Jaké důsledky bude mít palestinský tah v OSN?

Jedno jediné je jisté: jednostranná operace na uznání palestinské státnosti zásadním způsobem ovlivní budoucí vývoj na Blízkém východě.

Jan Růžička 27.9.2011
Tato žena v Gaze jasno má: podporuje snažení Mahmúda Abbáse, aby byla Palestina uznána za regulérní stát. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice
Tato žena v Gaze jasno má: podporuje snažení Mahmúda Abbáse, aby byla Palestina uznána za regulérní stát. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Pokud nedojde k nečekanému diplomatickému řešení, požádá dnes v New Yorku Mahmúd Abbás, vedoucí představitel palestinské samosprávy, Radu bezpečnosti Organizace spojených národů (RB) o uznání palestinské státnosti v hranicích z roku 1967. Přestože je prakticky jisté, že tento krok ztroskotá (USA se buď podaří přesvědčit dostatek členů RB, aby žádost zamítli, nebo se Američané uchýlí k použití práva veta, jímž disponují), odpůrci i zastánci této jednostranné palestinské operace se shodují, že zásadním způsobem ovlivní budoucí vývoj na Blízkém východě. Je tedy na místě položit si otázku, k jakým důsledkům tato iniciativa povede. Neméně důležité ovšem je snažit se porozumět širším souvislostem, jež celý spor provázejí.

Možných důsledků palestinského tahu je pochopitelně mnoho a nikdo nemůže předem říct, jaké konkrétně budou. Celou věc dále komplikuje fakt, že dopady se projeví odlišně na mnoha úrovních. Zkusme se podívat na několik možností a jaké by mohly mít důsledky pro jednotlivé aktéry.

Nic se nestane

Ve světle horečného diplomatického vyjednávání, kdy se k otázce vyslovují takřka všichni aktéři mezinárodní politiky, se závěr, že se nic nestane, zdá takřka nepředstavitelný. Přesto tento názor zazněl z různých kruhů a vyjádřil se tak například i bývalý americký prezident Bill Clinton. Podle něj budou důsledky palestinského kroku mizivé, protože nijak nepřispějí k odstranění reálně existujících problémů, jež bude pro mírové soužití Izraelců a Palestinců třeba vyřešit.

Palestinský stát, jenž by připustil současnou existenci Izraele, je pro Hamas nepřijatelný

Poněkud paradoxně tento názor zastávají i teroristé ze skupiny Hamas, kteří ovládají pásmo Gaza. Avšak vede je k němu jejich nesmiřitelná nenávist vůči Izraeli. Abbásovu žádost odmítli, protože ji považují za kapitulantskou, neboť znamená vzdání se „historického“ palestinského území. Palestinský stát, jenž by připustil současnou existenci Izraele, je pro ně nepřijatelný a v jejich zvrácené logice ani případný úspěch v OSN nic neřeší. Za tímto postojem je ovšem třeba vidět i to, že kladný výsledek by znamenal jejich ztrátu pozic na úkor Abbásova hnutí Fatah.

Pro Abbáse představuje možný nulový výsledek jednu z horších variant. Jeho radikální snaha o uznání státnosti je riskantní právě proto, že nemusí nic přinést. V tom případě by bez jakéhokoli zisku dosáhl nejen popuzení si Izraele, USA a některých jejich spojenců, ale zároveň by zklamal naděje těch Palestinců, kteří jej podporují.

Víru v to, že Abbásova operace k ničemu nepovede, lze ale zaznamenat i v jistých izraelských kruzích. Jinak si totiž nelze vysvětlit diplomatickou netečnost, s níž se k iniciativě po dlouhou dobu stavěla současná izraelská vláda. V této logice je OSN bezvýznamnou organizací a co se počítá, je poměr sil a reálná fakta na sporných územích. Tyto dva prvky žádost nijak neovlivní, ať dopadne jakkoli. Krátkodobě je takové uvažování možná správné, dlouhodobě se ovšem jeví jako neudržitelné.

Rozpoutá se silná konfrontace

Protipólem názoru, že se nic nestane, je přesvědčení, že palestinský krok povede k rozpoutání nových násilností a zásadní konfrontaci mezi Palestinci a Izraelem. Varování před tímto výsledkem je hlavním argumentem těch, kteří Abbásovu iniciativu odmítají. V tomto scénáři vyvolá hlasování masivní palestinské protesty a nové teroristické útoky. Abbás si je pochopitelně tohoto nebezpečí, které by jej mezinárodně výrazně zdiskreditovalo, vědom. Než se minulý týden vypravil do New Yorku, nabádal v televizním projevu Palestince k tomu, aby se nedopouštěli násilí. V současné chvíli však nelze říct, zda se takové výzvy nebudou pouze rovnat naivnímu úsilí vrátit jednou vypuštěného džina zpátky do láhve.

