Jako montovna Německo nedoženeme

Chceme se ekonomicky někdy rovnat vyspělým státům západní Evropy? Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Jak dohnat Německo?

Jan Macháček 30.11.2017
Jak dohnat Německo? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jak dohnat Německo? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Jak dohnat Německo? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Je zřejmé, že pokud chce Česká republika někdy opravdu dohnat Německo nebo Rakousko, musí pochopit, že model podpory velkých zahraničních investorů v průmyslu se vyčerpal. Zahraniční montovny splnily (a v mnoha slabších regionech stále plní) svou úlohu, ale nikdy nebudou mít velký zájem na zvyšování mezd. Musíme rovněž zjednodušit a zmenšit byrokracii, reformovat vzdělávání, více podporovat vědu a výzkum, silněji podporovat domácí kapitál, malé a střední podniky. Potřebujeme k tomu aktivnější fondy rizikového kapitálu, které nám však schází. Souhlasíte? A co můžeme udělat, abychom dohnali Německo?


 
Daniel Münich, CERGE-EI

Daniel Münich, CERGE-EI

Neprofesionální stát

Zjednodušit a zmenšit byrokracii, reformovat vzdělávání, více podporovat vědu a výzkum (a dalo by se pokračovat) jsou trefné a velmi relevantní rady. Hlavní problém Česka však spočívá v tom, že česká státní správa a obecně náš stát ve své současné podobě není dostatečně profesionální, aby byl schopen tyto věci dobře navrhnout a úspěšně implementovat. Zatím můžeme být rádi, že je stát schopen zajistit rutinní provoz zavedených agend. 

Hlavní problém Česka spočívá v tom, že česká státní správa a obecně náš stát ve své současné podobě není dostatečně profesionální, aby byl schopen tyto věci dobře navrhnout a úspěšně implementovat.

Všechny uvedené agendy vyžadují výrazně profesionálnější fungování státu. Jde mimo jiné o využívání poznatků vědy a analýz, schopnost věci slušně a věcně projednat se zainteresovanými subjekty i širší veřejností a zprostředkovat jim přístup ke kvalitním informacím, které jsou dnes utopeny v kdesi archivovaných datech, posoudit pro a proti variant řešení, kvalitně vyhodnocovat jejich skutečné dopady, hodnotit ve vědě a ve školství.

Debyrokratizace není o prostém, ale o promyšleném škrtání přebytečných a nefunkčních regulací. Že se něco začíná měnit bude až prozření a přiznání Parlamentu, že permanentní intenzivní série novel zákonů je cestou do pekla.



Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE; ředitel Odboru analýz a informací Úřad vlády ČR.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE; ředitel Odboru analýz a informací Úřad vlády ČR.

Přestat snít a žvatlat

Kapitáni české transformace v devadesátých letech slibovali, že nejdéle do deseti let doženeme západní Evropu. Realita dnešních dnů však ukazuje, že to zřejmě nezvládneme ani za sto let. Více než dvě desetiletí se ČR vypořádává s odkazem transformační politiky, která byla postavena na podhodnoceném kurzu koruny a ceně práce hluboko pod její produktivitou, abychom byli konkurenceschopní v exportu a lákaví pro zahraniční investory. I přes deklaraci pouhé dočasnosti „berliček“ nízkých mezd pro českou ekonomiku jsme se o ně ani v novém tisíciletí nepřestali opírat.

Takto nastavený hospodářský model založený na lákadlech nízkých mezd a daňových odpustků vedl k tomu, že naše hospodářství zmutovalo v takzvanou „low-cost economy“ – ekonomiku levné práce spojenou s enormně vysokým odlivem vyprodukovaného kapitálu do zahraničí.

Do dalších let nepomohla ani nepříliš povedená privatizace, která více než rozvojem nově nabytých podniků byla motivována velkými majetkovými přesuny a finančními spekulacemi. V následném kroku jsme si v rozvoji hospodářství a vzniku nových pracovních míst chtěli pomoci zahraničním kapitálem. Úřednická vláda premiéra Tošovského zavedla systém investičních pobídek. Ten desítky let bez výrazných zásahů využívaly jak levicové, tak i pravicové vlády k lákání všemožných investic za účelem posílení vlastní politické sebeprezentace. Takto nastavený hospodářský model založený na lákadlech nízkých mezd a daňových odpustků vedl k tomu, že naše hospodářství zmutovalo v takzvanou „low-cost economy“ – ekonomiku levné práce spojenou s enormně vysokým odlivem vyprodukovaného kapitálu do zahraničí.

