Je rodinná dobročinnost dobročinností, nebo egoismem?

Pachatelé dobra v knize americké novinářky Larissy MacFarquharové jsou výtkou všem, kdo se příliš neobětují pro dobro Země a dobročinnost konají v bezpečí svých domovů.

Larrisa MacFarquharová, Strangers Drowning: Voyages to the Brink of Moral... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Larrisa MacFarquharová, Strangers Drowning: Voyages to the Brink of Moral... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Larrisa MacFarquharová, Strangers Drowning: Voyages to the Brink of Moral...

Podle anglického přísloví, které zřejmě poprvé použil teolog Jan Viklef (1320–1384), „dobročinnost začíná doma“. Dnes ho vzývají i ti, kdo jsou skeptičtější vůči povinnosti přijímat uprchlíky. Na místě je však otázka: Je to pravdivé přísloví? Je dobročinnost mezi bližními vůbec dobročinností, anebo jen egoismem?

Těmto otázkám se věnuje novinářka Larissa MacFarquharová v knize Strangers Drowning: Voyages to the Brink of Moral Extremity(Tonoucí cizinci. Cesty k nejzazší morální krajnosti). Odpovědi hledá na pozadí příběhů lidí, které posměšně nazýváme „pachatelé dobra“ („do-gooders“), vedle nichž vypadají i pověstní pravdoláskaři či sluníčkáři jako cyničtí egoisté.

Usilovnou prací ke změnám

Američan Aaron Pitkin (jméno je fiktivní, protagonista si nepřál vystupovat pod vlastním) zasvětil život tvorům, které považuje za nejzneužívanější – kuřatům. Nespokojil se však s tím, že se stal „jen“ veganem a obešel několik demonstrací. Usilovnou prací dosáhl změn v legislativě a velké společnosti přiměl neodebírat maso či vejce z chovů kuřat, které neodpovídají etickým standardům.

Američan Aaron Pitkin usilovnou prací dosáhl změn v legislativě a velké společnosti přiměl neodebírat maso či vejce z chovů kuřat, které neodpovídají etickým standardům

Indický právník Murlidhar Amte přezdívaný Baba se jako mladý muž „nadchl“ pro lepru, ale nevěnoval „jen“ pár tisíc dolarů ročně na výzkum léků. Místo toho opustil své zaměstnání a dokonce požádal lékaře, aby ho infikoval bakterií lepry a založil prosperující zemědělskou (a dnes i kulturní) kolonii pro lidi, do jejichž osudů lepra zasáhla.

Sue a Hector Badeauovi měli rádi děti. K vlastním dvěma ale neadoptovali „jen“ další dvě, ale dvacet různých národností, fyzicky i mentálně postižených, a ač třem v dětství selhalo zdraví a jeden mladý muž strávil několik let ve vězení, většina dosáhla dospělosti. Navzdory tomu, že se museli potýkat s takovým obtížným počátkem, se tito, dnes již mladí lidé zapojili do rodinného i pracovního života.

Vliv Petera Singera

MacFarquharová své protagonisty neheroizuje. Občas je popisuje až s chladným odstupem, nad jejich, často pochybnými motivy zvedá obočí, ale především si klade otázku: Je takové jednání správné? Usvědčují tyto osudy „rodinnou dobročinnost“ ze směšnosti, nebo spíše jde v případě této extrémní mravností o slepou uličku?

Jaký je rozdíl mezi dítětem tonoucím přímo před vámi a dítětem o pár set či tisíc kilometrů dál? Z morálního hlediska žádný – alespoň podle Singera.

Titul knihy je inspirován článkem „Famine, Affluence and Morality“(Hladomor, bohatství a morálka) z roku 1972 australského filozofa Petera Singera, který v něm používá příklad topícího se dítěte. Představte si, že se jdete okolo rybníka a spatříte tonoucí dítě. Co uděláte? Doufejme, že se ho pokusíte zachránit, i kdyby to znamenalo, že si znečistíte oděv. V duchu souhlasíte: jistěže bych pomohl tonoucímu dítěti.

Singer však zaútočí: Proč tedy zůstáváte nečinný? Denně umírají děti hlady nebo na nemoci, které by bylo možné vyléčit, případně jim očkováním zabránit. Vy však tuto skutečnost ignorujete a své peníze utrácíte za zbytečnosti. Život dítěte vám nestojí za to, abyste si upřeli pár korun a investovali trochu času, a tím mu zachránili život. Jaký je rozdíl mezi dítětem tonoucím přímo před vámi a dítětem o pár set či tisíc kilometrů dál? Z morálního hlediska žádný – alespoň podle Singera.

