Jaroslav Rudiš: O válečníkovi z českého paneláku

Kniha Národní třída je možná i testem čtenářovy tolerance, kam až je schopen zajít a jaký lidský příběh je ochoten vzít vlastně na vědomí.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Milada FišerováČeská pozice

„Cvič a čti a makej a čti a cvič, abys byl připravenej, až to zas bouchne. Protože tlustý pak budou hubený a hubený studený,“ zní jedna z nepřeberných životních „moudrostí“ titulní postavy nové knihy Jaroslava Rudiše Národní třída. Není to však žádný veselý román ani hlubokomyslná sociální sonda, nýbrž takřka na dřeň obnažený, stroze podaný fiktivní záznam či svědectví o dalším z Rudišovy galerie antihrdinů, jakého čas od času může každý z nás ve svém životě běžně potkat – a to v hodně pestrobarevných, nepřeberných podobách všelijakých outsiderů, vyděděnců a zkrachovanců žijících možná po tisících víceméně nerozpoznatelně kdesi vedle nás. Autor své antihrdiny umí podat tak sugestivně, až si čtenář po chvíli začíná myslet, že je možná jedním z nich.

Tímto až brutálním způsobem vyvolaný efekt pak může mít pozitivní odezvu ve vlastní reflexi takového „nehezkého“, ale přitom reálného světa a v hodnocení vlastní životní polohy bez jakéhokoliv předstírání a sebeklamu. Rudišův text je možná i testem čtenářovy tolerance, kam až je schopen zajít a jaký lidský příběh je ochoten vzít vlastně na vědomí. V případě Národní třídy je to hodně zvláštní až nepříjemná konfrontace, přesto jistou váhu má.

Mír je přestávka mezi válkama

Hlavní postava-antihrdina knihy Národní třída žije kdesi na panelákovém sídlišti v Praze, chodí do místní hospody zvané Severka a říká si podle akčního hrdiny svých „véháesek“ Vandam. A jak už je v Rudišových příbězích běžné, Vandam je hodně bizarním vypravěčem a celých téměř sto padesát stran knihy je jeho pozoruhodným a v jistém smyslu poučným monologem. Ať totiž čtenář chce či nechce, působí jako hodně brutální, zprohýbané a pomlácené zrcadlo naší současnosti. A v tom je právě síla této knihy. Ostatně, Jaroslav Rudiš je mistrným stavitelem nezapomenutelných sloganů a drsných „hlášek“.

Myslí hlavního hrdiny táhnou jen pochmurné úvahy, někdy hodně kruté a cynické, a mnohdy mající až jakousi mystickou podobuVandamova samomluva je totiž něco jako životní zpověď zcela obyčejného člověka, který zažil celý ten podivuhodný konec dvacátého století se vším všudy: s pádem komunismu a novými nadějemi, které víceméně pro každého představovaly úžasnou nabídku možností, jak se svým životem naložit úplně po svém – něco jako nová startovací čára. A jak jinak: na pozadí autorem takto vymezené osnovy se pak i sebebanálnější chyba či odbočka od šťastného normálu jeví jako totální prohra či katastrofa.

Ať prostě Rudišův hrdina dělá, co dělá, na rozdíl od svého okolí se mu nikdy nic nepovedlo. Nemá kdovíjaké peníze ani prestižní práci, natožpak normální rodinu. Má jen kamarády v podobě souputníka v sídlištní hospodě na Severce zvaného Mrazák a k němu litry oblíbeného alkoholu „s lidskou tváří“ – myslivce. Nemá ani žádný extra bohatý vnitřní svět či nějakou bytostnou radost ze svého života: myslí mu táhnou jen pochmurné úvahy, někdy hodně kruté a cynické, a mnohdy mající až jakousi mystickou podobu.

To když věčně „prohrávající“, o nějakém zdaru snící Vandam sám sebe projektuje do prastarých dějů v podobě vítězného germánského barbarského válečníka, který dokázal porazit tehdy „úspěšné“ Římany. To jsou také asi nejpůsobivější místa knihy: například když popisuje svoji vizi, jak to asi kdysi v pradávnu na místě obyčejného, českého panelákového sídliště vypadalo. Byl tam hluboký les plný posvátných stromů, močál a ticho. Prostě ještě žádný svět plný nebezpečí, a tedy ani úspěšných a poražených. A těší se, až to všechno zase v nějakém kataklyzmatickém zániku v močálu zase skončí.

Proti všem

Jenže jak se postupně ukáže, Vandam není tak úplně obyčejným člověkem typu nevinného železničáře Aloise Nebela plného skryté poezie, ale má za sebou hodně temnou minulost, se kterou se čtenář těžko ztotožňuje. Autor ho tak provokativně vystavuje otázce, zda se má vůbec někým takovým zabývat. Jeho hrdina je totiž krutý solitér, který se porozhlíží po světě s velkou nedůvěrou a za každým rohem čeká nějakou zradu.

