Je Kalousek ruský špión?

Jan Schneider netvrdí, že Miroslav Kalousek je ruský špión, pouze vznáší tuto otázku a vysvětluje proč.

Jan Schneider 15.2.2016
Miroslav Kalousek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miroslav Kalousek | foto:  Dan Materna, MAFRA
Miroslav Kalousek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Předseda TOP 09 Miroslav Kalousek v jednom z posledních, snad již jen kvůli vzrůstající trapnosti medializovaných výroků, prohlásil na konto Roberta Pelikána: „Ministr spravedlnosti, podle mého názoru aktivní spolupracovník ruských zpravodajských služeb, byť to nemůžu doložit, na to nebývají písemné důkazy, ale když se někdo tak chová, tak jím asi bude...“

Na rozdíl od Kalouska netvrdím, že Kalousek je ruský špión, pouze vznáším tuto otázku, a na rozdíl od Kalouska logicky vysvětlím, proč.

Popletené vzpomínky

Kalousek ve svém tvrzení uvádí, že „na to nebývají písemné důkazy“, je-li člověk agentem, nebo ne. Mohl by to jako aktivní lidovecký politik z doby socialismu vědět, ale mohl také být uveden v omyl. Je pravda, že Státní bezpečnost (StB) měla jistá omezení, co se týkalo rekvírování agentů v politických stranách sdružených do Národní fronty, nebyl to však zákaz, nebyla to zeď. Možná byli ti rekvírovaní chlácholeni, že jejich spolupráce nezanechá písemných stop.

Miroslav Kalousek za svého působení v Lidové straně Národní fronty socialistického Československa mohl opravdu přijít do styku se státobezpečnostní praxí a odtud čerpat své, nyní již trochu popletené vzpomínky

Příslušníci StB mohli mít i svým způsobem pravdu. Například europoslanec Jaromír Štětina (nestraník za TOP 09 a STAN) nebyl nikdy registrován jako agent StB, přestože spolupráci (nota bene „v zahraničí“!) vlastnoručně podepsal. Což navozuje mnoho dalších, velmi dobrých a podnětných otázek, ale nechme Štětinu ještě chvíli vydechnout.

Kalousek tedy za svého působení v Lidové straně Národní fronty socialistického Československa mohl opravdu přijít do styku se státobezpečnostní praxí a odtud čerpat své, nyní již trochu popletené vzpomínky. Proč ale Kalousek kauzu libanonských špiónů, kteří se srazili s americkými, pointuje protirusky?

Ataky proti Rusku

Je sice pravda, že jeden z nich dosáhl vysokého společenského a politického postavení na Ukrajině, ale působil tam dlouhodobě, za vlád proruských i protiruských. Z toho by mohl Kalousek stejně „logicky“ dovozovat, že Pelikán je americký špión. Takové signifikantní opomenutí je typické pro propagandu!

V agresivních atacích proti Rusku se europoslanec Jaromír Štětina často objevuje v čele pelotonu těch nejsnaživějších, a když bývá vystřídán, pak nějakým podobným kalibrem. Třeba Kalouskem.

A tak se Kalousek při nedostatku písemných či jiných logických důkazů snaží vyvodit své závěry z Pelikánova jednání. Pouze to však deklaruje, aniž by předvedl jediný argument, proč a jak by mělo Pelikánovo vydání Libanonců do Libanonu souviset s Ruskem. Nicméně usuzovat z jednání, neboli biblicky „po ovoci poznáte je“, když nejsou k dispozici písemné důkazy, je metodicky podnětné. Zejména, když to učiníme v případě protagonistů protiruské propagandy.

Již byla řeč o dobrovolném agentovi Štětinovi, jenž 19. dubna 1977 (téhož dne, kdy podepsal spolupráci s StB), udal jména šesti svých spolupracovníků, kteří mohli přinést a rozmnožovat na jeho pracovišti protistátní písemnost. Tehdy to byl dost nebezpečný „bonz“, například disident Jiří Chmel dostal 18 měsíců natvrdo jen za to, že u něho doma na večírku lidé podepisovali Chartu77.

V agresivních atacích proti Rusku se ale splachovací Štětina často objevuje v čele pelotonu těch nejsnaživějších, a když bývá vystřídán, pak nějakým podobným kalibrem. Třeba Kalouskem. Ale v čem je pointa? Celý tento spektákl totiž v prostředí normálně uvažujících lidí neodvratně vede k totální diskreditaci v podstatě jakéhokoliv, i sebeserióznějšího protiruského diskursu. A jestli se tak stane, v čí prospěch to asi bude?

