Je možné být převzdělán? Úvaha nad otázkou, proč a jak diverzifikovat vysoké školy.

Dualita odbornost-vzdělanost způsobila současnou ideovou vyprázdněnost vysokého školství. Stát by měl v různé míře podporovat oba typy škol.

Diversifikace škol. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Diversifikace škol. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Diversifikace škol. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Může být člověk převzdělán? Na tuto otázku se pokusil odpovědět děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Stehlík v článku, který vznikl na půdorysu diskusního příspěvku místopředsedy Akademického senátu FF UK Samuela Zajíčka na setkání Athenaea pro 21. století letos 11. dubna, jenž je i jeho spoluautorem. Michal Stehlík a Samuel Zajíček pro své uvažování o kvalitě vysokých škol vyšli z poměrně radikálního názoru profesora Jana Zrzavého v rozhovoru pro Lidové noviny 19. prosince 2011:

„My to celé děláme za cizí, tedy vesměs státní peníze. Že může být někdo nedovzdělaný, je banální zjištění – někdo jiný totiž může být i převzdělaný. Historik, který neumí latinsky, představuje stejné selhání školství jako dermatovenerolog, který latinsky umí. Stát má financovat právě to vzdělání, které je třeba pro určitou práci (včetně práce například egyptologa nebo analytického filozofa), a ani o fous víc. Další zvyšování moudrosti je jistě skvělá věc, ale, prosím, ve volném čase a za své.“

Názor profesora Zrzavého vyvolal poměrně velkou kritiku: Jak může být někdo převzdělán? Kdybychom parafrázovali jeden z klasických filmových citátů: „Přece i skladník ve šroubárně si může přečísti Vergilia v originále!“ Pravda, filmový profesor Hrbolek poskytuje hodiny latiny jako soukromé, tudíž by s profesorem Zrzavým nebyl ve sporu. Velká část akademiků by však pravděpodobně souhlasila s tím, že to je skutečnost spíše nahodilá a že ideální škola by měla nabízet všem, ať už historikovi, či dermatovenerologovi, maximum vzdělání. A že skladník, který čte Vergilia v originále, není převzdělán, ale prostě vzdělán.

Navzdory tomu otázka zůstává: Může být člověk převzdělán, či nikoli? Možná, že je v tomto případě chybně pojaté samotné východisko: že existuje shoda v tom, co se od vzdělání očekává, co se za vzdělání považuje. Obvyklá představa je, že význam slova „vzdělání“ je jednoznačně dán. Tato teze je však mylná. Vzdělání se dá pojmout a pojímá se více způsoby.

Dvě pojetí

Jedno pojetí vzdělání – nazvěme ho „odborným“ – navazuje na zmíněný názor. Vzdělání je chápáno účelově vzhledem k zaměstnání, nebo, jak praví vysokoškolský zákon, studium je chápáno jako „soustavná příprava na budoucí povolání“. Účelem studia je být připraven.

Specializace studia je žádoucí, naopak není žádoucí připravovat se zároveň na dráhu historika i dermatovenerologa. Kdo zná cokoli nad to, co k výkonu svého povolání potřebuje, je převzdělán. Je triviálním konstatováním, že určité znalosti a pochopení mohou efektivnímu výkonu některých povolání dokonce bránit.

Každý člověk je vždy nedovzdělaný. A pokud nemá být zcela nevzdělaný, musí se specializovat.

Proti tomuto je jiné, snad klasičtější, nazvěme ho „vzdělanostní“ pojetí vzdělání – vzdělání jako ideál. Ideální vzdělanec ví vše o všem, čte Platóna i Vergilia v originále, ráno provede operaci mozku, odpoledne pracuje na svém fyzikálním výzkumu a večer po hře na housle přidá opět další strofu k rozepsanému sonetu. Vzdělanost se jeví jako kultivace člověka, je hodnotou sama o sobě.

I z tohoto důvodu je vzdělanost pouze jedna (jak už to ideality mají v povaze) a nelze mluvit o „převzdělanosti“. Naopak, každý reálný člověk, protože je konečný, je vždy nedovzdělaný. A pokud nemá být zcela nevzdělaný, musí se specializovat. Ale specializace je tímto vynucená, nikoli dobrá sama od sebe.

Rozdílné důsledky

Obě pojetí mají pro školy, které by je chtěly naplňovat, rozdílné důsledky. Ideální školou ve smyslu odborného pojetí vzdělanosti je „školicí středisko“ pro jednu zcela konkrétní pozici v jedné konkrétní firmě. Ideální školou ve smyslu pojetí vzdělanostního je ta, ve které jsou studenti po celý svůj život vzděláváni co nejlépe v co nejširším spektru oborů. Obojí je nerealistické.

Pokud se školství nemá stát prostorem, jehož prostřednictvím by soukromé firmy socializovaly své náklady na zaškolování zaměstnanců, nelze připustit takto úzké pojetí specializace. Trh se navíc vyvíjí, firmy krachují, vznikají nové a je třeba, aby absolventi dokázali na změny reagovat, aniž by museli studovat vždy odznovu. Škola, která chce poskytovat kvalitní vzdělání v odborném pojetí, musí proto své studenty připravovat na určitou třídu profesí, přičemž by měla zároveň operativně přihlížet k momentálnímu stavu trhu práce.

Obě pojetí vzdělání – „odborné“ i „vzdělanostní“ – mají pro školy, které by je chtěly naplňovat, rozdílné důsledky

A naopak, není možné, aby stát financoval bez jakýchkoli podmínek nekonečné studium lidem, kteří je nikdy neuplatní a vlastně nikdy nebudou odborníky v žádném konkrétním oboru. Reálně tedy musí i škola, která usiluje o vzdělávání „vzdělanostní“, nabízet určitou specializaci. Byť může a měla by nabízet široké spektrum volitelných předmětů, musí zaručit, že v historicky krátké době vychová absolventa, který bude mít v alespoň jednom oboru špičkové znalosti.

