Jak vznikly peníze: Mýtus o barteru

Podle antropologa Davida Graebera byl v minulosti směnný obchod daleko méně rozšířený, než si dnes myslíme.

Jedno z prvních evropských zobrazení amerických Indiánů z oblasti dnešní Virginie, jak je publikoval rytec Théodor de Bry kolem roku 1590. Jde o směnný obchod? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jedno z prvních evropských zobrazení amerických Indiánů z oblasti dnešní Virginie, jak je publikoval rytec Théodor de Bry kolem roku 1590. Jde o směnný obchod? | foto: © repro z knihy, dle Théodora de BryČeská pozice
Jedno z prvních evropských zobrazení amerických Indiánů z oblasti dnešní Virginie, jak je publikoval rytec Théodor de Bry kolem roku 1590. Jde o směnný obchod? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Když přišel Adam Smith s klasickou teorií vzniku peněz, byl svět ještě poměrně neprobádaným místem. Mohl si tedy představovat, že na zemi existují „primitivní“ domorodci, kteří neznají peníze a provozují mezi sebou barterový, neboli směnný obchod. I proto je americký antropolog David Graeber ve své knize Debt: The First 5000 Years (Dluh. Prvních 5000 letk „otci moderní ekonomie“ shovívavý. Udivuje ho však, že většina ekonomů Smithovým vývodům stále věří, ačkoli se nepodařilo najít či zdokumentovat společnost, jejíž členové by mezi sebou běžně směňovali zboží tímto způsobem.

Například severoameričtí Irokézové, u kterých Smith barter předpokládal, řešili problém distribuce zboží kolektivně. Hlavní ekonomickou institucí u nich byly dlouhé domy, ve kterých se veškeré zboží skladovalo. Jak s ním bude naloženo, určovaly poradní sbory žen.

Proč se Smith a jeho následníci konceptu barterového obchodu tak drželi? Zřejmě proto, že „domorodý barter“ – ve Smithových očích jakýsi předstupeň předpokládané složitější směny, které měla vést ke vzniku peněz – samozřejmě existoval. Jak ale tento typ transakcí vznikl a jak složitě probíhal, nejlépe ukážou dva případy zaznamenané antropology v první polovině 20. století.

Barter po brazilsku

Ňambikwárové z brazilské Amazonie, jejichž zvyky popsal francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss, se pralesem pohybují ve skupinách čítajících maximálně sto členů. Pokud jedna skupina nalezne známky přítomnosti skupiny jiné (například vidí jejich ohně), vyšle emisary s nabídkou obchodu. Je-li nabídka přijata, schovají nejprve do lesa ženy s dětmi, a pak pozvou muže z druhé skupiny do svého tábora.

Následně náčelníci pronesou proslovy, ve kterých vychvalují skupinu druhou a zlehčují schopnosti té vlastní. Po odložení zbraní následuje společný zpěv a tanec, který obsahuje výjevy z potenciálního násilného konfliktu. Poté k sobě přistoupí jednotliví „obchodní partneři“ a začne vlastní obchod.

Kdo chce nějaký předmět získat, začne ho vychvalovat. Když chce prodávající dostat za daný předmět více, než je nabízeno, začne ho naopak shazovat. Má tím projevovat touhu předmět si ponechat. Konverzace se nese ve velmi rozzlobeném tónu a po dosažení dohody si protistrany doslova vyrazí předměty z ruky. Pokud muž získal náhrdelník, musí ho prodávajícímu sebrat s náznakem síly.

Hádky vedoucí často k pranicím propukají, unáhlí-li se jedna strana a předměty začne odebírat, aniž by ta druhá jednání považovala za ukončené. Transakci završí velká slavnost, ke které se připojí i doposud schované ženy. Což v sobě nese další potenciál ke konfliktu. Je-li tento popis pravdivý, nešlo u tohoto obchodování ani tak o to, co kdo získá, jako spíš jestli přežije.

Barter po australsku

Barterový obchod se vyvinul ze setkání vzájemně cizích lidí, někdy dokonce dřívějších nepřátelPopis ještě komplikovanějšího rituálu pochází z druhé strany světa – Arnhemské země na severu Austrálie. Pro oblast je typická specializace jednotlivých kmenů na určité zboží a systém takzvaných moiet. Jde o dvě skupiny, do kterých je rozděleno veškeré obyvatelstvo regionu. Pohlavní styk a sňatky jsou povoleny jen mezi jedinci z opačných moiet. Rozdělení platí i v rámci jednotlivých „vesnic“. Ronald Berndt, australský antropolog, popsal ve čtyřicátých letech minulého století obřad dzamalag, který provozují tamní kmeny Gunwingguů.

Vše začíná pozváním hostů do tábora. V popsaném případě jsou příchozí známí svými zoubkovanými oštěpy a jejich hostitelé mají přístup k dobrým evropským tkaninám. Obchod začíná, když návštěvníci – ženy i muži – vstoupí na „náves“ a tři muži začnou hostitele bavit hudbou.

Po chvilce přicházejí ženy z hostitelské skupiny a současně opačné moiety, začnou tančit a zpívat. Pak dají každému muzikantovi kus tkaniny, uhodí ho nebo se jen dotknou, stáhnou ho k zemi a začnou s ním žertovat se silným erotickým podtextem. Tím se spouští vlastní barterový obchod dzamalag. Muži-hosté sedí na zemi, zatímco hostitelky z opačné moiety jim dávají tkaninu, častují je údery a posléze je vyzývají k pohlavnímu styku.

