Je jedno, je-li majitelem banky Čech

Air Bank, Moneta a Home Creit se spojí do banky ovládané PPF. Ta sice není českou skupinou, ale patří Čechovi Petru Kellnerovi. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Nastal čas, aby české banky patřily Čechům?

Jan Macháček 11.10.2018
Nastal čas na české vlastníky bank? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nastal čas na české vlastníky bank? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Nastal čas na české vlastníky bank?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Air Bank, Moneta a Home Credit se spojí do jednoho bankovního subjektu ovládaného skupinou PPF. PPF sice není česká finanční skupina, ale patří Petru Kellnerovi, který Čech je. Mezi šestici největších bank v Česku se tedy dostane banka, která je svým způsobem česká. Všechny ostatní banky jako Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB, Unicredit a Reiffeisenbank patří strategickým partnerům ze zahraničí, tedy tradičním bankovním subjektům z Rakouska, Francie, Belgie apod.

Jak hodnotíte zahraniční vlastnictví českých bank, které posledních osmnáct let naprosto dominuje? Podobně tomu je na Slovensku, v Polsku i v Maďarsku. Jaké byly a jsou výhody a nevýhody takového aranžmá? Potřebujeme už české bankovnictví?

Podle mého byla největší výhodou ta skutečnost, že banky přestaly být propojené s českou politikou. Nevýhodou je odliv kapitálu. Žádám také bankovní analytiky, aby se neváhali k diskusi připojit.


 
Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Vlastnictví není příliš relevantní

Privatizace velkých státních bank spojená s jejich sanací po divokých 90. letech byl jediný způsob, jak uplatnit světový standard a know-how v našem bankovním systému. To se celkem beze zbytku povedlo. Kdo ví, kde bychom dnes ještě byli bez přispění zahraničních bank. Jejich investice se vyplatila nám i jim a zcela správně jim náleží zisk, který z toho pochází. Pokusy o omezení tohoto principu by asi porušovaly princip volného pohybu kapitálu v EU a hlavně by omezily atraktivnost našeho trhu, což by nás stálo hodně důvěryhodnosti i prostředků.

Případní čeští majitelé našich bank budou jistě hospodařit se zisky podobně jako majitelé cizí. Kdyby tak nečinili, nemaximalizovali by růst svého nebo svěřeného majetku, zpronevěřovali by se své funkci v systému.

Přitom vlastnictví není příliš relevantní. Případní čeští majitelé našich bank budou jistě hospodařit se zisky podobně jako majitelé cizí. Kdyby tak nečinili, nemaximalizovali by růst svého nebo svěřeného majetku, zpronevěřovali by se své funkci v systému. Našim cílem by nemělo být upřednostňování českých majitelů před cizími, nýbrž snaha přimět tyto majitele (ať jsou odkudkoli), aby peníze (a nejen tyto zisky) uplatňovali (investovali nebo spotřebovávali) v Česku. Chceme-li tomu pomoci, měli bychom zejména zjednodušovat byrokracii spojenou s podnikáním. Ale to už je jiné téma.



Jan Mládek, ekonom

Jan Mládek, ekonom

Plnou privatizaci bank nikdo nechtěl

Dominující vlastnictví českých bank zahraničními majiteli je suboptimálním řešením. Znamená odliv zisků do zahraničí a taky fakt, že o zásadních věcech se nerozhoduje v Praze, ale v jiných evropských metropolích. Na straně druhé však zajistilo modernizaci českého bankovního sektoru a jeho stabilizaci po bankovní krizi, která u nás probíhala v letech 1998 až 2001. Na krizi v letech 2008 až 2009 jsme byli dobře připraveni – předchozí krize byla ještě v živé paměti a banky po ní a po privatizaci měli vyčištěné bilance. Zahraniční centrály také uchránily naše banky od investic do finanční derivátů, protože tuto výnosnou činnost koncentrovaly v centrálách a české pobočky se zabývaly tím, co banky mají dělat především: financováním výroby a služeb, hypotékami a v neposlední řadě v shromažďováním vkladů občanů. Cenou za výše uvedené, bylo stahování nejen zisků, ale i některých lukrativních obchodů do centrály po vypuknutí krize.

