Jan Burian: S Národním je to složitější, než se zdá zvenčí

Reforma Národního divadla či způsob výběru jeho ředitele jsou desetiletí trvající problém. Přitom návrhy, jak jej řešit, existují.

Režisér Jan Burian, ředitel Divadla J.K.Tyla v Plzni a šéf katedry činoherního divadla na pražské DAMU se před časem o post ředitele naší první scény ucházel a mluví se o něm znovu jako o jednom z možných kandidátů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Režisér Jan Burian, ředitel Divadla J.K.Tyla v Plzni a šéf katedry činoherního divadla na pražské DAMU se před časem o post ředitele naší první scény ucházel a mluví se o něm znovu jako o jednom z možných kandidátů. | foto: © montáž ČESKÁ POZICEČeská pozice
Režisér Jan Burian, ředitel Divadla J.K.Tyla v Plzni a šéf katedry činoherního divadla na pražské DAMU se před časem o post ředitele naší první scény ucházel a mluví se o něm znovu jako o jednom z možných kandidátů.

Stále se neví kdo, kdy a jak vybere nového ředitele Národního divadla (ND), přičemž tomu současnému, Ondřeji Černému, mandát v dubnu příštího roku končí. Černý právě připravuje radikálně úsporný rozpočet na příští rok, ale zároveň neví, jaké organizační či provozní změny mohou v divadle nastat. A neví ani to, zda mu bude mandát prodloužen nebo kdy bude ve funkci vystřídán. Ministerstvo kultury zatím na  budoucím uspořádání ND pilně pracuje.

ČESKÁ POZICE se pokouší získat názor na situaci v Národním divadle i úvahy o jejím řešení od zkušených divadelníků. Dosud nezodpovězené otázky postupně klademe ředitelům vícesouborových regionálních scén a chystáme i pohled zevnitř Národního divadla.

Režisér Jan Burian, ředitel Divadla J.K.Tyla v Plzni a šéf katedry činoherního divadla na pražské DAMU, jemuž jsme položili následující otázky, se před časem o post ředitele naší první scény ucházel a mluví se o něm znovu jako o jednom z možných kandidátů. Je rovněž předsedou Asociace profesionálních divadel České republiky, zaměstnavatelského svazu, který sdružuje 30 českých a moravských scén včetně ND, v jehož budově sídlí.

ČESKÁ POZICE: Co situaci okolo Národího divadla říkáte?

BURIAN: Ten problém je daleko složitější, než to zvenčí vypadá. Před lety jsem byl členem nějaké komise, kterou jmenoval tehdejší ministr kultury Václav Jehlička a jmenovala se Transformace příspěvkových organizací státu. Mimo jiné řešila otázku Státní opery Praha (SOP), která se od prvního ledna tohoto roku stala součástí ND. Komise se tehdy shodla, že nejlepší by bylo, kdyby se z ní stala pražská Metropolitní opera. Pokud mají být v Praze dva operní domy, má být alespoň jeden z nich významným způsobem spolufinancován Prahou. Všechny ostatní opery v České republice si financují města. Proč si má Opava platit operu, a Praha ne?

V té komisi tehdy také zazněla možnost: fúze Národního a Státní opery, ale spojená s důkladnou programovou, ekonomickou a organizační reorganizací provozu. Co se stalo teď? Bylo uděláno významné exekutivní opatření, aniž by přineslo nějaké významné výsledky, neříkám hned, ale už nyní strukturálně založené. Nastalo formální sloučení, ale nebylo rozhodnuto, jaké funkce, jaké objemy a jakým způsobem má ND do budoucna splňovat.

ČESKÁ POZICE: Proč takové problémy s ND vůbec máme?

BURIAN: Národní divadlo původně byla jedna budova. Vzniklo podle nějakého rakouského nebo německého modelu vícesouborového divadla, aby v té jedné budově mohly hrát tři soubory dohromady. Pak se zjistilo, že se tam nevejdou. Přibrala se budova Stavovského divadla, pak se zjistilo, že Němci už nesmějí mít operu a přibyla budova Smetanova divadla. Pak se řeklo, že když už se ND opravuje, mělo by se postavit i něco moderního a přibyla Nová scéna.