Před námi nyní nestojí jen řečnická otázka, zda se tento ekonomický model vyčerpal. Musíme se věnovat daleko zásadnější otázce. Jakou roli v rámci mezinárodní dělby práce chceme do budoucna v Evropě hrát? Chceme v hospodářském modelu, který je typický spíše pro málo rozvinuté země pokračovat, nebo se posuneme dál. Cest je několik. V první řadě radikálně osekejme systém poskytování investičních pobídek, který je dnes přežitý. Pokračujme v transformaci Českomoravské záruční a rozvojové banky do formy investiční banky, která bude pomáhat českým malým a středním podnikům a investorům v získání výhodných úvěrů. Přetvořme TAČR na průmyslově výzkumný ústav podle vzoru německého Fraunhofer-Institut. Přestaňme jen snít a žvatlat a začněme se věnovat ucelené hospodářské strategii ČR. Jinak se z marasmu levné práce nikdy nevyhrabeme.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Být v jádru Evropy

Neklaďme si za cíl prostě dohnat Německo či Rakousko. Jak se nám takový cíl bude dařit, záleží nejen na nás, ale i na tom, jak se budou tyto dvě země rozvíjet. Otázku lze rozdělit na dvě části: jak zařídit, abychom plně využili svůj dlouhodobý potenciál, a jak se stát aktivnější součástí hospodářského motoru Evropy, místo abychom zůstávali (jako montovna) na jeho periferii.

Radujeme se z velmi nízké nezaměstnanosti a zanedbáváme skutečnost, že lidé s vysokou kvalifikací mohou svůj potenciál plně rozvinout jen mimo naše hranice. Naše společnost potřebuje změnu v přístupu ke vzdělání.

Hlavní brzdou, která brání plnému využití našeho dlouhodobého potenciálu, je nízká kvalifikace naší pracovní síly. Tento stav je nejen dědictvím minulosti, ale také důsledkem struktury investic za poslední čtvrtstoletí, které mají tendenci rozšiřovat zaměstnanost v oborech s malou přidanou hodnotou. Výsledkem je poptávka po relativně levné pracovní síle. Tomu se již nějaký čas přizpůsobuje celá společnost. Radujeme se z velmi nízké nezaměstnanosti a zanedbáváme skutečnost, že lidé s vysokou kvalifikací mohou svůj potenciál plně rozvinout jen mimo naše hranice. Naše společnost potřebuje změnu v přístupu ke vzdělání. To se týká především organizace našeho školství zejména takovým způsobem, aby byla na všech stupních vzdělávacího systému podporována (a nikoliv nepotlačována) činorodost a zejména schopnost pracovat v týmech. Nejde však jen o školy, nýbrž zejména o výchovu v rodině, což si málokdo uvědomuje. V každém případě jde o dlouhodobý proces, jehož efekt se projeví řádně až po jedné či dvou generacích.

Bezprostředněji lze pracovat na aktivitách, které pomohou vytvořit pro tuto změnu podmínky, tedy abychom začali využívat svůj krátkodobý potenciál. K tomu je nutno všude, kde to je možné, se zařazovat do hospodářského jádra Evropy, a to bez kontraproduktivních výhrad. Rozhodně máme co nejdříve vstoupit do eurozóny, v jejímž rámci se budou činit rozhodnutí, která budou naši budoucnost determinovat. Potřebujeme také systematicky zvyšovat kvalifikaci naší státní správy, která je na evropské poměry stále ostudně nízká, a to zejména tak, abychom více využívali výhod svého členství v Evropské unii. Celý náš vnitřní systém zákonů a regulací bychom měli zracionalizovat aspoň na úroveň v Evropě běžnou, to však bude skutečně možné až se zlepšením výkonu státní správy.



Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Dva způsoby konvergence

Otázka čtenáři sugeruje, že dohnat Německo lze jen přes rostoucí domácí mzdy. Ale to je chybné východisko. Z hlediska mezinárodního srovnání, tedy z hlediska cenové konkurenceschopnosti, je důležitý výsledek nominálního růstu mezd a změny směnného kurzu v porovnání s ostatními. Tedy mzdy mohou nominálně v domácí měně růst, ale přitom v mezinárodním srovnání nakonec klesat, to jest v případě, pokud národní měna oslabuje rychleji, než rostou mzdy. Pak i při opticky vysokém růstu mezd budeme klidně ještě více zaostávat. Při umírněné mzdové a kvalitní měnové politice se reálná konvergence projeví posilováním měny, tedy dojde k reálnému dohánění Německa, aniž by mzdy rostly excesivně.

