Jde jen o čest Františka Kriegla?

Dlouholetý obyvatel Prahy 2 byl jako člen předsednictva KSČ 21. srpna 1968 zatčen, a jediný nepodepsal závěrečný moskevský protokol o pobytu okupačních vojsk. Radní této pražské části však odmítli návrh, aby bylo Krieglovi uděleno čestné občanství in memoriam. Jejich rozhodnutí ještě mohlo zvrátit zastupitelstvo, ale neučinilo to. O co v této kauze jde? Píše Jan Schneider.

Jan Schneider 23.8.2014
František Kriegel (1908–1979) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy František Kriegel (1908–1979) | foto: Wikimedia CommonsČeská pozice
František Kriegel (1908–1979) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Lékař a politik František Kriegel (1908–1979) měl komunistickou minulost. Před druhou světovou válkou působil jako lékař mezinárodních brigád ve španělské občanské válce, za druhé světové války byl frontovým lékařem americké armády v Barmě. Po válce byl závodním lékařem v ČKD a členem krajského výboru Komunistické strany Československa (KSČ).

Po únorovém převratu v roce 1948 byl tajemníkem krajského výboru KSČ, v roce 1949 se stal náměstkem ministra zdravotnictví. V roce 1952 byl odvolán a vrátil se k lékařské praxi. Od roku 1960 pomáhal po čtyři roky budovat kubánské zdravotnictví. V roce 1964 byl zvolen poslancem Národního shromáždění, přičemž pracoval jako primář v krčské nemocnici.

V dubnu 1968 se stal členem předsednictva KSČ, 21. srpna 1968 byl zatčen a deportován spolu s dalšími čelnými představiteli ČSSR k takzvaným moskevským jednáním. Jako jediný ze všech odmítl podepsat závěrečný moskevský protokol o pobytu okupačních vojsk. V říjnu 1968 byl jedním ze čtyř poslanců Národního shromáždění hlasujících proti smlouvě o pobytu sovětských vojsk. Zanedlouho byli všichni čtyři zbaveni poslaneckého mandátu.

Když se v roce 1976 odehrával proces se skupinou The Plastic People of the Universe, seděl Kriegel na chodbě soudu a příznivcům Plastiků k jejich velkému užitku (a ještě větší nelibosti očumujících příslušníků Státní bezpečnosti) komentoval průběh soudního procesu. V prosinci 1976 podepsal prohlášení Charty 77 a byl velmi platný v opozičním hnutí. Zemřel v roce 1979.

Zmatená starostka

Starostka Prahy 2 Jana Černochová zdůvodnila odmítavé stanovisko k udělení čestného občanství Františku Krieglovi tím, že by osobně nebyla proti jeho udělení za jeho činnost po roce 1968, ale ne za jeho činnost po roce 1948.

Starostka Prahy 2 Jana Černochová by nebyla proti udělení čestného občanství Františku Krieglovi za jeho činnost po roce 1968, ale ne za jeho činnost po roce 1948

„Pro většinově pravicovou radu jeho dobré skutky nepřevážily ty špatné. V budoucnosti možná nějaká levicovější rada tento návrh schválí, ale už kvůli dalším čestným občanům naší městské části si toto rozhodnutí jednoznačně nemůžeme dovolit,“ řekla s citlivostí slonice v porcelánu. Občany Prahy 2, kteří jsou pro Krieglovo čestné občanství, tímto výrokem nepřímo označila zřejmě za lidi nečestné.

Starostčino stanovisko je neseriózní. Dalším kandidátem na čestného občana Prahy 2, proti němuž starostka z „kádrového hlediska“ nic nenamítá, je totiž houslista Václav Hudeček. Nic proti němu, ale Hudeček byl právě v temné „normalizační“ době členem KSČ, kdežto Kriegel jím nejen už nebyl, ale naopak vyvíjel opoziční činnost, za níž by mu starostka podle svých slov čestné občanství udělila.

Kritické hlasy

Jiný občan Prahy 2, publicista Bohumil Doležal, píše, že Kriegel projevil v srpnu 1968 v Moskvě velkou statečnost. „Byl tehdy a v té věci mým jediným legitimním politickým představitelem a udělal to, k čemu jsem ho zmocnil.“ Rozhodnutí rady v této věci považuje za „velkou drzost“.

