Jak zajistit finance pro české veřejné vysoké školy

Kvalita vysokého školství bývá posuzována počtem institucí terciárního vzdělávání, především univerzit, či jejich umístěním v kvalitativních žebříčcích. Otázkou je financování českých veřejných vysokých škol, zejména po ukončení evropských dotací.

Financování veřejných vysokých škol. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Financování veřejných vysokých škol. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Financování veřejných vysokých škol. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V uplynulých zhruba pěti letech jsme se z médií dozvídali, že české veřejné vysoké školy (VVŠ) jsou podfinancované a že se české univerzity ve světových žebříčcích nikdy nedostaly do první stovky, nejčastěji byly od 400. místa.

Současně jsme byli seznamováni s masivními investicemi do výzkumných infrastruktur univerzit i s rostoucí podporou vzdělávací, výzkumné a vývojové činnosti českých vysokých škol s výrazným přispěním evropských strukturálních fondů (SF), především z operačních programů (OP) Vzdělávání pro konkurenceschopnost a Výzkum a vývoj pro inovace – v letech 2008 až 2015 z prvního zhruba 32 miliard a z druhého okolo 18 miliard korun.

V analýze příjmů a výdajů českých veřejných vysokých škol v letech 2011 až 2015 jsme vycházeli z veřejně dostupných dat, především z výročních zpráv o hospodaření jednotlivých vysokých škol a dále ze šetření Českého statistického úřadu (ČSÚ). Pro mezinárodní srovnání jsme použili statistiky Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a Evropského statistického úřadu (Eurostat).

Jako průměr zemí OECD

Ze statistik OECD vyplývá, že veřejné a soukromé výdaje na vzdělávání coby podíl hrubého domácího produktu jsou v České republice nižší než průměr rozvinutých zemí – zatímco u institucí terciárního vzdělávání jsme zhruba na průměru zemí OECD i Evropské unie, u institucí nižších stupňů vzdělávání jsou naše výdaje výrazně nižší.

Veřejné výdaje na terciární vzdělávání jsou v ČR srovnatelné s průměrem zemí OECD, ale podstatně nižší než v severských státech i v sousedním Rakousku

Je však třeba zdůraznit, že pro statistické účely se za vzdělávání na terciární úrovni v ČR považuje nejen vzdělávání na vysokých školách – 26 veřejných, dvou státních (Univerzita obrany a Policejní akademie) a řady soukromých – ale i na vyšších odborných školách a v posledních ročnících konzervatoří. V ČR ovšem drtivá většina veřejného financování směřuje na veřejné a státní vysoké školy.

Veřejné výdaje na terciární vzdělávání jsou v ČR srovnatelné s průměrem zemí OECD, ale podstatně nižší než v severských státech i v sousedním Rakousku. Veřejné výdaje z domácích zdrojů pocházejí ze státního rozpočtu a jsou VVŠ přidělované ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) a konkurzní formou dvěma grantovými agenturami a dalšími ministerstvy v rámci programů účelové podpory výzkumu a vývoje (VaV). Veřejné výdaje ze zahraničních zdrojů byly v uplynulých pěti letech tvořeny převážně prostředky ze strukturálních fondů EU a podstatně méně z jejích rámcových programů.

Vysoký podíl

Výrazné rozdíly států jsou v soukromých výdajích na vzdělávání. V ČR tvořily z celkových výdajů na terciární vzdělávání 19 procent, méně než průměr zemí OECD (30 procent), nicméně srovnatelně s 22 evropskými státy, které jsou zároveň členy OECD, takzvaná EU22 (18 procent). Ve státech s výrazně liberální ekonomikou, jako je Velká Británie, USA, Jižní Korea či Izrael, je podíl soukromých výdajů na terciární vzdělávání výrazně vyšší, což významně ovlivňuje průměr zemí OECD.

Celkové výdaje českých VVŠ z tuzemských a zahraničních veřejných zdrojů za uplynulých pět let vzrostly (viz graf) jak v běžných, tak přepočtených cenách zohledňujících inflaci. V letech 2011 až 2015 činil nárůst celkových výdajů v přepočtených cenách více než šest procent.

