Jak zlepšit postavení českých doktorandů aneb O prolomení tabu

Zastaralost, těžkopádnost a neflexibilita českého akademického systému má za následek ztrátu mezinárodní konkurenceschopnosti, finanční podhodnocení vysoce kvalifikované práce a prekérní postavení doktorandů a mladých vědců.

Martin Kočí 2.9.2017
Jak funguje systém odměňování vědeckých pracovníků v Česku a jak v zemích, jež... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jak funguje systém odměňování vědeckých pracovníků v Česku a jak v zemích, jež... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Jak funguje systém odměňování vědeckých pracovníků v Česku a jak v zemích, jež... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Otevření tématu, jež se týká postavení tuzemských doktorandů a mladých akademiků, o které se zasloužila nedávno založená Česká asociace doktorandů (ČAD), lze také považovat za prolomení tabu. Mírný nárůst mediálního zájmu o tento problém ukazuje, že i v České republice se veřejnost začíná zajímat o otázky, které v západních společnostech patří ke standardním v diskusi o vysokém školství.

Pozitivní především je, že tlak na změnu přichází „zdola“, od samotných doktorských kandidátů, kteří se tím veřejně hlásí k odpovědnosti za budoucnost vědeckého výzkumu a terciárního vzdělávání v Česku. Kateřina Cidlinská, předsedkyně ČAD a doktorandka Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, má za sebou několik mediálních výstupů, které se prekérní a neudržitelnou situaci mladých vědeckých pracovníků snaží vysvětlit širší veřejnosti.

Stručně řečeno, finanční situace kandidátů na doktorát je katastrofální, vedení doktorandů školiteli nevalné a české vysoké školy nabízejí jen minimální perspektivu budoucím absolventům. Důsledkem jsou odchody mladých vědců do zahraničí či opuštění akademické sféry.

Finanční podpora

Z vyjádření některých zástupců doktorandů v médiích se zdá, že by tuto situaci mohly vyřešit peníze. Pokud se kandidáti na budoucí vědecké posty připravují a formují v podmínkách na hranici životního minima, přičemž často vykonávají velmi kvalifikovanou a odbornou činnost, jeví se vyšší finanční podpora správným krokem.

Pokud si navíc doktorandi vyvzdorují zvýšení stipendia o 100 procent, jak zněla původní dohoda s ministerstvem školství, bude to víc než dobře. V kontextu tlaku na zvyšování mezd a odměn v ČR by tento krok byl logický a obhajitelný. Trend by se navíc mohl přenést na ostatní vědecké a akademické pracovníky.

Bylo by omylem se domnívat, že navýšení finančních prostředků na odměny akademických pracovníků a vědců problém vyřeší. Spočívá totiž v nekoncepčním pojetí českého akademického systému, který je založen na kumulaci titulů před i za jméno.

Na výrazné podhodnocení především mladých akademiků upozornil rektor Karlovy univerzity Tomáš Zima v rozhovoru pro časopis Týden, kde mimo jiné naznačil, že pokud se situace nezačne řešit, nemusí být příští akademický rok zahájen podle plánu. Budou tedy nakonec všichni spokojení, když ministerstvo školství navýší rozpočet vysokým školám a akademickým institucím?

Je na pováženou (a vypovídá o naší zemi), když skladníci Amazonu a pokladní Lídlu shlížejí z náborových plakátů s příslibem příjmu, o kterém se doktorandovi i mnoha mladým vědcům s titulem Ph.D. (a občas několikaletou praxí v oboru) ani nesní. O finančních podmínkách práce v akademickém prostředí je třeba nahlas mluvit. To je sice třeba, ale není samospasitelné. Je třeba také něco dělat.

Bylo by však omylem se domnívat, že navýšení finančních prostředků na odměny akademických pracovníků a vědců problém vyřeší. Spočívá totiž v něčem jiném – v nekoncepčním pojetí českého akademického systému, který je založen na kumulaci titulů před i za jméno. Navíc je příliš byrokratický, těžkopádný a zastaralý.

Reforma v nedohlednu

Česká asociace doktorandů pak podle její předsedkyně Cidlinské v rozhovoru pro audiovizuální server DVTV jako zásadní problém formulovala nejen financování, ale i postavení doktorských kandidátů na školách a ve vědeckých ústavech. Záměrně se vyhýbám označení „studenti“. Doktorand sice také studuje, jelikož je zapsaný v některém z programů doktorského studia, ale náplň jeho činnosti odpovídá spíše tradičnímu pracovnímu poměru.

