Jak zbořit reaganovský mýtus o „říši zla“

Česká pravice může sice stále vyvolávat strašáka komunismu, aby zbavovala své oponenty legitimity, přesvědčuje tím však už jen přesvědčené – rozšířit jejich řady se jí touto strategií může podařit jen stěží. Černobílá vize přítomného dobra, které nahradilo minulé zlo, ztrácí přesvědčivost. Absolutizovaný protiklad se zrelativizoval.

Alexej Jurčak, Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo. Poslední sovětská... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Alexej Jurčak, Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo. Poslední sovětská... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Alexej Jurčak, Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo. Poslední sovětská...

Prvních 20 let postkomunistického období kralovala v českém veřejném prostoru rétorika morálního zavržení komunismu: legitimita nového režimu byla podepírána poukazem k nelegitimitě předchozího režimu, jehož zločinnost byla přirovnávána k zločinnosti nacistické diktatury. Někdy na začátku tohoto desetiletí ztratilo toto antitotalitární prizma – v důsledku poklesu důvěry v nový režim a jeho elity – svou sílu.

Česká pravice může sice stále vyvolávat strašáka komunismu, aby zbavovala své oponenty legitimity, přesvědčuje tím však už jen přesvědčené – rozšířit jejich řady se jí touto strategií může podařit jen stěží. Jak pochopila ta část pravice, která začala pěstovat antiislámskou rétoriku, k rozšíření voličské základny je třeba přivést na scénu jiného nepřítele, než je komunismus.

Nejúspěšnější strana posledního desetiletí je vedena příslušníkem někdejší komunistické elity podezřelým ze spolupráce se Státní bezpečností – a většině společnosti to nevadí. Někteří z nastupující generace, kteří se vymezují proti současnému politickému establishmentu, napadají často ty rysy naší reality, které existují i v jiných západních zemích, kde žádný komunismus neexistoval. Černobílá vize přítomného dobra, které nahradilo minulé zlo, ztrácí přesvědčivost. Absolutizovaný protiklad se zrelativizoval.

Jiné obrazy komunismu

Půda je tedy připravena pro jiné obrazy komunismu, než navozují různé „příběhy bezpráví“, v nichž nám strážci naší „národní paměti“ patetickým hlasem připomínají, že každá doba má své hrdiny a padouchy, oběti a pachatele, kolaboranty a disidenty. Když roku 2011 vyšla kniha Michala Pullmanna Konec experimentu, která se pokusila pozdní socialismus vysmeknout ze svěrací kazajky tohoto morálního patosu, vzbudila u těchto strážců vlnu pobouření.

Půda je připravena pro jiné obrazy komunismu, než navozují různé „příběhy bezpráví“, v nichž nám strážci naší „národní paměti“ patetickým hlasem připomínají, že každá doba má své hrdiny a padouchy, oběti a pachatele, kolaboranty a disidenty

Nyní dostává český čtenář do rukou knihu rusko-amerického sociálního antropologa Alexeje Jurčaka Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: Poslední sovětská generace, jíž se Pullmann (mimo jiné) inspiroval. Jádrem jejího teoretického modelu je koncept autoritativního diskurzu Michaila Bachtina (viz knihu Román jako dialog), obohacený o distinkci mezi „konstativními“ a „performativními“ výroky, vypracovanou Johnem Langshawem Austinem v příznačně nazvané knize Jak udělat něco slovy.

Jurčakovou tezí je, že participace občanů na pozdně socialistickém oficiálním diskurzu neměla svůj primární účel ve vyjadřování souhlasu s konstatovanými významy, jež mohly být pravdivé nebo nepravdivé, ale v performanci, jež vytvářela stabilní sociální vztahy, které umožňovaly zúčastněným věnovat se naplňování každodenních životů.

Zajištění prostoru

Posun těžiště oficiálního diskurzu od vyslovování pravdy k vytváření sociální reality konstatoval ve své Moci bezmocných i Václav Havel na slavném příkladu zelináře vyvěšujícího nápis „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Pranýřoval jej a všechny ostatní, kteří se podíleli na těchto performativních rituálech, za „život ve lži“. Jurčak z tohoto posunu vyvozuje opačný závěr. Havlovo obvinění podle něho nedává smysl.

V opakování vyžadovaných formulí a rituálů nešlo o pravdu a lež, ale o zajištění prostoru, v němž jejich účastníci mohli dávat smysluplnou náplň svým životům. To se týkalo těch, kdo zaujímali důležité posty v oficiálních institucích, i těch, kdo byli schopní předepsané činnosti těchto institucí naplňovat významy, které přesahovaly jejich oficiální určení.