Dovolím si poznamenat, že právě tento druhý model konvergence byl pro českou ekonomiku v minulosti typický. Zde je nejlépe vidět rozdíl mezi zeměmi s eurem (tedy měnou Německa), jakými jsou Řecko, Portugalsko či Slovinsko, kde vyšší růst mezd je prakticky jediným kanálem dohánění, jelikož neexistuje (jakékoliv) přizpůsobení přes změny kurzu, a zeměmi s vlastní měnou, jakými jsou Polsko nebo my, kde jde o kombinaci dvou faktorů. Pro srovnání, Maďarsko má dlouhodobě oslabující měnu a přes rychleji rostoucí mzdy, než tomu je u nás, ve výsledku Německo dohání o něco pomaleji.

A jelikož na druhou část otázky by šlo opisovat priority a cíle z každého programových prohlášení a různých strategií kterékoliv naší vlády, tak raději jen podotknu laissez-faire.

Podívejme se na ČR pohledem německého podnikatele. V samotném Německu nominální mzdy v uvažovaném období vzrostly asi 1,8krát. V roce 1999 bylo jedno euro průměrně za téměř 37 korun, letos bude průměr lehce nad 26 korunami, což znamená nárůst mezd v mezinárodním srovnání o 40 procent; samotná nominální mzda za stejné období vzrostla na více než dvojnásobek. Pokud to zkombinujeme, tak za 18 let pro vnějšího pozorovatele naše nominální náklady práce vzrostly téměř trojnásobně (2,8krát). To mi nepřijde ani jako špatný výsledek, ani jako charakteristika státu založeného na levné práci a neproduktivních montovnách.

A jelikož na druhou část otázky by šlo opisovat priority a cíle z každého programových prohlášení a různých strategií kterékoliv naší vlády, tak raději jen podotknu laissez-faire. Naši lidé a podnikatelé nejsou ani hloupí ani neschopní. Jak bychom jinak mohli ustát tak rychlé zdražení práce v mezinárodním srovnání než umem naší pracovní síly?



Dominik Stroukal, Liberální institut

Dominik Stroukal, Liberální institut

Západ jsme dávno dohnali

Srovnávat se Západem dává smysl, ale pouze pod mikroskopem. Když se podíváme na trochu větší obrázek, zjistíme, že rozdíly mezi zeměmi vyspělého světa prakticky neexistují. Kdybychom však chtěli i ty nejmenším rozdíly odstranit, není to nic složitého, stačí jen zjednodušit lidem život.

Když se v roce 1929 narodila moje babička, byla životní úroveň České republiky srovnatelná s dnešní Indií. Dokonce jsme se dožívali v průměru o pět let méně, než dnešní obyvatelé Indie. Babička mé babičky se narodila v zemi připomínající životní úrovní dnešní Keňu, ale s očekávanou dobou života o polovinu menší. Jinými slovy, člověk ze středních Čech, který znal člověka, kterého znám já, by se dost možná chtěl odstěhovat do dnešní střední Afriky.

A nemusíme chodit tak daleko. Moji rodiče se narodili na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. V té době nebyla žádná země na světě tak vyspělá, jako jsme dnes my.

Západ jsme dohnali už dávno. Je to jako kdybychom běželi závod kolem světa a v cílové rovince po letech usilovné dřiny zjistili, že Západ vede o dva centimetry. Možná kdybychom se trochu více snažili, mohli jsme být o pár centimetrů vpřed my, to je pravda.

Západ jsme dohnali už dávno. Je to jako kdybychom běželi závod kolem světa a v cílové rovince po letech usilovné dřiny zjistili, že Západ vede o dva centimetry. Možná kdybychom se trochu více snažili, mohli jsme být o pár centimetrů vpřed my, to je pravda. Mnohem důležitější ale je, jak daleko jsme se dostali. A že někteří běžci zakopli hned po startu a prakticky se nepohnuli z místa. Někteří se část cesty vraceli a jsou pořád na dohled startovní čáře.

