Jak vyslovit nevýslovné

Z mystického zážitku a sebeosvícení může vzejít skutečné poselství – v extatikovi zaplane básnické slovo a myslivý mystik začíná promlouvat, „uchovávat v čase bezčasé“.

Martin Buber, Extatická vyznání. Mystická svědectví různých dob a národů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Martin Buber, Extatická vyznání. Mystická svědectví různých dob a národů. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Martin Buber, Extatická vyznání. Mystická svědectví různých dob a národů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Výrazní jedinci všech civilizací se odpradávna snažili vyjádřit i nevýslovné, bezedné, propastné či božské bytí. Židovský filozof Martin Buber (1878–1965) sestavil sbírku literárních záznamů Extatická vyznání. Mystická svědectví různých dob a národů těch, kdo podnikli takovou cestu, a ze svého vytržení, ze své extáze boha či nejvyššího bytí, se pustili do formulace obtížně vyjádřitelného sebeprožitku či prožitku tohoto nevyjádřitelného bytí.

To nejvyšší lze totiž jen obtížně převést do lidské řeči, ale mystici a extatici, jak ukazuje Buber, toho schopní jsou. V úvodu o „shonu“, který nás často natolik „dostává“, že nejsme s to vnímat podstatnější věci. Z takového zabřednutí v každodennosti je třeba se probouzet, překonávat i logické myšlení, které často až příliš svazuje s racionální a praktickou normalitou dne, uzavírá nás ve shonu běžnosti.

Přístup k bytí

Teprve z dosažení nového základu, v oproštění a tichu meditace, získává otevřený jedinec v sebeprožitku přístup k bytí samému. Z hlubokého mystického zážitku a sebeosvícení může posléze vzejít skutečné poselství – v extatikovi zaplane básnické slovo a myslivý mystik začíná promlouvat, „uchovávat v čase bezčasé“.

Teprve z dosažení nového základu, v oproštění a tichu meditace, získává otevřený jedinec v sebeprožitku přístup k bytí samému

S extatickým vytržením přichází zjevení, které se může dít skrze člověka. S něčím takovým se setkáváme i u filozofů, jako byl Platón (427– 347 před naším letopočtem), Plótínos (204–270) či Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831). Posledně jmenovaný nalézá také stupeň absolutního sebezjevení, kdy vchází do přítomnosti pravda. Buber si z filozofů všímá řecko-římského myslitele Plótína.

Ten nejprve promlouvá o probuzení „k sobě samému“, kdy vstupujeme „do sebe sama“, což se odehrává v nějakém výjimečně krásném okamžiku, kdy se nakonec sjednocujeme s božským jedním, nacházíme v něm svůj základ. Přichází zření, což Plótínos popisuje jako čisté lehké světlo, které lze ztotožnit s bohem. Zřené a nazřené se „stávají jedním“; sám nazírající se stává „jednoduchým“. Po intenzivním zážitku se dostaví pokles od božského živlu zpět k myšlení.

Přivlastňování pravdy

V této souvislosti nelze nezmínit německého filozofa Martina Heideggera (1889–1976), který hovoří o dosažené jednoduchosti bytostného zamyšlení. V jedinečném okamžiku se odehrává moc skutečného myšlení, myšlení pravdy bytí. Pravda pak vyvstává a prozařuje jakoby přímo z pravdy bytí samého, jednoduchost jediného je „roznícena“ a může se dít bytnost pravdy.

Z naší strany je také nezbytná určitá „jednoduchost“, prýštící z jedinečnosti prosvětleného okamžiku „přivlastňování“ pravdy, jež se odehrává v procesu události uvlastňování

Z naší strany je tedy nezbytná také určitá „jednoduchost“, prýštící z jedinečnosti prosvětleného okamžiku „přivlastňování“ pravdy, jež se odehrává v procesu události uvlastňování. Tehdy se bytostnému mysliteli dává světlo pravdy bytí samého. Základní struktura tohoto myšlení je podobná plótínovskému nazření, kdy „jednoduchý“ myslitel se sjednocuje s jediným jedním. Pak se zase vrací – z „nejposvátnějšího místa“ – a může začít „normálně“ myslet a psát.

Buber také přináší mystickou poznámku německého filozofa a mystika Jakoba Böhma (1575–1624), jenž ovlivnil celou německou idealistickou filozofii včetně Hegela. Böhme hovoří při popisu extatického zážitku nejprve o „zármutku ducha“, kterým meditující člověk prochází jako „pekelnými branami“, jimiž se v různých podobách při sestupu do nitra prochází. Posléze je však při správném naladění mystikův duch „osvícen“.

Sjednocování v sobě

Tento stav Böhme přirovnává k „zmrtvýchvstání“, jde tedy o niterné „zrození božství“, což lze srovnat i s vítězným prožitkem – je to „triumf v duchu“ jako druh vyššího zření. Na krátké ploše popisuje Böhme mlčenlivou cestu k nevýslovnosti zářného bytí, kdy se rodí naše pravé já.

Sjednocujeme se v sobě, což lze popsat jako prolnutí „nebes a země“, kdy nám zasvítí samo světlo bytí

Buber se dotýká i východních mysticko-filozofických proudů. Duchovní proces zde vede, například u čínského taoistického filozofa a básníka Čuang-c’ (369–286 před naším letopočtem), k osvobození, kdy v překročení každodenního vidění a poznání spatříme při soustředění do vlastních hlubin své „nahé srdce“.

Sjednocujeme se v sobě, což lze popsat jako prolnutí „nebes a země“, kdy nám zasvítí samo světlo bytí. Tehdy se, v oproštění od vzruchů světa, stáváme „čistí, otevření, dokonalí“, staré egoistické já umírá a rodí se bytostně prozřelé a tvůrčí já.

Extatická vyznání. Mystická svědectví různých dob a národů

Ekstatische Konfessionen, Eugen Diderichs, Jena 1909

AUTOR: Martin Buber

VYDAL: Vyšehrad 2016

ROZSAH: 215 stran



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.