„Nic nebrání tomu, aby parlament jednou za sto let přijal zákon o Národním divadle a speciální právní úpravou o deseti stranách zřídil tu instituci nějak moderně“

Důležité je slovo přibylo. Jako by se k té budově ND stále přidávalo něco, co to zvětší. Divadlo se extenzivně rozrůstalo, aniž by byl nějak intenzifikován provoz a smysl té věci. Dvaadvacet let po sametové revoluci by to možná chtělo odvahu se rozhodnout. Ne ND rušit, ale říct si, co má stát české kultuře na té špičkové úrovni garantovat. Ve druhém desetiletí 3. tisíciletí to je určitě nějak jinak, než to bylo před 130 nebo 50 lety.

Ta úvaha se musí týkat všech těch budov. Pořád se diskutuje, co se Státní operou. Ale problém je přece zrovna tak, co s Národním, Stavovským divadlem, Novou scénou... Co se tam má hrát? Dokonce od našich historiků, konkrétně profesora Jana Císaře, vím, že to byl předmět živého dialogu v šedesátých letech. Alfréd Radok považoval za klíčový problém, jak divadelně pojmenovat prostor ND ve druhé polovině 20. století.

ČESKÁ POZICE: Myslíte, že je nutné se rozhodnout, co se v kterém tom divadle má hrát, jak a pro koho?

BURIAN: Ano. A od toho se odvinou plány, jak ND postavit organizačně a ekonomicky. A z jistého hlediska je jedno, jestli se to jmenuje tři příspěvkové organizace nebo jedna. Z hlediska řízení ovšem existuje pravidlo přiměřené velikosti firmy. V této chvíli mám pochybnost, do jaké míry je řiditelná organizace o 1500 zaměstnancích. Plzeňské divadlo jich má necelých 400 a je to tak tak. Umím si představit ještě tak 600 lidí, když vezmu v úvahu, že je to větší scéna, větší sbory...

Je-li organizace nepřiměřeně velká, začne veliké množství financí spotřebovávat na řízení. Vazby začnou být složité a mezičlánků musí být tolik, aby je zkomunikovaly. Stane se, že se pak začnou řídit vzájemně a výroba divadelní produkce začne být od vedení odtržená natolik, že vše ovládne střední úroveň managementu. Pak je jedno, zda se vymění ředitel, nebo ne, všechno jde pořád stejně. Rozhodovat ale má top management a umělecké vedení. To ostatní má být servis. A ve chvíli, kdy ten servis začne tvořit podmínky sám o sobě, je něco špatně.

Vždycky se řekne: chtělo by to holding, ale to nejde. Proč by to nešlo? Může se v horizontu deseti, patnácti let ukázat, že bude účelnější, aby ND byla značka, která si u relativně samostatných institucí, neziskových či obchodních, které sídlí ve svých domech, objednává náplň historické budovy ND. Myslím si, že to k tomu dříve nebo později dospěje.

ČESKÁ POZICE: Jednala Asociace profesionálních divadel s ministerstvem kultury na téma ND?

BURIAN: Oficiálně na pracovní skupině Rady pro hospodářskou a sociální dohodu někdy na jaře, když byl na ministerstvu kultury (MK) ještě náměstek Radek Zdráhal. Jednání za účasti ministryně Aleny Hanákové bude v září. Dvakrát jsem se s paní ministryní setkal osobně. Mluvili jsme o míře spolufinancování regionálních divadel státem a o výběrových řízeních. Jak obecně, tak i o tom konkrétním v ND, protože to jsou spojité nádoby.

ČESKÁ POZICE: Proč? MK přece nemůže mluvit do výběrových řízení, která vypisují na šéfy svých divadel města?

BURIAN: To ano. Ale ministerstvo má několik funkcí. Rozděluje peníze, řídí nějaké příspěvkové organizace, ale také poskytuje metodickou pomoc. Dokonce na to má organizace, třeba Institut umění – Divadelní ústav nebo pro amatéry Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS). Kdyby výběrové řízení podle nějakého kvalitního standardu dělal stát, pak si i na magistrátech řeknou: hele, támhle to funguje. Kdyby existoval návod, který je obecně přijatelný, pak se podle něj, ne všichni, ale významná část lidí, bude řídit, protože je to prostě slušné.

„Může se ukázat, že bude účelnější, aby ND byla značka, jež si u relativně samostatných institucí, jež sídlí ve svých domech, objednává náplň historické budovy ND“

ČESKÁ POZICE: Co jste s paní ministryní dojednali?