Výdaje veřejných vysokých škol v běžných cenách na vzdělávání a na výzkum a vývoj z národních a zahraničních veřejných zdrojů

Graf1: Výdaje VVŠ v běžných cenách na vzdělávání a na VaV z národních a zahraničních veřejných zdrojů.

Výdaje na výzkum a vývoj českých VVŠ se na celkových výdajích podílejí vysokou měrou – v letech 2011 až 2015 více než 35 procent. Tento nebývale vysoký podíl odpovídá tomu, že velká většina VVŠ (24 z 26) má univerzitní status a vykonává vedle vzdělávací činnosti i výzkum a vývoj.

Mezi jednotlivými VVŠ jsou ovšem značné rozdíly, u řady z nich činí tento podíl 40 a více procent (Univerzita Karlova, Masarykova univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, technické vysoké školy), některé oproti tomu vydávají na VaV pouze okolo 20 procent a méně (například Slezská univerzita v Opavě, Univerzita Hradec Králové, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Vysoká škola ekonomická v Praze).

Zapojení do vědecké činnosti

Počet studentů vysokých škol v letech 1989 až 2010 rostl a dosáhlmaxima okolo 400 tisíc, z nichž 86 procent bylo zapsaných na VVŠ, ve všech formách studia (prezenční, zhruba 76 procent, distanční a kombinované) a typech studijních programů (bakalářský 250 tisíc, magisterský 128 tisíc, doktorský 26 tisíc). Růst byl oprávněný a souvisel se zpřístupněním terciárního vzdělávání mnohem vyššímu podílu populace než před rokem 1989.

Magisterské, a především doktorské studium předpokládá zapojení studentů do vědecké činnosti, proto je běžné i srovnávání celkových výdajů VVŠ na jednoho studenta. Ty v letech 2011 až 2015 vzrostly v přepočtených, tedy reálných cenách dokonce o 23 procent.

V současnosti je v ČR 69procentní podíl osob z populace, které zahájily první terciární studium, srovnatelný s průměrem zemí OECD (68 procent) a o něco vyšší než v zemích EU22 (63 procent). V důsledku poklesu populace ve věkové kategorii uchazečů o vysokoškolské studium se počet studentů VVŠ v letech 2011 až 2015 snížil o 14 procent. Výdaje na vzdělávací činnost v přepočtených cenách se v tomto období prakticky nezměnily, celkově výdaje na jednoho studenta vzrostly reálně také o 14 procent.

Všechny univerzity mají akreditaci pro vzdělávání ve všech třech typech studijních programů. Magisterské, a především doktorské studium předpokládá zapojení studentů do vědecké činnosti, proto je běžné i srovnávání celkových výdajů VVŠ na jednoho studenta. Ty v letech 2011 až 2015 vzrostly v přepočtených, tedy reálných cenách dokonce o 23 procent.

Uvedený trend ve výdajích, ať celkových či na jednoho studenta, se liší od výroků reprezentace českých vysokých škol či údajů European University Association (EUA), jež shodně poukazují na pokles financování. Ve své nejnovější studii Public Funding Observatory 2016 uvádí EUA pokles financování českých VVŠ z veřejných zdrojů v letech 2010 až 2016 o 16 procent.

Z bližšího zkoumání však vyplývá, že jsou posuzovány pouze národní veřejné zdroje, což je v případě ČR pro toto období nesprávné. Byly totiž použity evropské strukturální fondy ze dvou zmíněných operačních programů, čímž byly výrazně podpořeny veřejné a státní vysoké školy.

Strukturální fondy EU

V letech 2011 až 2015 se na celkových výdajích na VaV (Gross Expenditure on Research and Development, GERD) v ČR výrazně podílely zdroje ze strukturálních fondů EU. Jejich podíl ze všech zdrojů financování – veřejné tuzemské, veřejné zahraniční a podnikatelské – byl 16 procent, což se odráží i ve vysokoškolském sektoru.