V opakování vyžadovaných formulí a rituálů nešlo o pravdu a lež, ale o zajištění prostoru, v němž jejich účastníci mohli dávat smysluplnou náplň svým životům. To se týkalo těch, kdo zaujímali důležité posty v oficiálních institucích, i těch, kdo byli schopní předepsané činnosti těchto institucí naplňovat významy, které přesahovaly jejich oficiální určení (například vedoucích a členů naučných či zájmově-uměleckých kroužků Domů pionýrů a mládeže).

Není-li podle Jurčaka možné tyto kategorie podřazovat pod Havlův „život ve lži“, pak ani většinu těch, kdo minimalizovali či zcela suspendovali účast na oficiálních institucích (například kvůli výměně kvalifikovaných zaměstnání za místa topičů a uklízečů), není možné podřadit pod „život v pravdě“. Jako krajní případ uvádí Jurčak básníka Josefa Brodského, jenž kvůli neplnění pracovní povinnosti skončil ve vězení a posléze v exilu, ale přesto se nepovažoval za disidenta.

Nestavěl se totiž vně systému, aby ho kritizoval, ale spíše do pozice indiference k binárnímu rámci „uvnitř/vně“, v němž se pohybovali jak antikomunističtí disidenti, tak komunističtí aktivisté. Obě skupiny odmítaly redukovat autoritativní diskurz na performativní, tedy praktickou, funkci a dávaly mu kognitivní smysl, když ho považovaly buď za pravdivý, nebo za lživý.

Opěrný bod

Někde mezi „vnitřní emigraci“ Brodského a vnější participaci profesionálních funkcionářů či těch, kdo naplňovali vyprázdněné formy oficiálního diskurzu a institucí smysluplnými obsahy, pak spadá pozice alternativních rockerů typu Borise Grebenščikova, frontmana leningradské skupiny Akvárium: nehodlal obětovat tvůrčí svobodu na oltář své profesionalizace, ale ani necítil potřebu kritizovat či podvracet režim.

Avšak ani u těch ruských rockových kapel, které – podobně jako u nás známý slovinský Laibach – parodovaly formy či obsahy autoritativního diskurzu, podle Jurčaka (jenž byl sám manažerem jedné z nich) nešlo o kritiku či subverzi systému, nýbrž o rozmazávání či znejišťování binárních předpokladů, na nichž kritika a subverze spočívají. Šlo tedy o proměnu (modifikaci či decentraci) systému zevnitř (již Jurčak zachycuje deleuzovsko-guattariovským termínem „deteritorializace“), nikoliv o jeho souzení a podvracení zvnějšku.

Jedním z opěrných bodů Jurčakovy analýzy je skutečnost, že vedle lidí, kteří byli vůči pravdě či nepravdě oficiální ideologie indiferentní, existovalo stále mnoho těch, kteří věřili v komunistické hodnoty, k nimž tato ideologie odkazovala, a zároveň byli kritičtí vůči sovětské realitě, že se od nich odchylovala či je přímo popírala

Tyto skupiny tedy nebyly „alternativou“ oficiální kultury, ale stále patřily k ní, byť v hraničním postavení, které Jurčak charakterizuje jako „ani uvnitř, ani vně“. Jurčak podává neotřelý a zároveň přesvědčivý pohled na realitu nekonformního segmentu střední vrstvy velkých ruských měst sedmdesátých a osmdesátých let. Je však jeho model aplikovatelný na českou realitu téže doby, jak předpokládá Pullmann či Jurčak sám, když polemizuje s Havlem?

Jedním z opěrných bodů Jurčakovy analýzy je skutečnost, že vedle lidí, kteří byli vůči pravdě či nepravdě oficiální ideologie indiferentní, existovalo stále mnoho těch, kteří věřili v komunistické hodnoty, k nimž tato ideologie odkazovala, a zároveň byli kritičtí vůči sovětské realitě, že se od nich odchylovala či je přímo popírala.

Nositele této kritiky zevnitř pak Jurčak klade na totéž kontinuum, na němž se vedle sebe (často ve vzájemné komunikaci a interakci) nacházeli funkcionáři, členové komsomolských kroužků archeologie či literatury, alternativní rockeři či vnitřní emigranti typu Brodského. Vnější kritici systému typu Alexandra Solženicyna či Andreje Sacharova byli mimo toto kontinuum: byli stejně vzdáleni zmíněným kategoriím jako zbytku prostých sovětských občanů – byli skutečnými vyvrheli, vůči nimž měli ostatní podobný vztah, jako mají normální lidé vůči bláznům.

Kritika zvnějšku a zevnitř

Takový ostrý předěl v českých zemích neexistoval. Okupace roku 1968 a následná normalizace přervaly pouto, které značnou část naší společnosti předtím vázalo ke komunistické ideologii a jejím hodnotám. Jistě, také v Česku byly v osmdesátých letech vyžadované rituály souhlasu prováděny primárně s ohledem na jejich praktickou funkci, zároveň však u mnoha Čechů existovalo ostré vědomí jejich kognitivního nesouladu s realitou i morálního nesouladu s tím, co považovali za pravé hodnoty (ať již je spojovali s ideály socialismu, nebo západní demokracie).

