Jak vznikly peníze: Rudí kapitalisté s feudálními sklony

Antropolog David Graeber nachází tři morální principy, na kterých stojí naše ekonomické vztahy: komunismus, hierarchii a výměnu.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Americký antropolog David Graeber se ve své knize Debt – The First 5,000 Years (Dluh. Prvních pět tisíc let) zabývá mimo jiné morálními principy ekonomických vztahů mezi lidmi. Nachází tři: komunismus, hierarchii a výměnu. Lidské vztahy se skládají z jejich mixu – nikdo tedy není čistokrevným komunistou, feudálem ani kapitalistou, který za vším vidí peníze.

Komunismus

Graeber komunismus definuje podle známého hesla „od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“. Sám americký antropolog si je vědom, že je to poněkud provokativní. Komunismus přitom není nic, o co jsme kdysi přišli, například vyhnáním z Ráje, ani nic, čeho kdy dosáhneme (světlé zítřky). Tento morální princip je tu s námi již dnes. Jen (stejně jako v případě dalších dvou principů) nikdy neexistovala společnost, ve které by komunismus řídil vše. Graeber tvrdí, že takovou společnost je těžké si i jen představit (Neználek ve Slunečním městě se nepočítá). Všechny společnosti, včetně těch nejkapitalističtějších, prý ovšem stojí na komunistickém podloží.

V Graeberově pojetí se lidé ke komunismu uchylují v době krajního ohrožení, například zemětřesení, kdy hierarchie a peníze jdou stranouPodle Graebera se s komunismem setkáváme téměř denně při práci. Důvodem je efektivita – pokud chci, aby se něco udělalo co nejlépe, je logické rozdělit úkoly podle schopností a dát lidem, co potřebují, aby je splnili.

Tento poznatek je poměrně obecný a není jasné, jak s ním přesně pracovat. Podobně je na tom i fakt, že se lidé ke komunismu (stále v Graeberově pojetí) uchylují v době krajního ohrožení, například zemětřesení, kdy hierarchie a peníze jdou stranou.

Zajímavější je, když nám morální princip, který v naší společnosti považujeme za daný, najednou chybí. Každý například očekává, že když se zeptá na cestu, dostane se mu co nejlepší odpovědi.

Zkušenost s Nuery

Graeber zmiňuje zážitky E. E. Evanse-Pritcharda, který ve dvacátých letech minulého století zkoumal Nuery žijící v jižním Súdánu. Anglický antropolog popisuje své rozčarování, když ho jednou jeden Nuer úmyslně poslal špatně. Když se později ptal, co to mělo znamenat, dostalo se mu odpovědi:

„Jsi cizinec, proč bychom ti tedy měli říci správnou cestu?“ Také mu vysvětlili, že k cizímu Nuerovi by se zachovali stejně.

Protože Nuerové vedli neustále šarvátky mezi sebou, je pochopitelné, že se o své zeměpisné znalosti dělili neradi. Vždyť by tak mohli napomáhat nepřátelskému zvědovi. To mimochodem bylo v případě Evanse-Pritcharda trefné, protože on opravdu byl agentem britské vlády, která navíc nedlouho před tím vyslala RAF, aby pomocí bomb Nuery přesvědčila přestěhovat se.

Naší společností má tedy prostupovat jakýsi „základní komunismus“. Spolehlivá metoda, jak poznat, že mu jsme nablízku, je, že se nevedou žádné účty, a dokonce už jen sama tato myšlenka se považuje za urážlivou. I v rámci komunismu ovšem rozlišujeme mezi cizinci a svými. To se odráží například v obchodě: obchodníci udržující dobré vztahy se svými zákazníky jim v době nouze často ulevují. To má být jedním z hlavních důvodů, proč se v chudých čtvrtích rekrutují výhradně z řad jiného etnika než jejich zákazníci. Přílišná spřízněnost by je dohnala k bankrotu.