Zásadní konfrontaci však mohou vyvolat také radikální izraelští osadníci, mezi nimiž se dlouhodobě objevují hlasy, které v případě vyhlášení palestinské státnosti vybízejí k nekompromisním útokům na Palestince. Takové útoky se již odehrály a snahy izraelské armády vymáhat vládu práva i ze strany osadníků vedly k napjatým vztahům, kdy docházelo i k napadání – zatím převážně slovnímu – armádních jednotek.

Vlna násilností by byla fiaskem pro všechny zúčastněné s výjimkou radikálů na obou stranách. I proto se na protesty a případné násilí izraelské bezpečnostní složky již dlouho připravují, a to dokonce ve spolupráci s palestinskou samosprávou. Jakkoli existují obavy z násilí, možná ještě větší rozpaky budí možnost masivních nenásilných protestů. Izraelští velitelé připouštějí, že jejich jednotky nejsou pro takové případy dobře vycvičené, navzdory snahám tento nedostatek odstranit. Z hlediska Izraele by navíc nenásilné protesty představovaly těžkou blamáž, neboť by se nenaplnila katastrofická varování.

Situace se posune k mírovému řešení

Nabízí se také možnost, že vyhlášení palestinské státnosti posune blízkovýchodní konflikt směrem k mírovému řešení. Ačkoli tato varianta musí být Abbásovou základní úvahou (a nejen jeho, ale i těch, kteří jeho tažení podporují), nezdá se příliš pravděpodobná. Kritici palestinského postupu mají pravdu, když tvrdí, že jednostranná řešení nemohou uspět. Není vůbec zřejmé, jak by vyhlášení palestinské státnosti navzdory protestům a nevoli Izraele mohlo vést k oboustrannému řešení.

Nikdo nečiní ústupky pod nátlakem, pokud opravdu nemusí. Pro Izrael to platí dvojnásob.

Názory, že se tímto krokem zvýší tlak na Izrael zahájit mírové rozhovory, opomíjejí jednu zcela zásadní skutečnost. Nikdo nečiní ústupky pod nátlakem, pokud opravdu nemusí. O současné izraelské vládě, jejíž mnozí členové jsou přesvědčení o tom, že v mezinárodní politice nerozhoduje nic jiného než síla, to platí dvojnásob. A palestinská žádost rozhodně nepovede k takovému tlaku, kdy by pro Izrael nebylo vyhnutí a musel by dělat zásadní ústupky.

Blízkovýchodní problém se ještě zkomplikuje

Tento výsledek se jeví jako nejpravděpodobnější a poskytuje také odpověď na otázku, proč je žádost o uznání palestinské státnosti špatným krokem. Komplikací vyvstane celá řada. Palestinský předák Abbás sice prokáže odhodlání tím, že se obrátí na Radu bezpečnosti, ale odmítnutí žádosti jej oslabí. Případný úspěch ve formě právně nezávazné rezoluce Valného shromáždění OSN bude jen chabou náplastí. Různé sankce především ze strany Izraele a USA povedou ke zhoršení situace na územích obývaných Palestinci.

Současná izraelská vláda se utvrdí v přesvědčení (mnohdy oprávněném), že většina států je Izraeli nepřátelsky nakloněná a OSN je fórem, kde se tyto negativní sentimenty opakovaně projevují. Zesílí pnutí jak uvnitř kabinetu, jenž je rozdělený na zastánce tvrdé (zastavení finančních toků palestinské samosprávě, blokáda, přehodnocení dosavadních smluvních ujednání) a relativně umírněné reakce na palestinskou žádost, tak v celé izraelské společnosti.

Ta se přes léto ocitla ve změti sociálních protestů proti neúnosně vysokým životním nákladům, především nájmům. Terčem těchto protestů se stala rovněž nákladná politika, která protežuje osadníky. Je příliš brzo na to, abychom mohli říct, zda dojde k zásadnímu politickému přeskupení v Izraeli. Šéfka hlavní opoziční strany Kadima Cipi Livniová ovšem v Knessetu vládu ostře kritizovala za to, že přivedla zemi do diplomaticky těžké situace a USA prakticky zahnala do kouta.

Případný úspěch ve formě právně nezávazné rezoluce Valného shromáždění OSN bude pro Abbáse jen chabou náplastí

Aktéry, kteří utrpí ztrátu, jsou USA a především prezident Barack Obama. Jejich schopnost ovlivnit dění na Blízkém východě se ukázala jako značně omezená. Abbás ignoroval jak naléhání, tak hrozby a ke všemu po příletu do New Yorku prohlásil, že očekává od amerického prezidenta splnění slibu ohledně nezávislého státu.