Z grafu vyplývá, že vedle převládajících domácích výdajů byl podíl výdajů z SF, považovaných za zahraniční veřejné zdroje, pro české VVŠ v jednotlivých letech mezi 17 a 27 procenty. Podíl výdajů z ostatních zahraničních zdrojů byl oproti tomu zanedbatelný – jedno procento.

Podíly výdajů veřejných vysokých škol na vzdělávání a na výzkum a vývoj dle zdrojů 2011–2015

Graf 2: Podíly výdajů VVŠ na vzdělávání a na VaV dle zdrojů 2011–2015

Je však třeba vzít v úvahu, že výdaje ze SF budou v příštích letech klesat, i když vysoké školy mohou i v letech 2016 až 2023 čerpat prostředky z nového operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání – celkově pro ČR okolo 75 miliard korun. Je však nutné zdůraznit, že tento OP je otevřen nejen vysokým školám, ale i jiným subjektům. Poté přestanou zdroje ze SF prakticky existovat.

Pro vyrovnání postupného propadu bude tudíž žádoucí nahradit je alespoň částečně jinými zahraničními veřejnými zdroji, především z rámcových programů EU (nyní Horizont 2020, poté následující programy), i zdroji soukromými.

Podíl zdrojů

V podílu výdajů na výzkum a vývoj ve vysokoškolském sektoru na celkových výdajích na VaV byla ČR v roce 2014 s 25 procenty zhruba srovnatelná s průměrem zemí EU28 (23 procent) a také se zeměmi OECD. České univerzity ale nebyly schopné diverzifikovat zdroje financování VaV.

V letech 2011 až 2015 tvořily u VVŠ, zejména mimopražských, převažující část zahraničních veřejných zdrojů strukturální fondy – jejich podíl se na výdajích na VaV vysokoškolského sektoru pohyboval mezi třetinou a polovinou. Procentuální podíl výdajů VVŠ z veřejných zahraničních zdrojů na VaV v roce 2015, ze strukturálních fondů a z jiných zdrojů ukazuje graf.

Podíl veřejných zahraničních zdrojů veřejných vysokých škol (méně než 0,5 % vynechány) na výzkum a vývoj v roce 2015

Graf 3: Podíl veřejných zahraničních zdrojů VVŠ (méně než 0,5 % vynechány) na VaV v roce 2015

Vyplývá z něj, že celostátní průměr podílu zdrojů ze SF byl nesrovnatelně vyšší (34 procent) oproti jiným zahraničním zdrojům (pouze dvě procenta). Pro konkurenceschopnost VVŠ i udržitelnost několika desítek nových výzkumných center vybudovaných s pomocí SF bude rozhodující schopnost získat v příštích letech nové zdroje financování.

Nedostatečná účast

Nejvýznamnějším zdrojem zahraničních veřejných prostředků na VaV mimo SF jsou programy EU na podporu VaV – v letech 2007 až 2013 Sedmý rámcový program a v současnosti program Horizont 2020. Účast českých výzkumných organizací včetně univerzit byla až dosud v rámcových programech EU nedostatečná a získané finanční prostředky (0,8 procenta ze všech rozdělených prostředků) nižší než podíl vkladu ČR do rozpočtu EU (1,2 procenta).

Česká republika byla ze všech nových členských států EU ve finanční podpoře ze Sedmého rámcového programu (prostředky připadající na milion eur GEDR) s 18 tisíci eur na nejnižší příčce, přičemž průměr nových členských států činil 31 tisíc eur.

Je třeba zdůraznit, že ve srovnání s veřejnými a soukromými výzkumnými organizacemi byly české univerzity relativně slabší skupinou v čerpání evropských veřejných zdrojů ze Sedmého rámcového programu a získaly obvykle nižší procentuální podíl podpory (viz graf).