Reforma, anebo aspoň vůle o změně diskutovat je v nedohlednu. Stojíme však na křižovatce a dříve, nebo později si bude česká akademická sféra muset vybrat, kterou cestou se vydá.

Dochází na pracoviště, plní zadané úkoly, často se podílí na výuce, pracuje na vlastním vědeckém projektu. Namísto statutu pouhého studenta, ale bez studentských výhod, je proto logické požadovat status akademického zaměstnance, jehož některé povinnosti musí doktorand ze zákona plnit.

Poukázání na konkrétní, byť palčivý problém činí – trochu mimoděk – zjevnou mnohem hlubší krizi celého českého akademického prostředí. Reforma, anebo aspoň vůle o změně diskutovat je přitom v nedohlednu. Stojíme však na křižovatce a dříve, nebo později si bude česká akademická sféra muset vybrat, kterou cestou se vydá.

Buď cestou moderní dynamické akademické sféry v západním stylu s „funkčními posty“, které jsou obsazovány na základě kvality publikační činnosti, vedení výuky, mezinárodní zkušenosti a především potenciálu, jejž daný jedinec znamená pro budoucnost své instituce, nebo setrvat na vyšlapané pěšině zaběhnutého hierarchického akademického žebříku, po kterém jedinec šplhá k vyšším hodnostem.

Odlišná kvalita

Je situace skutečně natolik dramatická? Lze namítnout, že nikoliv. Univerzity a vysoké školy fungují, postgraduální studenty produkují, tituly udělují. Dokonce máme nadprůměrný počet zapsaných do doktorských programů. V mediích se objevují mezinárodní úspěchy zástupců české vědy. V čem je tedy problém?

Nejde o to, že bychom neměli nadané mladé akademiky, kteří se s chutí a vervou pouštějí do originálních projektů, ale ve srovnání se zeměmi podobné velikosti, s nimiž bychom se chtěli poměřovat v terciárním vzdělávání a vědecké činnosti, stejné kvality nedosahují.

Nejde o to, že bychom neměli nadané mladé akademiky, kteří se s chutí a vervou pouštějí do originálních projektů, ale ve srovnání se zeměmi podobné velikosti, s nimiž bychom se chtěli poměřovat v terciárním vzdělávání a vědecké činnosti, stejné kvality nedosahují

Odtrženost českého systému podpory vědy a terciárního vzdělávání je zřejmá při pohledu na žebříčky hodnocení univerzit a vysokých škol, ve kterých se naše instituce nenacházejí tam, kde by chtěly (a také mohly) být. Karlova univerzita se například na svém webu pyšní, že patří mezi dvě procenta nejlepších světových akademických pracovišť, což zní lépe, než že v posledním vydání QS World University Ranking se umístila až na začátku čtvrté stovky.

Oprávněně lze namítnout, že podobné žebříčky univerzit je třeba brát s rezervou, i když minimálně určitý trend naznačují. Srovnání ovšem nabízejí i jiné ukazatele. Například v počtu získaných velkých evropských grantů (ERC) výrazně pokulháváme. V letech 2007 až 2014 jich bylo v Česku působícím vědcům uděleno pouze 17, v sousedním Rakousko však 138 a v Belgii více než 150. Nejúspěšnější Velká Británie získala 1200 grantů.

Aby toho nebylo málo, u našich jižních sousedů připadá významné procento grantů na mladé začínající vědce. U nás nejenže na velké granty nedosáhnou, ale ani se o ně často nepokoušejí. To jsou tvrdá data a vysoce relevantní ukazatel, který by měl vést k zamyšlení, proč se v této špatné situaci ocitáme.

Profesorská hodnost

Problémem nejen pro mladé perspektivní vědce, ale pro celou českou akademickou obec je zastaralý a do jisté míry dosud rakousko-uherský/prvorepublikový systém hierarchického akademického kariérního postupu. Ideálem českého akademika je stoupat příčku po příčce od fakultativní státní rigorózní zkoušky přes doktorský titul k vyšším akademickým hodnostem, tedy docentuře a nakonec profesuře.

Profesorská hodnost přináleží osobě, která se po několika desetiletích práce dostala na vrchol akademického žebříku, a je tak od této osoby v podstatě neoddělitelná. Jednou profesor, pořád profesor – podepsán prezident republiky.

Absurdním zvykem v českém prostředí je potom celou tuto trajektorii akademického postupu zaznamenávat tituly, kterými jedinec ověšuje své jméno, až je někdy obtížné ho v záplavě zkratek nalézt. Nejvyšší vědecko-pedagogický stupeň je v tuzemsku navíc ozvláštněn jmenováním a udělením dekretu z rukou prezidenta republiky (či jak se v poslední době ustálilo v jeho zastoupení ministrem školství).