Ronald Berndt píše, že „si s nimi dělají, co chtějí, uprostřed obecného veselí a potlesku, zatímco tanec a hudba pokračují“. Ženy se snaží „mužům rozvázat bederní roušky nebo se dotknout jejich genitálií“ a odtáhnout je do křovin. Muži s nimi odcházejí, aby svodům podlehli, ačkoli předstírají, že nechtějí. Ženám mohou dát tabák anebo korálky. Ty pak po návratu dají část tabáku manželům, kteří je pobízejí k účasti v obřadu, aby nepokazily reputaci hostitelů.

Na scéně se objevují noví tanečníci a hudebníci, se kterými se rituál opakuje. Posléze se muži-hostitelé začnou zajímat o ženy hostů – nabízejí jim tkaniny, bijí je a odvádějí do křovin. Korálky a tabák putují z ruky do ruky. Nakonec, když už se každý do rituálu zapojil alespoň jednou a hosté jsou spokojeni se získanými tkaninami, přestanou ženy tancovat a povstanou ve dvou řadách.

Hosté-muži se seřadí, aby jim zaplatili. Tancují proti ženám z opačné moiety, aby jim „dali dzamalag“. V rukách při tom drží oštěpy a v náznacích na ženy útočí. Zasahují je ale jen na plocho (Ronald Berndt k tomu konstatuje: „Nenabodneme vás na naše oštěpy, protože už jsme vás probodli našimi penisy.“). Pak ženám oštěpy dají. Podobně se tato část rituálu opakuje s hosty a hostitelkami z druhých moiet. Tím vlastní obřad končí a následuje velká hostina.

Konec „mýtu o barteru“

Z uvedených obřadů je patrné, že se barterový obchod vyvinul ze setkání lidí vzájemně cizích, někdy dokonce dřívějších nepřátel. Tedy mezi lidmi, kteří se málokdy znovu potkají, nebo si jen stěží vybudují stálý dlouhodobý vztah. Představa o domorodcích vyměňujících si poklidně zboží v rámci své komunity nebyla potvrzena. Šlo o komplikované obřady, které mohly snadno vyústit v tragédii.

Pro úplnost je třeba připomenout, že v minulosti i dnes rovněž najdeme případy barterových obchodů, které by se do teorie Adama Smithe hodily. Dochází k nim ovšem až po vzniku peněz – tam, kde je jich nedostatek nebo k nim panuje velká nedůvěra, jak se stalo například po rozpadu Sovětského svazu nebo po rozpadu římské říše. Návrat ekonomiky k barteru v těchto případech neznamenal, že by se peníze přestaly úplně používat. Z oběhu jen zmizela hotovost.

Obchodování ve stylu „něco za něco“ není vůbec vhodné pro osoby, které se dobře znají a záleží jim na soběProč barterový obchod, jak si ho představoval Smith, nikdy neexistoval? David Graeber to vysvětluje tak, že obchodování ve stylu „něco za něco“ není vůbec vhodné pro osoby, které se dobře znají a záleží jim na sobě. Pokud musíme brát v potaz individuální potřeby, touhy a situaci protistrany, je daleko těžší se chovat tržně a snažit se o co nejlepší cenu. Jak se tedy odehrávala výměna zboží mezi osobami blízkými nebo příbuznými, což byli dříve prakticky všichni lidé, žijící v poměrně malých komunitách?

V případě již zmíněných Irokézů se žádné transakce nekonaly. Když někdo potřeboval nějaké zboží z dlouhého domu, vznesl tento požadavek na zasedání rady žen a ta rozhodla. Pro jiné situace Graeber nabízí dva scénáře, v nichž popisuje situace Henryho, který pěstuje brambory, a ševce Joshuy.

  • V prvním případě Henry přijde za sousedem a pochválí jeho boty. Joshua prohlásí, že moc dobré nejsou, ale protože Henry vypadá, že se mu libí, přenechá mu je. Tím tato „transakce“ končí. O bramborách, které by Joshua mohl získat výměnou, se vůbec nevede řeč. Oba sousedé dobře vědí, že až bude Joshua brambory potřebovat, Henry mu je dá.
  • V druhém scénáři Graeber popisuje o něco složitější situaci, přičemž se snaží navodit takovou, která by více odpovídala popisům z klasických učebnic ekonomie. Henry a Joshua se dobře znají. Žijí například ve skotské vesnici, o které Smith často psal. Oba jsou hlavami patriarchálních rodin, které si udržují vlastní zásoby. Z nějakého neznámého důvodu, což Graeber označuje za čirou fantazii, neznají peníze.
    Joshua se dozví od manželky, že Henry potřebuje nové boty. Příští den mu jeden pár zanese. Nechce za něj nic. Trvá na tom, že jde o sousedské gesto dobré vůle. Není důležité, jestli to Joshua myslí upřímně. Důležité je, že tou transakcí vznikl mezi ním a Henrym dluh. Existuje přitom desítky možností, jak Henry dluh splatí. Možná, že Joshua opravdu chce brambory. Henry počká určitou dobu a později mu je zanese s tím, že jde také o přátelské gesto. Nebo až bude Joshua za rok pořádat slavnost, se jen tak náhodou objeví u Henryho a pochválí jeho sele…

V obou Graeberových popisech odpadá problém, se kterým počítají klasické učebnice ekonomie. Vůbec nemusí nastat časová shoda potřeb účastníků směny. Henry nemusí zrovna mít nic, co by Joshua chtěl. Jsou ale sousedé a je jen otázkou času, kdy bude. Potřeba mít u sebe – slovy Adama Smithe – „určité množství té či oné komodity, o které si lze představit, že ji jen málo lidí odmítne ve směně“, neboli peněz, tím odpadá.

  • Co tento poznatek znamená podle Davida Graebera pro teorii vzniku peněz, vysvětlí příští článek Jak vznikly peníze: Otec peněz.