Jak vznikly peníze: Ať žijí trhy!

Jsou trhy přirozeným pokračováním dobrovolné směny mezi soukromými subjekty? Dle tvrzení antropologa Graebera nikoliv – vytvořil je stát.

Francouzský generál Joseph Gallieni na bankovce madagaskarského franku z roku 1950. Uprostřed tamní ženy na rýžové plantáži. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Francouzský generál Joseph Gallieni na bankovce madagaskarského franku z roku 1950. Uprostřed tamní ženy na rýžové plantáži. | foto: archivČeská pozice
Francouzský generál Joseph Gallieni na bankovce madagaskarského franku z roku 1950. Uprostřed tamní ženy na rýžové plantáži. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Americký antropolog David Graeber se ve své knize Debt – The First 5,000 Years (Dluh. Prvních pět tisíc let) staví na stranu takzvaných chartalistů. Ti tvrdí, že peníze za svou fyzickou podobu vděčí dávným panovníkům, kteří jejich pomocí řešili zásobování armády. Aby systém fungoval, musely současně s penězi vzniknout trhy. A také o to se měl postarat stát.

Graeberovo tvrzení je v očích liberálních ekonomů značně kontroverzní, ne-li rovnou kacířské. Ti totiž vidí v trzích přirozené pokračování dobrovolné směny mezi soukromými subjekty. To pak má být základním argumentem pro jejich blahodárnou roli. Stejně jako v předchozích případech dokládá Graeber své tvrzení příkladem z historie.

Daně – peníze – trh

Jednou z prvních věcí, které zavedl francouzský generál Joseph Gallieni po dobytí Madagaskaru v roce 1901, byla daň z hlavy. Nejen že byla poměrně vysoká, ale musela být zaplacena v právě zavedených madagaskarských francích. Gallieni tak postupoval zcela v souladu s tím, jak vznik fyzických peněz vysvětlují chartalisté: natiskl peníze a přinutil obyvatelstvo, aby mu jich část vrátilo ve formě daní. Eufemisticky se této dani říkalo „výchovná daň“, protože domorodce měla naučit, aby si cenili své práce. Aby ji mohli zaplatit, museli prodat část své úrody, tehdy zejména rýže, na právě vzniklých trzích.

Problémem bylo, že v době sklizně byly ceny rýže přirozeně nejnižší. Rolníci tak museli prodat tolik rýže, že jim pak často nezbyla žádná na zasetí. Řešením bylo koupit ji zpět od čínských a indických obchodníků, kteří se brzy etablovali po celém ostrově. To už ovšem sklizeň byla dávno pryč a ceny byly vyšší. To vedlo k tomu, že se rolníci začali zadlužovat – u těch samých obchodníků, kteří měli ochotně alternovat jako lichváři. Aby se rolníci vymanili z tohoto začarovaného kruhu, museli se přeorientovat na plodiny, které šlo prodat za víc (káva, ananasy a podobně). Nebo museli poslat své děti za prací do měst či na plantáže zakládané Francouzi.

Vábení trhu

Celý systém může působit jako cynický způsob, jak vykořisťovat madagaskarské rolníky. Nicméně podle Graebera měl celý koncept ještě jeden podstatný element. Koloniální vláda explicitně žádala, alespoň ve svých interních dokumentech, aby rolníkům část peněz zbyla a ti je mohli utratit za drobné luxusní zboží – slunečníky, rtěnky, sladkosti. Bylo důležité, aby objevili nové chutě, zvyky a očekávání. Cílem bylo, aby vznikla poptávka, která nezmizí ani po odchodu dobyvatelů. Ostrov tak měl být navždy připoután ke globální peněžní ekonomice a Francii.

