Je-li mediální obraz pravdivý, letošní rok nebude lehký

Historik Jiří Hanuš začal rezignovat na novoroční předsevzetí. Nyní ale uvažuje, že by je obnovil. Navedly ho k tomu čtyři články na internetu.

Detail billboardu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Detail billboardu. | foto: facebook.comReprofoto
Detail billboardu.

První kauza se údajně odehrála v krásném francouzském městě Publier. Protože jsem u Ženevského jezera asi dvakrát byl a vždy mě okouzlila místní příroda i kultura, informace mě zaujala. Tvrdí se v ní, že město dostalo na odklizení sochy Panny Marie postavené v roce 2011 tříměsíční lhůtu. Poté mají následovat pokuty sto eur denně.

Zajímavý je důvod. Ještě bych akceptoval vysvětlení, že socha je ošklivá. Poučen z tuzemských diskusí, vím cosi o estetické nesnášenlivosti doprovázející výstavbu podobných skulptur. V Brně bylo například sousoší hraběte Jošta na koni označeno za Jošta na žirafě a málokdo dbal, že koňská žirafa nemusí být vždy kočkopes.

U soch s náboženskou tematikou bych byl opatrnější. Panenka Maria byla slušné děvče, vdávat se musela velmi mladá a neměla na růžích ustláno, neboť jejího prvorozeného se rozhodli zabít všichni politici, kteří se tehdy vyskytli v Jeruzalémě.

Všem stejně

Ve sladké Francii, která se kdysi nazývala „prvorozená dcera církve“, se starostovi města Publier dostalo vysvětlení, že musí sochu strhnout, neboť byla financována z veřejných peněz a stojí na obecním pozemku. Příkaz k odstranění tedy vychází ze známé francouzské zásady oddělení církve od státu.

Francouzi ve snaze o spravedlnost, rovnost a náboženskou neutralitu státu chtějí měřit všem stejně. Zakázali nosit ženám šátky přes obličej, neboť jejich nošení považují za propagaci náboženských symbolů.

Francouzi ve snaze o spravedlnost, rovnost a náboženskou neutralitu státu chtějí měřit všem stejně. Zakázali nosit ženám šátky přes obličej, neboť jejich nošení považují za propagaci náboženských symbolů. U Panny Marie jde o prosazení téhož striktního liberalismu, podle nějž si šátek můžete nasadit až doma v kuchyni a Panenku Marii strčit do sklepa.

Nic proti tamním principům. Francouzi mají od revoluce v roce 1789 s náboženstvím problémy a věří, že je princip oddělení veřejného prostoru od soukromého uchrání od náboženského násilí a všech druhů despotismu. Nemusíme být téhož mínění, ale je to jejich země a jejich princip. Intelektuálně je to ovšem zvláštní postoj.

Přímluva za Francouze

V podstatě též říká, že nejsou rozdíly mezi náboženskými kulturami a že každá si zaslouží měřit vždy a za každé situace stejným metrem. To je očividně nesmysl. Šátek na obličeji totiž může být využit jako náboženský symbol i jako prostředek ke skrývání identity, což může být v dobách muslimského fundamentalismu a džihádismu nebezpečné.

Budu se přimlouvat u Panny Marie sošné i bez-sošné, aby se Francouzi báli toho, čeho se bát mají, a nebáli toho, čeho se bát nemusejí

U Mariiny sochy se nejvýše mohou shromažďovat věřící, kteří se modlí za blaho téže Francie, která je dnes v ohrožení násilníky, v horším případě lidé, kteří chtějí demonstrovat za svá politická práva, na což mají i podle francouzské ústavy nárok.

Mé první novoroční předsevzetí na základě této zprávy zní: budu se přimlouvat u Panny Marie sošné i bez-sošné, aby se Francouzi báli toho, čeho se bát mají, a nebáli toho, čeho se bát nemusejí.

