Jan Hus stále živý

Při příležitosti 600. výročí upálení Jana Husa je třeba si připomenout jeho vliv na české myšlení. A začít si klást nové „české“ otázky.

Luděk Sekyra 4.10.2015
Jan Hus | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Hus | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Jan Hus | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Příběh Jana Husa není jen příběhem dramatického názorového vývoje mladého muže, který si ještě v roce 1393 za poslední peníze kupuje odpustky. Není to jen příběh sociálně a církevně kritické interpretace děl oxfordského teologa Jan Viklefa (1320-1384), která se naplno projevila v Husových Betlémských kázáních, jejichž popularita tak rychle rostla, že účast až tří tisíc posluchačů - desetiny obyvatel pražských měst - nebyla výjimkou. V dnešní terminologii to byl obrovský mediální prostor.

A není to ani jen příběh přátel, kteří mu zůstali věrni až do konce, jako je Jeroným Pražský, a souputníků, například Štěpána Páleče, již pod tlakem opustili reformní hnutí a postavili se na opačnou stranu. Podstatou je absolutní zaujetí pro pravdu, které Husa na rozdíl od jeho inspirátora Viklefa i nejslavnějšího pokračovatele a obdivovatele - německého zakladatele protestantismu Martina Luthera (1483-1546) - přivedlo na koncilní hranici. Je to především příběh oběti, mnohovýznamného poselství, které změnilo běh našich dějin a fascinuje nás dodnes.

Otevřená doba

Doba Karla IV. byla „zlatým věkem“ pro české království i obdobím relativní evropské stability. Tudíž lze pochopit, že ho v pohřební řeči nejvzdělanější Čech - Vojtěch Raňkův z Ježova - nazval „otcem vlasti“. Ten byl symbolem Karlovy éry, jež postavila české země na jeviště Evropy. Studoval na Sorbonně, kde se roku 1355 jako první a poslední Čech stal rektorem, a později působil na Oxfordu. Pařížská studia otevřel i budoucímu reformnímu mysliteli Matěji z Janova.

Karlova epocha nejen otevřela české elitě brány Evropy, ale císař svou okázalou zbožností posílil vliv a bohatství katolické církve.

Vojtěch ve své závěti zřídil nadaci pro podporu českých studentů na dvou nejdůležitějších univerzitách tehdejšího světa - v Paříži a v Oxfordu. A ti přinesli do Prahy knihy a radikální myšlenky Jana Viklefa. Tento stoupenec platonského filozofického realismu uznával reálnou a samostatnou existenci obecných pojmů, například ideje člověka či dobra v konkrétních věcech, či dokonce před nimi, a zdůrazňoval jejich uplatnění, kromě jiného v konceptu ideálního „pravzorového světa“. To vedlo k radikální negaci reality plné světských i církevních zlořádů, skutečností, jež neměly oporu v Písmu.

Karlova epocha nejen otevřela české elitě brány Evropy, ale císař svou okázalou zbožností posílil vliv a bohatství katolické církve a toto „světské panování“ s sebou neslo odklon od ideálů původní církve Kristovy. Kupování úřadů, prodeje odpustků a běžná praxe vydržování souložnic vyvolávaly silný odpor vzdělaných mladých kleriků.

Viklefův vliv

Univerzálnost latiny a kontakt s evropskou intelektuální elitou umožňoval mladým mistrům z Husovy skupiny sledovat trendy v teologicko-filozofickém diskurzu. Například Jeroným Pražský, který se během pobytu na Oxfordu také důvěrně seznámil s Viklefovým dílem, byl kromě Prahy mistrem na vysokých učeních v Paříži, Heidelbergu a v Kolíně nad Rýnem.

Centrální tezí Viklefovy politické filozofie bylo panství (dominium) - vláda boží je univerzální spirituální příčinou a zdrojem všech forem vlády lidí. Viklefovy radikální teze, že nikdo není světským ani církevním pánem (nullus dominus), „pokud je ve smrtelném hříchu“, a že slovo boží lze kázat i bez zplnomocnění biskupa či papeže, zřejmě překonaly i nejodvážnější úvahy českých učenců.

Hus s typickým morálním entuziasmem přizpůsobuje Viklefovu kritiku českému prostředí a dává jí aktuální rozměr.

Hus s typickým morálním entuziasmem přizpůsobuje Viklefovu kritiku českému prostředí a dává jí aktuální rozměr. Postupně se odvrací od církevní hierarchie, kárá zkažené kněze a odmítá zprostředkující roli církve, její hlavou je pro něho Kristus, nikoli papež a ideálem neviditelná církev těch, kdo budou spaseni, nikoli dogmatická instituce. Rezonují i další Viklefovy teze, že církev musí plnit své poslání v chudobě a že církevní instituce bez opory v Písmu nejsou závazné.

V Husově christocentrismu je slovo boží jediným pramenem víry a „boží spravedlnost“ nejvyšším principem práva i života. Vše, co není v souladu s božím zákonem, ustupuje „soudu svědomí“ a neplatí. Hledání nejvyššího smyslu bytí v napodobování Krista (imitatio Christi), odvolávání se přímo k němu jako výraz mravní irelevance papeže je jeho postoj v předvečer kostnického dramatu.