Navzdory Obamovu středečnímu, Izraeli nakloněnému projevu se pravděpodobně nadále zhorší již tak napjaté vztahy mezi ním a izraelskou vládou. Vděku se od ní Obama nedočká a sám jí bude mít za zlé, do jak svízelné pozice jej dostala izraelská neochota zastavit výstavbu osad na okupovaných územích a vrátit se zpět k mírovým rozhovorům. Další ránu dostane pověst USA v muslimských zemích, kde si mnozí jen potvrdí názor, že Američané nejsou spravedlivým arbitrem.

Tento názor budou sdílet i další země, což pouze přispěje ke konfrontační atmosféře na Blízkém východě. Nehorázná prohlášení íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda již nikoho nepřekvapují. Nově se po Izraeli „vozí“ turecký premiér Recep Tayyip Erdogan (ačkoli ti, co si pamatují jeho výlevy na adresu Izraele v Davosu 2009, vědí, že se touto cestou vydal již dávno). Situace v Egyptě je napjatá po útoku na izraelskou ambasádu. Jordánský král varuje před další izolací Izraele a USA v rámci regionu. Těžko lze v takové situaci očekávat posun k mírovým jednáním. Může se ale stát, že všem aktérům nic jiného než jednání nezbude. Jednání nicméně vyžadují ochotu ke kompromisům a palestinská iniciativa k takové ochotě nepřispívá.

Složitá situace je normou

Složitá situace na Blízkém východě není nic nového. Spíše naopak – je normou. Přesto současná krize nabídla několik zajímavých jevů. V první řadě je až zarážející nepřesvědčivost argumentů, které se objevovaly proti jednostrannému vyhlášení palestinské státnosti. Navzdory dobrým důvodům vyslovit se proti tomuto kroku se v podstatě všichni odpůrci omezovali na vágní hrozby, že bude mít katastrofální důsledky. Místo rozumných argumentů tak převládalo bezobsažné strašení, pravděpodobně proto, že je jednodušší a pohodlnější. Otevřený dopis českých zákonodárců vládě byl v tomto směru světlou výjimkou a měl přijít mnohem dříve.

Izrael a s ním i USA se dostaly do současné svízelné pozice částečně i proto, že ostentativně ignorovaly dlouhodobou palestinskou iniciativu v OSNDruhou zajímavostí je role OSN. Mnozí aktéři i pozorovatelé mezinárodního dění se s oblibou o této instituci vyjadřují se značnou dávkou despektu. Je podle nich nejen zkorumpovaná, ale především bezvýznamná. Tvrzení o bezvýznamnosti je však třeba brát s rezervou. Pokud by totiž byla pravdivá, těžko lze pochopit horečné snahy americké diplomacie odradit Palestince od přednesení žádosti. Američané nenechali nikoho na pochybách, že pokud to bude nutné, použijí v Radě bezpečnosti OSN právo veta. Izrael a s ním i USA se dostaly do současné svízelné pozice částečně i proto, že ostentativně ignorovaly dlouhodobou palestinskou iniciativu v OSN.

Zarážející je také přesvědčení, že vše lze vyřešit silou. Z hlediska rovnováhy sil na Blízkém východě může být Izraeli i USA částečně jedno, jak hlasování v New Yorku dopadne. Izrael bude mít nadále nejlepší armádu v regionu. Tupé soustředění se na sílu jej nicméně přivedlo do prekérní situace, poněvadž poskytlo půdu pro to, že se státy musely jednoznačně postavit k otázce palestinské státnosti.

Státník s rozhledem – na rozdíl od přízemně uvažujícího politika – by takový vývoj nejenom zaznamenal, ale zároveň by zformuloval takovou politiku, která by ukotvila dlouhodobě mírně výhodnou pozici namísto krátkodobé nadměrné převahy. Těm, jimž není osud Izraele lhostejný, nezbývá než si přát, aby se takový státník objevil dříve, než bude pozdě.


jan.schneider Promiňte, 21:29 24.9.2011
Max Blaustein Nechtěl jsem odbíhat od 20:29 26.9.2011
Max Blaustein Pár poznámek k páru komentářů 19:55 24.9.2011
jezkovyvoci Palestina a Kosovo 14:23 23.9.2011
jan.schneider Díky za skvělý výklad. 13:50 23.9.2011

Počet příspěvků: 5, poslední 26.9.2011 08:29 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Autor

Jan Růžička

Jan Růžička | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články