Pokud bychom se snažili těch pár centimetrů dohnat, můžeme. Je pravda, že Německo s Rakouskem jsou dnes dále, než jsme my. Na začátku se trochu rychleji rozeběhli, zatímco jsme my chytali dech. Dnes ale není tak složité podívat se na země, které jsou před námi a vidět, co dělají lépe.

Podle indexu ekonomické svobody, který dlouhodobě pozitivně koreluje s růstem životní úrovně zemí, jsme na 26. místě. I kdybychom si mysleli, že první příčky Hongkongu a Singapuru jsou výjimečné tím, že jde o městské státy, pořád bychom mohli být jako Nový Zéland, Švýcarsko nebo Austrálie na dalších místech. I zde se namítá, že mají jinou historii apod. U šestého Estonska ale všechny výmluvy padají. Pokud se nic zásadního nezmění, odhady předpovídají pro příští generaci Estonsku srovnatelnou životní úroveň se severskými zeměmi.

Máme co kopírovat. Pokud chceme růst rychleji, nesnažme se podporovat to, co je zrovna v kurzu. Zvyšme ekonomickou svobodu. Buďme trochu víc jako Estonsko.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Nekopírujme Německo ve všem

V úvodu připomeňme, že problém konvergence je standardní součástí ekonomické teorie, a pokud si náš student tuto otázku „vytáhne“ u státnice, musí též vysvětlit, za jakých institucionálních a technologických podmínek k ní může dojít. 

Zcela mimo rámec standardních učebnic se ovšem dostane politik, který by na konvergenci rezignoval, spokojil se s postavením subdodavatele Německa a třeba si i pochvaloval, že do tohoto postavení se dostal jako hrdý vítěz nad ostatními zájemci. Tento typ soutěže Německo rádo podpoří, zejména když to bude prostřednictvím evropských dotací, například těch na rozvoj místní infrastruktury.

Pro ilustraci toho, co by nás mohlo odlišit, nechť poslouží návrh, aby náš školský systém opustil svůj rakousko-německý vzor. Za sebe bych jistě dal přednost nějakému radikálnějšímu projektu, například odchodu od Soziale Marktwirtschaft.

Dnešním tématem má ale být jiný typ soutěže, tj. té, která by Německu případně hrozila, pokud bychom začali uvažovat o konvergenci vážně, například v tom smyslu, že pro jejich pracovní trh by se naše VŠE stala stejně atraktivní jako jejich Universitӓt Hamburg. Pro případné ustavení tohoto typu soutěže pak ovšem považuji za téměř triviální požadovat, abychom si u nás alespoň něco uspořádali jinak než v Německu. Už někdy v osmdesátých letech se v EÚ ČSAV říkalo, že připustíme-li plnou institucionální harmonizaci Evropy, k dohnání Německa může dojít snad jen díky jeho genetickému kolapsu.

Pro ilustraci toho, co by nás mohlo odlišit, nechť poslouží návrh, aby náš školský systém opustil svůj rakousko-německý vzor. Za sebe bych jistě dal přednost nějakému radikálnějšímu projektu, například odchodu od Soziale Marktwirtschaft a návratu k pokusům o tržní ekonomiku anglo-amerického typu z počátku devadesátých let.

Na závěr už jen navážu na svůj teoretický úvod, a to poznámkou, že mě docela mrzí, že mezi klíčová témata našich makroekonomů dnes nepatří učebnicový koncept tzv. podmíněné konvergence.



Jan Mládek, ekonom

Jan Mládek, ekonom

Zbytečně velký cíl

Německo je pro Českou republiku a její občany v hospodářské oblasti požehnáním i prokletím. Požehnáním, protože je Německo základní obchodní partner, největší zahraniční investor a šiřitel technologií i standardů. Prokletím, protože většina našich spoluobčanů se domnívá, že je normální mít německý plat a německou životní úroveň. A protože platy jako v Německu nemáme, jsme frustrováni. Německo však není jen jednou z mnoha zemí světa, je jednou z nejbohatších a nejvyspělejších zemí světa. Náš přímý soused, svobodný stát Bavorsko, je region, který na světě předčí jen málo oblastí. Bavorsko má nejen vysoké HDP na hlavu, ale i nejrozvinutější průmysl, zemědělství, služby, vědu a kulturu. V Bavorsku sídlí centrály nadnárodních firem, jejichž jména jsou pojmem na celé planetě.