Kristovo poselství

Zdrojem kritické radikality je Husovi pravda. Je pro něho pravou skutečností, symbolizuje ontologickou převahu ideje, a proto si jí váží více než života, neboť v jeho podání osvobozuje. Tento původem platonský koncept se do středověké teologie prosadil zejména ontologickým důkazem existence boží Anselma z Canterbury, v němž absolutní božské jsoucno je nejvyšší realitou, a tudíž to, co je v souladu s touto realitou, je absolutní pravda.

„O to stůjte, co je nebeské,“ vybízí v dopise Lounským mistr Jan své stoupence. To je jeho nejniternější výzva, která se mu stává životním smyslem i osudem. Nestůjte o pozemské, ale o to, co je větší, pravdivější a nedostupnější. Přesah lidského života do života věčného, strach i naděje na prahu věčně neznámého, smrti je podstatou Kristova poselství.

Hus splnil nejvyšší nárok pozemského bytí na jednotu intelektu a svědomí. Obětovat hlas svědomí pohodlné existenci by znamenalo zradit autenticitu života.

Snad má pravdu filozof Jan Patočka (1907-1977), že křesťanství je „nedokončený projekt“; Kristus umírá na kříži a nechává nás tady - a teď si poraďte sami. Hus splnil nejvyšší nárok pozemského bytí na jednotu intelektu a svědomí. Obětovat hlas svědomí pohodlné existenci by znamenalo zradit autenticitu života, ztratit půdu pod nohama a propadnout se do neznáma.

Pravda je někdy těžce zjistitelná, ale vždy nezaměnitelná, neboť se vztahuje k něčemu mimo nás, ke skutečnosti, ideálu, Bohu a má blízko k přesahu. Idea pravdy má kořeny náboženské. V dějinách nalézáme pravdu ve smyslu biblické „emeth“, jež se vztahuje k Bohu a zjevuje s ním, až později se rodí řecká „alétheia“, pravda jako neskrytost, nahlédnutí, tázání se po pravé podstatě věcí, jako problematizace skutečnosti, která je dána nebo do níž jsme dle německého filozofa Martina Heideggera (1889-1976) „vrženi“.

Poselství oběti

V napětí mezi teologickým a filozofickým konceptem pravdy, svědomím a rozumem je jeden z nejhlubších zdrojů západního myšlení, neboť teprve vzdálené duchovní horizonty dávají existenci smysl a my jsme husserlovskými „bytostmi dálky“. Hus vychází z náboženského konceptu, v sociálním důrazu, v kritické reflexi společnosti a jejího mocenského půdorysu se však dotýká pojetí filozofického. Do naší intelektuální tradice vnáší fundamentální hodnotu pravdy.

Hus před námi stojí jako „duchovní člověk“, neboť řečeno s Patočkou schopnost oběti a vidět její význam odlišuje „duchovního člověka“ od „intelektuála“, tedy vzdělance, pouhého držitele faktů, které ho živí.

Hus si zvolil smrt i nesmrtelnost, cestu pravdy a oběti, která přesáhla staletí a utvářela naši identitu náboženskou i mravní, stejně jako Karlova epocha formovala evropskou identitu českého národa. Hus před námi stojí jako „duchovní člověk“, neboť řečeno s Patočkou schopnost oběti a vidět její význam odlišuje „duchovního člověka“ od „intelektuála“, tedy vzdělance, pouhého držitele faktů, které ho živí. Smysluplná oběť oslovuje svým poselstvím a tím je v Husově pojetí pravda, jež se nepodřizuje mocenské autoritě, ale oznamuje triumf vlastního svědomí. Svým osudem tak stvrzuje slova Karla Čapka, že „pravda je víc než moc, protože je trvalá“. Vidíme niternou pravdu oběti, paradox, který osmyslňuje dějiny, neboť oběť bez pravdy ztrácí smysl a pravda bez oběti velikost.

Husovo vystoupení otevřelo otázku smyslu našich dějin. Jeho odkaz „bratrství“ je dle Palackého vrcholem národní historie, její niterný obsah pak tvoří „božnost“, která ji formovala v konfliktu mezi katolicismem a reformací. Také hluboká zbožnost a spirituální šíře Komenského osobnosti vyrůstaly z myšlenkového světa Jednoty bratrské. Jeho důraz na toleranci, respekt k lidské důstojnosti, vzdělání a formativní roli výchovy, abychom nežili zvířecky okamžikem, ale otevřeli se celku světa, je zásadním rozvinutím Husova poselství i smyslu české otázky.

Světová otázka

Pro Masaryka je ideál bratrství ideálem reformačním, z něhož vyrůstá ideál humanitní, myšlenka všelidská jako zdroj úcty k člověku. Humanitní idea je sekularizovanou verzí Palackého „božnosti“ a Hus mu symbolizuje opravdovost, kontinuitu etické dimenze života, s níž se ztotožňoval a jejíž pozitivní naplnění ztělesňoval. Masaryk je stejně jako Hus přesvědčen, že v ideu lze nejen věřit, ale i ji uskutečnit.