Komunismus funguje i opačně – Graeber popisuje, jak se jeden jeho známý, také antropolog, čertil na venkově na Jávě, že v obchodech vždy platí víc než místní. Přešlo ho to, až když se dozvěděl, že místní boháči taky platí víc – tedy přesně dle hesla „od každého podle jeho schopností/možností“. Podobné poselství má i turecký lidový příběh o středověkém mystikovi Nasreddinu Hodžovi:

Jednoho dne měl Nasreddin na starost místní čajovnu, když tu se znenadání objevil král, který lovil nedaleko se svou družinou.
Král se dožadoval snídaně: „Máš křepelčí vajíčka?“

„Jistě se nějaká najdou,“ odvětil Nasreddin, načež si král objednal omeletu z jednoho tuctu.
Poté, co král dojedl, co si poručil, naúčtoval Nasreddin jemu a jeho družině sto zlatých dukátů.
Král byl překvapen: „Jsou křepelčí vajíčka v této části země opravdu tak vzácná?“
„V tomto kraji nejsou ani tak vzácností křepelčí vajíčka,“ odpověděl Nasreddin, „jako návštěvy králů.“

Výměna

Výměna je morální princip, který se točí zejména okolo rovnosti – obě strany dávají přesně tolik, kolik dát chtějí. Každá strana se při tom snaží dostat co nejvíce. Jde tedy často o jakousi soutěž, kdo se prosadí a druhé straně více či méně vnutí svou cenu. Naopak u jiného druhu výměny, a sice darů, dochází k soutěži v opačném gardu – strany se předhánějí v tom, kdo bude štědřejší. Princip najednou funguje naopak.

Výměna také umožňuje vyrovnat dluhy, což může ukončit vztah mezi dlužníkem a věřitelem. S obchodníky podle Graebera většinou pouze předstíráme, že máme nějaký vztah – pokud vše, co jsme si z krámu odnesli, zaplatíme, i takto předstíraný vztah končí. Se sousedy – právě z tohoto důvodu – se člověk může snažit dluhy úmyslně neplatit.

Zkušenost s Tivy

Antropoložka Laura Bohannanová popisuje, jak zavítala do kmene Tivů žijících ve venkovské Nigérii. Ihned po příjezdu přišli sousedé s množstvím darů. Dary se jmény dárců si pečlivě zapsala, aby v budoucnu mohla tuto laskavost oplatit.

O něco později se ovšem dozvěděla, že to nebude lehké. Mezi Tivy se totiž dary sice po nějaké době vrací, ale nikdy se nesmí vrátit přesně to, co bylo darováno. Ani by to nemělo mít stejnou hodnotu. Tím by totiž dluh zanikl a s ním i společenský vztah. Vždy se tak musí vrátit o něco míň či víc. Na rozdíl od komunismu jde o druh sousedství, který musí být neustále obnovován a udržován.

Jako často při čtení Graebera i zde člověka napadne několik „ale“, například: to snad ale neznamená, že neexistují dobří sousedé bez dluhů? Graeberův postřeh má i tak něco do sebe – možná se už někomu stalo, že si říkal, jestli se jeho dlužníkovi vede dobře...

Řada lidí se chová podle hesla „pořádek dělá přátele“ a přesvědčeně tvrdí, že dluhy vztahy naopak zatěžujíV naší společnosti existuje nekonečné množství podobných vztahů – například já ti koupím pivo, ty koupíš to další, aniž by se přesně řešilo, jestli to nakonec vyjde fifty-fifty (mám kamaráda, který to dokonce úmyslně nepočítá, ale to taky může být takový komunismus – platí, kdo zrovna má). I tady je jisté „ale“, protože by se takto člověk asi nechoval k cizinci. A co ostatně známé „pořádek dělá přátele“? Řada lidí se podle tohoto hesla chová a přesvědčeně tvrdí, že dluhy vztahy naopak zatěžují.

Graeber pokračuje o něco složitějším příkladem – pozvání mezi přáteli do dražší restaurace. Antropologové totiž už dávno zjistili, že mezi lidmi existuje pocit, že by tuto laskavost měli oplatit. Kdyby ovšem byli homo economicus, proč by to dělali? (Pokud „ale“ nechtějí vypadat jako lakomci s možnými ekonomickými následky…)

Tyto případy platí zejména pro vztahy mezi lidmi vzájemně si více méně rovnými, například kolegy. Co kdyby ale ekonoma, kterého Graeber použil pro znázornění homo economika, pozval na večeři Bill Gates nebo George Soros? Pozvaný ekonom by asi vyvodil, že opravdu obdržel něco za nic, a nechal by to být. Obdobně kdyby ho pozval nováček ve firmě, možná by samotné přijetí pozvání považoval za dostatečnou protislužbu.

Hierarchie

Hierarchie vzniká mezi lidmi, kteří si rovni nejsou. Na rozdíl od výměny se vůbec nezakládá na jakékoli reciprocitě, i když se tak někdy tváří (známé středověké „rolníci pracují na poli, páni je ochraňují“). V praxi má podle Graebera hierarchie pracovat zejména na logice precedentu.