Morální postoj

Přitažlivost Singerova příkladu se zakládá na rozostření hranice mezi dobročinností a záchranou – pokud bychom se nepokusili zachránit tonoucí dítě, neprovinili bychom se jen vůči morálce, ale i spáchali trestný čin neposkytnutí pomoci. Darovat peníze na vakcinaci dětí v Africe je projevem dobré vůle, již nelze vymáhat zákony. Dle Singera je obojí na stejné úrovni – pokud nemůžeme pomoci všem trpícím dětem, neznamená to, že nemáme povinnost pomoci co nejvyššímu počtu.

Podle Singera lze jen neúnavný boj a neustálé vlastní omezování ve prospěch zranitelnějšího považovat za morální postoj

V Singerově morální filozofii člověk každodenně bojuje, aby smrti vytrhl co nejvíce životů. Žije v jakési rozšířené přítomnosti – za své blízké považuje i neočkované malé Afričany. Podle Singera lze jen takový neúnavný boj a neustálé vlastní omezování ve prospěch zranitelnějšího považovat za morální postoj.

Singer tím poukázal na naladění, kterým se aspoň dle MacFarquharové mnozí „pachatelé dobra“ vyznačují: jejich duše je ve válce. Poukaz na válečný stav je přiléhavý, protože za války se tradičně i pro člověka „běžnější“ morálky morální laťka zvedá – dobročinnost není omezená na nejbližší. Člověk by měl být ochotný bojovat za vznešenější ideály, anebo když ne za ně, pak alespoň za širší okruh lidí než za bezprostřední rodinu a přátele.

Podmíněnost časem a okolnostmi

O podmíněnosti „morálního rozpoložení“ časem i okolnostmi svědčí i další dobové posuny, například v dárcovství ledvin. V šedesátých letech, kdy se jejich transplantace začaly provádět, bylo na rodinné příslušníky, kteří darovali třeba svému potomkovi ledvinu, nahlíženo jako na hrdiny. Naopak takzvaní altruističtí dárci, jedinci, kteří projevili ochotu darovat ledvinu neznámému člověku, byli považováni za případ pro psychiatra – hovořilo se o masochistické poruše.

O podmíněnosti „morálního rozpoložení“ časem i okolnostmi svědčí i dobový posun například v dárcovství ledvin

Dnes situaci hodnotíme odlišně – nad matkou, která by odmítla darovat dítěti svou ledvinu, bychom měli sklon se pozastavovat, a naopak jsou často za hrdiny považováni ti, kdo jsou ochotní darovat kus sebe člověku, jenž by bez jejich pomoci zemřel.

Tento posun lze objevit i v knihách Petera Singera. Zatímco ve své první knize obdivuje matku darující ledvinu své dceři, v nejnovější Co nejvíce dobra. Jak efektivní altruismus mění pojetí etického života považuje dárcovství ledviny neznámému člověku za nejvyšší projev morálky.

Aaron Pitkin

S Peterem Singerem je spojená i morální biografie Aarona Pitkina. Ten si totiž po přečtení článku „Hladomor, bohatství a morálka“ položil otázku: Kteří tvorové jsou na naší planetě nejutlačovanější a mohli by nejvíce profitovat z mé pomoci? Volba byla jasná – jen v USA se ročně zabije více než osm miliard kuřat a většina se dožije jen osmi týdnů, které však prožijí v bolestech, neboť jsou vykrmována do značných rozměrů a jejich nožičky pak nejsou schopné unést překrmené tělo.

Američtí odborníci na zemědělství i ochranu zvířat se shodují, že nikdo neučinil pro život kuřat tolik jako Aaron Pitkin

Pitkin si uvědomil, že omezení strasti těchto nebohých tvorů by výrazně přispělo k poklesu utrpení na světě. A současně, že kauza kuřat závisí na něm – ostatní zvířata, například krávy, prasata či opuštění psy či toulavé kočky, si na nedostatek obhájců nemůžou stěžovat. Kdo kdy ale pomyslel na kuřata?

Proto začal usilovně a systematicky pracovat a omezil i spánek na čtyři hodiny denně, aby netrpěl nepříjemným pocitem, že připravuje kuřata o naději. Američtí odborníci na zemědělství i ochranu zvířat se shodují, že nikdo neučinil pro život kuřat tolik jako Aaron Pitkin – přinejmenším v USA způsobil revoluci v chovu kuřat, čímž nepochybně dosáhl svého cíle – radikálně snížil utrpení na Zemi.