Evangelický farář Miloš Rejchrt se pozastavil nad výrokem starostky o lidech, jako je Kriegel: „Troufám si říci, že tito lidé mají krev na rukou.“ Rejchrt s lehkou ironií konstatuje, že „mladá paní starostka, vstoupivší do politiky teprve nedávno, má právo vyrovnávat se s minulostí, kterou nezažila“. A konstatuje, že Kriegel skutečně měl na rukou krev. Každodenně. Jako lékař ve válce zejména. Kdo ví, jestli se mladá paní starostka umí vyrovnat i s tím, co se v minulosti opravdu stalo, nejen se svými představami o ní.

Jiný občan Prahy 2, publicista Bohumil Doležal, píše, že Kriegel projevil v srpnu 1968 v Moskvě velkou statečnost

Paní starostka se též sebevědomě odhodlala udělit zakladateli Nadace Charty 77 Františku Janouchovi lekci z politologie. Janouch totiž označil toto rozhodnutí rady za vítězství malosti. Starostce je prý „smutno z Františka Janoucha, který se vlastně posmívá většinovému názoru a tedy demokratickému procesu“. Většina rady prý návrh odmítla ne z malosti, ale ze svobodného rozhodnutí.

Dost starostčiných citací připomínajících sebehanění. Měla by možná psát pomaleji, když už má pocit, že musí. František Janouch totiž nezpochybnil demokratický proces ani vítězství malosti, dosažené většinou hlasů. On jej nerad, ale uznal. Proto se ozval.

Duch minulosti

Shodou okolností se tento týden naskytla zajímavá paralela. Místopředseda KSČM Jiří Dolejš se veřejně přiznal, že undergroundovou skupinu Plastic People považuje za legendu. A pak to schytal! Prudce odmítavé hrubé reakce na jeho vyjádření živě evokují normalizační atmosféru. Podle noblesního Dolejšova vyjádření jde o výlevy lidí, pro něž je typické zjednodušené černobílé vidění světa, netolerance, lidí neschopných osobnostního vývoje a upírajícího jej jiným.

František Kriegel se také zastal Plastiků. Odpor proti tomu, aby mu bylo uděleno čestné občanství Prahy 2, jako by vycházel z podobného vidění světa, jako hlasy, které zazněly kdysi proti Plastikům a nyní proti Dolejšovi.

V této kauze nejde jen o uctění památky Františka Kriegla, ale i o to, zda si občané Prahy 2 budou moci vážit svých představitelů

Václav Havel napsal v roce 1988 („Přemýšlení o Františkovi K.“): „Mladí lidé v dnešním Československu už dávno nevědí, že tu byli politikové – a dokonce i komunističtí –, kteří byli normálními čestnými a statečnými lidmi, byť třeba tragického osudu; těžko si už umějí něco takového vůbec představit…“

A dodal: „Už kvůli těmto mladým lidem by měla být napsána pravdivá a poutavá kniha o Františku Krieglovi. Nejen pro uchování památky na tohoto vzácného muže. Ale i proto, aby lépe porozuměli složitému světu, v němž žijí, lépe chápali, proč jejich předkové dělali to, co dělali, lépe rozuměli jejich problémům, ideálům a iluzím, úspěchům i prohrám. Aby si uvědomili, že i v dnešním světě lze usilovat o něco smysluplného, pakliže se člověk nebojí překážek a obětí. A aby posléze pochopili, že se politice a politikům nemusí už navždy jen posmívat, ale že si jich mohou i vážit.“

Lze dovodit, že v této kauze tedy nejde jen o uctění památky Františka Kriegla, ale i o to, zda si občané Prahy 2 budou moci vážit svých představitelů.

S. Cerman Pane Gabrieli poslechněte si ... 20:53 25.8.2014
Petr Votoupal Diky Děkuji autorovi. Petr Votoupal 22:46 24.8.2014

Počet příspěvků: 125, poslední 3.9.2014 02:43 Zobrazuji posledních 100 příspěvků.