Pouhé konstatování

Druhá informace, jež mě zaujala, byla reakce některých evropských lídrů na smrt diktátora Fidela Castra z Ostrova nesvobody Kuby. Například předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil: „Jeho (Castrovou) smrtí ztrácí svět muže, který byl pro mnohé hrdinou.“

Junckerovým slovům se nedá nic vytknout, neřekl totiž, že byl revolucionář pro něho nebo pro Evropu hrdinou, pouze konstatoval, že byl hrdinou pro mnohé

V mediální přestřelce, která se odehrávala ve všech evropských státech, se objevili jeho obhájci, kteří převážně argumentovali: Junckerovým slovům se nedá nic vytknout, neřekl totiž, že byl revolucionář pro něho nebo pro Evropu hrdinou, pouze konstatoval, že byl hrdinou pro mnohé. U této argumentace se chvíli zastavme.

Po stránce logicko-formální se obhájcům tohoto výroku a jeho autorovi nedá nic vytknout. Je to stejné jako říct, že i když mnozí lidé jedí psy, neznamená to, že je mám každou neděli k obědu i já. Na druhé straně je jasné, že s touto formální logikou v uvedeném případě nevystačíme. Existuje přece kontext, v němž výrok nachází.

Přípitek na zdraví

Odhlédněme od skutečnosti, že podobně nenapadnutelné věty vyslovil například ruský nebo čínský prezident. Jde spíše o to, že pokud hlavní větu své výpovědi, kterou pronáším o diktátorovi, naformuluji jako Juncker, něco podstatného svým spoluobčanům sděluji. Pokud by například řekl, že byl Castro mužem, jehož budou soudit dějiny, ale že si mnozí lidé oddechli, že už éra tohoto odpudivého diktátora, který si zahrával s atomovou bombou, skončila, kontext je v zásadě zcela jiný – včetně signálu, který by vyslal světu.

Nejsem krvežíznivý a nepiju pro radost ze smrti kohokoli, připiji vždy na zdraví těch, kteří v šeru kubánského komunistického slunce čekají na lepší dny

Není tedy jedno, jaká slova Juncker použil. Kdo ví, třeba se jen bál říct to naplno, aby nevyšly jeho sympatie napovrch, a obhájci se mohli opřít o vratkou stavbu logiky, která je správná a přitom nemá žádný smysl.

Novoroční předsevzetí k této kauze je ze všech nejjednodušší. Rozhodl jsem se vypít jednu skleničku kubánského rumu a vykouřit jeden havana-doutník vždy, když se krásný ostrov, po léta zamořený revoluční komunistickou ideologií, přiblíží o kousíček svobodě. Nejsem krvežíznivý a nepiju pro radost ze smrti kohokoli, připiji vždy na zdraví těch, kteří v šeru kubánského komunistického slunce čekají na lepší dny.

Výroba nových lidí

Třetí článek, který bych rád zmínil, komentuje prezentaci nové příručky pro učitele britskou Asociací internátních škol. Ta by měla učitelům pomoci orientovat se ve spletitém houští různých pohlavních identit, tedy něčemu, čemu se říká transgender. Mladí Angličané a Angličanky mají zřejmě potíž odlišit, zda jsou chlapečky nebo děvčátky.

Učitelé se dozvídají například význam slova „genderqueer“, který označuje lidi, kteří se necítí být ani mužem, ani ženou, nebo termínu „pansexuál“ – to je prý člověk, kterého přitahují úplně všichni – muži, ženy i transsexuálové. Moderní doba jako by vyráběla nové lidi.

Příručka údajně navrhuje i terminologii, protože jde především o to, aby učitelé, nedej bože, nějakého žáka či žákyni, které se mohou cítit o jedné přestávce hochem a o druhé přestávce děvčetem, neurazili v jeho/jejím cítění. Proto jsou vyzývání, aby se nebáli užívat neutrální zájmeno „zie“ namísto standardních „he“ (on) nebo „she“ (ona). Do češtiny bychom to možná překládali jako „ono“.