Řečeno jinak, profesorská hodnost přináleží osobě, která se po několika desetiletích práce dostala na vrchol akademického žebříku, a je tak od této osoby v podstatě neoddělitelná. Jednou profesor, pořád profesor – podepsán prezident republiky. Důsledkem u nás stále zavedeného systému – navzdory Boloňskému procesu – je individualismus.

Pokud je akademik motivován „hrát sám za sebe a na sebe“, aby získal toužené akademické hodnosti, a tím i vyšší postavení v akademické hierarchii, nevyhnutelně tím bude trpět týmová spolupráce, kterou se vyznačuje dnešní špičková věda ve všech oborech.

Strukturální deficit

Absolvovat doktorát, což je dle Boloňského systému nejvyšší akademický titul a kvalifikace, se tak u nás jeví jako první krůček na dlouhé cestě. Pouhý titul Ph.D. za jménem je znakem začátečníka. V tomto kontextu pak nepřekvapuje, že doktorandi jsou na chvostu zájmu. Vypomůžeme-li si metaforou žebříku, doktoranda musíme umístit na zem, sice na dohled, ale stále v patřičné vzdálenosti od první příčky „opravdového“ akademického života.

Hlavní nevýhodou a strukturálním deficitem českého akademického prostředí je spirála individualismu směřující k získávání vyšších akademických hodností a jejich preference nad kvalitou měřitelnou objektivnějšími ukazateli a rozbujelý byrokratický aparát, který tento systém spravuje

V českém systému se navíc vyšší akademická hodnost, tedy habilitace a profesura, zpravidla rovná vstupence do vedení fakult, vysokých škol a univerzit. Jen zřídka se stává, že by kolegové s „pouhým Ph.D.“ byli poctěni důvěrou vedoucího postu. Jako by tlustospis obhájené habilitační práce, která může vypovídat leccos o odbornosti, byl automaticky zárukou manažerských schopností jedince.

Shrnuto a podtrženo, hlavní nevýhodou a strukturálním deficitem českého akademického prostředí je spirála individualismu směřující k získávání vyšších akademických hodností a jejich preference nad kvalitou měřitelnou objektivnějšími ukazateli a rozbujelý byrokratický aparát, který tento systém spravuje.

Zastaralost, těžkopádnost a neflexibilita českého akademického systému má za následek ztrátu mezinárodní konkurenceschopnosti, finanční podhodnocení vysoce kvalifikované práce a v neposlední řadě, ale zcela v logice systému, prekérní postavení doktorandů a mladých vědců. Vše to jsou spojité nádoby.

Inspirace v zahraničí

Co by byl skutečně funkční akademický systém? Odpověď se nachází v samotné otázce. Netřeba totiž vymýšlet nic nového. Lze se inspirovat v zahraničí, především v zemích, jejichž akademická sféra ve srovnání s naší vyniká. Česká asociace doktorandů hledá inspiraci k řešení pozice doktorandů pohledem do zemí, kde mají kandidáti Ph.D. běžně pracovní smlouvy, které jim umožňují plně se věnovat svým vědeckým projektům, a navrhuje toto uspořádání jako možnou cestu.

Netřeba vymýšlet nic nového. Lze se inspirovat v zahraničí, především v zemích, jejichž akademická sféra ve srovnání s naší vyniká.

Podobnou inspiraci lze najít pro celý akademický systém a položit si otázku, zda srovnatelně velké země, například Belgie, nejsou napřed v důsledku fungujícího a funkčního systému, kterému náš záslužně-hierarchický nedokáže konkurovat. Jak si takový fungující „funkční“ systém představit? Zjednodušeně, jde o respektování Boloňského procesu, dle nějž je nejvyšším akademickým titulem doktorát. Titul Ph.D. je tak vstupenkou do akademického světa a zárukou, že jedinec „zvládá řemeslo“.

Kvalitní formace a vedení kandidátů stejně jako pracovní podmínky jsou proto nadmíru důležité. Doktorandi jsou budoucí plnohodnotní kolegové a investice do budoucnosti. Postdoktorská doba je charakteristická několika roky, zpravidla dvěma až třemi, ke zlepšení specializace a vytvoření vlastního profilu, který musí obstát v mezinárodním srovnání.

Cílem této doby má být přetavit „zvládnuté řemeslo“ v originálním působení ve vědě či vytyčení nové cesty v oboru, jejímuž rozpracování se pak akademik bude věnovat v kariéře. Dalším cílem je příprava na přechod z primárně vědeckého do vědecko-pedagogického působení. Ve „funkčních“ akademických systémech se setkáváme s termíny assistant professor a full professor. Tyto posty kombinují výzkum a na jeho základě výuku pregraduálních studentů a vedení postgraduálních kandidátů Ph.D.

