiny, které nevědí, jak dál. Ať platí banky!“

„Strany patří minulosti, my jsme politické hnutí. Já nejsem šéfem, jsem megafonem našeho hnutí,“ říká italský komik Beppe Grillo

Rtuťovitý komik Beppe Grillo uvádí v Itálii do varu náměstí plná lidí. Nedávno vydal PR příručku pro své spolupracovníky z jím založeného Hnutí pěti hvězd (MoVimento 5 Stelle, M5S), jak hovořit s tiskem: „Nikdy se nenazývejte stranou. Strany patří minulosti, my jsme politické hnutí. Mě nenazývejte lídrem. Já nejsem šéfem, jsem megafonem, mluvčím, hlásnou troubou našeho hnutí.“ V regionálních volbách na Sicílii v říjnu skončilo hnutí M5S s 18 procenty hlasů těsně druhé za středo-levicovým uskupením Demokratická strana a Unie středu.

„Je třeba skoncovat s politikařením, s virtuální realitou, kterou nám vnucuje kasta politiků napojených na banky a mediální konglomeráty. Je třeba se vrátit k opravdovým hodnotám obyčejných lidí, jako je práce, poctivost, morálka, rozvoj krajiny, sociální jistoty, zdravotnictví a kultura,“ hlásá zase Antonio Di Pietro, jeden z lovců korupčníků ve slavné akci Čisté ruce milánské prokuratury v první polovině devadesátých let. Ten založil stranu Itálie hodnot (Italia dei Valori, IdV), jež v parlamentních volbách v roce 2008 získala oproti těm minulým téměř dvojnásobný počet hlasů.

To je typická rétorika dvou italských stran, či spíše alternativních hnutí, jejichž podpora v minulých letech neustále rostla. Ubírají voliče tradičním stranám mimo jiné tím, že odmítají pravolevé ideové dělení, prohlašují je za překonané a nabízejí nová populární témata a řešení, v čemž spočívá tajemství úspěchu těchto dvou stran. Tato témata však často bývají označovaná za populistická.

Dva zásadní spory

Je toto pravolevé pojetí politiky opravdu překonané? Odpověď je třeba hledat v řešení dvou zásadních sporů, okolo nichž se vytváří politika v rámci národního státu a kvůli nimž pravolevý dualismus vznikl.

V politicko-ekonomické rovině se vede spor o míru centralizace veřejných problémů. Levice je přesvědčená spíše o jejich centrálním řešení, pravice naopak o necentrálním – spontánně individuálním. Ať už jsou konkrétní politická řešení jakkoli pestrá, vždy jejich základ tvoří rozhodnutí, zda spíše centrálně, nebo individuálně. Toto politické téma se objevilo zhruba před dvěma sty lety při vzniku národních států a volených zastupitelských systémů.

Co má řešit stát, a co už nikoli? Kde je hranice mezi státním (centrálním) a individuálním (soukromým, necentrálním)?

Co má řešit stát, a co už nikoli? Kde je hranice mezi státním (centrálním) a individuálním (soukromým, necentrálním)? Lze jednoznačně stanovit kompetence pro stát a pro soukromou sféru při řešení problémů? Ukazuje se, že nikoli. O těchto problémech se však neustále vede spor, který je dnes možná živější než kdykoli v minulosti.

V politicko-kulturní rovině jde pak o spor konzervativců s pokrokáři. Které duchovní hodnoty jsou věčné, a proto je nutné je podporovat a konzervovat, a které pomíjivé, hodné opovržení nebo revize a nahrazení novými? Tento spor se projevuje v natolik zdánlivě odlišných problémech, jako je stavba mešit ve Francii, česká účast v zahraničních misích NATO nebo prohibice drog a alkoholu. Konzervativní řešení bývají většinou spojovaná s pravicí, pokroková s levicí.

Lze však jednoznačně stanovit, co je třeba z minulosti zachovat a co změnit? Opět se ukazuje, že nikoli. Snaha těch, kdo chtějí konzervovat konkrétní hodnoty, se střetává s úsilím jiných je změnit. A tento spor přináší v některých oblastech světa hromady mrtvol, v jiných přinejmenším vášnivé politické diskuse.

Stále aktuální problém

Tento pravolevý problém dosud nikdo uspokojivě nevyřešil, a proto je stále aktuální. Navzdory tomu jej někteří politici neberou z různých důvodů v úvahu a prohlašují za překonaný. A v tom tkví potíž novodobých populistů. Ti sice deklarují, že jsou mimo pravolevé dělení, analýza jejich politického programu však vždy nakonec ukáže, že tomu tak není – navíc většinou patří k levici. Popřípadě se v těchto programech často neobjevují otázky, jež však vláda řešit musí.