V britských školách či internátech bychom tedy mohli brzy uslyšet například věty: „Ono to šlo na záchod, ale na chlapecký. Proboha, bude to onu vyhovovat!?!“ nebo „Mám na ono spadeno, ale to víte, praštit to nemohu, ještě by si to stěžovalo!“ či „Ono je tak milé, ale bohužel nám propadá ze čtyř předmětů...“

Nedosti na tom. Jazyk je prostředek pro kreativce. Učitelé se dozvídají například význam slova „genderqueer“, který označuje lidi, kteří se necítí být ani mužem, ani ženou, nebo termínu „pansexuál“ – to je prý člověk, kterého přitahují úplně všichni – muži, ženy i transsexuálové. Moderní doba jako by vyráběla nové lidi.

Volba pohlavní identity

Příručka navazuje na současné nařízení. Prý už 80 státních škol zavedlo pohlavně neutrální uniformy, což bych rád spatřil, neboť nevím, jak si představit obal na zadek a nohy, který by nepřipomínal buď kalhoty, nebo sukni. Učitelům soukromých škol, které navštěvují jen mladé dívky, je vštěpováno, aby neužívali výrazy jako „slečny“ či „mladé dámy“, ale v tomto případě důsledně využívali bohatosti jazyka užíváním neutrálního „žáci“. Politická korektnost při užívání jazyka je tedy někdy kreativní, jindy zcela sucharská.

Podle deníku The Daily Telegraph hnutí za práva transgenderových lidí souvisí s takzvaným zákonem o rovnosti, který zaručuje dětem zvolit si svou pohlavní identitu

Podle deníku The Daily Telegraph hnutí za práva transgenderových lidí souvisí s takzvaným zákonem o rovnosti, který zaručuje dětem zvolit si svou pohlavní identitu – autorka příruček Elly Barnesová měla navíc prohlásit, že učitelé tyto materiály potřebují, protože se v jejich mládí problematika LGBT komunity tolik neřešila. A dodala, že v britské populaci se nachází až deset procent gayů, lesbiček a příslušníků dalších sexuálních menšin.

Opět nemám nic proti ochraně těchto menšin, tím méně proti základní slušnosti vůči jinak smýšlejícím a jednajícím lidem. Každý svého štěstí strůjcem, jak praví staré přísloví. Na uvedeném příkladě mě ale zaráží několik věcí. Za prvé číslo deset procent. Před několika lety jsem kdesi četl číslo o polovinu nižší. Říkám si, u všech všudy, pokud to tak půjde dál, nebudeme muset brzy hájit menšinu heterosexuálů?

Pak mě udivilo, že v Británii, zemi vzdělanců, tak málo dají na psychologii a tak mnoho na hnutí LGBT komunit – zda se problematika genderu nepřeceňuje na úkor jiných, třeba podstatnějších problémů, které musejí teenageři řešit.

Vymýšlení jazykových novotvarů

V poslední době si také kladu otázku, jaký je vztah mezi realitou (kolik je skutečně sexuálně odlišných lidí od průměru) a výchovnou indoktrinací a sociálním inženýrstvím (jak bychom chtěli, aby společnost v této oblasti vypadala). Autorce britských příruček a jejich propagátorům jsem však vděčný, neboť mě nepřímo vyzvali, abych přemýšlel o dalším novoročním předsevzetí. V tomto případě má dokonce dvě formy.

V rámci protestu proti jazykové korektnosti hodlám vymýšlet co nejvíce jazykových novotvarů, které by byly generově rozlišené, a protože jsem rovněž učitelem, mohu si to zkoušet v praxi

V rámci protestu proti jazykové korektnosti hodlám vymýšlet co nejvíce jazykových novotvarů, které by byly generově rozlišené, a protože jsem rovněž učitelem, mohu si to zkoušet v praxi. U studentek mohu zkusit nejen standardní slečny a dámy, ale i děvčátka, beruška a apolenka. U chlapců bych mohl začít Ferdy a Mirky Dušíny (v případě ukázněných a nadaných), na druhé straně s bojary, mameluky a Bohouši (v případě neposedných až zlobivých).