Aby antropolog vysvětlil, co tím přesně míní, radí nám, abychom si představili paletu společenských vztahů, ve kterých je pouze jasný „dárce“ a „obdarovaný“, a to od těch nejvíce vykořisťovatelských až po ty nejvíce bohulibé.

Pouze blázen by obral souseda a drancující vojáci většinou nemají zájem na zformování hlubšího vztahu se svými obětmiNa jednom konci spektra je krádež a drancování, na druhém pak nezištná charita. Pouze na těchto koncích je možné mít nebo mohou vznikat materiální vztahy mezi lidmi, kteří jinak nemají žádné jiné společenské vazby. Pouze blázen by obral souseda a drancující vojáci většinou nemají zájem na zformování hlubšího vztahu se svými obětmi. Stejně tak i náboženské tradice často požadují, aby pravá charita byla anonymní. Jinak by se její příjemce mohl dostat do role dlužníka.

Extrémní forma tohoto jevu, která je zdokumentována v různých částech světa, je „loupež naruby“, při které někoho obdarujeme, aniž by to dotyčný věděl – tedy přesně to, co každý rok dělá Santa Claus (svatý Mikuláš), který je mimochodem patronem jak dětí, tak i zlodějů.

Co se však stane, když se po spektru posuneme o jeden krůček do středu? Graeber líčí historku z Běloruska, kde zlodějské gangy prý už okrádaly některé cestující ve vlacích a autobusech tak často, že jim začaly dávat žeton potvrzující, že již byli okradeni. Tato historka, o jejíž hodnověrnosti sám autor pochybuje, se nápadně podobá jedné populární teorii vzniku státu.

Nomádští útočníci systematizují své vztahy s usedlými poddanými: rabování se promění v daně, znásilňování pak v právo první noci nebo odebírání dívek pro královský harém. Násilné porobení se stane pevným vztahem, kde rolníci pracují a páni je ochraňují. A i když si obě strany začnou myslet, že se nacházejí v jakémsi modelu výměny (obilí za ochranu), což umožnuje rolníkům protestovat proti výši odváděné úrody, jen stěží své požadavky začnou obhajovat ve smyslu: kolik obilí máme platit za takovou a takovou ochranu? Spíše se začnou ptát: „Kolik jsme platili minulý rok? A kolik platili naši předkové?“

Případy jednostranné dobrosrdečnosti se stávají precedentem, který se může lehce stát tradicíAni případné vztahy vzešlé z charity nejsou reciproční. Pokud dáme peníze žebrákovi a ten nás později pozná, těžko nám nějaké peníze vrátí. Spíše si řekne o další. Podobné to může být s příspěvky dobročinným organizacím. Jak člověk daruje jednou, už se jich jen tak nezbaví. Případy jednostranné dobrosrdečnosti se stávají precedentem, který se může lehce stát tradicí. Asi jako když dítěti dáme bonbon.

Stejným způsobem měl podle antického spisovatele Xenofóna vzniknout perský daňový systém. Na počátku Perské říše poslala každá provincie velekrálovi dar – to nejlepší, co mohla nabídnout. O rok později si vládce řekl o ty samé „dary“. Přičemž něco podobného se může stát i v osobních vztazích. Pokud se k nám přítel zachová štědře, patrně se budeme snažit mu to oplatit. Pokud ovšem bude štědrý opakovaně, dospějeme k závěru, že je prostě štědrý a my se nebudeme snažit štědrost oplácet.

David Graeber ve své knize uvádí ještě další příklady těchto tří principů a postupně se z nich snaží vydestilovat podstatu dluhu. My ho zde ale opustíme. Poté, co nám velmi dobře ukázal, že některé předpoklady standardní ekonomie jsou pravděpodobně mylné (vznik peněz a trhů), nám tento text (snad) poskytl pár zajímavých postřehů o tom, jak naše společnost funguje.

Kniha Dluh. Prvních pět tisíc let pokračuje dál, ale autorovi už se bohužel nedaří zřetelně prezentovat své myšlenky a postupně není jasné, co chce říci. Hlavní závěr knihy – že je normální dluhy odpouštět – pak moc přesvědčivě nepůsobí. To ať si ale každý čtenář posoudí sám.

V rámci seriálu Jak vznikly peníze již ČESKÁ POZICE publikovala tyto články:

Počet příspěvků: 2, poslední 18.4.2014 11:02 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Autor

Jakub Kučera

Jakub Kučera | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články