Podpora třem hlavním skupinám českých účastníků 7. rámcového programu EU z celkové podpory (v %)

Graf 4: Podpora třem hlavním skupinám českých účastníků 7. rámcového programu EU z celkové podpory (v %)

Zdroj: V. Albrecht, ECHO 4

Podnikatelské příspěvky

Významným zdrojem financování VaV na univerzitách jsou v některých zemích podnikatelské, tedy soukromé zdroje (viz graf). I tady české vysoké školy zaostávají nejen za předními evropskými univerzitami, ale i za průměrem zemí EU28.

Podíl výdajů na výzkum a vývoj ve vysokoškolském sektoru (HERD) z podnikatelských zdrojů v roce 2014

Graf 5: Podíl výdajů na VaV ve vysokoškolském sektoru (HERD) z podnikatelských zdrojů v roce 2014

Zdroj: OECD, Main Science and Technology Indicators, 2016

Celostátní průměr podílu výdajů na VaV ze smluvního výzkumu v doplňkové činnosti (výzkum financovaný ze soukromých zdrojů) pro všechny VVŠ byl podle výročních zpráv o hospodaření v roce 2014 3,1 procenta. Tento údaj se liší od toho, jejž uvádí OECD i ČSU – 2,4 procenta –, v důsledku odlišné metodiky sběru dat. Celkový průměr pro země EU28 je však podstatně vyšší – 6,5 procenta.

V následujícím roce 2015 příjmy VVŠ ze smluvního výzkumu významně narostlyna čtyři procenta z Higher Education Expenditure on R&D (HERD). Jednotlivé vysoké školy srovnává graf, který uvádí i podíly příjmů z transferu znalostí (průměr všech VVŠ je 4,9 procenta) a obsahuje kromě smluvního výzkumu i licenční smlouvy, vzdělávací kurzy, konzultace a poradenství.

Podíl příjmů veřejných vysokých škol (méně než 0,5 % vynechány) ze soukromých zdrojů v doplňkové činnosti na výzkum a vývoj v roce 2015

Graf 6:  Graf 6: Podíl příjmů VVŠ (méně než 0,5 % vynechány) ze soukromých zdrojů v doplňkové činnosti na VaV v roce 2015

Tyto příjmy jsou vysoké zejména u technických vysokých škol, zatímco pro velké multioborové univerzity jsou nízké (Univerzita Karlova a Univerzita Palackého v grafu dokonce chybí). Mimořádně vysoký podíl příjmů z transferu znalostí u neuniverzitní Vysoké školy technicko-ekonomické České Budějovice je dán jejími značnými příjmy z konzultační činnosti v poměru k malým výdajům na VaV (viz tabulka).

Seznam veřejných vysokých škol podle počtu studentů a jejich základní charakteristiky v roce 2015

Tabulka: Seznam veřejných vysokých škol podle počtu studentů a jejich základní charakteristiky v roce 2015

Odměňování

Mzdy v českém školství byly především v roce 2015 předmětem častých debat. Podle Statistické ročenky MŠMT byla v roce 2015 průměrná hrubá mzda všech kategorií zaměstnanců na veřejných vysokých školách 36,3 tisíce korun, což je zhruba o 50 procent více než na základních a středních školách. K analýze mezd na VVŠ jsme použili data z jejich výročních zpráv o hospodaření, přičemž jsme zahrnuli jak mzdové výdaje z rozpočtové kapitoly MŠMT, tak z ostatních zdrojů rozpočtu.

Podle Statistické ročenky MŠMT byla v roce 2015 průměrná hrubá mzda všech kategorií zaměstnanců na veřejných vysokých školách 36,3 tisíce korun, což je zhruba o 50 procent více než na základních a středních školách

Podle této metodiky průměrné mzdy pracovníků VVŠ v letech 2011 až 2015 ve většině kategorií rostly. V roce 2015 byla průměrná mzda zhruba 15 200 akademických pracovníků ve třech vyšších kategoriích (profesoři, docenti a odborní asistenti) 46,3 tisíce korun, což se blíží průměrné mzdě 48,6tisíce korun vědeckých pracovníkůs titulem Ph.D.naústavechAkademie věd ČR.

