Jan Fischer navazuje na Havla. A distancuje se od Klause.

Stane-li se Fischer prezidentem, prosadí zřejmě jen málo ze svých mnoha programových iniciativ, protože politické strany je budou sabotovat.

Petr Nováček 27.9.2012
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTK, Česká poziceČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ze zhruba 20 zájemců o prezidentský stolec představil uceleně svůj program zatím jen Jan Fischer. S plnou parádou na pražském Žofíně, aby se hned na to vypravil do USA setkat se s krajany, současnými i bývalými americkými politiky, představiteli renomovaných think thanků a vlivnými komentátory. Na samém začátku prezidentské volební kampaně jsou to pro Fischera dva velké klady a doklad profesionality jeho týmu.

V Žerotínově ulici na pražském Žižkově, kde sídlí Fischerova volební kancelář, by nicméně neměli jásat předčasně. Jestliže totiž Fischer představil svůj prezidentský program uceleně jako první, učinil ze sebe terč, na který budou od nynějška jeho protikandidáti pohodlně pálit – a s chutí. Mnohým z nich, zejména kandidátům politických stran, totiž budou některá Fischerova prezidentská předsevzetí krajně proti mysli.

Kultivace politických stran

Jan Fischer vidí v přímé volbě prezidenta začátek, katalyzátor dalšího vývoje, „protože lidé očekávají zásadní změnu fungování politiky“, k níž chce přispět. Horší než ekonomická krize je podle něho v našem případě krize důvěry v politiku, odvíjející se od ztráty kreditu politických stran. Fischer nechce strany zbourat, ale přimět je ke změnám: „Ano, po 20 letech má přijít změna. Nový elán a nový impuls mohou politické strany získat jen tehdy, když je povedou noví lidé. Je to zcela přirozené.“

Prezident kultivaci politických stran, neřku-li jejich kvalitativní změnu neuspíší, poněvadž na to nemá žádné páky ani nástroje

Myšlenka je to úhledná a jistě jí zatleská i jeden z Fischerových protikandidátů Přemysl Sobotka, kandidát ODS, k jejímž vrcholným politikům léta náleží. Jenomže „noví lidé“ se do ODS stejně jako do ČSSD a většiny dalších stran dlouhodobě nehrnou, a ti, kteří fungují ve stranických strukturách někdy i 20 let, ze sebe už žádné nové impulsy nevymáčknou. Ostatně, jestli u nás něco libovolnou stranou pohne, pak to nebývají jakési impulsy, nýbrž pořádný volební výprask. Taková změna může však být spíš počátkem konce dotyčné strany než omlazující kůrou, pokud byl volební otřes příliš silný.

Každopádně co se prezidenta týče, kultivaci politických stran, neřku-li jejich kvalitativní změnu neuspíší, poněvadž na to nemá žádné páky ani nástroje. Může stranám jen domlouvat, jak to činíval prezident Václav Havel, jenž sdílel peroutkovskou obavu ze „státu stran“. Ty si však domluvit nedaly a Havlovy náměty až ostentativně přehlížely.

Priority a hlavní oblasti

Hlavní oblasti Fischerova prezidentského zájmu není ale reforma stranictví, ale čtyři následující priority:

  • silná ekonomika,
  • vláda práva,
  • slušnost a odpovědnost,
  • a národní zájmy.

Fischer tvrdí, že jeho snaha o silnou ekonomiku není motivovaná „touhou po úspěšných statistikách a dobrém ratingu“, ale že je pro něho základní „dobrá životní úroveň všech vrstev české společnosti“. To se bude lidem líbit, řekl by Jan Werich, leč ekonom by k tomu asi dodal, že se špatným ratingem „dobrou životní úroveň všem vrstvám české společnosti“ těžko kdo dlouhodobě zajistí. Pokračujme však!