Nicméně Jaroslav Rudiš nad touto otázkou neváhá: skrze Vandama popisuje takřka brutálně přímočaře normalizační nudu v bývalém socialistickém paneláku, alkoholové výstupy v Severce, tamní krvavé rvačky, život jeho otce-alkoholika jako stavitele právě toho nudného sídliště. A také jakousi pokřivenou reflexi událostí na Národní třídě v roce 1989. To všechno pak protkávají Vandamovy životní premisy, jako třeba:

„Valej do tebe, že máš bejt šťastnej. Valej do tebe, že jim máš dát ve volbách hlas. Valej do tebe, že to s tebou myslej dobře. Valej do tebe, že máš svý práva. Valej do tebe, že si máš vzít půjčku a hypotéku a kredit. Valej do tebe, že na politiky se sice můžeš nasrat, ale to je tak jediný, co můžeš.“

Rudiš svůj pomalu gradující děj sestavuje pomocí jednoduchých vět, spíš jakýchsi sloganů. Místy připomínají strohé zprávy mobilního telefonu, či dokonce jakousi absurdní parodii na monotónní báseň v próze, jak je kdysi psali beatníci. Nebo také absurdní litanii bizarních životních zásad v jakémsi panelákovém „desateru“.

„Nic než národ! Evropa! Všichni jsme Evropani! Nic než národ! Proti černejm. Proti ukáčkům. Proti nemakačenkům. Proti pingpongáčům. Proti teplejm. Proti mafiánům. Proti kmotrům. Proti slávistům. Proti sparťanům. Proti všem sviním. Proti všem, co tě serou.“

Myšlenkové bloudění Vandama je pak autorem stylizované do jakési životní poznané pravdy, na kterou má jako každý jiný prostě nárok a kterou v podobě rady předává svému čtenářem nepoznanému potomkovi. A rady jsou to hodně primitivní, místy drsné, surové až asociální a čtenář se místy musí odporem až ošívat.

„Ne třicet, ale třikrát třicet kliků musíš udělat a za měsíc můžeš někoho poučit o životě a sám budeš taky poučenej. Budeš vědět, že hlavní je se nikdy nelitovat, protože kdo se lituje, ten skončil. A taky se nikdy nesmíš dojímat. Protože kdo se dojímá, skončil taky“.

Nicméně se z textu vlastně nedá dozvědět, jaké má Vandam opravdové názory či jestli je dokáže obhájit v nějaké myšlenkové konfrontaci; všechno je jakoby schované jen v jeho místy akčními filmy popleteném, násilnickém chvástání a v jeho antipostojích. Taková krajnost však není jen pouhým provokativním efektem, ale může sloužit jako ostrý nůž, který naši současnou realitu rozřezává na drobné kousky. Až se vlastně zpětně zdá, že drží pohromadě jen silou vůle, a to, že není každodenní krvavou lázní, je víceméně nějakým nezaslouženým zázrakem.

Úlevné zjištění

Možná právě to je cílem Rudišovy knihy: čtenář je nakonec rád, že i když žije vprostřed hodně komplikovaného světa, jeho vlastní život ve skutečnosti zase až tak nic neohrožuje, veškeré zapeklitosti jsou řešitelné a dají se zvládnout. Nakonec se dá Rudišův text brát jako připomínka toho, jak je snadné sklouznout do pasti jednoduchých soudů a temného primitivismu.

Národní třída je nemilosrdnou karikaturou zdejších společenských banalit a často pokrytecké „spravedlnosti“Přesto nemá kniha Národní třída takové kouzlo dřívějších Rudišových prací, třeba právě „komiksového“ Aloise Nebela (i když měl pomocníka ve vizuálním zpodobnění). Ten na rozdíl od Vandama vypráví o obecně známém dramatu bývalých Sudet a je jeho dokonalým obrazem a kvalitní reflexí. A také nepostrádá takřka samovolně vyvolanou poezii mlčenlivé osamocenosti a osobního hledání kdesi v temném pohraničí Jeseníků. Vandam je naopak vykolejený ztracenec ve své vlastní zbabělosti a selhávání.

Rudišova kniha nicméně nepostrádá svoji výpovědní hodnotu, a to nemilosrdnou karikaturou zdejších společenských banalit a často pokrytecké „spravedlnosti“. A místy je to s hodně velkým šklebem.

„Ne, já fakt nejsem žádnej nácek. Všem měřim stejně. Mně nevaděj bezdomáči, když nedělaj bordel. Mně nevaděj ciginy, když nedělaj bordel. Mně nevaděj ukáčka, když nedělaj bordel. Mně nevaděj žádný lidi, když nedělaj bordel. Já s nima nemám problém. Ale když bordel dělaj, tak s nima malej problém mám. A du si to s nima vyřikat.“

Kdo to vlastně je, ten Vandam?

Po četbě takových řádků může čtenář nakonec pocítit i jistou úlevu: podobného Vandama coby „válečníka“ se vším a se všemi potká asi opravdu jen málokdy. Což je při jistém zjednodušení na rozdíl od časů komunismu a počátku devadesátých let se všemi hodně hlasitými parlamentními „sládkovci“ určitý posun. V této podobě tedy alespoň doufejme.

I když možná právě nějaký takový Vandam nedávno řádil při nepokojích v Duchcově a Českých Budějovicích. Přesto možná ani on není tím modelovým „extremistou“, jak by se možná na první pohled zdálo, a Rudiš ho ani tak prvoplánově nepředstavuje. Tím je ale o to hrozivější figurou a je spíš něčím jako hodně drsným zrcadlem sympatizantů z řad takzvané mlčící většiny. Čtenář se tak může donekonečna ptát, kdo je vlastně ten Vandam zač.

Kniha Národní třída prostě není žádnou exaktní společenskou prognózou ani odpovědí na naše nejistoty či nápovědou nějakých řešení. Výmluvným způsobem však vykresluje, v jak temném a nepřátelském světě dokáže dnešní člověk mnohdy přežívat.

Počet příspěvků: 2, poslední 5.7.2013 10:57 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.