Zajímavé je, že plnou privatizaci českých bank v zásadě nikdo nechtěl. Rozhodně ji nechtěl Václav Klaus, guru českých reforem v letech 1989 až 1997. Jemu vyhovovalo telefonické bankovnictví, které spočívalo v tom, že takzvaná bankovní trojka (předseda vlády, guvernér ČNB a předseda FNM) mohla zavolat řediteli některé z polostátních bank a doporučit mu, komu má půjčit. Ředitelé bank byli zpravidla vnímaví vůči těmto doporučením, neboť věděli, kdo je jmenuje do funkce.

Zajímavé je, že plnou privatizaci českých bank v zásadě nikdo nechtěl. Rozhodně ji nechtěl Václav Klaus, guru českých reforem v letech 1989 až 1997. Jemu vyhovovalo telefonické bankovnictví, které spočívalo v tom, že takzvaná bankovní trojka (předseda vlády, guvernér ČNB a předseda FNM) mohla zavolat řediteli některé z polostátních bank a doporučit mu, komu má půjčit. Ředitelé bank byli zpravidla vnímaví vůči těmto doporučením, neboť věděli, kdo je jmenuje do funkce. Privatizaci bank nechtěl ani Miloš Zeman jako předseda menšinové vlády ČSSD. Přesto právě za jeho vlády byly privatizovány klíčové české banky: Česká spořitelna, Komerční banka a také Investiční a poštovní banka. Ta poslední po opětném znárodnění. Miloš Zeman opravdu privatizovat banky nechtěl. Mohu to doložit na vlastní zkušenosti. V roce 1998 jsem publikoval v novinách článek, že je třeba privatizovat české polostátní banky, a to až na Českou spořitelnu, ze které by mohla být česká obdoba německých „landesbank“, tedy banka vlastněná spíše kraji než státem. Dostal jsem od Miloše Zemana „kartáč“ za nezodpovědné názory a poučení, že jeho vláda žádné banky privatizovat nebude.

Jenomže brzy bylo všechno jinak. Počátkem prosince 1998 dorazili na úřad vlády generální ředitel České spořitelny Jaroslav Klapal spolu s náměstkem Rudolfem Hanusem a brutálně sdělili vyděšenému předsednictvu vlády, že spořitelna má díru 12 miliard korun, na 5 miliard má oprávky, a že tedy vláda má 14 účetních dnů, aby poslala České spořitelně chybějících 7 miliard, protože jinak v půlce ledna 1999 vyhlásí bankrot banky, ve které má úspory více než polovina českých domácností. Vyděšená vláda České spořitelně ještě v prosinci 1998 chybějících 7 miliard poslala a banka byla zachráněna. Klapal s Hanusem se v lednu a únoru 1999 stáhli, ale v březnu a dubnu začali opět běhat po úřadu vlády s tím, že to není všechno a že budou potřebovat další podporu, a že je to vlastně docela obvyklé, když banka jako Česká spořitelna je občas zachraňována z peněz daňových poplatníků. Miloši Zemanovi došla trpělivost a dal pokyn k zahájení privatizace České spořitelny. Pak přišly na řadu IPB a Komerční banka.