Murlidhar Amte

Pitkin je kalkulující „pachatel dobra“. Ind Murlidhar Amte přezdívaný Baba tvrdí, že o pokles utrpení na světě nikdy neusiloval – vše, co dělal, bylo jen kvůli překonání vlastního strachu. Od dětství nesnášel slabost a brzy si uvědomil, že existuje jediný způsob, jak strach zahnat – neustále se potýkat s tím, co jej vyvolává. Proto se vystavoval nepohodlí a vyhledával potíže. Utrpení považoval za cestu k poznání.

Ind Murlidhar Amte přezdívaný Baba tvrdí, že o pokles utrpení na světě nikdy neusiloval – vše, co dělal, bylo jen kvůli překonání vlastního strachu

Zlom v Amteho životě nastal, když jako mladý právník jednou navečer potkal na ulici schouleného člověka. Přiblížil se k němu, aby zjistil, co mu je, a spatřil hluboké rány hnisající až na kost. Amte začal utíkat, pak se však zastavil – nikoliv ze soucitu, nadále byl znechucen, a to nejen nemocným, ale i sám sebou. Co právě udělal on, který se nikdy ničeho nezalekl? Uprchl před nebohým umírajícím. Amte si ten den řekl: „Lepra se stane tvým osudem.“

Nejprve se nechal zaměstnat v nemocnici pro pacienty s touto stigmatizující nemocí a ošetřoval otevřené rány, které ho onoho večera k smrti vyděsily. Rok strávil studiem lepry v Ústavu pro tropickou medicínu v Kalkatě, kde se dozvěděl, proč se nedaří vyvinout účinnou léčbu – touto nemocí nelze infikovat zvířata a následně na nich zkoumat možnosti léčby.

Kolonie pro pacienty s leprou

Amte proto požádal lékaře, aby ho infikoval leprou a učinil z něho pokusné zvíře. Ten sice na odvážné rozhodnutí přistoupil, ale Amteho čekalo zklamání: leprou neonemocněl, byl vůči ní imunní. Navzdory pesimistickým očekáváním byl lék v roce 1950 vyvinut a Amte následně začal rozvážet léky nemocným po celé Indii.

A současně si uvědomil, že lepra představuje nejen zdravotní, ale i sociální problém. Lidé se sice uzdraví, ale jejich nervová soustava je často trvale poškozena a těla uzdravených poznamenaná nemocí. Amte proto založil pro pacienty s leprou kolonii, kde se cítili nejen v bezpečí, ale i dostávali lékařskou péči, a především nabývali důstojnost. Tak vznikla kolonie „Anadwan“ (Les radosti).

Amte založil pro pacienty s leprou kolonii, kde se cítili nejen v bezpečí, ale i dostávali lékařskou péči, a především nabývali důstojnost

Nemocní v ní pěstovali obilí, zeleninu, chovali krávy a poté, co se Amtemu podařilo přesvědčit Indy, že se nemusejí plodů zpracovaných vyléčenými lidmi obávat, se kolonie stala ekonomicky nezávislou. Pak učinil Amte další krok – do kolonie začal zvát umělce, hudebníky, filozofy i politiky. Dalajláma v ní zasadil strom.

Z „Lesu radosti“ se navzdory všem předpokladům stalo věhlasné kulturní centrum. Dnes se kolonie rozrostla na městečko, které zajišťuje živobytí pěti tisícům Indů, stojí zde dvě nemocnice, škola, sirotčinec i škola pro zrakově a sluchově postižené. Současným správcem je Amteho syn.

Sue a Hector Badeauovi

Dobročinnost Sue a Hectora Badeauových také vznikla z úzkosti. Skutečnost, že je na světě tolik dětí, o něž nikdo nemá zájem a které nikdy nezažijí rodinu, naplňovala manžele smutkem, nikoliv však bezmocí – ke dvěma vlastním potomkům adoptovali 20 dětí – často těžce nemocných či fyzicky postižených.

Život manželů Badeauových byl poznamenán nedostatkem spánku, peněz a přemírou starostí, jak se jejich děti vyrovnají se svým těžkým osudem. Rodina překonala smrt tří dětí, manželé se museli smířit s několikaletým uvězněním adoptovaného syna, těhotenstvími dospívajících dcer či s drogovými závislostmi. Deset z 22 dětí dnes vede běžný rodinný a pracovní život, zbytek je odkázán na pomoc bližních.