BURIAN: Řekl jsem jí, co tvrdíme několik let. Ve spolupráci s Jednotou hudebního divadla jsme už asi před pěti lety poslali na MK materiál, kde jsme popsali, jak by se ta výběrová řízení měla odehrávat. Předpokládám, že se v nejbližší době teprve určí, jaký postup paní ministryně zvolí.

ČESKÁ POZICE: Není to pozdě?

BURIAN: Vzhledem k tomu, že současnému řediteli končí mandát za tři čtvrtě roku, je.

ČESKÁ POZICE: Můžete mi tu představu výběrových řízení popsat?

BURIAN: Vychází z praxe, která je v podobných typech divadel v Evropě. Město nebo stát jmenuje do čela divadla manažera, případně celé vedení, na dobu určitou. Její délka by se měla odvíjet od velikosti a významu té instituce, neměla by být rigidně čtyřletá, ale měla by se pohybovat mezi třemi a sedmi lety.

Ze zkušenosti totiž víme, že u velkého divadla bývá těch sedm let tak akorát pro to, aby se něco stačilo dodělat. U menšího stačí i tři roky. Dostatečně včas před vypršením mandátu by se mělo provést hodnocení současného vedení divadla. To je ale možné, jen pokud zřizovatel na začátku vůbec řekl, co od ředitele očekává, vyslovil nějaké parametry, objednávku nebo záměr. To bohužel nebývá vždy pravidlem.

Když se nad takovým hodnocením sejde třeba sedm lidí, jistě se neshodnou na všem, ale budou-li kompetentní, na tom zásadním se shodnou vždycky. Jsou tu čísla: počty premiér, představení, diváků, zájezdů, struktura repertoáru. Je tady veřejný ohlas, kritiky a něco asi sami viděli. Zřizovatel se z hodnocení dozví, zda se vůbec osvědčil koncept, který zadal. Třeba v Českých Budějovicích uvidí, že na operu chodí málo lidí, a rozhodnou se, že ji chtějí jen v Českém Krumlově a v červnu. Řediteli může zřizovatel včas říct, zda mu mandát prodlouží nebo jestli končí. Do očí a na férovku. Česká praxe, že se ředitel dozví, v říjnu vypisujeme výběrové řízení, a když se najde někdo šikovnější, v listopadu končíte, je přinejmenším neetická.

ČESKÁ POZICE: Pokud správně rozumím, měl by si někdo sednout a zhodnotit práci současného vedení Národního divadla, ale nemůže, protože Ondřej Černý žádné zadání při svém nástupu do funkce nedostal.

BURIAN: Když se podíváme zpětně, jak se od roku 1990 jmenovali a odvolávali ředitelé ND, většinou se žádná výběrová řízení ani nekonala. Natož aby někdo dostal nějaké zadání. Po revoluci byl do funkce ředitele rovnou jmenován historik Jindřich Černý, otec současného ředitele, člověk pronásledovaný režimem. Dobře. Po něm byl vedením ND pověřen právník Jiří Srstka. Pak se zjistilo, že by vlastně mohl dělat ředitele, a tak se jím stal. Žádné výběrové řízení nebylo.

Bývalý ministr kultury Pavel Dostál se o něco jako výběrové řízení pokusil. Byli jsme v něm tři, Jiří Srstka, Daniel Dvořák a já, všichni jsme dostali po čtyřech hlasech. Rozhodl to ministr sám a jmenoval Daniela Dvořáka, který tři ze čtyř hlasů dostal od podřízených ministra.

Dvořáka odvolal další bývalý ministr kultury Martin Štěpánek, a nikdy pořádně neřekl proč. Dočasným řízením pověřil Jana Mrzenu, proti kterému se během několika měsíců postavilo celé ND. Bylo vypsáno výběrové řízení s nástupem ihned. Mezitím pan Štěpánek zemřel. Přihlásili se jen Jan Mrzena a Ondřej Černý. Ondřeje Černého jmenovala Helena Třeštíková, což byl jediný čin, který za čtrnáct dní ve funkci stihla, a ten je tam doteď. Když to shrneme, s jedinou výjimkou, kdy Dostál aspoň nějakým způsobem vedl veřejně debatu, se za 22 let nekonalo nic, co bychom mohli považovat za standardní. Řekněme si, že to chápeme, společnost měla jiné problémy, ale už snad toho bylo dost.

ČESKÁ POZICE: Jak by tedy standardně měla postupovat paní ministryně?