Jinými slovy, to že máme většinu klíčových bank v zahraničním vlastnictví nebyl záměr, ale svým způsobem nehoda české transformace, kdy banky dotlačené k pochybným úvěrům byly zachráněny za cenu privatizace a velkého množství veřejných peněz. Pokud se tedy podaří tuto situaci změnit a mít alespoň některé velké banky s centrálou v České republice a s českými majiteli, bude to jen dobře. Má to jen jediné omezení, bankovní dohled ČNB by měl zajistit, že se vedení těchto bank za pár let nedostaví na vládu a neřekne: Jsme too big to fail! A bude chtít socializaci vlastních ztrát…



Pavel Kohout, Robot Asset Management SICAV

Pavel Kohout, Robot Asset Management SICAV

Čas pro větší české banky nastal

Když Zemanova vláda privatizovala po fiasku takzvané české cesty banky do rukou zahraničních vlastníků, nikdo z ekonomů neprotestoval. Byl to krok za daných okolností logický a snad i jediný možný. Nicméně od té doby uplynulo dost času, česká ekonomika mezitím dospěla a začínají se ukazovat i některé nevýhody téměř úplně zahraničně vlastněného bankovnictví.

Zahraniční vlastnictví sice dokázalo zavést do českých bank potřebnou štábní kulturu, profesionální risk management a operace, ale je zoufale nepružné, pokud jde o inovace. Jakákoli ne zcela samozřejmá nová myšlenka potřebuje schválení z Vídně, Paříže, Milána, Haagu... To vše trvá dlouho a velmi často končí zamítavou odpovědí.

Jaké nevýhody? Podobné jako ve všech ostatních odvětvích. V první řadě, bohatství je tam, kde se inkasují dividendy. Kromě toho, nejlepší pracovní místa v managementu, výzkumu, obchodu a v marketingu jsou až na výjimky v zahraničí. Český kapitálový trh hraje druhé housle dokonce i ve srovnání s Rakouskem, o Polsku nemluvě. Zahozená příležitost.

A ještě něco: zahraniční vlastnictví sice dokázalo zavést do českých bank potřebnou štábní kulturu, profesionální risk management a operace, ale je zoufale nepružné, pokud jde o inovace. Jakákoli ne zcela samozřejmá nová myšlenka potřebuje schválení z Vídně, Paříže, Milána, Haagu... To vše trvá dlouho a velmi často končí zamítavou odpovědí.

Seriózní ekonomiku nemůže tvořit jen levná pracovní síla a jí odpovídající spotřebitelský trh. Potřebuje domácí kapitál. Čas pro vznik alespoň jedné větší české banky bezpochyby nastal.



Lubomír Lízal, rektor AAU, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Lubomír Lízal, rektor AAU, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Vlastník má být irelevantní

Vlastník má být irelevantní – pokud tomu tak není, pak to znamená, že prostředí v ekonomice je jistým způsobem nestandardní a že mají vliv jiná než čistě ekonomická kritéria. Toto východisko bychom měli mít na paměti vždy, zaobíráme-li se vlivem vlastnictví (i ve financích). 

Odsunul bych národní hrdost na druhou kolej a tvrdím, že pokud neřešíme otázku bezpečnosti státu, tak dobrý vlastník je ten, který podnik efektivně (i se ziskem) dlouhodobě rozvíjí, a dobře platí své zaměstnance.

Platí to i obráceně, jako tomu bylo u letošní únorové debaty o šampionech podle francouzského vzoru. Pokud definuji oblast jako strategickou či bezpečnostní, jasně tím sděluji, že hodlám uplatňovat jiné principy než ty, které vyplývají z volné tržní soutěže a rovných podmínek, přestože legislativa pro krizové řízení je z tohoto pohledu slepá a definuje povinnosti bez ohledu na to, kdo je vlastník.

Proto bych odsunul národní hrdost na druhou kolej a tvrdím, že pokud neřešíme otázku bezpečnosti státu, tak dobrý vlastník je ten, který podnik efektivně (i se ziskem) dlouhodobě rozvíjí, a dobře platí své zaměstnance. To je pro prosperitu ekonomiky mnohem důležitější, než z jaké země vlastník pochází. Dokud nás zajímá, kdo je vlastník nad rámec národní bezpečnosti, znamená to, že nejsme standardní tržní ekonomikou.