Fischer vidí čtyři hlavní oblasti, které jsou zásadní pro silnou a konkurenceschopnou ekonomiku a „v nichž by bylo nanejvýš užitečné dospět k určité shodě napříč politickými stranami“. Vzato odzadu, jde podle něho:

  • o podporu konkurenceschopnosti a inovací,
  • o energetickou bezpečnost (včetně rozvoje jaderné energetiky),
  • o euro (připravit se na jeho přijetí, ale přijmout ho, teprve až to pro nás bude výhodné)
  • a o veřejnou správu.
Veřejná správa

Veřejná správa je Fischerovou prioritou: „Špatné fungování veřejné správy je dnes hlavní brzdou ekonomiky. Dokonce větší než vysoké daně či rozpočtový deficit.“ Veřejná správa musí zeštíhlet. Hlavním kritériem při hodnocení každého úřadu musí být poměr cena/výkon, nikoli pouze jedno či druhé.

Dle Jana Fischera hlavním kritériem při hodnocení každého úřadu musí být poměr cena/výkon, nikoli pouze jedno či druhé

Musejí být zajištěné systémové podmínky, aby veřejná správa byla stabilizovaná, nezávislá na politice (sic!), ale zároveň motivovaná a kvalitní, a plýtvání a korupce musejí být potlačované s maximální tvrdostí a efektivitou. „Odvalme ten balvan z cesty. Pokud budu zvolen, nenechám politiky v klidu,“ prohlašuje Fischer. „Nenechám politiky v klidu,“ „Chci přimět politiky…“ a tak podobně končí mnohé další teze jeho programu.

Jako hlava státu by jistě mohl udělat ledacos pro konkurenceschopnost české ekonomiky už jen tím, že se obklopí odborníky a zaštítí jejich názory svou autoritou, jenomže rozhodující slovo bude mít vláda a parlament schvalující příslušné zákony. A to jsou instituce svým původem stranické, jež nadstranickému prezidentu Fischerovi nemusejí už jen z kaprice vyjít vstříc.

Garant právního státu

Leckomu v poslaneckých a vládních židlích se pak rozhodně líbit nebude Fischerovo strohé konstatování, že se na dnešním stavu společnosti, který se bez důvěry v právní stát blíží anarchii, podílejí politici. Prý tím, že význam práva bagatelizovali a zesměšňovali, z nezávislé justice se snažili učinit nástroj pomsty a politického boje, překrucovali význam zákonů, aby se jim hodil, a snažili se bránit uplatňování spravedlnosti, pokud šlo o ně samotné nebo jejich souputníky. Proto je dnes právní vědomí zdevastované a lidé nevěří politikům, že chtějí prosazovat vládu práva.

Fischer si uvědomuje, že prezident je garantem právního státu a ve své „smlouvě s občany“ se zavazuje, že nikdy nebude mlčet o záležitostech týkajících se lidských práv, boje s extremismem, postihu korupce a fungování policie a justice. Hierarchií svých priorit navazuje zřetelně na Václava Havla, a naopak se distancuje od prezidenta Václava Klause a představitelů ODS a ČSSD, jež mnohem víc než lidská práva zajímá náš obchod s Čínou.

Mimochodem, prosazování lidských práv, fungování České republiky v Evropské unii a humanitární a rozvojovou pomoc považuje Fischer za čtyři hlavní cíle české zahraniční politiky. A co se týče role prezidenta, který je výsostným reprezentantem státu navenek, „slouží své funkci, nikoli funkce prezidentovi“, přičemž „není možné, aby v zahraničí hlásal názory, jež jsou v rozporu s hlavním politickým kursem zvoleným vládou“.

Národní zájem

Významným identifikačním znakem je v případě prezidentského kandidáta Fischera také jeho chápání obsahu pojmu národní zájem: „Když říkám národní zájem, myslím tím zájem ,celonárodní‘, nikoli úzce stranický nebo ideologický. Jako zásadní při formulaci národního zájmu přitom vidím roli občanské společnosti. Definici národního zájmu nelze ponechat pouze v rukách vlády a diplomatů. Doba kabinetní zahraniční politiky je pryč.“

Možnosti nadstranického prezidenta se scvrknou na minimum, pokud by přišel s návrhy omezujícími politické strany

Tento kandidát na prezidenta republiky se netají tím, že jeho vzorem, usedne-li na Hradě, rozhodně nebude Václav Klaus. Pro nejednoho voliče to může být hlavní vodítko při rozhodování, zda v lednu hlasovat pro Fischera, nebo pro někoho jiného. Jan Fischer se chce aktivně podílet na vytváření naší zahraniční politiky, pravidelně docházet na zasedání vlády, a tím mít pod kontrolou legislativní proces, setkávat se s parlamentními stranami vládními i opozičními, ba dokonce umožnit občanům, aby na Hradě požádali o přijetí u prezidenta.