Ve stejném roce byla na VVŠ průměrná mzda profesorů 72,4 tisíce, docentů 55,3 tisíce a odborných asistentů 37,5 tisíce korun. Pro všechny zaměstnance VVŠ vychází průměrná mzda prakticky identická s údajem uváděným MŠMT. Mzdy na veřejných vysokých školách se však značně liší, protože každá vysoká škola má pro odměňování pracovníků vlastní předpis a výrazně rozdílnou efektivitu činností a schopnosti získávat prostředky na VaV z domácích a zahraničních veřejných a soukromých zdrojů.

Nejvyšší mzdy v uvedených třech kategoriích akademických pracovníků byly v roce 2015 na Masarykově univerzitě (97, 70, 46 tisíc korun), následované skupinou Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, Vysoké učení technické v Brně, České vysoké učení technické v Praze, Česká zemědělská univerzita v Praze a Univerzita Palackého.

Nejnižší pak na uměleckých školách Akademie výtvarných umění v Praze, Akademie múzických umění v Praze, Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze a na Univerzitě Hradec Králové. Obecně jsou mzdy akademických pracovníků nižší než v západoevropských zemích, v ČR se však jeví ve vztahu k průměrné mzdě a ve srovnání s odměňováním v ústavech AV ČR přiměřené.

Hledání náhrady

Financování českých veřejných vysokých škol není sice v mezinárodním srovnání v žádném případě optimální, ale ani kritické. Celkové výdaje, zejména na VaV, v letech 2011 až 2015 významně narostly, především díky evropským strukturálním fondům. Ještě před ukončením této podpory bude nutné v příštích letech prostředky ze SF postupně nahrazovat jinými, na vzdělávací činnost zejména domácími ze státního rozpočtu.

Fungování výzkumných center a infrastruktur vybudovaných ze strukturálních fondů, u nichž se provozní náklady za rok odhadují na čtyři miliardy korun, určitě nezajistí výlučně domácí veřejné zdroje. Bude třeba podstatný příspěvek jak z evropských rámcových programů, tak z podnikatelských zdrojů.

Výdaje na VaV ze strukturálních fondů je možné částečně nahradit granty z evropských rámcových programů, v čemž však budou muset české univerzity výrazně zvýšit aktivitu i efektivitu. V uplynulých zhruba pěti letech se totiž české univerzity celkem pochopitelně soustředily na čerpání prostředků ze SF, o něž se soutěžilo výhradně na národní úrovni. Získat granty z rámcových programů EU je a nadále bude v mezinárodní konkurenci mnohem těžší.

Další zdroje na VaV, které by mohly nahradit, i když jen částečně, strukturální fondy, jsou podnikatelské, zejména na podporu nových center aplikovaného výzkumu. Přestože tytozdroje nebudou pro české univerzity zřejmě ještě dlouho natolik významné, jako je tomu například v sousedním Německu, budou symbolizovat žádoucí a doufejme i rostoucí spolupráci univerzitního a podnikatelského sektoru.

Fungování výzkumných center a infrastruktur vybudovaných ze strukturálních fondů, u nichž se provozní náklady za rok odhadují na čtyři miliardy korun, určitě nezajistí výlučně domácí veřejné zdroje. Bude třeba podstatný příspěvek jak z evropských rámcových programů, tak z podnikatelských zdrojů.

Kultura hodnocení

V případě výdajů ze státního rozpočtu se česká vláda bude muset rozhodnout, zda bude nadále podporovat plošně všechny výzkumné organizace včetně univerzit, aniž by byly periodicky hodnoceny podle mezinárodních standardů, jak je běžné ve většině vyspělých zemí.

Kultura hodnocení není zatím na českých vysokých školách běžná na rozdíl od Akademie věd ČR

Bez tohoto hodnocení není možné systém výzkumu a vývoje efektivně řídit ani selektivně podpořit excelentní vědecké týmy. Kultura hodnocení není zatím na českých vysokých školách běžná na rozdíl od Akademie věd ČR, jejíž ústavy se již periodicky hodnotí.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.