Síla tradičního pravolevého politického dělení pak spočívá v tom, že je díky svému stáří komplexní a vyzrálé a zná recepty na desítky společenských problémů. A pokud se objeví nové, nabízí, jak při jejich řešení postupovat. Evropská realita je ovšem taková, že tradiční velké a čitelné pravicové, či levicové politické strany jsou zhruba 20 let v defenzívě nebo přímo na ústupu. A stejně dlouhou dobu jsou na vzestupu různé politické alternativy, které se od tohoto tradičního modelu distancují. Není to vzestup vítězný, protože ani jedna z nich nekázala tento model nahradit. Většinou rychle zanikají, tříští se, nahrazují je jejich mutace nebo živoří na okraji politického spektra.

Všechny tyto politické pokusy však alternativami nejsou a žádné trvalé řešení nepředstavují. Nesníží zásadním způsobem korupci, nepřinesou více demokracie ani nezajistí udržitelný blahobyt ani nevyřeší populární problémy. Vytahováním nových témat pouze zakrývají svou neschopnost vyřešit ony dva zásadní spory, okolo nichž se stále utváří politika současného národního státu a kterým se nelze vyhnout. Z toho však nevyplývá, že populistická alternativní hnutí zaniknou.

Navzdory tomu, že řešení nenabízejí, však mohou ještě dlouhou dobu vznikat, zanikat a mutovat, a desítky let poskytovat v různých formách naději. A to dokud širší veřejnost nenabude zkušenosti, že jakékoli sliby a naděje tohoto druhu nelze splnit. To by však přineslo odpověď nejen na populismus třetích cest, ale i na 200letý pravolevý problém.

Krize národního státu

Spory velkých historických ideových dualismů většinou neskončily jednoznačným vítězstvím jednoho z nich. Už samotné vykrystalizování složitého společenského problému do dvou odpovědí však bylo řešením. Společnost pak jen hledala rovnováhu mezi oběma přístupy, jež se však mohla za rozdílných okolností měnit.

Ideové dualismy v historii zanikaly společně se základním společenským rámcem, v němž vzniklyIdeové dualismy v historii zanikaly společně se základním společenským rámcem, v němž vznikly. Například zdánlivě věčný historický spor, zda král či šlechta, neměl jasného vítěze – někde a někdy bylo víc krále, jinde a jindy zase víc šlechty. Pokud by někdo ve 13. století přišel s myšlenkou ani král, ani šlechta, mohl by sice na čas získat nějaké stoupence, ale nic by tím v podstatě nevyřešil. Hlavním problém té doby byla hranice mezi králem a šlechtou, který se postupně vytratil v důsledku zániku feudálních držav.

Řešením novodobé otázky, zda více pravice či levice, pak podobně není pokrytecké „ani pravice, ani levice“. Pravo-levý dualismus je totiž legitimní odpovědí na složité problémy národního státu. Dvacetiletý trend ústupu tradičních politických stran proto nemusí souviset s přechodnou krizí důvěry, která pomine, a vše se vrátí do starých kolejí, ani s oprávněností populistických „nových hnutí“, ale se změnou celkového rámce – národního státu –, s nímž je tradiční pravolevý ideový dualismus neoddělitelně spojený.

Symbolický živý obraz změn

O krizi konceptu národního státu v globalizovaném světě hovoří kde kdo – od anglického marxistického historika Erika Hobsbawma přes amerického liberálního sociologa Francise Fukuyamu až po českého národního konzervativce Václava Klause, přičemž každý ze svých pozic a důvodů. A liší se v názoru, má-li se tento proces podporovat, či mu bránit a národní stát konzervovat, a zda to činit centrálně nebo ponechat na spontánních, necentrálních silách. Shodují se však v tom, že národní stát je ohrožen, protože ztrácí loajalitu svých občanů. V co se promění, však nikdo neví, o tom lze pouze spekulovat. Ostatně to ani není aktuálním problémem.

Národní stát je ohrožen, protože ztrácí loajalitu svých občanů. V co se promění, však nikdo neví, o tom lze pouze spekulovat.

Národní stát sice může mít nejlepší za sebou, ale zatím k němu neexistuje životaschopná alternativa. A než bude objevena, bude jeho pozvolný úpadek pravděpodobně realitou nejen našich životů, ale i našich dětí či vnuků. Do té doby bude legitimně přežívat pravolevý ideový dualismus.

Populistické třetí cesty usilující o jeho odstranění budou přinášet jen plané naděje následované zklamáním. Pokud si „megafon nové politiky“ Beppe Grillo podává ruku s „lovcem korupčníků“ Di Pietrem a diskutují o spojenectví proti tradičním velkým stranám, symbolicky tím na televizní obrazovce představují živý obraz změn. Ovšem zcela jiný, než zamýšleli.