Život manželů Badeauových byl poznamenán nedostatkem spánku, peněz a přemírou starostí, jak se jejich děti vyrovnají se svým těžkým osudem

MacFarquharová své hrdiny neidealizuje a ukazuje, jak je morální hrdinství obtížné a občas spojené s jednáním, které vyvolává i u lidí „skromnější“ mravnosti rozpaky. Pitkin působí poněkud posedle, sebestředně a místy i směšně. Amte zase vyvolává dojem, že je nesmyslně tvrdý a do určité míry i malicherný – není totiž úkolem člověka vypořádat se s tím, že se občas bojí?

Manželé Sue a Hector Badeauovi působí nejběžněji, ale paradoxně i „nejsvatěji“ – procházejí jednou krizí za druhou, zažívají každodenní vyčerpávající péči o své děti, smutek nad selháními i radost nad občasnými vítězstvími, Hector bojuje s alkoholismem a Sue s otázkou, zda se svým manželem chce žít. A uprostřed těchto problémů se jim jakoby mimochodem podaří zázrak: dát pocit bezpečí 20 dětem, jejichž život začínal v beznaději.

Lidskost a mimořádnost

Pachatelé dobra v podání MacFarquharové jsou výtkou všem, kteří se příliš neobětují pro dobro Země a dobročinnost konají v bezpečí svých domovů. Proto mají sklon výkony protagonistů umenšovat a dokonce snižovat jejich lidskost. V knize se pak odráží Orwellova poznámka:

MacFarquharová ukazuje, že se lidskost a mimořádnost nevylučují – jen ten, kdo je hluboce lidský, může dosáhnout téměř vlastností světce

„Obecně se má za to, že obyčejný člověk nechce být svatým, protože je to příliš těžké. Řečeno jinak, předpokládáme, že průměrný člověk je nevyvedený světec. Dost pochybuji, že toto hledisko na věc je správné. Většina lidí totiž nechce být světcem a je dost pravděpodobné, že mnozí, kteří usilují o to stát se svatými, nikdy nepocítili touhu být skutečně lidskými.“

Pozoruhodnost příběhů popsaných MacFarquharovou tkví v tom, že ani tito lidé nikdy neusilovali o to stát se světci. Ve svém usilování byli dokonce příliš lidští – povzbuzovala je touha uspět před druhými i před sebou samými, překonat strach nebo pocit méněcennosti. MacFarquharová ukazuje, že se lidskost a mimořádnost nevylučují – jen ten, kdo je hluboce lidský, může dosáhnout téměř vlastností světce.

Potěšení v plnění povinností

Příběhy nejsou návody, jak správně žít, pro ty, kdo nejsou stejně nápadití jako hrdinové MacFarquharové, ani si nedokážou stejně jasně formulovat smysl života. Jedno obecné poselství se v nich přece jen ukazuje: obvykle se má za to, že světci – nejspíše ti, jež měl na mysli britský spisovatel George Orwell (1903–1950) – jsou utrápení.

Životy lidí ukázané MacFarquharovou jsou navzdory mnohému trápení mimořádně radostné – její hrdinové nacházejí bezmezné potěšení v plnění povinností, které si uložily

Životy lidí ukázané MacFarquharovou jsou však navzdory mnohému trápení mimořádně radostné – její hrdinové nacházejí bezmezné potěšení v plnění povinností, které si uložily. V této radosti, kterou nezkalí ani trvalý strach o nemocné děti v případě Sue Badeauové, tkví jejich největší síla.

Možná je tato síla směrodatná i pro ty, které z „páchání dobra“ jen tak někdo neobviní – nehledat uspokojení v tom, co chceme, ale naučit se milovat to, co máme činit a radovat se z plnění povinností, a to dokonce s trpkostí, která je jejich součástí. Amte poznamenává: „Na ty, se kterými jsem se mnoho nasmál, jsem dávno zapomněl, ale nikdy nezapomenu na ty, s nimiž jsem plakal. Potřebujeme těsnější pouto s bolestí, které je s to proměnit svět. To je jediné náboženství, jež potřebujeme.“

Strangers Drowning: Voyages to the Brink of Moral Extremity

Tonoucí cizinci. Cesty k nejzazší morální krajnosti

AUTOR: Larrisa MacFarquharová

VYDAL: Allen Lane 2015

ROZSAH: 336 stran



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.