BURIAN: Sestavit výběrovou komisi, která by u těch velkých institucí měla být aktivní. To znamená, že by sama na základě svých znalostí, případně s pomocí personálních odborníků měla vhodné lidi vyhledat a oslovit. V souladu s představou, jak má ND vypadat. Měla by se zeptat těch několika vytipovaných lidí, zda by za dva roky neměli zájem ND šéfovat, s kým by to tak asi dělali a kolik by to stálo. Nakonec by měla ministerstvu kultury předložit dvě legitimní varianty. Nebo jednu nebo tři. Ale natolik včas, aby nový kandidát měl dostatečný prostor postavit si adekvátně významu té instituce tým, rozvázat smlouvy, dodělat někde jinde práci, připravit si program, nastoupit a v den nástupu začít něco dělat. Protože varianta, že někdo v polovině svého ředitelského mandátu v Ostravě odejde za měsíc do Prahy a přitom ND viděl jen z hlediště a bude se dva roky učit, kde jsou dveře, dílny, co je vlastně připravené, s kým jsou uzavřené smlouvy, jak se co financuje... Kdyby se takhle chovali ve velké firmě, přestanou vyrábět.

Když chce někdo sehnat šikovného člověka, pak šikovní lidé mají většinou práci. A jsou šikovní také proto, že jsou solidní. Přece když jim někdo zavolá v červnu, že mají být od září ředitelé ND, neseberou se, nenechají někde rozdělanou práci a nepůjdou. To by si naplili do ksichtu.

Lhůta se dá zkrátit u menších divadel, kde se nepracuje dva tři roky dopředu. Ale i tam musí být rozumná. Za půl roku se nedá vyměnit ani ředitel v Hradci Králové, protože ten současný má už teď program na festival Divadlo evropských regionů na červen příštího roku.

„Schopní divadelní ředitelé v Česku sedí na jednom místě, protože nikdy nevzniknou podmínky, aby jednu práci dodělali a jinou mohli začít s nějakou perspektivou“

ČESKÁ POZICE: Klíčová je tedy komise. Ale kdo a jak ji vybere?

BURIAN: Ta komise především musí nést za svou práci odpovědnost. Ne, že zasedne, přečte si slohová cvičení uchazečů, podívá se, zda je ten člověk sympatický při rozhovoru, rozhodne, a tím veškerá její odpovědnost končí. Špatně. Buď má divadlo nějakou kompetentní správní radu, uměleckou radu nebo je tu poradní orgán ministryně – někdo, kdo za ten výběr ponese přinejmenším před veřejností morální odpovědnost.

Pokud je mandát sedmiletý, měly by být stanoveny i střednědobé cíle, aby umělecká nebo správní rada nebo poradní orgán mohli po třech letech říct: ano, ten člověk jde tím směrem, jak slíbil, nebo pozor, pane řediteli, vy jste nám slíbil 16 zahraničních režisérů od Petera Brooka nahoru. A jestli do roka a do dne tady nějací nebudou, končíte hned. Protože objednávka byla jiná.

ČESKÁ POZICE: Do jaké míry by všechny ty procesy měly být veřejné?

BURIAN: Přinejmenším bychom měli vědět, kdo rozhodoval, jaké jsou parametry zadání, kdo je vymyslel a na základě jakých úvah a programů ten člověk byl jmenovaný a s jakým cílem. To je nejúčinnější kontrola. Máme divadelní publicisty a odbornou veřejnost. Když budou vědět, že Pepa Vopička někde vyhrál, protože tvrdil, že tam bude 16krát režírovat hvězda německého divadla Thomas Ostermaier, a po dvou letech se ukáže, že se tam dotyčný nebyl ani podívat, pak ten člověk lhal. To se přece nesmí.

ČESKÁ POZICE: Nejsou ředitelé divadel trochu nedostatkové zboží?

BURIAN: Díky tomu, že u nás systém výběrových řízení normálně nefunguje, sedí schopní ředitelé na jednom místě, protože nikdy nevzniknou podmínky, aby jednu práci dodělali a jinou mohli začít s nějakou perspektivou. Eva Měřičková, ředitelka Dejvického divadla, je tam od jeho vzniku v polovině devadesátých let, Stanislav Moša v Městském divadle Brno 20 let, já v Plzni 17 let, Standa Doubrava v Naivním divadle Liberec 20 let, Jiří Šesták v Českých Budějovicích s přestávkou od revoluce. A pak jsou divadla, v nichž se střídají ředitelé každé tři roky.