Kryštof Kruliš, předseda správní rady Spotřebitelského fóra, z.ú. a analytik AMO

Kryštof Kruliš, předseda správní rady Spotřebitelského fóra, z.ú. a analytik AMO

Příznivé doplnění velkých hráčů

České bankovnictví si prošlo útrapami 90. let a s výrazným zapojením peněz daňových poplatníků se znovuzrodilo do podoby, jakou známe dnes. Trh je rozdělen mezi několik velkých bankovních domů vlastněných bankami ze zahraničí. Pro účely roztrhání vazeb velkých bank na stát a zavedení tržních a nikoliv klientelistických postupů úvěrování velkých podniků se tento krok zpětně jeví jako užitečný. Češi jsou spořiví a coby investoři většinou konzervativní a v neposlední řadě také relativně odpovědní dlužníci, což je samozřejmě ovlivněno i dobrým stavem ekonomiky posledních let. Naše bankovnictví si i proto obzvláště v době dluhové krize některých zemí eurozóny získalo reputaci ostrovu stability. Banky operující u nás vykazovaly mnohem větší míru finanční vitality než mnohé banky za našimi hranicemi, včetně některých matek našich velkých bankovních ústavů. To ukázalo na slabiny s rizikem přelivu kapitálu, nejen na dividendách, ale také v rámci potencionálních snah rozkládat riziko uvnitř bankovní skupiny. Vyvstal tak také jeden z argumentů, který Česká národní banka používá k odmítání fakultativního zapojení České republiky do nově vznikající bankovní unie. Jakkoliv by již současná úroveň zakotvení tržních mechanizmů v ekonomice a profesionalizace bankovnictví u nás otevíraly cestu pro větší angažmá bankovního sektoru v českých rukách, jde o běh na dlouhou trať. 

Současný stav, kdy bankovní trh ovládá několik velmi silných hráčů, bude s velkou pravděpodobností konstantou naší ekonomiky i v následujících letech.

Současný stav, kdy bankovní trh ovládá několik velmi silných hráčů, bude s velkou pravděpodobností konstantou naší ekonomiky i v následujících letech. Podle názorů odborníků dotazovaných v projektu Digital New Deal, ve kterém Asociace pro mezinárodní otázky spolu s dalšími think-tanky z regionu zjišťovala pohled předních osobností zemí Visegrádské čtyřky na vliv nových technologií na naši budoucnost, nedozná rozložení sil v bankovním sektoru přílišných změn ani vlivem očekávaných změn spojených s nástupem nových technologií. Bankovnictví je závislé na důvěře a ta se jen těžko buduje ve velkém rozsahu zcela na zelené louce. Silní hráči v bankovním sektoru navíc začali mocně investovat do nových technologií a tím fintechovému sektoru berou vítr z plachet.

Narušení poklidných vod českého bankovnictví by tak mohl podle odborníků dotazovaných ve zmiňovaném projektu narušit pouze vstup globálních technologických společností jako Google nebo Amazon do finančnictví u nás. To neznamená, že noví hráči v českých rukou mají trh zcela uzavřený. Jsou pro mnohé spotřebitele jistě vítaným zpestřením a z hlediska finančních toků v ekonomice příznivým doplněním velkých hráčů.



Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Vždyť české banky už máme

Řada komentátorů často kritizuje prodej našich nejvýznamnějších polostátních bank, který vrcholil mezi lety 1999 a 2001, do zahraničních rukou. Podle mého názoru se ale bohužel, kvůli několikaletému řádění různých zájmových skupin napojených na politiky transformační doby, nedalo nic jiného dělat. Když banky nebyly vytunelované, tak byly v dost zuboženém stavu. Jejich sanace a následný prodej bylo jen logické vyústění celé situace, ve které se nacházely. Nevýhodnost tohoto kroku se ukázala až následně. Například v době poslední hospodářské krize sloužila Česká republika jako záchranný kruh pro špatné bankovní obchody v zahraničí, kam si vlastníci sahali pro dividendy, aby sanovali svá chybná zahraniční rozhodnutí. Tyto peníze pak nutně chyběly v naší ekonomice – ve mzdách zaměstnanců bank, v dostupnosti úvěrů pro mladé podniky, ve státním rozpočtu.

