Jan Nepomuk Piskač: Halík na entou

Článek „Proč nejsem Charlie“ v LN teologa a sociologa náboženství Tomáše Halíka, jímž reagoval na pařížské teroristické útoky na začátku ledna, vyvolal řadu kritických i vstřícných ohlasů. Ten se s nimi vyrovnal v příspěvku „Případ Charlie“ na ČESKÉ POZICI, na nějž zareagoval svým článkem diplomat Michal Žantovský. Všechny tyto články pak přiměly k reakci učitele rétoriky Jana Nepomuka Piskače.

Tomáš Halík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Halík. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Tomáš Halík.

Polemika nad příspěvkem teologa a sociologa náboženství Tomáše Halíka k takzvanému „Případu Charlie“ se nechtěně zvolna zvrtává v parodii. Čest výjimkám, které se vážně i s nadsázkou, za niž pán Bůh zaplať, pouštějí do diskuse problémů a témat spojených s touto kauzou. Leckteré výstupy však mají charakter cimrmanologického semináře, žel Bohu postrádajícího cimrmanovský nadhled a sebeironii.

Dlužno říct, že tento přístup nastolil sám iniciátor přestřelky, pročež případ Charlie od prvopočátku ustupuje do pozadí případu Halík. Není divu. Egomanická povaha Halíkových mediálních prezentací si částečnou záměnu původního tématu za diskusi osobnostního profilu jejich aktéra sama vynucuje.

Banální fakt

Tomáš Halík nás nutí nahlížet takříkajíc do myslitelovy ložnice, do nejdůvěrnějšího soukromí jeho bezesných nocí, přibližuje urputné souboje s vlastním svědomím a vítězoslavně oznamuje jejich výsledky. Obdobně významné části svého článku, jímž reaguje na polemiky s jeho původním příspěvkem, věnuje vyznáním sebelítosti nad zaměňováním jeho dikce za dikci D. O. S. T. fašizujících bojůvek.

Halíkovi oponenti cítí potřebu zdůraznit banální fakt, že v diskusi jde o střet názorů, nikoli o osobní rozmíšku a útok na ego oponenta

Halík vůbec dbá na sebeobhajobu, na preventivní ospravedlňování svých pozic a vyjevování niterných motivací pro své konání, až v té samochvále poněkud zaniká myšlenkový obsah a konání samotné. Abychom se nelekli a mohli se pohodlně konformovat s překvapivostí jeho myšlenkových výbojů, prozrazuje předem, že vyrukuje s něčím nekonformním. Ach, ta úleva. Jeho oponenti pak nutně přistupují k oponentuře s péčí a starostlivostí bezmála mateřskou.

S ohledy na to, aby neutrpělo oponentovo ego, cítí Halíkovi oponenti potřebu zdůraznit banální fakt, že v diskusi jde o střet názorů, nikoli o osobní rozmíšku a útok na ego oponenta. Nechtěně a bezděky – leč po právu – tím infantilizují svého oponenta, který si o to vlastními výstupy říká a koleduje. I v jejich příspěvcích se proto musíme k jádru sdělení probrodit přes diplomatickou omáčku plnou ospravedlňování osobních motivací ke vstupu do debaty, čímž se podstatě zase vzdalujeme.

Nárok na nekonformitu

Naposledy se blahosklonnému poručníkovskému přístupu k důvěrně oslovovanému Tomášovi neubránil diplomat Michal Žantovský. V pokusu o jinak vcelku věcný příspěvek do diskuse otázek vyvolaných kauzou Charlie najdeme i podivuhodné vyjádření úcty kolegovi diskutéru už jenom za to, že do diskuse vstoupil a uveřejnil názor u vědomí, že vzbudí rozporuplné reakce.

Osobování si nároku na nekonformitu žádnou nezakládá, naopak, zavání konformismem, případně oportunismem

Příště můžeme vzdát hold profesionálnímu plavci, že vůbec vstupuje do vody, i když si je dobře vědom, že je místy hluboká a studená, ba že se vyskytnou i vlny a víry! Dalo by se skoro Michala Žantovského podezírat, že ví, že Tomáš Halík není dialogu schopný, a tudíž ho je třeba pochválit za snahu i navzdory tomu do dialogu vstupovat. Chybí už jen pamlsek za odměnu.

Bezděčné, a zčásti nezamýšlené jádro Žantovského sdělení tkví v jeho větě: „Tak jako si Tomáš Halík – a plným právem – osobuje nárok na ,nekonformitu s veřejným míněním‘, měli totéž právo i oni“ (míněni zavraždění redaktoři Charlie Hebdo). Vedle trefného postřehu k jádru věci na margo případu Charlie totiž nechtěně demaskuje povahové rysy případu Halík. Je zřejmé, že osobování si nároku na nekonformitu žádnou nezakládá, naopak, zavání konformismem, případně oportunismem.

Vystižení rozdílu

Nonkonformista jím prostě je, spontánně se jako takový projevuje a koná, a ne že preventivně vznáší nároky jím být, samozvaně se za něho označuje a žádá, s dovolením, o dovolení, ospravedlňuje se a – už předem – se dožaduje akceptace, „nonkonformista“ jeden zatrolená!

Michal Žantovský vystihl rozdíl mezi Charliem a Tomym

Michal Žantovský vystihl rozdíl mezi Charliem a Tomym, přidržíme-li se jeho důvěrných oslovení oponenta. Jednou větou ve svém příspěvku poukázal, oč náročnější, riskantnější a autentičtější je realizovat právo na nekonformitu než si na to pouze osobovat nároky.