Jan Schneider: V USA demokracie dostává na frak

Prezident Trump chyboval, když svůj tým nechal naklínovat řečmi o kontaktech s ruskými exponenty a obětoval Michaela Flynna. Situace připomíná polskou aféru premiéra Oleksyho z roku 1995 kvůli jeho styku se sovětským diplomatem Vladimirem Alganovem.

Jan Schneider 20.3.2017
USA, EU, Rusko. Ilustrace Richard Cortés. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy USA, EU, Rusko. Ilustrace Richard Cortés. | foto: Česká pozice
USA, EU, Rusko. Ilustrace Richard Cortés. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

USA se ocitly na šikmé ploše. Tak necivilizovanou předvolební prezidentskou kampaň prý nikdo nepamatuje, ale tato zběsilost pokračuje, což je téměř bezprecedentní. Výstavní síň demokracie dostává na frak, fanoušci poražené kandidátky nejsou ochotní uznat výsledek demokratických voleb. Ani fanoušci vítězného kandidáta neoplývají přílišnou velkorysostí.

Odcházející prezident nově nastupujícímu mydlí schody, a volení zástupci amerického lidu při té řežbě nezůstávají zpátky. A do ní se zapojují, a to je opravdu špatné, i zpravodajské služby. Demokracie, podobná tvrdému pěstnímu zápasu ve vyhrazeném prostoru, čase a s pravidly, jako by přecházela v catch-as-catch-can. Zápas sumo končí, ocitnou-li se zápasníci mimo kruh. Zde ani to neplatí, bojuje se všemi prostředky kdekoliv a kdykoliv.

Ostuda

Prezident Donald Trump udělal zásadní chybu, když svůj tým nechal naklínovat zvenčí řečmi o kontaktech s ruskými exponenty a následně ze svého týmu obětoval Michaela Flynna. Nyní je na nejlepší cestě ho následovat ministr spravedlnosti Jeff Sessions. Oba se totiž sešli s ruským velvyslancem Sergejem Kisljakem, který je kontaminován nařčením, že je nejvyšším ruským špiónem v USA.

Je to ostuda USA, že v rámci své bezuzdné rvačky destruují drobný civilizační pokrok, jehož se mezi národy podařilo dosáhnout

To není jen podlimitně hloupé, ale především sebe-dehonestující. Je to ostuda USA, že v rámci své bezuzdné rvačky destruují drobný civilizační pokrok, jehož se mezi národy podařilo dosáhnout. V USA teď nabývají vlivu ploskolebci, typičtí pro období honu na čarodějnice za McCarthyho v padesátých letech.

Daří se jim rozněcovat fanatismus, označovat nepřítele a současně i znaky příslušnosti k nepříteli. Kdo se potká s nějakým Rusem, jeho kariéra je ohrožena – i kdyby se tak stalo jako v případě Sessionse zcela oficiálně a v přítomnosti mnoha dalších Američanů.

Dobro své země

Situace začíná připomínat polskou aféru z konce roku 1995, která se týkala tehdejšího premiéra Józefa Oleksyho. Jeho kompromitujícím stykem měl být perestrojkově orientovaný sovětský diplomat Vladimir Alganov, který působil od osmdesátých let v Polsku, takže jeho kontakty s polskými politiky byly denní rutinou. Polští zpravodajci ale „kdesi“ vyštrachali informaci, že „Alganov je ve skutečnosti příslušníkem KGB“.

Má-li kdo na srdci dobro své země, řeší i delikátní záležitosti diskrétně. Ba právě ty, protože by mohly způsobit netušené škody. A to i v případě, kdy se neprokážou.

V průběhu okamžitě zahájeného vyšetřování Oleksy odstoupil z funkce, aby omezil touto aférou Polsku působené škody. V poměrně krátké době se všechna obvinění proti němu sesypala, neboť důkazy byly nedostatečné a „ostatní nebylo pro utajení možno provést“. Otázkou tedy je, proč bylo vyšetřování vůbec zahájeno, když stálo na hliněných nohách. Nicméně – už se stalo.

Takovým obviněním státo-bezpečnostního charakteru, jsou-li zveřejněna, nelze věřit téměř z principu. Má-li kdo na srdci dobro své země, řeší i delikátní záležitosti diskrétně. Ba právě ty, protože by mohly způsobit netušené škody. A to i v případě, kdy se neprokážou. Je mnoho tristních případů lidí nenapravitelně poškozených samotným trestním stíháním v kauzách, které se ani nedostaly před soud.

Pikatní je ještě varianta kauzy Oleksy, kalkulující s tím, že za těžkou destabilizací polské politické scény mohli stát sami Rusové. Porovnáme-li cenu (odstřelení jednoho emeritního diplomata označením za agenta, ať již pravdivým, či nikoliv) s účinkem, mohli by se na Lubljance pochechtávat.

Podezření lidí

USA nyní dávají Rusku až neskutečnou možnost ovlivňovat americkou politiku. Stačí nějakému novináři, který má více ambicí než skrupulí, podstrčit fotografii cílové osoby s někým, koho „někdo zasvěcený“ označí za ruského agenta. V této hysterické atmosféře mu veřejnost ráda uvěří, alespoň pro tu jepičí chvíli, než to dotyčnému zlomí vaz.

V době globalizované mediální paměti už nejde hrát s lidmi stejné bago jako kdysi. Lidem začíná být podezřelé, jak to Rusové s Američany mají, a co na nás hrají.

Současná situace až příliš připomíná politickou karikaturu, kterou jsme za předchozího režimu považovali za propagandisticky přehnanou: typický „zápaďák“ (tehdy zřejmě exponent z Wall Street, buřinka, fráček, což ale v tomto případě vůbec nehraje roli) pilně pumpičkou nafukuje jakýsi obrovský nestvůrný hnus, a když pak vzhlédne, spatří nápis „sovětské nebezpečí“ a sám se dá na zběsilý útěk.

V době globalizované mediální paměti už nejde hrát s lidmi stejné bago jako kdysi. Lidem začíná být podezřelé, jak to Rusové s Američany mají, a co na nás hrají. V roce 1968 Sověti okupovali Československo, ale odzbrojovací rozhovory pokračovaly, jako by se nechumelilo (někteří říkají, že právě proto).

Depresivní čekání Evropanů

V roce 1975 vrcholila studená válka, a ve vesmíru se spojil Sojuz s Apollem. Od té doby Američané využívají sovětských/ruských raket rétorika sem, rétorika tam. Naposledy USA vyhlásily embargo na Rusko, ale jejich obchod vzrostl. Prostě jednou se hodí mít Rusko za příšeru, když je třeba zbrojit.

Evropané jen smutně doufají, že se ty velmoci snad jednou vydovádí a dospějí. Je to ale depresivní čekání, až si velmoci udělají trochu vzájemné historie, aby měly co reflektovat.

Rusům, tedy některým z nich, to ale nevadí. Když USA zvýší zbrojní výdaje – ozve se přes Beringovu úžinu potlesk exponentů ruského vojenskoprůmyslového komplexu. Pak je zase ale třeba dát rezignujícím voličům trochu naděje, aby v depresích nepřestávali makat a volili zodpovědně. A tak se rozjedou kulturní výměny a srdce drásající gesta. Vždyť máme k sobě tak blízko, jen přes tu Beringovu úžinu.

A Evropané jen smutně doufají, že se ty velmoci snad jednou vydovádí a dospějí. Je to ale depresivní čekání, až si velmoci udělají trochu vzájemné historie, aby měly co reflektovat.Protože bez historie, jak glosoval již de Gaulle, dobře vládnout světu nemohou.