Třeba by tímto způsobem obrousil lecjakou hranu a získával podporu pro své návrhy, nemaje jako nadstranický prezident konkrétní politickou sílu, která by byla jejich „nosičem“ ve vládě a v Parlamentu ČR. Bylo by to nicméně velmi složité a namáhavé manévrování, jež by musel nadstranický prezident Fischer kolem dokola opakovat, pokud by chtěl něco svého prosadit do života.

Nesplnitelné vize

Možnosti nadstranického prezidenta se však scvrknou na minimum, pokud by přišel s návrhy omezujícími politické strany. A Fischer je ve svém programu má! Například je pro to, aby ke zřízení parlamentní vyšetřovací komise stačily hlasy jen čtvrtiny zákonodárců. Dnes je třeba nadpoloviční většina, a proto opozice proti vládní většině prosadí zřízení vyšetřovací komise jen výjimečně. Pro posílení práv opozice, poněvadž o to jde, by asi Fischer obtížně přesvědčoval jakoukoli většinovou koaliční vládu, i kdyby zároveň s tím prosazoval posílení pozice premiérovy, což má rovněž v úmyslu.

A už jen s velkou dávkou fantazie si lze představit naplnění dalších Fischerových prezidentských vizí: omezení poslanecké a senátorské imunity jen na verbální delikty ve sněmovně, případně v Senátu, a tím méně zásadní změny ve financování politických stran. Těm by rád „prezident Fischer“ snížil příspěvek ze státního rozpočtu – z daní občanů.

Přímo volený prezident má už tak dost silný mandát, a proto asi žádná směrodatná politická strana nezatouží zesílit mu jej ještě víc zákonodárnou iniciativou

Sponzory stran by mohly být jen fyzické osoby, a nikoli firmy, měla by být omezena výše prostředků použitelných na volební kampaně a konečně by se strany musely financovat prostřednictvím transparentních účtů (stejně jako nyní prezidentští kandidáti), přičemž za nedodržení těchto pravidel by hrozil tvrdý postih. Takový bič si na sebe politické strany neupletou. A zejména ne tehdy, pokud by to bylo přání prezidenta, jenž nemá v kapse žádnou stranickou legitimaci, a aby se tak řeklo, potřebám politických stran nerozumí.

Groteskní epilog

Jiná situace by nastala, kdyby měl prezident (stejně jako ten federální, Václav Havel, do konce roku 1992) právo zákonodárné iniciativy a návrh zákona by mohl sám postoupit k projednání Parlamentu ČR. Rozsáhlá novela Ústavy je sice v plánu, nicméně přímo volený prezident má už tak dost silný mandát, že žádná směrodatná politická strana asi nezatouží zesílit mu jej ještě víc zákonodárnou iniciativou.

Epilog přímé volby prezidenta proto může být i groteskní. Jan Fischer, který zdůrazňuje, že otázka nezní, zda levice, či pravice, ale buď devadesátá léta minulého století se všemi problémy, které s sebou dodnes vlečeme, anebo 21. století se všemi nadějemi, jež tato změna otvírá, coby nadstranický kandidát sesbírá hlasy v celém politickém spektru a stane se příštím prezidentem.

Ač vlastně prezident „celonárodní“, mohlo by se mu nicméně snadno přihodit, že toho prosadí jen málo maličko, anžto politické strany, které to umějí hrát jen zprava doleva a odleva doprava, budou jeho iniciativy sabotovat a on bez jejich pomoci sám mnoho nezmůže.