Funkční systém

Vtip systému je v tom, že všechny posty – od postdoktoranda po plného profesora – jsou funkční. To mimo jiné znamená, že nejde o titulaturní opentlení jména hodností, ale spíše o vyjádření funkce a zodpovědnosti za svěřený úkol. Takový post v akademickém světě souvisí s místem a časem výkonu práce, nikoliv s osobou. Analogicky, postavení doktorandů v takovém systému se bude spíše blížit tradičnímu pracovnímu poměru, který jedinec získává na základě výběrového řízení, jež posuzuje kvality uchazeče.

Stejný proces výběru založený na kvalitě uchazeče a jeho přínosu pro instituci, jež mu hodlá svěřit vědecký či vědecko-pedagogický úkol („chair“, katedru), se týká i držitelů Ph.D., kteří se ucházejí o postdoky, asistentská profesorská místa a katedry. Funkční systém má výhodu lepší a přehlednější kontroly kvality. Má-li se totiž akademická instituce rozhodnout, koho si „najme“ na daný úkol ať už zpravidla na dobu určitou u asistentských míst či neurčitou u plných profesorů, bude ji zajímat potenciál přihlášených kandidátů.

Zatímco ve funkčním systému absolvent doktorského programu relativně brzy (v některých případech hned po získání Ph.D.) zaujímá roli profesora asistenta, a může tudíž v mezinárodním kontextu relativně samostatně budovat konkurenceschopný výzkum, český absolvent vystupuje na první příčku žebříku a cesta pro něho teprve začíná

Z tohoto hlediska se na mezinárodní úrovni zdá důležitější, že kandidát publikoval dvě monografie například u Oxford University Press a články v top časopisech v oboru, než že přesvědčil českou habilitační komisi a získal hodnost docent. Lze namítnout, že mezi habilitačním řízením a kvalitou uchazeče je korelace. Ta ovšem nemusí být, což je však diskuse o jiném českém akademickém problému.

Podstatné je, že zatímco ve funkčním systému absolvent doktorského programu relativně brzy (v některých případech hned po získání Ph.D.) zaujímá roli profesora asistenta, a může tudíž v mezinárodním kontextu relativně samostatně budovat konkurenceschopný výzkum, český absolvent vystupuje na první příčku žebříku a cesta pro něho teprve začíná.

Druhou stranou funkčního systému je možnost akademiky nahradit, pokud jejich kvalita neodpovídá požadavkům dané instituce a standardům svěřeného postu. V českém systému je relativní úspěch zaručen i pro průměrného byrokrata, který dokáže naplnit normu pro zisk kýžené akademické hodnosti.

Záleží na akademických pracovnících

Oprávněně se nejeden akademik bude cítit dotčen pravděpodobně příliš černobílým popisem české akademické situace. Je sice pravdou, že máme vysoce kvalitní docenty a profesory, ale je i pravdou, že funkční systém není samospasitelný.

To, zda otevřeme otázku možnosti odložit své hodnosti a zasloužené tituly za akademický systém, který prospěje budoucnosti nejen vysokého školství a vědy, ale celé země, nebo na jakýkoliv pokus o zamyšlení se nad reformou systému zareagujeme vyběhnutím do ulic se slogany „věda žije“, záleží jen na akademických pracovnících

Cílem této snad až příliš troufalé provokace není popudit zkušenější kolegy akademiky ani kohokoliv poučovat, ale namísto vzájemného osočování z nepochopení jedněch či přehnaných ambicí druhých vyprovokovat debatu, zda jsme v Česku ochotní připustit, že v současném systému nemůžeme soutěžit s funkčními, pružnějšími, kvalitnějšími a konkurenceschopnějšími akademickými systémy na výchovu mladých vědců a vedení vědy.

Česká asociace doktorandů svým vystoupením prolomila jedno tabu. Možná se díky této iniciativě dopracujeme k prolomení dalších. To, zda otevřeme otázku možnosti odložit své hodnosti a zasloužené tituly za akademický systém, který prospěje budoucnosti nejen vysokého školství a vědy, ale celé země, nebo na jakýkoliv pokus o zamyšlení se nad reformou systému zareagujeme vyběhnutím do ulic se slogany „věda žije“, záleží jen na akademických pracovnících.



Počet příspěvků: 50, poslední 20.9.2017 09:35 Zobrazuji posledních 50 příspěvků.