V prvopočátcích transformace české ekonomiky, kdy se začaly formovat i státní instituce, vznikly dvě české banky – Českomoravská a záruční rozvojová banka vznikla v roce 1992 a Česká exportní banka o dva roky později. Obě fungují dodnes. Místo lamentování nad tím, zda zakládat nějakou další českou banku, bychom se spíše mohli zamyslet nad tím, co dělat s těmi stávajícími.

Na druhou stranu není pravdou, že bychom u nás neměli české banky. V prvopočátcích transformace české ekonomiky, kdy se začaly formovat i státní instituce, vznikly dvě české banky – Českomoravská a záruční rozvojová banka vznikla v roce 1992 a Česká exportní banka o dva roky později. Obě fungují dodnes. Místo lamentování nad tím, zda zakládat nějakou další českou banku, bychom se spíše mohli zamyslet nad tím, co dělat s těmi stávajícími.

Naše ekonomika nutně potřebuje investice, které ji v souladu s hospodářskou politikou země (ta mimochodem také dlouhodobě chybí) vyvedou z pozice levné ekonomiky. Vůbec není k zahození třeba transformace České záruční a rozvojové banky na Českou investiční banku, která by efektivněji podporovala podnikatelské investice, podstupovala trochu toho rizika, ze kterého mají komerční banky vítr, a vyhledávala nové tržní příležitosti. Stále tu mimochodem máme možnost sáhnout si na velké množství evropských peněz, které se k tomuto účelu dají formou finančních nástrojů použít. Možností, jak opravit český bankovní sektor, je spousta. Stačí si vybrat.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Mýtus o unikátní roli bank

Téma českých bank bychom měli především zařadit do obecného problému vzniku a rozvoje českého kapitalismu a tedy i postupného dotváření komunity kapitalistů českého původu. Zamyšlení si pak hned zaslouží Macháčkův komentář, že „PPF sice není česká finanční skupina, ale patří Petru Kellnerovi, který Čech je“. 

V zásadě jde jen o další šíření mýtu o unikátní roli bank v ekonomice. Připomeňme tedy i opačnou tezi, že podnikání v oboru finančních služeb je jako každé jiné a proto si nezaslouží žádné zvláštní ohledy, či dokonce speciální regulaci a už vůbec ne regulaci ze strany nezávislé, tedy politicky neodpovědné instituce typu ČNB.

K obdobně vážné debatě by mohl vést další komentář zdůrazňující fatalitu napojení bank na českou politiku, zřejmě na rozdíl od nefatálního propojení státu třeba s naší energetikou.

V zásadě jde jen o další šíření mýtu o unikátní roli bank v ekonomice. Připomeňme tedy i opačnou tezi, že podnikání v oboru finančních služeb je jako každé jiné a proto si nezaslouží žádné zvláštní ohledy, či dokonce speciální regulaci a už vůbec ne regulaci ze strany nezávislé, tedy politicky neodpovědné instituce typu ČNB.

Na předloženou otázku tedy neumím odpovědět jinak, než že vláda by měla především zařídit, aby rovněž český bankéř dostal chuť usídlit se v Česku. A nejde jen o výši zdanění, ale třeba i o ten dnešní „hon na Bakalu“, jak celou aféru OKD nedávno označil jeden bývalý kolega.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Nezapomínejme na rizika

Není úplně překvapivé, že zahraniční vlastnictví bank s sebou nese výhody, ale i určitá rizika. Spojení Air Bank a Monety patrně zásadně nezmění diskuzi o tom, zda je lepší mít více domácího kapitálu v českých bankách, ale je dobré si alespoň připomenout, že jde o víc než jen o laciný bankovní nacionalismus.