Koloniální vláda explicitně žádala, aby rolníkům část peněz zbyla a ti je mohli utratit za drobné luxusní zboží – slunečníky, rtěnky, sladkostiZajímavé je, že si někteří Madagaskařané uvědomovali, co je pravým cílem systému. David Graeber cituje francouzského antropologa Gérarda Althaba, který i šedesát let po okupaci ostrova pozoroval, jak obyvatelé vesnic na východním pobřeží pracovali svědomitě na kávových plantážích, aby mohli zaplatit daň z hlavy. Poté, co vydělali dost, ovšem ostentativně ignorovali zboží vystavené na prodej v místních obchodech a radši zbylé peníze dali vesnickým stařešinům, kteří za ně koupili skot pro obětní obřady. Řada z nich prý zcela otevřeně tvrdila, že to dělají, aby „nevlezli do pasti“. Tento odpor nicméně netrval věčně a trhy se na Madagaskaru zakořenily tak pevně, že život bez nich je dnes nemyslitelný. V roce 1990, kdy se do země vypravil sám Graeber, tedy generaci po zrušení daně z hlavy, už antropolog na žádné „antitržní mohykány“ nenarazil.

Francouzské impérium nebylo jediné místo, kde se kolonizátoři pomocí peněz, daní a trhů snažili přinutit domorodé obyvatele opustit nepeněžní samozásobitelskou ekonomiku a produkovat zboží pro ekonomiku globální. Podobný systém měl být použit i pro zapojení rolníků do kapitalistické ekonomiky v novověké Evropě. Podle Charlese Goodharta, který o vzniku peněz pojednává ve svém příspěvku pro European Journal of Political Economy, byl motiv dodatečných příjmů pro státní rozpočet někdy dokonce podružný. Britský ekonom také upozorňuje, že souvislost mezi vznikem trhů a silnou státní mocí je logická, protože stát je často nejvyšším garantem vymahatelnosti práva, tedy smluv a zvyklostí, na kterých trhy (včetně těch „soukromých“) stojí.

Hledání pravdy

Proč ale ve společnosti a i mezi ekonomy převládá liberální pohled na vznik trhů a peněz a chartalisté a příznivci kreditní teorie vzniku peněz hrají druhé housle? Podle Graebera je jedním z důvodů neschopnost kritiků standardní teorie přijít s podobně jasným modelem jako je ten, který velmi logicky popisuje vznik trhů a peněz na bázi soukromé výměny zboží. Důvodem absence univerzálního alternativního modelu je prostá skutečnost, že peníze mohou nabývat různých podob a v historii vznikaly za často velmi rozdílných podmínek. Zatímco antropologové a historici si podle Graebera jsou tohoto faktu vědomi, ekonomové většinou nikoli.

Už vůbec nelze čekat, že se liberální anglosaský svět nadchne pro německou chartalistickou koncepci, že peníze jsou především projevem „národní vůle“U liberálních ekonomů může také platit, že přání je otcem myšlenky. Pokud jsou svobodné trhy prospěšné, bylo by hezké, kdyby samy vznikly tak nějak „mírumilovně“ a svobodně. Líbivému příběhu liberálů nedokázali chartalisté postavit podobně svůdnou alternativu. Líčení o vládcích, kteří pomocí daní tvoří trhy, nebo razí mince, aby donutili poddané financovat armádu, nejsou příliš inspirativní. Už vůbec nelze čekat, že se liberální anglosaský svět, jasně dominující ekonomickým vědám, nadchne pro německou chartalistickou koncepci, že peníze jsou především projevem „národní vůle“.

Na druhou stranu případné definitivní vítězství chartalistů a zastánců kreditní teorie vzniku peněz v žádném případě neznamená smrtelnou ránu zastáncům peněžní ekonomiky a svobodných trhů. I velký britský ekonom 20. století John Maynard Keynes, kterému mimochodem spousta liberálních ekonomů nemůže přijít na jméno, se po několika letech zkoumání role peněz ve starověké Mezopotámii rozhodl, že jejich původ vlastně není tak podstatný a měli bychom se spíše zaměřit na to, jak peníze a trhy fungují dnes.

V rámci seriálu Jak vznikly peníze již ČESKÁ POZICE publikovala tyto články:

V příštím, posledním dílu seriálu, který se zakládá na knize Davida Graebera, pojednáme o třech základních morálních principech mezilidských ekonomických vztahů.

Otaznik A co Vám z toho plyne? ? 11:44 25.1.2014

Počet příspěvků: 27, poslední 28.4.2014 12:52 Zobrazuji posledních 27 příspěvků.