Poměrně větší přítomnost této kritiky zvnějšku systému a slábnoucí váha kritiky zevnitř (tedy z hlediska komunistických hodnot) v Česku ve srovnání s Ruskem šly ruku v ruce s kulturní odlišností, jejíž kořeny leží hlouběji než v jiné délce trvání a rozdílných trajektoriích komunismu ve dvou zemích. Zatímco příslušníci vzdělané střední vrstvy v Česku tíhli k demokracii, jejich protějšky v Rusku kladly větší důraz na nepolitické hodnoty a k demokracii byly lhostejné.

Nekonformně uvažující (a někdy i – v rámci možností – jednající) příslušníci střední vrstvy (nacházející se mezi funkcionáři SSM i novináři, lékaři i technokraty, umělci i rockery...) nepovažovali disidenty za blázny – byť mohli mít pochyby o smysluplnosti i motivacích jejich počínání – a jejich nezájem o kontakt s nimi nemusel vyplývat jen ze strachu (jak naznačoval Havel v pasáži kritizované Jurčakem). Imaginárně konstruovaný „Západ“ pak v osmdesátých letech nebyl pouze kulturní utopií (jak ho popisuje Jurčak), ale pro stále více lidí se stával utopií politickou.

Poměrně větší přítomnost této kritiky zvnějšku systému a slábnoucí váha kritiky zevnitř (tedy z hlediska komunistických hodnot) v Česku ve srovnání s Ruskem šly ruku v ruce s kulturní odlišností, jejíž kořeny leží hlouběji než v jiné délce trvání a rozdílných trajektoriích komunismu ve dvou zemích. Zatímco příslušníci vzdělané střední vrstvy v Česku tíhli k demokracii, jejich protějšky v Rusku kladly větší důraz na nepolitické hodnoty a k demokracii byly lhostejné.

Vždyť demokratické (a případně tržní) instituce rozvinuté na Západě umožňovaly nanejvýš realizaci vnější svobody, která se jevila jako nepodstatná ve srovnání s vnitřní svobodou, kterou si každý člověk vydobýval sám či ve společenství podobně smýšlejících rozvojem ducha.

Opačné hodnotové orientace

Jurčak zachycuje kontrast opačných hodnotových orientací pomocí rozdílu (formulovaného s ohledem na pozici Brodského spisovatelem Sergejem Dovlatovem) mezi „triviální“ a „hlubokou“ pravdou: protikladem první je lež, protikladem druhé jiná hluboká pravda. Disidentům typu Havla či Sacharova šlo o pravdu první, morálně-politickou, zatímco Grebenščikovi či Brodskému o pravdu druhou, mysticko-poetickou. Větší sklon ruské inteligence hledat druhou a podceňovat první pravdu připomíná podobnou tendenci vzdělané střední vrstvy v Německu 19. a první poloviny 20. století.

Jurčak zachycuje kontrast opačných hodnotových orientací pomocí rozdílu mezi „triviální“ a „hlubokou“ pravdou: protikladem první je lež, protikladem druhé jiná hluboká pravda. Disidentům typu Havla či Sacharova šlo o pravdu první, morálně-politickou, zatímco Grebenščikovi či Brodskému o pravdu druhou, mysticko-poetickou.

Důsledkem přeceňování duchovní svobody na úkor politické (a poetiky na úkor etiky) byla větší tolerance k autoritářským režimům. Německá inteligence ji definitivně překonala až v důsledku šoku z nacistické katastrofy. Jurčak ukazuje, že povinné opakování rituálů autoritativního diskurzu, jež udržovalo stabilitu sovětského režimu, nejen nezabraňovalo různým „deteritorializacím“, ale bylo přímo jejich podmínkou. Zůstává proto záhadou, jak může svou knihu z roku 2005 ukončit vyjádřením naděje, že pokračující praktiky deteritorializace postaví hráz nastolení autoritářské vlády.

Lehkost, s níž se Vladimiru Putinovi podařilo získat loajalitu značné části ruské inteligence, by naopak potvrzovala jeho tezi, že její upřednostňování hlubokých pravd (jehož druhou stranou je deteritorializace) jí umožňuje tolerovat triviální lži autoritářského režimu.

Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: Poslední sovětská generace

AUTOR: Alexej Jurčak

VYDAL: Karolinum 2018

ROZSAH: 388 stran

Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Československu

AUTOR: Michal Pullmann

VYDAL: Scriptorium 2011

ROZSAH: 240 stran

Román jako dialog

AUTOR: Michail Bachtin

VYDAL: Odeon 1980

ROZSAH: 479 stran

Jak udělat něco slovy

AUTOR: John Langshaw Austin

VYDAL: Filosofia

ROZSAH: 176 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 17.1.2019 03:00 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.