Naše banky získávají díky zahraničním bankám kredit, zvyšují svůj rating a obecně se stávají důvěryhodnějšími. Mít zahraniční vlastníky ze západu i východu je pro naše banky výhodné také kvůli přísunu zahraničního know-how, které obzvlášť po čtyřech dekádách státních bank chybělo.

Naše banky získávají díky zahraničním bankám kredit, zvyšují svůj rating a obecně se stávají důvěryhodnějšími. Mít zahraniční vlastníky ze západu i východu je pro naše banky výhodné také kvůli přísunu zahraničního know-how, které obzvlášť po čtyřech dekádách státních bank chybělo. To se od revoluce určitě změnilo, ale je možné, že zatím ne dostatečně. A především, na svobodném trhu ve svobodné společnosti se dané subjekty rozhodly tak, jak to nejlépe vyhovuje jim. Proti tomu je obtížné něco namítat.

Nicméně opomíjet rizika by bylo nezodpovědné. Zahraniční vlastnictví našich bank se může nevyplatit v případné finanční krizi. Přestože se České republice ekonomicky neobvykle daří, pokud by se propadaly trhy v zemích zahraničních vlastníků, dotkne se to i našich bank. Aniž bychom cokoliv udělali špatně. V horším případě se špatná situace skrze bankovní sektor může do České republiky přelít a problém umocnit. Mateřské banky také můžou mít zájem vyřešit své domácí problémy na úkor svých dceřiných bank na našem území. Velkým světovým matkám to trochu pomůže, pro Českou republiku může ale jít o citelnou ztrátu.

Ve spletitém a chatrně vystavěném světě současných peněz a financí nelze ani české, ani zahraniční vlastnictví považovat za jasně lepší. Nezbývá nám než věřit, že sami vlastníci bank ví nejlépe, zda dává smysl využít zahraničního kapitálu. Že to ví alespoň lépe, než úředníci či politici, kteří by mohli mít chuť do vlastnictví bank zasahovat. Spojení Air Bank a Monety je pozitivní minimálně v tom, že bude mít úžasnou možnost pozorovat rozdíly, o kterých se zatím můžeme bavit pouze na teoretické úrovni.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Na národnosti nezáleží

Na národnosti vlastníků bank, nebo dokonce na domicilu jejich matek jakožto právnických osob, nezáleží. Důležité je, že ať jsou banky české nebo zahraniční, poskytují služby českým zákazníkům a půjčují českým podnikatelům, což umožňuje hospodářský růst.

Správnou otázkou, kterou bychom si měli klást, je, proč jsou na bankovním trhu pouze velké korporace a ne žádné malé, lokální banky.

Správnou otázkou, kterou bychom si měli klást, je, proč jsou na bankovním trhu pouze velké korporace a ne žádné malé, lokální banky. Ekonomie regulace nás učí, že nákladné regulace prospívají velkým hráčům, kteří dokážou náklady regulací lépe snést. Výzkum nobelisty George Stiglera ukazuje, že to jsou právě velké firmy, které za regulace lobbují. Dojem veřejnosti, že velké firmy touží po laissez faire, nemůže být dále od pravdy.

A tak se ptejme, zda regulace na kapitálovou přiměřenost, reportovací povinnosti bank, směrnice jako MiFID nebo PSD a další a další regulace, ovládající bankovní sektor, který tak je vedle školství a zdravotnictví zřejmě nejregulovanějším sektorem, nezpůsobily, že nejen na českém trhu existuje oligopol několika málo velkých bank, kterým menší, lokální banky nemohou konkurovat.



Monitor Jana Macháčka

Počet příspěvků: 2, poslední 13.10.2018 07:42 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.