Je pěkné, že máme velký cíl, neboť malý je ten, kdo má cíl jen malý, ale ono to vede k malomyslnosti. Myslím, že by stačil realističtější cíl.

Je pěkné, že máme velký cíl, neboť malý je ten, kdo má cíl jen malý, ale ono to vede k malomyslnosti. Myslím, že by stačil realističtější cíl: dosáhnout úrovně první republiky; ta byla někde na úrovni 80 procent Německa, a tuto úroveň držet, neboť 80 procent Německa je cíl pohyblivý. I k takovému cíli bude nutno vynaložit velké úsilí. Zatím jsou například průměrné mzdy v běžném kurzu na třetině Německa, v paritě kupní síly na dvou třetinách Německa.

Je zřejmé, co bychom měli dělat. Dělejme to, co nejvyspělejší země dělají, nikoliv to, co nám tyto země radí, abychom dělali. Na tom se docela shodneme, jde jen o priority. Sám bych preferoval zejména kultivaci pracovní síly (tedy především vzdělání), absorpci vědy a techniky do ekonomiky, podporu technologických startupů, dostupnost venture kapitálu pro rozvíjející se firmy, duální vzdělávání nebo třeba zkrácení doby na získání stavebního povolení, protože v tomto kritériu jsme v „Doing Business“ Světové banky na chvostu.



Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Riziko rozvojového státu

Německo nedoženeme bez kvalitního vládnutí, které dokáže spojovat nejlepší a nejkonkurenceschopnější lidi a nápady a zároveň odstraňovat zbytečné překážky, které jim brání v rozkvětu. Všechny státy v Evropě, které toto umí (Švýcarsko, Německo, Irsko nebo třeba Estonsko), spoléhají na spolupráci silného státu a soukromého sektoru. Snad jen v Kalifornii hrají fondy rizikového kapitálu klíčovou roli, ale bez federálního financování univerzit a základního výzkumu by se ani tam daleko nedostali.

Všechny státy v Evropě, které toto umí (Švýcarsko, Německo, Irsko nebo třeba Estonsko), spoléhají na spolupráci silného státu a soukromého sektoru. Snad jen v Kalifornii hrají fondy rizikového kapitálu klíčovou roli.

U nás není otázkou co dělat, ale jak toho dosáhnout. Úspěšné evropské státy spoléhaly na dlouhodobé dohody o školství, výzkumu, rozvoji infrastruktury či průmyslové politice. Na jejich základních parametrech se shodly (zavedené a demokratické) politické strany, zaměstnavatelské a odborové svazy i státní úřednictvo. U nás se podobnou shodu nedaří nalézt, takže se stále příliš spoléháme na transformační polštáře nízkých mezd a relativně podhodnocené měny. Navíc teď možná kloužeme k riskantnímu modelu takzvaného rozvojového státu.

Ten se liší od evropského modelu v tom, že se snaží dosáhnout ekonomického rozvoje i na úkor demokratických principů. Technokraté prosadí „shodu“ na základních principech rozvoje sice na základě analýz, ale bez velkých konzultací. Následně je prosazují pod krytím více či méně autoritářského režimu, který svou legitimitu opírá především o ekonomickou konvergenci. Brutální riziko tohoto modelu spočívá v tom, že na každý úspěch v Číně, Singapuru či Jižní Koreji, připadá alespoň pět katastrof především v Latinské Americe (leckde navíc i spousta lidí končí v emigraci či kriminále).

Česko má historickou zkušenost s jednostranným rozvojem domácího kapitálu z období první republiky. Před sto lety většina kapitálu nebyla v etnicky českém vlastnictví, což se nový stát snažil bez obalu zvrátit. Stranický kartel zajistil politickou stabilitu, Živnostenská banka agregovala úspory i zisky státem monopolizovaných odvětví, které úspěšně investovala jako komerční, investiční i rozvojová banka zároveň (včetně funkcí, jenž dnes plní rizikový kapitál). Potřeba uspět na zahraničních trzích i široká účast v různých hospodářských spolcích, pomohly udržet disciplínu a produktivní směřování, aby se celý model nezvrhnul v dotování plutokratů. Ekonomicky to bylo celkem úspěšné, avšak zároveň vyloučení části občanů z plné účasti v tomto modelu přispělo k politickým katastrofám na konci třicátých let.



Monitor Jana Macháčka


Autor

Jan Macháček

Jan Macháček. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články