Jak zajistit spravedlnost

Spravedlnost nemůže spočívat v davovém či mediálním lynčování, ale nemůže být zajištěna, ani když se různé kroky justičních složek dostávají do hrubého rozporu s tím, co lidé vnímají jako správné a spravedlivé. Rozhodnutí v kauze soudkyně Heleny Králové jim pak nepřipomíná spravedlnost, ale spíše nevědomou destrukci právního státu.

István Léko 26.4.2018
Soudkyně Helena Králová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Soudkyně Helena Králová. | foto: ČTK
Soudkyně Helena Králová.

Už jsme si zvykli, že rozhodnutí našich politiků v rámci exekutivy mají často jen málo společného se zdravým rozumem. Trochu smutné je, že si nyní budeme asi pomalu zvykat, že se selským rozumem nemusí mít nic společného ani verdikt soudů. Předpokládám, že všichni známe anabázi poslaneckých trafik a souvisejících trestních kauz vedoucích k pádu vlády Petra Nečase v roce 2013.

Případ nemá konce mimo jiné kvůli pochybnému postupu soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Heleny Králové, který vedl již ke dvěma kárným řízením. Letitá soudkyně Králová si je vysloužila, protože tvrdošíjně odmítala respektovat pro ni závazný názor odvolacího soudu, i proto, že sdělovala rozporuplná stanoviska o přípustnosti použití odposlechů při dokazování.

Odůvodňování nezávislostí

Kárný senát Nejvyššího správního soudu nedávno dospěl k závěru, že rozporuplná stanoviska soudkyně Králové jsou pouhým nedorozuměním, že její sdělení v soudní síni není možné chápat tak, že by označila za nezákonné všechny odposlechy, a že tedy nejde o kárný přestupek. Takový závěr je opravdu s podivem, protože ti, kdo seděli v soudní síni (tedy i veřejnost), pochopili výroky soudkyně Králové tak, že nepoužitelné jsou všechny odposlechy.

Znalci si svou nezávislostí zvykli odůvodňovat prakticky jakýkoliv závěr, státní zástupci či policie si jí zase často odůvodňují neschopnost nebo neochotu řešit složité kriminální kauzy či případy s nebezpečným politickým přesahem. A nejhorší je, že takový přístup – až na výjimky zcela flagrantních pochybení – všem dotčeným běžně prochází.

Dokonce samotný předseda kárného senátu Nejvyššího správního soudu připustil, byť to nepovažoval za podstatné, že „paní doktorka později tvrdila, že si vždy myslela, že všechny odposlechy jsou nezákonné“. Takže kárný senát vyhodnotil obsah příslušného sdělení nejen jinak, než jak ho chápali bezprostředně přítomní, ale v podstatě dokonce jinak, než jak ho chápala samotná soudkyně Králová!

A teď si položme otázku, co kárný senát k takovému verdiktu vedlo. Zda jde pouze o falešnou profesní solidaritu, nebo snad něco jiného. Bohužel se tím dostáváme k jednomu ze základních problémů fungování naší justice: mnozí si pletou institut soudcovské nezávislosti s institutem soudcovské neodpovědnosti.

Smutné je, že podobně to vypadá i u jiných složek justičního systému, například u znalců, kteří si svou nezávislostí zvykli odůvodňovat prakticky jakýkoliv závěr, nebo i u státních zástupců či policie, kteří svou nezávislostí zase často odůvodňují neschopnost nebo neochotu řešit složité kriminální kauzy či případy s nebezpečným politickým přesahem. A nejhorší je, že takový přístup – až na výjimky zcela flagrantních pochybení – všem dotčeným běžně prochází.

Dodržování zákonů

Spravedlnost nemůže v žádném případě spočívat v davovém či mediálním (kam patří hlavně sociální sítě) lynčování, ale na druhé straně nemůže být zajištěna, ani když se různé kroky justičních složek dostávají do hrubého rozporu s tím, co lidé vnímají jako správné a spravedlivé. A právníci upozorňují, že to platí o to více v případech, kdy nejde o čistě právní, ale skutkové posouzení. Právě z těchto důvodů například v USA skutkové posouzení je svěřeno porotám složeným ze zástupců veřejnosti, nikoli soudcům, nebo zástupcům právnických profesí jako v tomto případě.

Běžný občan si říká, proč zrovna on by měl dodržovat zákony, když slovutní právníci ze svých pochybení za nemalého soudružského přispění kolegů stejně skoro vždy nějak vykličkují

I v českých podmínkách bychom si však měli uvědomit, že rozhodnutí v kauze soudkyně Králové lidem nepřipomíná spravedlnost, ale spíše – připusťme – nevědomou destrukci právního státu. Běžný občan si pak řekne, proč zrovna on by měl dodržovat zákony, když slovutní právníci ze svých pochybení za nemalého soudružského přispění kolegů stejně skoro vždy nějak vykličkují.



Počet příspěvků: 3, poslední 27.4.2018 12:49 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.