Různé funkce

Může se sice zdát, že dualita odbornost-vzdělanost vyjadřuje pouze krajní extrémy a každá realistická škola se pohybuje někde mezi nimi, ale není to pravda. Naopak tvrdíme, že právě toto pojetí způsobilo současnou ideovou vyprázdněnost vysokého školství. Dvojí tvář škol je třeba brát zcela vážně a stát by měl v různé míře podporovat oba typy. Právě v tom se totiž otvírá možnost diverzifikace vysokých škol.

Školy odborné přinášejí mnoho užitečného – lepší uplatnitelnost absolventů na trhu práce, vyšší propojení s praxí a z toho vyplývající flexibilitu. Snad i vyšší výkon ve vývoji a inovacích, aplikované vědě. Jejich rolí je vychovávat úspěšné pracovníky a podnikatele. Jejich nevýhodou je, že v rámci těchto škol může být jen těžko reprodukován pedagogický sbor. Pedagogové musejí většinou přicházet zvenku, ať už z praxe, z ciziny nebo ze škol „vzdělanostních“.

„Užitečnost“ vzdělanostních škol spočívá zejména v  reprodukci intelektuální elity, jež hraje ve společnosti nezastupitelnou roli

Školy vzdělanostní mají zcela jinou funkci. Jejich „užitečnost“ spočívá zejména v  reprodukci intelektuální elity, jež hraje ve společnosti nezastupitelnou roli – například vysokoškolských pedagogů, osobností v kultuře, neziskové sféře, státní správě, vědě či výzkumu. Tato užitečnost vynikne v horizontu několika generací, při podstatných výkyvech či změnách společenského prostředí. Doménou těchto škol je výzkum, z velké části základní, interdisciplinarita a reflexe. Nevýhodou je určitá míra neakceschopnosti (udržování tradice, konzervativismus) a nepraktičnosti („odtržení od reality“).

Kvantifikace

U obou takto definovaných typů škol lze měřit kvalitu vzdělávání. Ale různým způsobem. Odborná škola je tím lepší, čím rychleji vychovává na trhu práce co nejúspěšnější absolventy. Vzdělanostní škola je tím lepší, čím větší přehled její absolventi mají, čím lépe dokážou navázat na tradici (pojatou mezinárodně) a kreativně ji rozvíjet. Obojí se dá (snad) dokonce nějak měřit, kvantifikovat, byť ze zkušenosti víme, že vždy s problémy.

Většinou jsme schopní měřit jen kvantity, které jsou sice nepochybně spjaté s kvalitou vzdělávání, ale zároveň o nich víme, že pouhé jejich zlepšování samo o sobě ke zvýšení kvality vzdělávání nevede. Jsou totiž pouze jejím projevem, nikoli její příčinou – například vědecký výkon, grantová úspěšnost pedagogů, mobilita studentů či podíl studentů na pedagoga.

Odborná škola je tím lepší, čím rychleji vychovává na trhu práce co nejúspěšnější absolventy

Pokud nechceme na školy napasovat jednotný mustr a tvrdit, že všechny musejí být jak odborné, tak vzdělanostní (ideálně v poměru, který stanoví moudrá „objektivní“ komise), pak je zřejmé, že kvality obou typů škol jsou reálně nesouměřitelné. To bohužel vede k zásadní nutnosti: kvalita může být porovnávána pouze v rámci škol stejného typu. Proč bohužel? Protože s kvalitou budou vždy souviset finance.

Nutnost politického rozhodnutí

Z uvedeného vyplývá, že to může být výhradně politické rozhodnutí „shora“, které stanoví, kolik financí bude směřovat školám vzdělanostního typu a kolik školám odborným. Nemusí být nutně politickým rozhodnutím „shora“, které školy mají být které. To ať si školy třeba rozhodnou samy, jak se samy cítí.

Finance, které se budou rozdělovat těm či oněm (přinejmenším ty, jež se rozdělují dle kvalitativních parametrů), však musejí být na tyto dvě pomyslné hromádky rozdělené předem. (Podobně jako jsou v Metodice hodnocení výsledků výzkumných organizací rozděleny aplikované výsledky a výsledky základního výzkumu.) Takové rozhodnutí by si však žádalo jednak koncepci, jednak zodpovědnost.

Výhradně politické rozhodnutí „shora“ stanoví, kolik financí bude směřovat školám vzdělanostního typu a kolik školám odborným

Tím se vracíme se k samotným principům případné vysokoškolské reformy. A je otázkou, zda bude mít někdo k takovému kroku sílu a ochotu.

Charakter vzdělávání

Netvrdíme, že uvedená pojetí vzdělanosti jsou jediná možná. Stejně jako si neděláme nárok na to, že se jimi vyčerpávají role vysokých škol. Lze použít i pojetí, ve kterém je jednou z rolí vysokých škol jenom stáhnout mládež z ulic, sloužit coby levné odkladiště jinak nezaměstnaných, do nichž jakoby mimochodem někdo natluče i nějaké znalosti, což je možná předpokladem vzdělávací politiky Evropské unie v minulých 20 letech.

Je vhodné i uvažovat o samostatné kategorii o uměleckých školách. A není ani jasné, zda by rozdělení „vzdělanostní“-„odborná“ mělo jít po celých školách/institucích, fakultách, nebo třeba pouze po oborech. (Zde je třeba se zamyslet nad návazností na akreditační proces.)

Jsme však přesvědčeni, že charakter vzdělávání není pouze jeden. A pokud chceme uvažovat o kvalitě vysokých škol, pak to musíme vzít v úvahu.