Pekař poukazuje na to, že husitství zničilo kvetoucí království, osudově rozdělilo národ a přirozeně vyústilo v Bílou horu.

Proti Masarykově „idealistické“ koncepci dějin vystoupil ve slavném sporu o smysl českých dějin historik Josef Pekař (1870-1937), který ve svém pozitivistickém výkladu nalézá jejich smysl v českém nacionalismu, s nímž Češi čelili germánskému živlu, a v kontextu antiněmectví chápe i Husovo vystoupení. Společně s jinými katolickými historiky pak poukazuje na to, že husitství zničilo kvetoucí království, osudově rozdělilo národ a přirozeně vyústilo v Bílou horu, jíž prý vděčíme jak za to, že jsme nebyli poněmčeni v náručí prusko-saského protestantismu, tak za katolickou krásu barokní Prahy.

Masaryk to rázně odmítá - Husovo reformační úsilí vzniklo z národního charakteru, v souladu s jeho transcendentálním patosem - a připomíná, že „národ bratří (...) bažit musí po nekonečném“. V jádru českých dějin naopak vidí ideu náboženskou, prazáklad ideje humanitní, jež usměrňuje naše i všelidské dějiny, proto je mu otázka česká otázkou světovou.

České dilema

Uchvacuje-li něco na Husově osudu, pak velikost a pevnost, s nimiž intelektuálně čelil přesile. Nalézáme to, co Patočka nazýval „principiálním myšlením“. Měl pocit, že této vlastnosti se nám absolutně nedostává, že jsme „společnost osvobozených sluhů“. I Masaryk si ve své studii o Husovi posteskl, že staletí protireformace nás naučila „skrývat své nejniternější přesvědčení“ a že se musíme zbavit „strachu před svou malostí, jež jako hladový červ sedí v samém nitru české duše“.

Širší význam českého myšlení, jeho ambice jsou spojovány se silným akcentem mravním. Kořeny jsou však starší, antické, husovské.

Tato kritika reflektuje jistou filozoficko-politickou rozpornost českého myšlení, jež osciluje mezi morálním idealismem a politickým pragmatismem, velikostí oběti a malostí momentálního prospěchu. Tyto rozdíly vystupují různě intenzivně do popředí i u respektovaných postav naší minulosti, jako je Hus a Rokycana, Masaryk a Beneš či Havel a Dubček.

Širší význam českého myšlení, jeho ambice jsou spojovány se silným akcentem mravním. Kořeny jsou však starší, antické, husovské. Patočka, svým ustrojením asi největší z našich filozofů, poznamenal, že člověk „má nepřebernou zásobu schopností, jak si lhát“, ale otázka zní, jak žít v souladu s tím, co vidím, co nahlížím, jak „žít v pravdě“. Poselství těchto slov se stalo inspirací i pro Havlův životní postoj, jeho odvážnou pouť existenciální krizí k vítězství.

Stále přemítej

Apeluje-li Hus na svého oblíbence Martina z Volyně („stále přemítej, co jsi a budeš“), vyzývá ke kritické úvaze především nás. Chceme-li hovořit o světovosti českého myšlení, je nutné etický rys doplnit intelektuální profesionalitou, kvalitou odborného i veřejného diskurzu. Hus, Jeroným Pražský, ale i Masaryk s Patočkou byli součástí dialogu, který výrazně přesáhl naše intelektuální prostředí.

Ke stále otevřeným problémům spravedlnosti, reciprocity v podobě vzájemné úcty k důstojnosti člověka, roli altruismu jako součásti lidské přirozenosti, etickým a politickým aspektům náboženských tradic i k jiným pojmům z řádu bytí člověka jsme řekli zoufale málo. Je záhodno vyzvat k diskusi na velká témata a klást si nové „české“ otázky v hlubších, nadčasových souvislostech. Jen tak budeme postřehnutelní, jen tak se vyvarujeme „nekritického diletantismu“, který dle Masaryka „rozmělňuje českou tradici“.

Zikmundova koncilní replika mistře Jene, kdo z nás žije bez hříchu náleží spíše nám než Husovi.

Možná žijeme ve velké době, procházíme obdobím jisté respiritualizace a mnozí si v současných konfliktech uvědomují svou náboženskou a z ní vyplývající národní a politickou identitu. Možná ale žijeme v malé době a kritici oprávněně vyčítají západní společnosti morální indiferenci, či dokonce mravní bídu, určitě nejsme bez poklesků, a proto Zikmundova koncilní replika mistře Jene, kdo z nás žije bez hříchu náleží spíše nám než jemu.

Liberální společnost je založena na politickém kompromisu, leckdy i špatném, ale stvořila prostředí, v němž každý má právo na individualitu. Někdo může přijmout morální závazek a stát se osobností, jiný jako postmoderní skeptici tvrdit, že pravda je nudná, ale každý může vést svůj boj, aniž by riskoval kostnickou hranici. A to i díky myšlenkám, za něž Jan Hus „stál v pravdě“ až do konce.

Počet příspěvků: 3, poslední 5.10.2015 04:59 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.