Ve středních a vyšších manažerských místech v divadlech je absolutní krize. Byl jsem třikrát v komisi pro výběrové řízení na místo šéfa Slezského divadla v Opavě a tam se nikdo relevantní nepřihlásil. Nakonec uprosili ředitele pobočky České spořitelny, aby to vzal. Nekomentuji, nevím, zda je to dobře, nebo špatně, ale vím, že se Opava snažila oslovovat lidi, vypsala konkurz i na Slovensku a v Polsku. Z toho je vidět, že ten systém nefunguje, personální práce není kontinuální, nevybírají se lidi z nižších pozic, nejsou ve funkcích náměstků, nepěstují se, neoslovují. Mladí ani netouží vést soubory. Dřív to bylo prestižní, ale najít dnes kvalifikovaného 35letého dirigenta, který chce vést operu za 33 tisíc hrubého za dvanáct hodin práce denně, když za jeden koncert může mít totéž? Nejde přirozeně jen o platy, když to někdo chce dělat, pak to dělá. Za ty peníze neumře hlady. Ale situace je špatná.

ČESKÁ POZICE: Na DAMU přece je obor produkce a řízení divadel, na němž každý rok končí čtyři pět absolventů, kteří jsou k té manažerské práci vychováváni.

BURIAN: Jsou školeni jako produkční projektů. Nejdou do divadla. Nechtějí nastoupit na normální pozici. Já bych je potřeboval vzít na pozici referenta do obchodního oddělení – dvanáct tisíc hrubého měsíčně. Tam nikdo nepůjde. Ale měli by přitom projít „firmou“ jako v Japonsku nebo v USA. Když má syn majitele jednou dělat výkonného ředitele, pošle ho táta do dílny a dá mu plat mistra.

Výběr ředitele divadla je práce pro profesionální personalisty, z tohoto hlediska ho dělají amatéři z politického vedení toho či onoho úřadu. Někdy v dobré vůli, někdy v horší, ale amatéři. Systém výběru by v tomto případě měl opravdu být upraven.

„Já bych potřeboval vzít absolventa produkce na DAMU na pozici referenta do obchodního oddělení – dvanáct tisíc hrubého měsíčně. Tam nikdo nepůjde.“

ČESKÁ POZICE: Jak to, že tomu tak dosud není?

BURIAN: Na ministerstvu kultury leží někde v šuplíku zákon, který se jmenuje veřejnoprávní instituce v kultuře. Dělala ho pracovní skupina za ministra Václava Jehličky. V něm to je. Jak má fungovat správní rada instituce, jak se mění její členové a kdo je jmenuje, jak se vybírá ředitel, v jakých termínech... Proč leží v šuplíku, nevím.

ČESKÁ POZICE: Veřejnoprávní instituce počítala s novou právní subjektivitou?

BURIAN: Měli jsme kdysi nápad, že by vznikl nový typ právnické osoby – VPI, čili veřejnoprávní instituce v kultuře, na kterou by se daly transformovat příspěvkové organizace, ale nemusely. Jen pokud by obce a stát chtěly. Byla to snaha, aby se změnily věci, které dnes překážejí. Jedna z nich je personalistika, která by se mohla upravit na základě evropského standardu. Něco se týká zacházení z penězi, něco mezd, mzdových tabulek, prostě to, co do nekonečna řešíme.

Nic nebrání tomu, aby Parlament ČR jednou přijal zákon o ND a speciální právní úpravou o deseti stranách zřídil tu instituci nějak moderně. ND je pro českou historii, kulturní kontext a naši identitu natolik významné, že by to snad za ty tři dny jednání parlamentu jednou za sto let stálo, pokud to někdo připraví tak, aby bylo čím se zabývat.

ČESKÁ POZICE: Zavěštíte si, jak to s ND dopadne?

BURIAN: Moje informace je, že se na MK ptají různých lidí a náměstek Martin Sankot má paní ministryni předložit materiál o dalším postupu. ND je ovšem natolik významná instituce, že by mělo být tématem nejen odborné, ale i kulturně politické diskuse.

Způsob, jak se ředitelé hledají, jaké dostávají úkoly, něco vypovídá o vztahu politické elity k ND a k divadlům vůbec. S ředitelem se volí program, jací tam budou zaměstnanci, jak to bude vypadat finančně. Nejde jen o nějakého člověka, který to bude dělat stejně jako ten předtím. Pojďme tomu procesu dát čas, ale řekněme si, co v něm budeme dělat.