Případ Angleton

Důkaz? Stačí historická paralela? Vraťme se tedy o mnoho let zpátky. V samotném lůně CIA byl po 20 let (1954 až 1974) pověřen vnitřní ochranou organizace James Jesus Angelton, špión válkou protřelý, fanatický antikomunista.

Příslušník CIA James Jesus Angleton čistil agenturu od všech sovětských a vůbec komunistických špiónů tak dlouho, až ho museli zavřít do blázince

Natolik zarytý, že neponechal svým vývodům ani špetku pochybností, a čistil agenturu od všech sovětských a vůbec komunistických špiónů tak dlouho, až ho museli zavřít do blázince. Pak teprve zjistili, kolika desítkám loajálních zaměstnanců CIA Angleton zničil nejen kariéru, ale těžce poznamenal i životy jejich rodin.

Angleton měl nějaké „opravdové“ úspěchy, ale pozoruhodně to byly jen malé ryby. Sovětské zpravodajské služby požívaly mezi profesionály ve skutečnosti značného respektu. Nedá se proto vyloučit, že Sověti sami Angletonovi občas nějakou malou rybu sami přihráli, aby tak utvrdili jeho neochvějnou pozici v CIA, protože sami by této zpravodajské službě takových škod nikdy neudělali! Pro ně byl Angleton ve svém postu k nezaplacení.

Politický požadavek

Co se stalo po Angletonově hospitalizaci? V CIA nastala kocovina a zpětný ráz takového charakteru, že si dlouhé roky každý rozmyslel někoho byť jen podezírat z defekce. Neopatrný náznak, že by někdo mohl dělat pro Rusy – a hrozila pacientská košile s těmi předlouhými rukávy.

Mnozí politici začali nevybíravě vyžadovat, aby CIA opět označila Rusko za hlavní hrozbu světového míru, protože snad i jim začalo už být trapné stále neúspěšně, leč vytrvale honit stále stejné teroristy

V této atmosféře v CIA kariérně stoupal Aldrich Ames, který byl jako sovětský a ruský špión zatčen až v roce 1994. To již bylo pozdě – a pro 19 amerických špiónů fatálně pozdě. Celá ta záležitost by byla až k nevíře, kdyby nebylo přímých souvislostí s oněmi fatálními důsledky.

CIA dlouho trvalo, než se trochu zotavila, protože není nic horšího, než zamindrákovaná a bolestivě zjizvená zpravodajská služba. A když už začala být trochu v kondici, dopadly na ni důsledky obrovských geopolitických změn a zvýšený tlak vojenskoprůmyslového komplexu.

A mnozí politici začali docela nevybíravě vyžadovat, aby CIA opět označila Rusko za hlavní hrozbu světového míru, protože snad i jim začalo už být trapné stále neúspěšně, leč vytrvale honit stále stejné teroristy, kteří mezitím již pomalu docházeli důchodového věku.

Skutečná pointa

A tak i u nás povstali noví protiruští bojovníci, kteří si léčí své mindráky, protože si se Sověty ani s Rusy nevyřizovali účty, když to bylo aktuální, a tedy důstojné. Ba naopak, tehdy byli pěkně v houfu (samozřejmě, zase spíše v popředí), a čůrat proti větru, to ani omylem. Nicméně o to horoucněji se tohoto úkolu podjali nyní, s bláznivou představou, že tím něco z minulosti pospraví.

Protiruské běsnění vykazuje tolik nenormálností, až se člověk začíná ptát, jestli právě toto navýsost trapné a kontraproduktivní vyznění vlastně není tou skutečnou pointou

Jsou ovšem nevzdělaní, a proto si pro své napadání Ruska místo důkazů musejí vystačit s opakovanými propagandistickými žvásty. Především ale neznají slavný bonmot zesnulého poslance České národní rady Rudolfa Battěka: „Dámy a pánové, dojdete-li k závěru, že se musíte rozloučit se svou minulostí, udělejte to důkladně, ale s taktem – je to přece jen vaše minulost.“

A v čele tohoto houfu, který je zase realizátorem nějaké nadvládní politiky, se opět objevují stejná profláknutá jména. Široko daleko jim nikdo normální nekonkuruje, pouze pár mladých, připomínajících ty nejaktivnější poúnorové svazáky.

Člověk pak aby se styděl pronést cosi analyticky kritického na adresu Ruska, aby nebyl automaticky přiřazen k těmto pošukům. Celé to protiruské běsnění vykazuje tolik nenormálností, až se člověk začíná ptát, jestli právě toto navýsost trapné a kontraproduktivní vyznění vlastně není tou skutečnou pointou.