Druhou formou předsevzetí v této oblasti je sepisování příručky pro ochranu budoucí menšiny – heterosexuálních chlapců a dívek. Natolik jsem slušně vychovaný, abych věděl, že není třeba chránit jen menšiny současné, ale i budoucí.

Kroky z vlastní vůle

Říká se, že nejlepší nakonec. Podle čtvrté informace nejvyšší francouzský soud potvrdil zákaz zveřejnění filmu, v němž vystupují smějící se děti s Downovým syndromem, což zdůvodnil obzvlášť ohleduplně: „S velkou pravděpodobností jitří svědomí v ženách, které z vlastní vůle učinily jisté kroky.“

Ve Francii se ročně nenarodí na 200 tisíc dětí, jejichž matky „z vlastní vůle učinily jisté kroky“

Soud údajně zareagoval na filmový dokument o dětech a mladých lidech s Downovým syndromem, který v roce 2014 vznikl ve Francii. Byl natočen u příležitosti oslav Světového dne Downova syndromu s cílem podpořit takto postižené lidi a pomoci jim začlenit se do většinové společnosti. Vystupují v něm šťastní človíčci, kteří uskutečňují své životní potřeby a žijí jako každý jiný člověk se svými radostmi i starostmi, především však žijí.

Pokud by někdo rozhodnutí soudu nerozuměl, pokusím se o překlad. Ženami, jejichž svědomí se mělo jitřit, jsou myšleny ty, které nechaly potratit své děti postižené tímto syndromem. Mohly by mít neklidné spaní, a to přece nelze dopustit. Informace dodává, že ve Francii se ročně nenarodí na 200 tisíc dětí, jejichž matky „z vlastní vůle učinily jisté kroky“.

Slzavé údolí

Nechci se pouštět do problému interrupcí, protože jednak jsem příliš stydlivý, jednak všem jeho aspektům nerozumím. Informace mě však znepokojila, ba vyděsila. Dlouhodobě si totiž myslím opak toho, co francouzský soud. Mám za to, že pokud už připustíme, že existuje nástroj nazvaný svědomím, máme jej nechat rozeznít. Máme ho totiž proto, aby bylo jitřeno, nikoli uspáváno.

Skutečnost, že žijeme, mi přijde dostačující alespoň k mírné spokojenosti, i když uznávám, že nemohou všichni za všech okolností a v každé chvíli hýkat nadšením. Žijeme v slzavém údolí. Je ale třeba uznat právo na alespoň skromný, milý úsměv pro každého!

Mají-li soudní instance nadále vystupovat jako uspavači svědomí, začnu pochybovat o zdravém rozumu soudců. Druhý důvod ke znepokojení je ještě významnější – nevím, proč by se nemohl na filmovém plátně usmát nějaký dauník, když se tam chechtá kde kdo.

Moje čtvrté předsevzetí není snadné, ale uvedená kauza si to zasluhuje. Spočívá v tom, že se budu po celý rok pokoušet rozveselit ty, kdo nemají příliš důvodů se smát a radovat. Skutečnost, že žijeme, mi přijde dostačující alespoň k mírné spokojenosti, i když uznávám, že nemohou všichni za všech okolností a v každé chvíli hýkat nadšením. Žijeme v slzavém údolí. Je ale třeba uznat právo na alespoň skromný, milý úsměv pro každého!

Protože internetovým informacím ze zásady příliš nevěřím, považuji za možné, že v těchto případech jde o pouhé novinářské kachny. V tom případě beru vše zpět a žádná novoroční předsevzetí si nedám. Zůstal jsem na Nový rok u čtyř deci vína a vlídného úsměvu na svou ženu jen tak, pro nic za nic. Není třeba se znepokojovat nad hrozivým stavem světa, který je jen mediálním obrazem. Pokud ale je pravdivý, nečeká mě lehký rok.

Počet příspěvků: 1, poslední 9.1.2017 11:52 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.